Chukung (4 724m)

Zabydlujeme se hned v první lodgi, která je super, takový balzám oproti té včerejší. Házíme do sebe čaje a hodujeme. Konečně nastává ten svatý okamžik, dáváme vytouženou sprchu. Zjistili jsme totiž, že už smrdíme samy sobě, což je známka toho, že už moc vyvoněný nejsme :-). Někdo si připlácí teplou vodu 400NR (100Kč), já když zjišťuji, že je v ceně večeře, tak si vybírám gratis studenou, což je jen hadicí svedená studená voda z říčky. Každopádně osvěží pěkně.
Je tu docela rušno, protože je Chukung jednak aklimatizačním výletním cílem pro cestovky z Dingboche, trekaře směřující na vyhlídku Chukung Ri (5 500m), výchozím bodem na Island Peak (6 189m), což je bez debat jedna z nejhezčích vyhlídek v Nepálu a taky pro výpravy směřující přes sedlo Amphulapcha (5 845m) do isolovaného údolí Hunku, přes které vedou drsnější treky na horu Mera či do Makalu BC. Já jsem trošku rozložený s tím zítřejším výstupem. Po dnešku jsem dost unavený a ten kopec mě zas až tak nemotivuje, hlavně kvůli tomu, že z něj bude podobný výhled jak dneska ze sedla. Uvidíme ráno, které snad bude moudřejší večera. Teď mám pocit, že je to pro mě velké sousto, zvlášť, že bych tam šel sám, protože kluci plánují relax před plánovaným dvoudenním přechodem Amphu. Večer je jídelna plná hlavně díky výpravě starých polských summiterů, kteří dle vizáže za komunistické éry určitě brázdili pamírské kopce. Nyní se posilňují doušky vodky, takže atmosféra pohodová. My si všichni dáváme steak na rozloučenou, protože s velkou pravděpodobností je to náš poslední společný večer. Cca 11km, 700 nahoru, 900 dolů.

Trek 10 - Přes Kongma la (5 528m) do Chukungu

Ráno k naší radosti zjišťujeme, že barák popelem nelehl a my přežili tuto nebezpečnou noc u pana Fráčka. Počasí venku zatím vypadá bohužel hodně mlhavě nepřívětivě. Říkám si, že ty sluneční etapy jsou tu výrazně kratší než ty zamračené. Balíme krosny s tím, že nám všechny věci přes noc nasmrádli tím ředidlem. Prostě na tuto lodge si vzpomínky uchováme doslova a do písmene dlouho. Jediné čeho můžu litovat, že jsem pana šéfa nezdokumentoval nějakou vypečenou fotkou. Čekám před záchodem odkud
po chvíli vybíhá babka a stydlivě vykřikuje „It´s not from me“. No paseka je tam fakt nechutná, ale je pravdou, že opravdu nevěřím, že by to všechno bylo od ní :-). Po snídani konečně vyrážíme na steč sedla Kongma La. Pro mě je to už prakticky poslední nepálská výzva. Hurá, mlžná mračna se mezitím slušně protrhaly a nakonec to vypadá přeci jen na slunečný den. Takže jsme propadali panice zbytečně, ale s mou dosavadní zkušeností při přechodu místních pětitisícových sedel se není čemu divit, že jsem
byl takový menší pesimista. Docela jsme zvědavý jaké to dnes bude. Jeden čínský pár nás totiž včera varoval, že to sem šli z Chukungu 10 hodin a navíc se kousek před koncem ztratili v mlze při přechodu ledovce těsně před Lobuche a hodinu tam bloudili. Pozitivní věcí je zase to, že prý za celý den nepotkali vůbec nikoho. Jakoby úhlopříčkou stoupáme jihovýchodním směrem na morénu ledovce Khumbu, která slouží jako taková vyhlídka na Lobuche. Pak už nás čeká krosing víc jak šest set metrů širokého ledovce. Cesty se nám nedělá problém držet, ale
v některých pasážích by to bylo za mlhy opravdu ošemetné. Z ledovcové dálnice se nám otevřou poslední krásné pohledy na Pumori a celý kuloár okolních hor. Na druhé straně zase ční náš starý známý Arakam tse. Na druhé straně morény samozřejmě nadáváme kolik toho musíme slézt. Další postup je už pouze o fyzičce. Strašný krpál, ale bez technických nástrah. Kolem nás zurčí potůček ze zbytků ledovce hory Pokalde, tak doplnit vodu není žádný problém. Při odpočinkových přestávkách se koukáme na vesničku Lobuche čím dál víc panoramaticky a
hlavně na stejnojmennou rozeklanou horu s několika vrcholy za ní. Na ní je krásně vidět, že to, že ji Nepálci zařadili mezi takzvané „trekking peaks“ vůbec nic nenapovídá o obtížnosti výstupu. Tohle je horolezing jako prase. Vylezeme do takového „mezipatra“, odkud se jeví další pokračování cesty výrazně pohorší – Stěna s naším sedlem vypadá jak pořádná kolmá hradba a před námi prudký suťový svah. Naštěstí skrz něj vedou docela pohodové zákruty. Tady se naše pole definitivně roztrhá, každý si stoupá svým tempem. Sice jsme už výborně aklimatizovaný, ale i tak je prudký výstup
v 5 500 metrech s plnou polní dost náročný. Vlastně jsem krosnu do takové výšky zatím netáhnul. Posledních pár desítek metrů je nejhorších – stoupá se přes kamenné pole, už zasypané namrzlým sněhem. Takže až tady, těsně před vrcholem, je třeba dávat lehce pozor. Třepetající se fáborky a kluci mě však docela povzbuzují tím, že je to na druhé straně neskutečná paráda, tak šlapu do pedálů. Nakonec to dopadá stejně, jak na prakticky stejně pojmenovaném sedlu v Ladakhu – Kongmaru la, a jen tři výškové metry před vrcholem se musím zastavit a vydýchat, než jsem schopný ten kousek
dostoupat. Konečně jsem v sedle a pohled, který se mě otevírá mě málem sráží do kolen. Přede mnou je neuvěřitelné horské panorama – Lhotse (8 516m), Lhotse Shar (8 383m), Makalu (8 463m), Baruntse (7 220m), Ama Dablam (6 814m) a řada dalších. Tuhle krásnou scenérii dotváří obrovské modré jezero pod námi. Uneseni tou nádherou si říkáme, že je to tady snad hezčí než na Kala Pattharu. Navíc měli včera Číňané pravdu v tom, že tu není ani noha. To tedy fakt nechápu, proč všichni vynechávají tenhle parádní přechod, navíc, když je to choďák jak vyšitý. Vyhříváme se na
rozpukaném hřebeni a povzbuzujeme Wixe, který dnes uzavírá peloton. Koukáme na přilehlou Pokalde (5 806m) a rozhodujeme se, že ji zdolávat nebudeme. Po hřebínku, přímo ze sedla, by to bylo docela náročný. A znovu stoupat od jezírka, kudy má vést cesta se nám už chtít určitě nebude. I tak to bude ještě pěkná dálka dolů do údolí. Takže už teď je jasný, že výškový rekord z úbočí sopky Chachani v Peru zůstane nepřekonán a nejvyšším dosaženým bodem v Nepálu bude Kala Pattar (5 648m). V sedle se nakonec vyvalujeme skoro tři čtvrtě hodiny a neskutečně si to užíváme. Po sestupu prudkou
stěnou se dostáváme k tomu krásnému bezejmennému jezeru (5 434m), což je s velkým přehledem nejvýše položené jezero, které znám a navíc kousek předním objevujeme osamocenou kvetoucí rostlinku, takže i další názorný příklad síly přírody a zároveň dnes už podruhé paralela s Kongmaru la, kde ty samý taky rostly. Škoda, že kluci tak šlápou do pedálu docela rád bych sundal boty a udělal testík vody. Za jezerem přicházíme k terénnímu zlomu a vidíme jak se cesta kroutí do hrozných dálek a hloubek. To si tedy opravdu ještě šlápneme. Budeme vlastně
klesat hodně širokým údolím, které kdysi upravil k obrazu svému gigantický ledovec. Přes údolí se na nás směje Ama Dablam, což je takový vyhlášený horský krasavec. Naproti tomu neprostupná a monstrózní stěna Lhotse na druhé straně vypadá docela fádně. O kus níž jsou ještě další dvě jezírka, ale ne už tak pěkný. Sestup se jen nezdál, ale opravdu je a bude ještě nekonečný. Každopádně radikálně měním plány. To krásné počasí mě nalilo novou sílu do žil. Původně jsem měl v plánu se již dnes od kluků oddělit a z křižovatky cest v Bibre už začít klesat do Dingboche. Místo toho s nimi půjdu do
Chukungu a jestli budou zítra síly a pěkné počasí, tak se pokusím vystoupat ještě na poslední plánovanou vyhlídku Chukung Ri (5 500m). Přeci jen mě letí letadlo z Lukly až ve čtvrtek a teď je teprve neděle :-). Navíc jít do toho Periche. co navrhoval Johny, by byla odtud zbytečná zacházka a kdoví zda tam opravdu budou. Sestupujeme už do přívětivější krajiny černých ledovcem ohlazených skal a skoro lučních porostů, kde u malého vodopádu děláme příjemnou odpočinkovou zastávku. Dál klesáme údolím přímo naproti králi hor Ama Dablamu,
okolo jehož špice ve velkém poletují mraky. Krásné to divadlo. Hromadně doufáme, že mapa zas neukazuje všechny možnosti, protože se nám zdá nesmyslný klesat, na ní vyznačenou cestou, do toho Bibre (4 570m) a hlavním údolím zase stoupat víc jak 160 výškových metrů do Chukungu. Je tomu naštěstí tak! Odbočujeme na traverzovou stezku, která křižuje hned tři ramena bývalého ledovce Nuptse tekoucího ze stejnojmenné hory. Hodně uťáplý přicházíme po 7,5 hodinách do Chukungu. I tak to bylo z těch tří sedel nejlehčí počin. Každopádně musím

konstatovat, že je určitě, hlavně z orientačního hlediska, lepší to jít jako my z Lobuche, než opačně.

Večer v Lobuche (4 938m)

Lukas už na mě z dálky mává, tak jsem rád, že je tu nemusím někde hledat. Už předem mě připravuje, že to tu není žádná sláva, ale prý to bylo úplně poslední volné místo. Sice si u ubytka nikdy moc nevymýšlím, ale tohle je fakt síla. Nejhorší je, že tu dělali nějakou „rekonstrukci“ a po celém komplexu se line agresivní „vůně“ ředidel. To, že je sprcha nefunkční, záchody hnusný a barák vypadá jak kdyby ho ztloukli ajeťáci a mohl by se každou chvíli zřítit už ani nemá cenu komentovat. Celému to tu šéfuje Číňan v obleku vypadající jak nějaký baleťák. Navíc je tu nejvíc draho a přelidněno. Prostě určitě nejhorší lodge v Nepálu. Pán Fráček si reputaci rozhodně nelepší ani tím, když nás po půl hodině vyhazuje od pěkného stolu u okna a místo nás tam umísťuje nějakou cestovku staříků. Nyní sedíme u východových dveří a pořád na nás táhne zima, protože několik magorů, co pendlují stále sem a tam, samozřejmě nezavírají dveře. Když je zavírám už poněkolikáté, tak s nimi lehce třísknu div se nerozpadne celá překližková stěna. Od té doby už nejdou zavřít vůbec, ale naštěstí je místní ajeto po chvíli opraví tím, že urve prkýnko, které začalo po mém zákroku nějak přečnívat :-). Z pána Fráčka se vyloupává romantik. Po celé lodge rozmísťuje moře svíček, což se nám nezdá jak úplně šťastný nápad, když je tu všechno ze dřeva a smrdí ty ředidla. Navíc je to tu docela spletitý, že dát si pár piv, tak člověk už svůj pokoj za boha nenajde. Cca 12km, 200 nahoru, 430 dolů.

Trek 9 - (fake) Everest Base Camp (5 300m)

Po nečekaně super noci se probouzím a propukám v nadšení, když zjišťuji, že vidím úplně normálně! Radost je neuvěřitelná, ale i tak se dušuji, že dnes brýle nesundám. Navíc to stále jistím těmi kapkami. Rozhýbáváme se tak nějak zvolna. Víme totiž, že dnešek je takový volnější. Máme v plánu vyrazit jen směr Everest Base Camp a pak sejít ten kousek do Lobuche, která leží přímo proti sedlu Kongma la, což je pro mě třetí a poslední sedlo na treku. Kluci budou dál pokračovat přes ledovcovou horolezeckou Amphulapchu (5 845m) do opuštěného údolí
Hunku s nejlehčí šestitisícovkou v Nepálu – Mera peakem. K snídani si dávám slušnou kalorickou bombu – toust s burákovým máslem a na to ještě med. Chuť zvláštní, ale hlavně, že je to pořádně sladký :-). Jdeme se podívat na „polo ground“, kde nás zdraví monumentální Pumori a pod ní pod stínem ukrytý Kala Patthar, takže doslovný překlad „černá skála“ docela sedí. Pak jdeme vyzkoušet místní internet, který je sice drahý, ale zároveň určitě nejvýše položený na světě. Těsně před odchodem k Everestu BC potkávám Johnyho s Lukášem! Dorazili sem už předevčírem večer. Setkání je takové křečovitější, protože
důvody proč zmizeli vlastně žádné nejsou. Prostě mě nechtěli hledat, tak šli s tím, že se možná někde setkáme. Navíc se jim nechce jít do Chukungu přes sedlo, podle původního plánu, ale chtějí to obejít přes údolí, což si nějak v poslední době oblíbili :-). Každopádně proč jít oklikou, když to jde přímo a navíc počasí konečně slibuje, že by mohl být z vrcholku i výhled na další osmu – „Trůn bohů“ Makalu. Takže se rozhoduji bez váhání dál pokračovat s kluky s tím, že se tedy setkáme pozítří v Periche, jak navrhuje Johny. Na trečík vyrážíme pozvolna. Cesta neslibuje moc zábavy, protože vede po nekonečné kamenité moréně, což
téměř každého psychicky unavuje i když je to pořád jen lehce nahoru a dolů. Tohle nezúčastnění nepochopí, protože výhledy jsou stále perfektní i když na včerejší západovku samozřejmě nemají, ale známou pravdou je, že vysoká nadmořská výška způsobuje apatii. Kluky to zhruba v půlce cesty přestane bavit, tak to balí a hodlají zevlovat nějaký čas na velkém balvanu a jen se tak kochat. Pokračuji tedy už sám dál. Chtěl bych se podívat „za roh“ na celý ledopád Khumbu, který už i odtud vypadá jak běloskvoucí zubaté ostří nože.
Tak tohle by bylo mazec procházet. Nakonec nečekaně vykoukne i špice Everestu, myslel jsem, že odtud vidět už není. I na téhle „vycházkové“ cestě nemám chvíli úplně bezpečný pocit, když se chvíli jde pár desítek metrů pod rozpukaným svahem, odkud by se mohl velmi lehce odloupnout nějaký šutrák dobrák. Cesta vrcholí v téměř 5 300 metrech a pak klesám k ledovci, kde se cesta motá mezi jezírky až na velký plácek ověšený vlaječkami. Tohle je pro turisty z cestovek jakože EBC, ale nápis na kameni „Bullshit, keep on 2km north north east“ mluví za
vše. Je to tedy další z fejků, kterých je svět plný :-), jak by řekl The Snake. Možná je to chyba a škoda v jednom, ale už ani mě se nechce pokračovat dále podle rad na šutru. Fotím okolní, konečně bílý ledovec, jehož vrcholek je vyfoukán téměř do kajícníků, které jsme viděli na sopkách v Jižní Americe. Vracím se zpět a musím říci, že i přes tu úmornou morénu je to fajn vycházka. Hřebem však je přátelské a poslední setkání s německým dědou. Je nadšený jak malý Jarda, ale ani se mu nedivím, po tom dlouhým špatným počasí je tu každý naprosto unešený ze sluníčka. Těsně před Gorak Shepem je docela malebné
jezírko kam chodí pít koníci. Celkově to bylo tak 7km oscilujících mezi 5 200m – 5 300m. V Gorak Shepu dávám poslední obídek a vyrážím netakticky přejedený do přilehlého krpálu. Po zdolání morény jdu opravdu pomaličku výletně a kochám se. Kdoví zda se sem ještě někdy podívám. Odpočinek dělám na vyhlídce u gigantického barevného kamene, který je tu jak pěst na oko mezi okolními šedivými souputníky. Postupně se v údolích kupí mraky, které expandují do širého okolí, takže do Lobuche přicházím už za téměř skotského počasí.

Kala Patthar (5 648m)

Scházíme do Gorak Shepu a jelikož tu nikde nenacházíme tým A, který šel klasicky rychleji, tak se náhodně ubytováváme v největší lodge a doufáme, že kluky potkáme na Kala Pattaru, kam už nejspíš vyrazili. Je to teprve podruhé v životě, kdy budu spát víš jak pět tisíc metrů nad mořem, ale myslím, že by to mohlo být v pohodě, protože jsme už slušně aklimatizovaný. Dáváme si krátký odpočinek a jen s malým batůžkem vyrážíme na steč Kala Pattaru. I takhle nalehko to bude docela makačka. Jednak jsme už dneska trochu ušláplí a přeci je to ještě skoro 500 výškových metrů.
Přecházíme vyschlé jezero, které tu slouží zároveň jako takový „polo ground“, protože tu trénuje několik jezdců. Koníci si v trysku asi pěkně protáhnou plíce. Němá vzpomínka na Ladakh. Hned za jezerem se cesta rozděluje. Buďto se může stoupat nejdřív na malý „pravý“ Kala Pattar (5 545m), značený v mapě, s následující krátkou hřebenovkou na vyšší vrchol (5 648m) nebo jít na ten vyšší vrchol rovnou. My si vybíráme cestu přes oba vrcholy. Každou chvíli zastavuji a fotím pořád to stejný panorama Nuptse a špičkou Everestu, která je s přibývající výškou čím dál větší. Je to nádhera! Dny
špatného počasí jsou zapomenuty. Jen kvůli tomuto pohledu stálo za to se sem těch několik dnů drápat. Ani pohledy na ostatní strany nejsou vůbec špatný. Jen si říkám, jak to tu muselo vypadat, když byl ledovec v plné síle. Nejen v Alpách je na ústupu. Předbíháme několik opravdu prastarých Japončíků, které přesto obdivujeme. Na pár posledních metrů jsou potřebný ruce, tak hůlky docela překáží. Na sestup se však budou určitě hodit. Po 75 minutách jsme na vrcholu. Vítají nás tu nezbytné praporky. Máme přesně stejný výhled jaký byl
vyfocený na pohledu, co jsem posílal z Kathmandu domů. Jen to přeci jen vypadá ve skutečnosti daleko impozantněji než na papíře. Po krátkém odpočinku pokračujeme přes silně rozpukaný hřeben s občasným lehkým lezením pokračujeme do sedýlka, kde potkáváme kluky, kteří už tu docela dlouho klepou kosu a hypnotizují sluníčko, aby urychlilo svou cestu za horizont. My se vydáváme na finální výstup. Šplháme po šutrech a míjíme nějaké antény. Přibývá čím dál větší změť praporků, do kterých se nebezpečně zamotávají nohy. Vylízám na zdejší turistické maximum (5 648m) – maličkou kamennou špici, vypadající jak dračí zub, tak akorát pro jednoho človíčka a nemám úplně dobrý pocit, když koukám do té proklaté propasti okolo mě. Přeci jen už v téhle výšce člověk nemá úplně jistý krok a navíc ta moje slepota. Další pokračování hřebenové cesty je už vysloveně horolezecké a dalo by se tudy vylézt až na Pumori i když si nemyslím, že by zrovna tohle byla normálka. Pod vrcholem děláme fota a pak slízáme ke klukům zpět do sedýlka. Nastává dlouhé, víc jak hodinové čekání na západ. Nakonec jsme rádi, že jsme přeci jen přišli později. Mimo nás tu čeká už jen jeden Japončík s typickým teleobjektivem. Postupem z údolí přilítají mraky, takže dokonce malý Kala Pattar občas zmizí pod bílou peřinou. Trošku se bojíme, aby nám ty oblaka nezhatily západovku, ale naštěstí se drží do těch 5 600 metrů a my se můžeme kochat jak se hory barví nejdřív dozlatova a pak do oranžova až červena. Jedině, co nás trápí, je zima, která je čím dál větší. Přeci jen už je téměř celý kraj ve stínu. Svítí jen špice nejvyšších vrcholů, které postupně, jak vypálené svíce, zhasínají. Konečně je to tady – září už jen pyramida Mount Everestu. Bez jakýchkoliv
měření potvrzuje, že je bez debat nejvyšší hora světa. Dokonce se odvažuji sundat i brýle, abych tu takřka nadpozemskou krásu viděl „na vlastní oči“. Docela nechápu proč sem lidi hromadně lozí na východ, když slunce svítí přesně opačně, tedy blbě, než teď. Je to téměř k neuvěření, když vzpomenu na včerejší muka ve sněžení a mlze na Cho la passu a teď tu koukáme za krásné jasné oblohy na Mount Everest. Představení po několika minutách definitivně končí a my v čím dál větší tmě klesáme. Konečně se opovažuji
sundat na brýle. Ve svahu svítí docela dost čelovek, takže přeci jen jsme tu na západ nebyli samy. Ostatní turisti však byli výrazně níže a museli to mít mraky lehce poznamenaný. Jsem trochu jak slepý krtek, tak svou volnou chůzí uzavírám peloton. Konečně vcházím do té naši lodge, kde mě překvapí davy lidí, kteří zabírají celou tu obrovskou jídelnu. Tak přeci jen sem během dneška vystoupaly další organizované karavany. Ten přechod ze tmy do světla tak trochu nezvládám. Kdyby na mě Wix nezavolal, tak nemám šanci ho najít. Musím tu sedět jak
magor v brýlích a zároveň mě vyvstane část písně Dana Landy „…a brejličky se mu mlžili..“. Šíleně se tu trápím, tak dávám jen čaj a jdu čekat na pokoj na Wixe, aby mě pořádně vykapal oči. Z té čekačky na západ jsem lehce nastydlý, trošku cítím hlavu a navíc ty oči, takže jsem docela out. Po operaci s kapkami nasazuji na spaní tmavé brýle a kupodivu usínám jak nemluvně. Dnes cca 15km, 800 nahoru, 550 dolů.

Trek 8 - Z Lobuche do Gorak Shep (5 180m)

Z jídla se stává zatím největší utrpení dnešního dne. Málem ho ani nedojídám. Strašně mě bolí oči když musím zaostřovat na lžíci :-(. Mezitím schází od Gorak Shepu jedna výprava za druhou. Říkáme si, že tam spousta lidí musela vyčkávat na lepší počasí a až tam dojdeme my tak tam bude už vylidněno :-). Vlastní cesta do Gorak Shepu nás překvapí tím, že se nám zdá docela dlouhá. Ono to je taky skoro 5km v pětitisících. Výhledy jsou naštěstí stále geniální – čím dál víc se přibližujeme do amfiteátru vymezeného
krásnými horami jako je Pumori (7 165m), Lingtren (6 713m) nebo Khumbutse (6 639m). Náš hlavní cíl – Everest je zatím schovaný. Už samozřejmostí je, že přesně ve stejný čas jak my se zvedá ta cestovka, co náš prudí už od rána, takže se s nimi pořád míjíme. Zpočátku kráčíme zvolna údolím. Pak nás čeká výstup na „sedlo“ Lobuche (5 110m), což je vlastně jen obrovská boční moréna ledovců Changri. Není to zas až tak velký kopec, ale i tak nám dá zabrat. Expediční pocitu přidávají karavany yaků snášející horolezeckou výbavu
z pod Everestu. Výhled z moréna nám otevírá nové bezvadné pohledy. Poprvé vidíme snad nejslavnější vyhlídku na světě – Kala Pattar. Je to vlastně jen takový tmavý, nevýrazný kopeček pod monumentální Pumori. Jeho štěstím je, že je z něj vidět Everest, jinak by se na něj nikdo ani nevzdechl. Pod námi je další gigantická dálnice suti – ledovec Khumbu obklopený na místní poměry nevýznamnými horami. Jednou z nich je Pokalde (5 806m), pod kterou je třetí a zároveň poslední pětitisícové sedlo na tomhle treku. To nás bude, ale čekat nejspíš až pozítří.
Čím víc jsme na kolmici k hřebenu Nuptse, tím je krásnější. Potkáváme tu i kamarádského černého nepálského psa, který by určitě zbaštil něco dobrého. Tak už jen sejít na „ledovec“, prodrat se šutrovým, vylézt na druhou morénu a už máme Gorak Shep jako na dlani. Je to takový malý shluk lodgí na dně vyschlého jezera. Zároveň koukáme už i do Číny. Respektive na Čínu, protože za ledovcovým sedlem Lho La (6 026m) se tyčí Changtse (7 583m), která je už kompletně v Tibetu.

Trek 8 - Do Lobuche (4 938m)

Pochod si v tomhle počasí nesmírně užíváme. Jen ty oči mě samozřejmě štvou. Zvolna klesáme do cca 4 750m, kde překonáváme po dřevěným mostečku, potůček Chola Khola. Dál jdeme zhruba po vrstevnici a čím jsme dál tím víc se otvírá výhled na sedlo Cho la, které jsme včera v tom nečasu zdolali. Vypadá odtud docela drsně. Přicházíme na další úžasnou vyhlídku. Pod námi je jezero Chola Tsho (4 590m) a jakoby přímo z něj ční o skoro dva kilometry výše špice Arakam Tse. Jít z druhé strany odspoda, tak by určo za tu námahu stálo si k jezeru lehce zajít. Nad jezerem kráčíme cca 40 minut a nemůžeme
se vynadívat. Na první výhlídce do „hlavního“ údolí se nám otevře krásný pohled na Ama Dablam (6 814m) a kupu dalších zaledněných štítů. Bohužel taky musíme překročit boční údolí říčky odvádějící vodu z malých ledovců hory Lobuche East (6 090m). Takže nás čeká 50 výškových metrů dolů a to samý zas zpět. Na konci tohoto pidi údolíčka vidíme „nenápadně“ postavený žlutě zářící stan, takže i odtud vede nějaká alternativní stezka na vrchol. Zdoláváme ten krátký výstup a jsme odměnění ještě krásnější vyhlídkou než před chvílí. V dálce se
choulí vesnička Pheriche (4 240m) a za ní ten pravý himalájský obzor. Nejvíc užaslý jsme však z Pumori (7 165m), která tu na nás poprvé vykukuje. To je fakt úžasná pyramida. Dáváme zaslouženou pauzu a kocháme se tou krásou. Alespoň necháme utéct cestovku o deseti lidech kráčejících husím pochodem. Prostě dnes tu jdeme jen my a oni a samozřejmě se stále jak na potvoru míjíme z čehož začíná být Wix lehce nevrlý. Dál pokračujeme traverzovou stezkou po úbočí Awi Peaku (5 245m) a za chvíli se už napojíme na moréně na hlavní cestu vedoucí
zespoda. Další postup po moréně není už tak zábavný, tak jsme rádi, když vidíme před sebou vesničku Lobuche (4 938m), kde se chystáme poobědvat. Za ní se tyčí další z gigantů, kteří náš další dny budou doprovázet – impozantní Nuptse (7 864m).

Ráno v Dzongla (4 836m)

Ráno se probouzím s tím, že vidím rozmazaně :-(. Mám příznaky mírné sněžné slepoty, která jak se pozdě dozvídám může vzniknout i za mlhy. Takže už nejsem jen ztracený, ale i skoro „slepý„. Místní boss mě odvádí za boudu a mám se chvíli koukat do sněhu ve stínu a pak si přiložit zmrzlý sníh do očí a chladit. Za pět minut po dvanácté tedy vytahuji brýle proti slunci a zjišťuji, že mě dělá problém jen ostřit na blízko, jinak vidím skoro normálně. Takže snad nebude potřeba doporučovaná léčba obvázat oči na několik dní obvazem či být v naprosté tmě. To bych strašně
zuřil, protože ta nekonečná fronta konečně přešla a je vymetená obloha a my se můžeme kochat východem slunce a okolními pocukrovanými horami. Vypadá to tu najednou úplně úžasně. Včerejší a vlastně už skoro týdenní deprese je pryč. S obrovskými problémy fotím, protože display je na mé oči trošku velký oříšek. George mě půjčuje nějaké kapky do očí, protože já jsem bez jakýchkoliv medikamentů. Lékárnička číslo jedna zůstala v Ivanově báglu někde na Heatrow a druhou mají kluci, co mě tu ponechali osudu. Snad to pomůže. Každopádně se s tím musím naučit nějaký čas žít. Skoro hodinu zevlujeme před lodgí, než slunce nasvítí kompletně okolí. Přímo před námi se tyčí obrovská stěna Arakam tse (6 423m) a i ostatní hory nevypadají zle. Teď už jen zabalit baťoh a vzhůru směr Everest :-). Vypadá to, že tam dojdeme opravdu ve správný čas.

Trek 7 – Cho la (5 363m)

Ráno se probouzíme do zasněžené krajiny! Tak to je tedy síla. To jsem fakt zvědavý jak ten dnešní náročný výstup zvládneme. Pro tentokrát mimořádně můžu říci, že je štěstí, že vyrážíme později. Nějaký sherpa nešťastník nám už totiž prošlápl cestu. Jinak bychom neměli prakticky šanci trefit. Je mlha, sněží no prostě hnus, ale i přesto se odvážně vydáváme na trek. Wix hned nasazuje brýle proti sluníčku, že ho z toho bolí oči. Já necítím nic, tak mě ani nenapadne jít v tomhle šediváku s brýlemi, což se neukáže jako docela šťastný. Cesta zpočátku stoupá údolíčkem a
pěkně utíká. Chvíli jdeme těsně u kolmé stěny, ze které by taky mohli krásně padat šutráky, ale to ještě není ta neslavně proslavené stěna smrti. Na jednom místě se stopy rozdvojují, ale naštěstí vybíráme ty správný. Po chvíli se ty druhý stejně připojují. Jeden ze sherpů zřejmě na chvíli ztratil směr. Není se vůbec čemu divit, protože viditelnost je fakt mrzká a nedá se tu moc čeho chytit. Sám bych tady fakt jít v tomhle počasí nechtěl. Pohodička končí v 5 150 metrech, kde překračujeme takový hřbítek a přes další hřbítky klesáme až do 5 040 metrů, což v těchto
podmínkách docela naštve. Dál už nastává peklo. Nekonečné obrovské pole šutrů. Každý krok se může stát pro nohy osudný. Navíc ten sníh tomu dodává grády. Míjí nás první výprava, co jde z vrchu, což mě těší, protože to potvrzuje to, že je to dnes průchozí. Nějaká holka klouže a slušně se praští na zadek. Sice to není nic vážného, ale i tak úpí. Takže opravdu musíme dávat bacha. Jen co přejdeme ve zdraví tu nechutnou oranici stojíme pod stěnou smrti. Na jejím vršku vidíme naskládané kameny, které jen čekají až někomu spadnou na hlavu, jak tomu nebožákovi před pár dny. Snažím se jít rychle, abych byl co nejdříve z jejího dosahu, ale prostě to v téhle výšce nejde. Vždy jen pár kroku a odpočinek. Pocity z toho nijak moc extra. Tým A (Jirka a Lukáš), jsou už daleko vpředu. Jsou fakt našláplý. My se taky pokoušíme moc nezastavovat a silou vůle „ženeme“ do průsmyku. Naproti nám jde výprava, kterou vede typos v roztrhaných džínech a polobotkách. Neskutečně mě rozseká svou hláškou „I´am guid, but I don´t know the way“. Takže mu doporučuji následovat naše stopy :-). Ukazuje se, že kvalita guidů je tu velmi rozdílná od machrů, co mají slezený osmitisícovky po týpky z Kathmandu, kteří se svévolně prohlásí za guidy a můžou vás zavést do zkázy. Pořád koukáme na barometr, ale metry přibývají opravdu pomalu. Kousek před vrcholkem si blbě odkládám baťoh a málem mě po pláštěnce sjede dolů do údolí. Kdyby se to opravdu stalo, tak bych se asi fakt rozbrečel. Představa toho, že bych musel slézt dolů a znovu to vyšlápnout mě opravdu vyděsila. Konečně jsme nahoře v 5 363 metrech a jen nevěřícně koukáme, co je na druhé straně. Výhledy to samozřejmě nejsou, ale ledovec s obrovskou odtrhovou trhlinou a jezírkem snad jen deset metrů pod sedlem. Docela si začínám říkat, proč tu za velké námahy lozím přes pětitisícový sedla, když z nich není vidět lautr nic. Ale i tak jsme rádi, že jsme to vylezli a jak říká Wix, je lepší, když sněží, než kdyby pršelo s čímž musím souhlasit. A alespoň máme i nějaké ty opravdové „expediční zážitky“. Jen co sníme energetickou svačinkou vyrážíme dolů, v této kose tu nemá cenu nějak dlouho zevlovat. První bonbónkem je slezení desetimetrové kluzké a namrzlé skalky přímo nad tím jezírkem. Až po chvíli mě napadne, že jsem si u krosny měl rozdělat bederák, protože kdybych tam náhodou spadl, tak by mě asi pěkně stáhla na dno.
Ledovec přecházíme po vyšláplé stopě, která začíná lehce mizet pod novým sněhem, tak ho ani moc neřešíme. Míjíme snad jen jednu trhlinu. Pak už nás čeká jen dlouhý sestup bývalým ledopádem, pod další skálou, ze které občas taky něco určitě spadne. Potkáváme zaryté horolezce, kteří i v tomhle nečase vyrážejí zdolávat okolní kopec. Ex ledopád máme konečně za sebou a dál už jdeme relativně pohodlně širším údolím nejdříve sněžnou, pak blátivou stezkou. Horobůh nás malinko odměňuje, když se na chvíli objeví vrcholek Lobuche (6 135m), což je další z „trekových“ kopců. O to víc jsme naštvaný, o co díky nepřízni počasí přicházíme. Ale je fakt, že dnešek byl na zážitky opravdu silný. Poslední lehký výstup okolo hřbítku s fáborky a jsme v Dzongle (4 836m), což je zatím nejzapadlejší vesnička pouze o dvou domcích. Okolí rozblácený, no nic moc. Dnešní túra byla dost náročná. Výrazně horší terén než Renjo la, ale po fyzické stránce lehčí. Za pěkného počasí a dřívějšího vstávání by se určitě nechalo dojít až do Lobuche a to rovnou z Gokya. Ubytováváme se v malé cimře a hned frčíme na jídlo a čaj, který nás jako obvykle staví na nohy. Jsou tu ještě nějací postarší amíci, kteří vyjeli do hor na pár měsíců, což jim lehce závidím a vzpomínám na loňský rok, kdy jsem měl na cestování taky víc času. Nejdřív si trošku myslíme že jsou to moulové a že tu budou trpět, protože tvrdí, že tohle je teprve jejich čtvrtý nocleh na tomhle treku, ale nakonec z nich vypadne, že před nedávnem vylezli Cho Oyu (8 201m), takže to rozhodně žádný ořezávátka nejsou. Prý je to takový „trekking peak“ :-), tak mě tím trošku navnadili, že bych si tam taky třebas mohl někdy vylézt :-). Každopádně jeden z nich je naprostý pohodář, prý má doma těhotnou manželku, tak aby mu to čekání na potomka rychleji uteklo tak si vyjel do Asie lozit. Porod možná ale stihne :-). Nevím nevím, jestli ženuška je z jeho cesty moc nadšená. Na pokojíku máme jen 4,5 stupně nad nulou, tak se zdržujeme celý večer v jídelně u kamen. Ležím na lavici a říkám si pánovi o deku. Dostanu tlustou peřinu vyšívanou růžičkami, tak jsem dneska za Růženku :-). Večer jdu brzy spát, abych vyležel tu dnešní námahu. Dneska poprvé v Nepálu spíme výš než je vrcholek Mont Blanku, ale už jsme dobře aklimatizovaný, tak se nebojím, že by mě bylo nějak blbě. Bohužel mě po chvíli začnou strašně bolet oči. Jak kdybych je měl nějaký poškrábaný nebo co. No hrůza. Vůbec nevím co mám dělat. Kluky nechci budit a otravovat. Když už to nejde vydržet, tak se vypotácím ven, na čerstvý vzduch, ale vidím nějak rozmazaně a vůbec to nepřestává. Nějak to do rána přežívám, ale je to jedna z nejhorších nocí mého života. Dnes cca 9km, 850 nahoru, 700 dolů.

Ztracen a nalezen v Dragnangu

Ráno strašně prší a je vůbec nejhůř, co jsme tady. Kdy ta hnusná fronta konečně přejde? Tohle narušuje můj plán nechat tady vzkaz a nalehko se vydat hledat kluky po okolních vesničkách. I když podle klasického pravidla bych měl čekat na místě, na kterém jsme se domluvili, než samy přijdou. Všichni ostatní trekaři už vypadli do toho nečasu, tak tu sedím sám a pořád do kolečka přemýšlím co a jak dál. Bavím se alespoň se šéfíkem lodge, který mě říká, že takhle špatné počasí v říjnu tu bylo naposledy před pěti lety, takže máme fakt smůlu. Nakonec mě to přeci jen nedá a oblíkám se komplet do goráče a vyrážím na průzkum té staré cesty. Nejdřív vylézám na nejvyšší přilehlý kopec nad morénou (4 710m) a rozhlížím se po tom giga ledovci. Tak tady by se fakt nechalo ztratit lehce. Pokračuji dál „starou“ cestou a už po pěti minutách jsem na konečné. Mezi jezírky teče široká a dravá říčka, což mě uklidňuje. Tenhle proud se určitě nepokoušeli brodit. Tak to muselo naštvat, těsně před koncem to otočit. Zvolna se vracím na cimru. Čas ubíhá a kluci stále nepřicházejí, což ve mně zase zvyšuje obavy, že se jim něco nepěkného přihodilo, protože, kdyby logicky spali v té první vesnici Phangga pod odbočkou na ledovec, tak už by tu dávno museli být, zvlášť když šéfik říkal, že je to jen hodina cesty. Jdu se tedy zas radit se bossem. Ten je stále ochotný i když ho stále opružuji a navrhuje počkat do 14, 15 hodiny a pak že vyšle rychlého posla, který oběhne všechny okolní vesnice a zjistí, kam zmizeli. Bavím se s ním o jeho životě. Sezóna tu končí koncem prosince, kdy zavírá chatu a letí za rodinou do Kathmandu na prázdniny až do jara. Je s nimi jen čtyři měsíce do roka, zbytek čau je tady. Půjčuji si od něj knížku o nějaké expedici a ve spacáku se pokouším přečkat tenhle mrzký den. Hluk příchozích mě probouzí z letargie, ale jsou to jen další úspěšní pokořitelé Cho la passu. Dnes to museli mít zvlášť tvrdé. Nějak začínám ztrácet naději, že sem kluci vůbec dorazí, už je dost pozdě. Šéfík se ještě pokouší dovolat do té Phanggy, ale foun nějak dnes nefunguje. Jdu na pokoj spisovat depeši pro posla. Najednou na mě volá boss že někdo přichází od Gokya. Kluci to bohužel nejsou, ale jsou to ti Češi, které jsem potkal na Gokyo Ri. To je snad poprvé na cestách, kdy jsem opravdu rád, že potkávám krajany. Jsou to pohodáři, tak mě trošku rozptylují z mé ponuré nálady, která se nedá ani slovy popsat. Ve dvě boss vytahuje z kuchyně takového malého klučíka a dlouze ho instruuje. Ten nečekaně sundává žabky, nasazuje tenisky a vyráží do sloty. Teď následuje dlouhé čekání než se vrátí. Pokouším se to zaspat. Konečně je tu boss s novinkami. Kluci si prý v té Phangga dali jen čaj a pokračovali dál údolím dolů na Mancherno. Jako první mě chytá radost, že jsou živý a zdravý. Později jsem samozřejmě naštvaný, jak mě vypekli a opustili, což nedokážu pochopit, hlavně od Johnyho se kterým jsem na cestách už něco prožil. To že včera došli až do Mancherma lze z přimhouřenýma očima pochopit, vzhledem ke schodě okolností. Ale to, že přesto, že jsem včera nedorazil, pokračovali dál bez toho, aby zjistili co se mnou je, je naprosto nekamarádský a neomluvitelné, jak kdekoliv jinde natož ve vysokých horách. Jak může například Lukáš dělat vedoucího skautského oddílu bez toho, aby měl alespoň elementární zodpovědnost, taky nechápu. Je to smutný, ale bohužel si to vysvětluji jen tím, že Johnyho chytla panika, že kdyby na mě čekali či hledali, že by třebas všechno co chce pofotit vidět nemusel. Samozřejmě jdu odměnit ochotného posla. Šéfik mě odvádí do kuchyně, kde už je klučina zas zapřažený v pracovním procesu. Dávám mu 500 NR (125Kč) a chlapcovi se tak rozzáří očka, že na to asi dlouho nezapomenu. Jsem rád, že mu to udělalo radost. Jdu s kluky Jirkou, Lukášem a Zdendou zvaným Wix na večeři a ptám se jich jaký mají další program. Naštěstí mají na několik dalších dnů stejný plán jak já a navíc jim nevadí, když se k nim přidám. Sám bych se na Cho la pass určitě neodvážil a musel bych to taky obcházet přes údolí, což by mě tedy pěkně štvalo. Bavíme se o životě o horách a tak. Absolutně nechápou, jak mohli kluci v takových to velehorách odejít bez to, aby si zjistili, zda jsem v pohodě i když by to byla v daných podmínkách zacházka či ztráta dne, dvou a zmizeli někde pryč v údolí. Navíc, když jsme se vůbec nepohádali nebo tak něco. Pak už sedíme nad mapou a připravujeme se na zítřejší náročný a nebezpečný pochod. Sice jsem tu ztratil den, ale jsem rád, že mám svědomí čistý a udělal jsem vše co jsem udělat měl. Jediným pozitivem dneška je, že cítím, že jsem si tu odpočinul a že zítřejší výstup bude snad v mých silách.

Ztracen v Dragnangu (4 679m)

Už se pomalu připravuji, jak se mě budou kluci smát, jaký jsem to šnek, když dorážím až ve tři. Jaké je však moje překvapení, když procházím všechny lodge a nikde je tu nenacházím. Ubytovávám se tedy hned v té první u rozcestí a jdu za šéfíkem s mapou v ruce. Ten říká, že cesta, na ní vyznačená, už neplatí. Fungovala roky, ale prý před 14dny se ledovec výrazně pohnul a cesta je přerušená říčkou a je prakticky neprůchodná, což konečně vysvětlilo tu jezerní oblast, kterou jsme viděli z Gokyo Ri. Tahle novina mě docela vyleká, mám strach o kluky a doufám, že někam nezahučeli. Hned mě napadne paralela z výpravy do Turecka, kde jsme měli v drsné bouři na sopce Ercyies Dagi taky na mále a Pavlas prohlásil památnou větu, že si hlavně přál, aby u našich nemusel zvonit a sypat můj popel z kapes. Taky bych nerad volal Miklínům ať si Honzu vyzvednou, že je někde uchovaný jak Otzi v katastru ledovce Ngozumpa. Tak co teď mám dělat? Venku je už totální mlha a jako bonus prší, takže vyrazit je hledat je naprostý nesmysl. Navíc jsme se dohodli, že se sejdeme tady. Chlapík mě po nepálsky uklidňuje. Usmívá se a říká, když jsou dva, tak se prý mohl zmrzačit maximálně jeden :-). Ale pak už sedíme nad mapou a bereme to racionálně. Je jasný, že šli starou cestou a museli to otočit. Doufáme tedy v jejich inteligenci, že se to nepokusili brodit. Když mě nikde nepotkali šli buď zpět do Gokya, nebo pravděpodobněji do první vesnice Phangga, kde na mě čekají a přijdou sem zítra ráno či se drží naší domluvy a z Phanggy přešli po cestě na druhou stranu údolí a dorazí ještě dnes z druhé strany. Zní to logicky, což mě trosku uklidňuje. Taky bych to tak udělal. Čekám v jídelně u čaje až do tmy, ale kluci nedoráží. Mezitím tu pár lidí oslavuje přechod Cho la passu. Nějací Číňané v takových polobotkách, takže to zas až tak strašný asi nebude. I když je tu i chlapík, jehož portýr před pár dny umřel, když mu tam spadl šutr na hlavu :-(. Mě na rozdíl od nich drží chmúry. Bossovi se podaří nahodit telefonní spojení do jedné z lodgí v Gokyu, odkud vysílají posla do té, kde jsme spali a já čekám jak na jehlách na odpověď. Asi po deseti minutách volají zpět, že se tam kluci nevrátili. Jen co se to dozvím jdu si lehnout, nemám nějak náladu se s nikým tu bavit. Usnout se dlouho nedaří. Dnes celkem 7km, 700 nahoru, 800 dolů.

Trek 6 - Přes ledovec Ngozumpa do Dragnangu

Kluci, kteří dorazili na lodge v devět, už stačili zabalit krosny a nejradši by zvedli kotvy a šli dále. Já jsem bohužel stále takový unavený a po předchozím výstupu si potřebuji lehnout a alespoň na chvíli si odpočinout. Domlouváme se tedy, že se sejdeme ve vesnici Dragnag, kde se zítra, podle počasí, rozhodneme, zda půjdeme k Everestu kratší, ale těžší cestou přes obávaný Cho la pass nebo zda to obejdeme obrovskou zacházkou údolími. Vytuhávám na docela dlouhou dobu a až ve dvanáct se zvedám z lože. Jdu doplnit živiny do jídelny, kde mě rozesmává Amík, který tu nějakému nevyžádanému posluchačovi vykládá, že mu dny strávené
v Nepálu naprosto splývají. No ani se mu nedivím, za ty tři dny, co se tu motáme, jsem ho neviděl jinde než vysedávat v jídelně a něco vyprávět :-). Sice se mu smějeme, ale třeba má, na rozdíl od nás, hafo času a jen čeká na lepší počasí a aklimatizuje. Kolem jedné konečně vyrážím na cestu. Když jsem asi sto metrů od lodge, tak slyším jak několik hlasů silně povykuje, tak se otáčím a ono na mě mává asi pět lidí z personálu. Vůbec netuším, co se děje. Říkám si, že se asi něco zapomnělo zaplatit, nebo tak něco. Nakonec ke mně přibíhá Amík a říká, že nemám jít cestou kolem jezer, jak je vyznačeno na mapě,
ale hned tady zabočit na ledovec a držet se mužíků. Výška opravdu pracuje, protože vůbec nepřemýšlím o souvislostech a jdu kudy mě říká. Vylézám na morénu a koukám na to, co mě teď čeká. Abych řekl pravdu samotnému se mě tam zrovna dvakrát nechce. Přede mnou je bludiště hromad suti, desítek jezírek a stále se ozývající zvuky z pracujícího ledovce, který z kamení sice vykukuje jen na pár místech, ale vím, že bude pořád pode mnou. Vlastní cesta je opravdu taková depresivní a až trošku strašidelná, čemuž pomáhají čím dál nižší mraky a všeobecný mlžný
šedivák. Navíc nepotkávám ani nohu, takže pocit naprostého ztracení docela funguje. Relativně pohodová pěšinka se motá sem a tam, nahoru a dolů. Na pár místech se na chvíli ztrácí, tak jsem rád za mužíky, kteří spolehlivě ukazují jak dále. Navíc první pohled vše dokonale zkreslil. Přechod ledovce trvá výrazně déle, než jsem očekával. Ale už vidím třepetající se fáborky, které mě vítají na druhé straně. Jsem rád, že to mám za sebou. Teď už jen pár set metrů „normální“ krajinou po nakloněné rovině a jsem na dohled domečkům v Dragnangu. Ty tři km jsem šel skoro dvě hodiny.