Tranzit přes Delhi do Kathmandu

Těsně před příletem hlásí kapitán 37 stupňů, takže ani Delhi si nekazí svoji vyhlášenou vedro reputaci. Pak už se objevuje nehezká betonová zástavba v děsným oparu. Po dlouhých devíti hodinách a 6 709 km jsme tu. Dopad na plochu je dost tvrdý a hlavně ne úplně do středu. Tak trochu je to o trávník :-). Tentokrát tu však moc nepobudeme a za chvíli se snad přesuneme na poslední vzdušnou etapu.
Nějakou dobu stojíme kousek od prstu a nic se neděje. Pak se ozve kapitán s první opravdu veselou punjábskou zprávou: „there are no free chocks“, což jak posléze zjišťujeme je taková ta jednoduchá zarážka před první kolo u letadla. Každopádně tohle se může stát pouze v Indii. Po několika dlouhých minutách naštěstí zahlásí „we managed to find chock“ :-) a může se konečně začít vystupovat.
Samozřejmě tu různě postává spousta pohůnků s jistě důležitými úkoly i přesto že vypadají, že nic na práci nemají. Jeden z nich vykřikuje Kathmandu, tak se ho držíme. Po chvíli od všech tranzitujících vybírá palubenky, o to větší důvod ho neztratit :-), a vypisuje sáhodlouhý seznam. Pak už nás, nyní naprosto bezprizorný, odvádí do nějaké chodbo haly a beze slova mizí. Nezbývá než čekat. Mimo nás tu zevluje ještě výprava ortodoxních muslimů v hábitech, kteří míří, na rozdíl od nás, do nějakého pouštního státu. Pár Evropanů už na vše rezignuje a válí se po zemi. Mě se naštěstí daří zabavit pohodlné křesílko, kde na chvíli vytuhávám.
Po hodině čekání a několika falešných poplachů, že se už konečně něco děje, přichází figurka, která nám rozdává nové palubenky. Samozřejmě se to neobejde bez typického chaosu. Paní vykřikuje různě zkomolená jména. Třeba Lukáš dlouho netuší, že vyvolávaný Mr. Luka je on :-). Já jsem zakódován jako Mr. Lisk. Nakonec se přeci jen podaří vše rozdat a můžeme vyrazit vstříc několikanásobným bezpečnostním kontrolám a spoustě razítkům, které nás však už po návštěvě Indie v roce 2007 nepřekvapují.
Optimisticky vstupujeme do letadla, protože nám už chybí jen posledních 814km a zhruba hodina a půl. Brutální vedro mě však hned uhodí do hlavy. To je snad horší než cestování tramvají v zimních měsících v Praze. Sice hned rozdávají klasický chemický (citrónový) hnus, ale i tak upadám spařený jak králík do komatu. Čekání na odlet je nekonečný a dokonce zas zaspávám odlet, což se mě stalo teprve podruhé v životě.
Probouzím se až při rozdávání občerstvení. V nabídce je pivko (Heineken) a paní se hned ptá jestli chci ještě jedno, tak po odkývání dostanu rovnou jako nášup další dvě. Po třech plechovkách se konečně probouzím k životu a musím konstatovat, že Air India se připisuje do seznamu fajn leteckých společností.
Přílet do Kathmandu je fakt super. Klesá se zeleným údolím plným rýžových terasovitých políček na obou stranách obklopeným zelení porostlými horami. Postupem přibývají vesničky a městečka a mezi tím neuvěřitelný počet malých cihelen.