Jen co vylezeme z letadla, tak nás pikolové vyhánějí, do haly, kde si přebíráme bagáž. Tentokrát došlo všechno. Je to tu přesně jak jsme slyšeli, spousta lidí co by chtěla nabízet ubytování, nosiče atd. Nejpohotovější je chlapík, který začíná dobře tím, že nabízí ubytko za 100NR (25Kč) na osobu, čemuž nelze neodolat. Náš původní plán ujít ještě dnes část cesty do Namche padá. Jednak se tu převalují nízké mlho mraky a občas z nich ukápne, ale hlavně je už dost pozdě. Každopádně, abychom nenavýšili ztrátu o další den budeme muset zítra na jeden
zátah ujít celou cestu do Namche, což bude docela slušné sousto na rozchození. Chlapík nás odvádí do Himalaya lodge, která je hned nad přistávací dráhou a je hodně slušná, jak nějaká rakouská alpská chata. Bohužel nás nenechá ani na chvíli vydechnout a hned do nás hustí své průvodcovské služby za slušné ceny. Není se mu vlastně ani co divit, to by pro něj bylo nej ryto. No moc ale na nás sympaticky nepůsobí, je to takový typ úlisného šméčkaře. Taky nás překvapuje razantní zvýšení cen jídel. Je vidět, že pouze letecká doprava či nosiči dělají své. Dáváme si
smažený brambory s jačím sýrem za 350NR (88Kč). Po jídle vyrážím na procházku po městečku, což je vlastně jen hlavní ulice obklopená domky. O fous níž jsou už jen políčka na této malé náhorní plošince umožňující hromadný přílet turistů a pro místní, houfně sledující přílet a odlet letadel, stálá atrakce. Turistů tu ale teď moc není. Ty co přiletěli odešli převážně dolů. Jdeme až nakonec, kde je buddhistická vstupní brána a cesta se láme směrem dolů. Nacházíme zde i jeden původní dřevěný zemědělský dům, který se však krásou
nemůže rovnat těm, co jsme viděli v údolí Kullu v Indii. Různě ve svahu nad městem jsou rozmístěný chorteny, tak se k jedněm lehce aklimatizačně vydáváme. Cesta končí u vodopádu (2 940m), což nás mrzí. Chtěli jsme vystoupat alespoň do třech tisíc. Vede odtud spleť hadic odvádí vodu pro celou osadu. Alespoň je odtud pěkný panoramatický výhled po celém okolí. Na zpáteční cestě se mě podaří zavadit o jednu hadici, která se jednak rozpojí a pěkně mě zkropí záda a za druhý musíme dělat náročnou operaci, jak ji dát zas dohromady, abychom neodřízli čtvrt města od vody :-). Jako malá odměna za výstup do krpálu je výhled na pěknou horu, která vykoukla z mraků. Ve městečku ještě nacházíme vývařovnu pro místní, nebo spíš jen rodinný domek, kde mě jsou ochotní uvařit místní pochoutku momo chicken. Nabízejí i muttona, který asi zbyl od včerejší sakrifikace :-). Sedíme v temné místnosti s pěknými kamínky. Paní domu nám v péřovce vaří véču, prostě dobrá atmosféra. Chlapík nám tu ještě nakrájí nějaký prý hodně ostrý chilli, tak ho beru do ruky a zkouším. Jsem hned varován, abych si tu ruku pak nestrčil do oka. Samozřejmě na to po chvíli zapomenu a oko si promnu a pak úpím. Neočekávaně jsem dorazí i ten typos z lodge. Ten je fakt neodbytný a zas se vyptává na nosiče. Máme štěstí, že Ivan si dal jen čaj a odešel, takže říkáme, že to rozhoduje Ivan jako team leader, čímž se ho naštěstí zbavujeme.
(Až později zjistíme, že jsme udělali menší faux pas. Je tu zvykem jíst tam, kde je člověk ubytovaný. Proto cena noclehu je tak nízká). Večer jde Ivan zaplatit jednak ubytko a taky vysvětlit pánovi, že jeho služby fakt nepotřebujeme. Nechce se mě vyndávat spacák tak spím jen přikrytý goráčovkou. Během noci tedy furt oblíkám další vrstvu za vrstvou a docela lituji, že jsem se neoptal alespoň po nějaké dece, igelit zrovna dvakrát nehřeje a i jeho rozměry nejsou zrovna optimální.
Jen co vylezeme z letadla, tak nás pikolové vyhánějí, do haly, kde si přebíráme bagáž. Tentokrát došlo všechno. Je to tu přesně jak jsme slyšeli, spousta lidí co by chtěla nabízet ubytování, nosiče atd. Nejpohotovější je chlapík, který začíná dobře tím, že nabízí ubytko za 100NR (25Kč) na osobu, čemuž nelze neodolat. Náš původní plán ujít ještě dnes část cesty do Namche padá. Jednak se tu převalují nízké mlho mraky a občas z nich ukápne, ale hlavně je už dost pozdě. Každopádně, abychom nenavýšili ztrátu o další den budeme muset zítra na jeden
zátah ujít celou cestu do Namche, což bude docela slušné sousto na rozchození. Chlapík nás odvádí do Himalaya lodge, která je hned nad přistávací dráhou a je hodně slušná, jak nějaká rakouská alpská chata. Bohužel nás nenechá ani na chvíli vydechnout a hned do nás hustí své průvodcovské služby za slušné ceny. Není se mu vlastně ani co divit, to by pro něj bylo nej ryto. No moc ale na nás sympaticky nepůsobí, je to takový typ úlisného šméčkaře. Taky nás překvapuje razantní zvýšení cen jídel. Je vidět, že pouze letecká doprava či nosiči dělají své. Dáváme si
smažený brambory s jačím sýrem za 350NR (88Kč). Po jídle vyrážím na procházku po městečku, což je vlastně jen hlavní ulice obklopená domky. O fous níž jsou už jen políčka na této malé náhorní plošince umožňující hromadný přílet turistů a pro místní, houfně sledující přílet a odlet letadel, stálá atrakce. Turistů tu ale teď moc není. Ty co přiletěli odešli převážně dolů. Jdeme až nakonec, kde je buddhistická vstupní brána a cesta se láme směrem dolů. Nacházíme zde i jeden původní dřevěný zemědělský dům, který se však krásou
nemůže rovnat těm, co jsme viděli v údolí Kullu v Indii. Různě ve svahu nad městem jsou rozmístěný chorteny, tak se k jedněm lehce aklimatizačně vydáváme. Cesta končí u vodopádu (2 940m), což nás mrzí. Chtěli jsme vystoupat alespoň do třech tisíc. Vede odtud spleť hadic odvádí vodu pro celou osadu. Alespoň je odtud pěkný panoramatický výhled po celém okolí. Na zpáteční cestě se mě podaří zavadit o jednu hadici, která se jednak rozpojí a pěkně mě zkropí záda a za druhý musíme dělat náročnou operaci, jak ji dát zas dohromady, abychom neodřízli čtvrt města od vody :-). Jako malá odměna za výstup do krpálu je výhled na pěknou horu, která vykoukla z mraků. Ve městečku ještě nacházíme vývařovnu pro místní, nebo spíš jen rodinný domek, kde mě jsou ochotní uvařit místní pochoutku momo chicken. Nabízejí i muttona, který asi zbyl od včerejší sakrifikace :-). Sedíme v temné místnosti s pěknými kamínky. Paní domu nám v péřovce vaří véču, prostě dobrá atmosféra. Chlapík nám tu ještě nakrájí nějaký prý hodně ostrý chilli, tak ho beru do ruky a zkouším. Jsem hned varován, abych si tu ruku pak nestrčil do oka. Samozřejmě na to po chvíli zapomenu a oko si promnu a pak úpím. Neočekávaně jsem dorazí i ten typos z lodge. Ten je fakt neodbytný a zas se vyptává na nosiče. Máme štěstí, že Ivan si dal jen čaj a odešel, takže říkáme, že to rozhoduje Ivan jako team leader, čímž se ho naštěstí zbavujeme. (Až později zjistíme, že jsme udělali menší faux pas. Je tu zvykem jíst tam, kde je člověk ubytovaný. Proto cena noclehu je tak nízká). Večer jde Ivan zaplatit jednak ubytko a taky vysvětlit pánovi, že jeho služby fakt nepotřebujeme. Nechce se mě vyndávat spacák tak spím jen přikrytý goráčovkou. Během noci tedy furt oblíkám další vrstvu za vrstvou a docela lituji, že jsem se neoptal alespoň po nějaké dece, igelit zrovna dvakrát nehřeje a i jeho rozměry nejsou zrovna optimální.
Žádné komentáře:
Okomentovat