Výstup nad Stok la (5 000m)

Vaříme jídlo na posilnění a pak se rozhoduji ještě obejít okolí, abych tu neproflákal celý den. Kousek od nás se usídlily nějaké dvě holky z Anglie, které mě oznamují, že jsem podobný nějakému slavnému americkému country singerovi :-). Ony prý už v Indii cestují dva měsíce. No je to na nich vidět, válejí se tu jak správní Punjábci v prachu a je jim to putna, že jsou jak čuňata. Moc se u nich nezdržuji a pokračuji dál. Nemám žádný cíl, tak vyrážím absolutně na lehko, bez vody i gps, jen v sandálech a triku. Jen na hůlky jsem nezapomněl. Koukám na hodinky a říkám si, že půjdu max hodku a půl a pak to otočím a půjdu nazpátek, abych se stihnul vrátit ještě za světla. Tentokrát
se na rozcestí vydávám doprava. Cesta pokračuje kolem zvětralých skal, kterým pozdní světlo dodává kouzlo. Stoupám a stoupám a už bych to měl pomalu otáčet, ale v tom uslyším nějaké zvuky a vysoko nad sebou vidím karavanu. To mě vyhecuje, tuším blízkost sedla, a ještě přidávám na tempu. Srdce buší jako hrom, ale stoupá se mě krásně, na to, že se blíží téměř pěti tisícová meta. Přicházím k prvnímu sedýlku, kde se spojují nejspíš ty dvě cesty vedoucí od našeho kempíku. Zespoda, ale karavana nepřišla. Šla nejspíš nějakou zkráťou přes hřebeny. Ještě pár metrů a jsem ve Stok La (4 900m). Absolutně jsem netušil, že sem můžu dnes dojít, protože by
výstup měl trvat 3-4 hodiny a já jsem tady za dvě. O to víc mě mrzí, že jsem nevzal tu GPS, protože kóty v místních mapách jsou spíš takové odhady. Samotné sedlo je tak trochu o ničem. Z jedné strany je výhled na Léh zakryt skalnatou a pro turistu nepřístupnou horskou korunou a na ostatní strany to taky není žádná sláva. Rozumný člověk, s ohledem na čas, by to už otáčel zpět, mě se chce ještě vylézt na kopec na druhé straně sedla, když už tady jsem. Odhadem to těch 100 výškových může být. Na vrchol už dorážím v začínajícím šeru. Jsou tu obligátní vlaječky a pěkné pohledy na zbytky ledovců ve Stok range.
Škoda jen, že už je téměř všechno ve stínu. Krásně do červena se akorát nasvěcují kopce na druhé straně údolí Indu. Na to, že jsem v pěti tisících metrech v podvečer je stále na triko, což je pro mě snad největší překvápko na téhle expedici. Skoro se nechce věřit, že tu v zimě bývá až –40 stupňů. Už se mě nechce vracet zpět do Stok la, tak klesám přímo do toho nižšího sedla. V sandálech to není žádné žůžo, ale dá se. Při sestupu vyrušuji, a poprvé vidím, bharaly, zvířátka vypadající jako něco mezi kamzíkem, ovcí a kozou. V Angličtině se jmenuje blue sheep,
modrá ovce. Koukají na mě tak trochu nevěřícně, asi si říkají co tady ten šílenec vyvádí takhle navečer. Je jich tu asi deset, prostě super zážitek na konec. Riskuji a jdu tou druhou stezkou, abych nešel zpět tou samou. Doufám, že nepovede někam jinam, to bych byl docela dost nahraný. Prvních dvě stě výškových je sešup děsným, prudkým suťákem. Kamínky nemá cenu ze sandál vysypávat. Prostě to sbíhám na fakírský způsob a jen se modlím, aby to ty boty vydržely. Pod svahem je opravdu odbočka zase do kopce, takže alternativní, v náčrtcích neuváděná, cesta pod Stok Kangri. Mě ještě čeká soutěska a pak už jsem u místa, kde jsme odpolko zjistili, že jdeme blbě. Takže já tu zjišťuji, že se vracím dobře :-). Do kempu přicházím už za tmy, brutálně dehydratovaný. Ivan už měl o mě trochu starost. V noci mě vytahuje snad největší úplněk, co jsem kdy viděl, ze stanu. Je tu světlo skoro jak ve dne.