Den 5, Mae Wang - Sloní farma

Ráno vyjíždíme v mikrobusu v klasicky mezinárodním obsazení, s Frantíky a Japončíky. Celý náš „One day trekking“ zájezd se má odehrávat v údolí řeky Mae Wang. Docela dlouho trvá než se vymotáme z ruchu Chiang Mai. Z hlavní silnice odbočujeme na silničku vedoucí do nitra údolí. Silnička se kroutí mezi kopečky, ale příroda není zas až tak zelená jak sem čekal. Přeci jen je vidět, že jsme tu v období sucha, takže to tu teď vypadá jak u nás na sklonku léta a začátku podzimu. V jedné vesnici odbočujeme na polňačku mezi domky do sloní farmy. Slonů je tu docela
dost. Mají tu z bambusů udělaný takový velký stříšky ve kterých jsou hromady zeleného. Každý má na zádech sedátko pro turisty. Mahouti, sloní „řidiči“ sedí zásadně na krku, v ruce takový cepínek na pohánění slona, kterým mu dávají co proto. Docela se divím, že ho slon nevezme chobotem a nevyhodí někam do křovin. Nejdřív musíme pro slona koupit dobrůtky, což představují trsy banánů a bambusové tyče. Pak už se jde na to. Vyfasovali jsme toho úplně největšího jménem Púťo, asi proto, že ostatní byli trošku drobnějšího vzrůstu než já :-). Lezeme na
malý posed odkud se nasedá na vratkou sedačku. Je to zvláštní pocit lézt na tohohle tlustokožce, kterého jsem zatím viděl jen přes vodní přikop v zoo. Jízda zpočátku není vůbec plynulá. Púťo se snad co pět sekund zastavuje a natahuje chobot k nám do zadu. Cítí, že máme plný ruce dobrot. A když dostane malý banán, je to jako kdybych já sněd drobek. Takže po chvíli je všechno pryč, alespoň se už konečně začal trochu hýbat. Naděnka se do něj zamilovala tak mu dává ještě musli tyčinku, kterou ale Púťa vyplivává - asi pozná chemický hnus :-). Jedeme po takovým vyšlapaným okruhu buší. Na jednom místě je tak prudký svah, že Púťo stál skoro na
zadních. Takže i trošku adrenalinu jsme zažili. Chlapík ještě pouští Naďu na své místo na krku slona, takže si i trošku zamahoutovala i bez sloního řidičáku. Po cestě je ještě technická zastávka u velkých nádržích na vodu – taková benzínka pro slony. Asi po hodince jsme zpátky na farmě, kde sloni dostávají hromadu zeleného. Byla to super projížďka.

Den 4, Chiang Mai večer

Ještě předtím než jsme zastavili si všímáme človíčka, co už po nás z venku zálibně kouká. Tak jsem vysmátej protože nás určitě půjde ulovit. Uhodl jsem to správně je to místní headhunter. Nabízí nám nějaké drahé hotely, ještě asi dostatečně nesmrdíme J. My však máme požadavek, že chceme takový, kde bude pokoj stát max 200 bahtu (110 Kč) a nebude to úplná špeluňka, protože tu máme v plánu pobýt tři noci. Kýve, že jo a dravou jízdou přes město nás odváží před docela solidní hotýlek. Tady po nás chce 100 bahtu, tak mu dávám 50B, kouká smutně, ale i tak to je dost.
Zatím si pomalu zvykáme na sundávání bot před vstupem o hotela, ale respektujeme to i když je pro mě docela veselá představa, jak se v Čechách zouvám, nechávám boty před dveřmi a po hotelu si vykračuji ve fuskách. Náš hotýlek má dokonce zadarmo netík, tak se pokouším uploudnout i nějaký fotky, ale je to děsně na dlouho, tak brzo rezignuji. Samozřejmě v hotelu nabízejí i výlety po okolí, tak si z nabídky vybíráme na zítra výlet, který se zdá zajímavější než původně plánovaný. Má docela drsný název „One day trekking“, ale podle itineráře toho moc nenašlapeme. Původní cenu 800B usmlouváme na 700B (370Kč).

Den 4, Cesta do Chiang Mai

Na terminál přijíždíme v 14:45 a zjišťujeme, že bus má jet už v 15:15. Jak nám to včera nevycházelo, tak dneska je to jedna radost. Čeká nás docela dlouhý přesun, 340 km na sever do druhého největšího thajského města Chiang Mai. Lístek vychází na krásných 122Kč. Lidi se hrnou do busu jak o život a já pak zjišťuji proč, bohužel pozdě. Nezbylo na mě místo k sezení, tak sedím v uličce jak zewl. Jedeme kolem starého Sukhotaie, takže jednu trasu už dnes po třetí.
Mám docela velký štěstí, asi po půl hodině vystupují lidé akorát vedle mě, tak si sedám a konečně se můžu koukat po okolí. Skoro celou cestu frčíme po 4pruhu a kde náhodou není tak je ve stavbě – silnice tu mají tedy nečekaně dobrý. Paradoxem k takové silnici jsou chaloupky na muřích nohách. Krajina okolo je taková křovinatá, nic extra pro oko. Po hodince a něco přijíždíme do Taku, což je jen dopravní křižovatka a vede tudy hlavní silnice spojující Bangkok a barmský Yangoon i když je otázka jestli jsou hranice průjezdný. Dál jsou občas keře vystřídaný kopci a rýžovými políčky. Všude je děsný smrad z ohňů. Thajci jsou pyromani a pečlivě vypalují jak trávu tak i ty kopce okolo. Do Lampangu přijíždíme už za tmy. Odtud nás čeká výjezd nekonečného kopce a ještě zajímavější sjezd dolů. Řidič to normálně pustil dolů, takže se řítíme neuvěřitelnou rychlostí. Tak rychle jsem snad v buse ještě nejel, docela mazec. Těsně před Chiang Maiem je městečko Lamphun, kde se neskutečně dlouho motáme. Na terminál v Chiang Mai přijíždíme neskutečně stahaný z celodenního rajtu.

Den 4, Sukothai

Shukotai bylo mezi roky 1238-1376 hlavním městem Thajska a v této době se sjednotil i celý thajský národ. V době největšího rozkvětu zde bylo, na sedmdesátí čtverečných kilometrech, postaveno víc jak 40 chrámových komplexů okolo opevněného královského města.
Jdeme hned okouknout půjčovnu kol, protože je to tady tak rozsáhlý, že pěšák by byl dost nepraktický. Půjčujeme si tam Ukrajiny za krásných 10Kč za den. Navíc nám tu v ceně pohlídají krosny, což je dost fajn, protože se tady
smažit v obligátních 34 stupních a ještě navíc mít k tomu na zádech bágl. To bychom byli dost brzo vyřízený. Sedáme na kola a vyrážíme na první asijskou projížďku. Pojezd je docela solidní, akorát nebrzdí brzdy, což je však už jen taková nepodstatná maličkost :-). Jedeme pár set metrů po silnici, pak už jen zaplatit a jsme v centrální části historického pavilonu. Trochu jsem se bál, abych už nebyl přechrámovaný, ale je to tu krásný a o dost jiný než v Ayuatthaye, takže zatím se rozhodně nenudíme. Památky jsou zasazený v krásnem parku, obklopeny vodními příkopy a jezírky s lekníny. Vše vroubí hory na obzoru. Bohužel je tu i spousta turistů, ale sám
přispívám k té mase, tak si nestěžuji. Celkově to na mě působí takovým vzdušným pohodovým dojmem, určitě lépe než Ayuatthaya sevřená novodobou zástavbou. Jako první směřujeme k chrámu Wat Mahathat, což má být nejmonumentálnější zdejší chrám. Už zdálky vidíme sedět obrovské Buddhy mezi sloupy a k tomu navrch spousta stúp okolo. Je to tedy opravdu úchvatné dílo. Docela dlouho trvá než prochodíme všechny zákoutí, takže jsme rádi, když potkáme paní co prodává výborné malé banánky. Energetická sváča se vrcholovým
cyklistům šikne. Pokračujeme pár set metrů dále k chrámu, kterému se občas říká kukuřičný klas, ale oficiální název je Wat Sri Sawai. Zde se stáváme atrakcí pro thajské školáky, kterých je tu ještě víc než turistů. Možná to bude i tím, že jsem skoro dvakrát větší než Thajec. No doteď jsem si myslel že vypadám relativně normálně, ale asi jsem valibuch :-). Každopádně se celá klučicí třída staví do pozoru, když je fotím. Vlastní chrám je postavený v khmérským stylu, takže mu vévodí prang, v tomto případě hned tři.
Pěkné jsou zde štuky s různými příšerami z hinduistické a buddhistické mytologie. Objíždíme ještě další menší chrámy, ale jsou si vždy docela podobný: Stůpa, před ní sedící Buddha a zbytky sloupořadí, ale i tak má každý své kouzlo. Japončíci zde překonávají sami sebe. Areál projíždí vláčkem a na focení se ani nezastavuje, pouze přibrzďuje. Potkáváme zde první Čechy, ale moc komunikativní nejsou. Po dlouhé prohlídce centrální části vyrážíme na spanilou cestu. Mám tip na Wat Saphan Hin ležící na kopci asi 3km odtud. Podél silnice vidíme bufáče ve stínu stromů, tak tam pak skočíme na obídek. U odbočky z hlavní silnice k chrámu se musíme zapsat do policejní knihy a pak ještě jednou hned pod kopcem. Naděnka kouká na cestu co nás teď čeká a netváří se zrovna dvakrát nadšeně. Je akorát polední vedro a před námi je kameny vydlážděný chodník na docela vysoký kopček. Na vrcholu trůní osamocený Buddha s krásným výhledem do kraje. Policajti se tu válí ve stínu a sledují, zda se odvážíme vyrazit. My se samozřejmě nechceme nechat zahanbit, tak jdeme do toho. Na vrchol vylízáme nečekaně
spařený jak koně. Nejsme úplně u vytržení, nezajímavá placatá krajina pod námi se topí v oparu a Buddhů jsme už dnes viděli neurekom. Na druhou stranu tu není ani noha a na západ slunce by to tu mohlo být fajn. Nejsme tu asi ve správný čas. Největším zážitkem je pro mě až sestup, ne že bych se tak těšil dolů, ale potkáváme mladé mnichy, kteří stopupají na kopec s trošku jinými pohnutkami než my. Dole u policajtů posedávají mniši starší, ty už mají buďto nachozeno nebo víru víc na háku :-) Na zpáteční cestě parkujeme u vyhlídlého bufáče. Mimo nás tu sedí asi 20 Thajců, takže jsme zase atrakcí,
turisti do takových podniků nechodí a to dělají velkou chybu. Paní u plotny nám připravuje výbornou baštu za 10Kč. Dávám ji spropitné 2Kč, tak je celá nadšená a dává nám ještě desert zabalený v listu banánu. Vypadá to docela nevábně, takže první sousto je tak trochu o odvaze, ale je to výborný, taková kaše z kokosu a banánu. Další paní nám dává takový suchý hnědý lusk Tamarind (Tamaryšek má silně sladkokyselou chuť, dužina se může pojídat čerstvá, vařená, sušená, zavařená jako povidla. Z dužiny tamarindu se připravují také osvěžující nápoje a často se využívá jako přísada do jídla)
dužina mě chutná stejně jak když se kousne do červavý třešně, takže žádná pochutina. První test pro mě neznámého exotického ovoce tedy nedopadl úplně nejlíp. Za silnicí vidíme ještě chrám Wat Chang Lom, tak se tam jedeme taky mrknout a jsme rádi, že jsme si dali i tuhle menší zajížďku. Ve stúpě jsou obrovské vlysy slonů, které jsme zatím nikde jinde neviděli. Pak už se jen vracíme zpátky do půjčovny, vracíme kola, sedáme do songtawu a ten se hned rozjíždí. Asi akorát končí škola, protože se to všude hemží dětmi v uniformách. V dodávce je lehce nabušeno. K památkám nás jelo asi deset a to jsem si myslel,
že jsme už přes kapacitu. Teď nás však jede asi třicet, z toho asi deset kluků visí venku na špruslích. Asie jak vyšitá.

Den 4, Cesta do Sukhotaie

Noc v našem krásném nádražním hotýlku byla jedna z nejhorších, co jsem zatím na cestách zažil. Neskutečné třicetistupňové vedro krásně doplněné randálem ze všech stran – Thajci nespí a túrují vozítka po celou noc. Třešničkou na dortu je pocit, že nás pořád něco hryže. Tak takhle si sladké spaní rozhodně nepředstavuji. Opravdu nás tu nic nedrží, tak hodně časně vyrážíme. Podle plánku v průvodci jdeme směr hotel Topland plaza odkud prý mají vyrážet busy směr Shukotai, náš dnešní cíl. Jdeme po asi že nejhlavnější ulici ve městě, ale turisty nepotkáváme žádné, coby tu taky dělali, nic významného tu není. Jdeme asi kilometr a půl a po dvou doptání zastávku nacházíme. Přátelský policista v civilu nám prý ukáže, kterým busem máme jet. U stánku dávám první limonádu, tak doufám, že premiéra neskončí lítáním na záchod. Po chvilce jeden busík přijíždí, vybíhá pohůnek a řve co mu hrdlo stačí Shukotaaaaai, Shukotaaaai. Polda nám ukazuje, že tímhle ne, tak ho necháme pláchnout. Několik dalších minut si říkáme, zda jsme udělali dobře. Naše nejistota však netrvá dlouho, přijíždí větší, dokonce klimatizovaný stroj. Valí ostře, tak těch 60km cesty máme coby dup. Jízdné bylo 20Kč, takže oproti vlaku znatelný nárůst.
Jsme vysazeni na terminálu v Novém Shukotai, který bohužel leží přesně na opačným konci města než ruiny starého města. Akorát tu vidíme stát téměř plnou dodávku, zde zvanou tak trochu nezapamatovatelně Songthaew, čekající nejspíš jen na nás. Nasedáme a už se jede na 12km dlouhou pouť. Po cestě se obměňují lidé táhnoucí sebou většinou nějakou zeleninu, jen turisti pevně čekají na konečnou. Songthaew nás vysazuje u gigantické půjčovny kol – Jsme tady.

Den 3, Cesta do Phitsunolaku

Konečně se dočkáváme našeho vláčku. Tentokrát máme na lístku uvedenou i sedačku, tak nás naštěstí nečekají 4hodinky v uličce. Teď by to už tak příjemný nebylo. Jen co si sednu tak mě začne bolet zadek, což je špatným znamením na tak dlouho cestu co nás čeká. Hned za Lopburi je na obzoru vidět pěkné pohoříčko, vystupující přímo z rýže. Cesta vlakem je tentokrát docela nudná, asi to bude tím že padá tma a není na co koukat. Z ničeho nic se do vagonu nahrne spousta hmyzu a pak nás už pořád něco kouše. Na mapě

je vyznačený nějaký veliký jezero, tak to bude asi komáru ráj. Doufám že to jsou jen pouzí štípavci a ne malarici. Jedeme jak s hnojem, tak to asi v Phitsunolaku na čas nebudeme a budeme se tam muset ubytovat. Sice jsme chtěli ještě dnes dojet až do Sukhotaie, ale spoje nám nepřejí. Skoro v deset večer vylízáme totálně utrmácený na nádraží. Nechce se nám tu nějak courat, tak jdeme do hotelu hned naproti. Je to ošklivá gigantická ratejna nesympatického vzhledu s divným personálem. Pokoj je taky tejfní, ale povlečení se jeví čistý. Navíc za nocleh chtějí o víc jak půlku míň než v tom včerejším tak to bereme.

Den 3, Lopburi

V jednu přijíždíme do Lopburi. Máme tu v plánu pobýt maximálně dvě hodinky, protože tu prý mimo těch opičáků nic k vidění není. Moc nás tedy netěší zjištění, že další vlak jede až v 17. Hned před vlakáčem jsou největší rozvaliny ve městě, ale těm z Ayuatthaye se vůbec nemůžou rovnat, takže tam ani nejdeme. Postávají tu dva důchodci se samoary, jak se tu říká cyklorikšám. Prý nás povozí za 100B (55Kč) hodinu po městě. Taháme se s krosnami, tak musíme jet se dvěmi vozítky. Ani nevím proč nás nenapadlo je hodit na nádraží do úschovny. No co, alespoň mají dědci
kšeft. První zastávka je samozřejmě u opic, ostatně kvůli nim jsme si tady udělali zastávku. Obsadili starý khmerský chrám Sam Yot. Jsou jich tady opravdu stovky, takže dalece překonávají moje první setkáni s opicemi na Gibraltaru. Procházíme se skrz jejich tlupy a pokoušíme se je trošku víc zblízka vycvaknout. Když mě však jedna skočí na baťoh a lozí po zádech dávám se na ústup do trošku decentnější vzdálenosti. Další zastávku máme u paláce nějakého krále, ale je to děsná ruina, tak si ho prohlížíme jen od vstupu a dovnitř nejdeme.
Pokračujeme do parčíku s menším muzeem uprostřed. Jsou tu pěkně ostříhané keře do podoby slonů a i muzeum není špatný. Jen pro info, všechny památky tu stojí 30B. Tím naše krátká prohlídka městečka končí, ale čekání na vlak zdaleka ne. Jdeme poprvé otestovat bufáč pod širým nebem, který je hned vedle vlakáče. Objednali jsme si výborný rizoto s chilli omáčkou za neuvěřitelných 35B (19 Kč). Lístky do Phitsunolaku, kam to má jet skoro čtyři hodiny, stojí 99B (55 Kč), takže i vlaky jsou tu dost levný. Přesouváme se na konec peronu k velkému pozlacenému opičákovi a zde nám čekání vůbec neutíká.

Den 3, Vlakem do Lopburi

Bez problému kupujeme jízdenku do města opic Lopburi. Je to do třetí třídy za 7Kč. Máme asi hodinku do odjezdu tak zewlujeme na nádraží. Má tu takový malý oltářík thajská královna, asi jako patronka železničářů. Vlak přijíždí skoro na čas, ale je dost narvaný. Sice stojíme v uličce, ale ani nám to nevadí. Pořád je co dělat. Snad 100x se vyhýbám prodavačům všeho možného, neustále pendlujících z jednoho konce vlaku na druhý. Zvlášť pán co nabízí nějaké smradlavé mořské plody mě dělá velkou radost, když projde. Tak dlouho si říkám, proč pořád chodí sem a tam, když každý už jejich sortiment viděl snad tisíckrát, až si nakonec udělám chuť na pivko a kupuji nejlevnější chang Beer za 30B, v ceně dvou jízdenek na vlak :-). Pivko nepatří k slabým, má 6,4 procenta. Docela fajn nápoj. Od té doby se prodavači u mě pořád zastavují a nabízejí další pivka :-). Místo pivka však dáváme jinou specialitu – Mango posipané chilly+sůl+cukr a je to fakt dobrý.Krajina okolo je naprosto nížinatá s rýžovitými políčky, spoustou ptactva volavkovitého vzhledu a zemědělců na starých traktore. Ani se nedivím, že se jmenuje Mísa rýže. Spíš než úchvatná je to taková pohodová krajinka.

Den 3, Chayo Praya

Ráno nás přivítalo bezmračnou oblohou, ale děsně šedivou. Vzpomněl jsem si hned na Delhi, kde to vypadalo taky tak. Vlhkost by se dala krájet a k to už takhle brzo 30 stupňů. Před osmou se vypravuji do cestovky hned vedle hotelu, abych zařídil plavbu kolem města, doporučovaný tip na netu. Chvíli to vypadá beznadějně, prý ty plavby pořádají v 16 či v 18 odpoledne, což se nám samozřejmě vůbec nehodí. Nakonec jsem usmlouval soukromou loďku za 250B (138Kč), což je jen o fous větší než kolik stál ofiko zájezd.
Za chvíli pro nás přijíždí tuk-tuk, který nás odváží
do přístavu. V těsném závěsu za námi jede na mopedu slečna s cestovky, která tak trochu vyvrací pověsti o kráse thajských žen. Kocábka se na první pohled jeví jako docela vratká, ale naše lodivodka se tváří zkušeně, tak snad nás někde nevyklopí. Rybáři tu mají pár domků na kůlech, přímo nad řekou. Nejdřív plujeme po řece Lopburi a život okolo je pro nás Evropany dost zajímavý. I domky na břehu jsou na kůlech, jednak se ten spodek dá využít jako skladiště všeho možného a když se zvedne hladina není to asi problém rychle schovat výš. Zástavbu
baráčku co chvíli naruší chrám, je jich tady opravdu nepřeberný množství. Každý templ má molo, tak si lidi můžou dojet pomodlit i na loďce. Navíc k tomu má téměř každý domek na zahradě zmenšeninu svého vlastního chrámku na takové muří noze, takže poklonit se k Buddhovi je možné téměř kdekoliv. Vplouváme do největší thajské řeky Chayo Praya. Po chvíli se z oparu, až mysticky, vyloupnou věže chrámu s krásným názvem Wat Chai Watthanaran. Je to první zastávku na naší plavbě. Chrám má být nejhezčí ze všech khmerských v Ayutthay a o dost míň
navštěvovaný, protože je tak trochu z ruky. Vypadá podobně jak Wat Ratburana ze včerejška, ale je monumentálnější a hlavně není umístěn v moderní zástavbě. Po prudkým schodišti se nechá vylézt na centrální prang a trochu se rozhlídnout po okolí. Nakonec chrám procházíme víc jak půl hodinu a opravdu stojí za tu plavbu sem. Mimo všudypřítomných Japonců tu není opravdu nikdo. Při další plavbě potkáváme čluny i s víc jak osmi turisty, tak jsme rádi, že máme takovou privat tour. Thajci jsou asi nábožensky tolerantní, protože nám lodivodka ukazuje i křesťanský kostel, na jehož architektuře jsou však vidět
asijské vlivy. Druhá zastávka je u novodobého buddhistického chrámu plného modlících se Thajců. Všude je cítit vůně vonných tyčinek. Mají tu i speciální modlitební stroj, který se tře tak dlouho, až začne vídávat docela burácivý zvuk. Taky jsem to zkoušel, ale bez valného úspěchu. Na rozdíl ode mě ho místní babky pěkně rozdováděly. V objektu je i hřbitov, asi nejvíc pouťový, co jsem kdy viděl. Náhrobky jsou v podobě pagodek s třpytivými sklíčky. Chuťovkou nakonec je místo zasvěcené nejspíš nějakému
svatému kohoutu, protože je tu nepřeberně kohoutích sošek. Hustý kýč. Vyplouváme na poslední etapu. Z jednoho obrovského mola hází dav rybám obrovské množství jídla, tak jich je plná hladina. Naše lodivodka v naprosté pohodě rybami projíždí, tak to musí být asi pěkný masakr. Míjíme další moderní chrám, kam se taky normálně chodí na prohlídku. Nám chrámování už dnes stačilo a hlavně máme ještě docela dost programu, tak už ani nezastavujeme. Řeka dál se docela rozšiřuje a plují po ní docela velikánské nákladní lodě. Přibývá moderní zástavba, takže to už se blížíme k přívozu u vlakového nádraží. Zde se necháváme vysadit.

Den 2, Ayutthaya

Volvomen nás vysazuje na rozpálený ulici. My nic moc dlouho neřešíme a jdeme se ubytovat do prvního guest house i když bude na místní poměry patřit nejspíš k dražším, protože je na pokoji i klimatizace. Cena je na osobu 128 Kč, což není tragické. Teploměr ukazuje 34 stupínků, takže tu máme asi o fous tepleji, než v únorových Čechách. Ještě dnes chceme projít celý historický areál. Má to tu být docela roztahaný, tak to většina baťůžkářů řeší půjčením kola, ale pěšky to snad bude taky pohoda. Kráčíme po rušné ulici a zatím se jen tak rozkoukáváme, respektive se snažíme, aby nás něco nepřejelo. Jako první
narážíme na modernější buddhistické chrámy (waty) s krásnými střechami a pozlacené sochy Buddhů přijímající jakékoliv obětiny. Mezi novými stavbami jsou i malé historické prangy z doby největší slávy města. A už je před námi první z významných chrámů – Wat Ratburana z 15.tého století. Je to vysoký prang obklopený několika stupami. Kdyby to nebylo postavený z cihel, tak by si člověk myslel, že to klidně mohli postavit mimozemšťané. Kdysi měli být stupy celé pozlacené, to musela být krása. Platíme za vstup 30B (17Kč), ale vstupenky nějak nedostáváme. Procházíme téměř osamoceni tyto pěkné ruiny. Hned vedle přes ulici je další chrám – Wat Mahathat, ve kterém byly údajně uloženy nějaké Buddhovi zbytky a kdysi tu byl ze všech největší. Teď je z něj docela solidní ruina. Vstup je do něj též 30B a vstupenka vypadá úplně stejně jakou jsme předtím nedostali, tak si Naďa myslí, že je jedna vstupenka na všechno a nechce se jí to platit znova a bojkotuje vstup. Já tam tedy vyrážím sám, protože je tam velkou atrakcí Buddhova hlava zarostlá ve stromu. Hlavu není problém
najít, protože je kolem ní shluk Japončíků. Strom to je opravdu pěkný, takový shluk větví či kořenů jsem ještě neviděl. Centrem chrámu je obrovská pyramida, která je mohutná i bez věže, která se kdysi zřítila. Mimo jednoho šťastlivce tu mají všichni Buddhové uražený hlavy. Dál pokračujeme podél jezírek plných leknínů, což je příjemná změna od rušných ulic sousedících hned vedle památek, narušujících, spolu s vysokými stožáry mobilních operátorů, silně atmosféru tohoto místa. Cestu nám křižuje víc jak metr velký varan. Míjíme menší chrám s prangem –
Wat Ram a prohlídku zakončujeme, už za západu slunce, v Wat Sanphet, což je vlastně soustava špičatých stúp. Platí se tu též, takže se vyvrátila teorie, že je na všechno jedna vstupenka. Vracíme se stejnou cestou zpět a hned přes ulici u Watu Ratburana zalézáme do restaurace, která se ukazuje, že je asi dost luxusní. Jsou tu totiž Japončíci, hraje živá hudba a je výhled na chrám. Dáváme si tři výborný chody a pak frčíme ještě na net za příjemných 15Kč/h. Než tam vlezeme, tak si musíme zout boty, ach ty Budhisti. Ztemnělou uličkou plnou volně pobíhajících psů se vracíme zpět na hotel vyspat dvě předchozí marné noci. Jsme rádi, že jsou psi ve stavu neútočícím.

Den 2, Bangkok a cesta do Ayutthaya

V 1:15 se konečně odlepujeme od země a vydáváme se na poslední etapu tohoto mohutného přesunu na východ – na 6ti hodinový let do Bangkoku. Po bagetce si beru vyfasované klapky na oči a asi tři hodiny pospávám. Blížíme se na přistání a pod námi jsou zelené hřbítky na Barmsko – Thajském pomezí, bohužel v hrozně šedivým oparu.
Po nekonečným, 30ti hodinovým přesunu přistáváme na thajskou zem. Čeká nás teď vystání dlouhé fronty na kontrolu víz a pak se už radujeme, když vidíme naše bágly na pásu. Každopádně je letiště hodně příjemné jako nebe a dudy naproti tomu v Delhi. Měníme peníze a za 200E dostáváme 9 490 Bathu, takže Bath je asi za 55 Halířů.
Před terminálem marně hledáme cestu k železničnímu nádraží odkud chceme rovnou vyrazit na sever do historického města Ayutthaya. Všichni nás odbývají, že tu žádný vlakáč není, ať jedeme taxíkem. Nechce se nám tomu věřit, tak tu stále pobíháme jak zmatení brouci svižníci. Nakonec v jedněch informací vidíme mapu, ze které je patrné, že jsme na úplně novém letišti, pouze dva roky starém. Bohužel na druhé straně Bangkoku. To je docela nečekané a nepříjemné překvapení. Nakonec, po zvážení všech variant, se rozhodujeme dojet do Ayutthaye taxíkem. Hlavně abychom ušetřili čas. Sice máme na Jihovýchodní Asii 66 dnů, ale i tak to máme dost našponovaný. Smlouváme s ilegálním taxikářem s obstarožním Volvem. Z první nabídky 1500B to srážíme na tisícovku (550Kč), což není na 60km zas až tolik. V hloubi srdce doufáme, že nás volvomen doveze tam kam má.
Bangkokem frčíme hrozně dlouho na jih – až podezřele J, ale nakonec se stáčíme na sever, tak se uklidňuji. Překvapuje mě výborná kvalita silnic. Jedeme pod placenou dálnicí vedenou na pilotech. Míjíme i letiště, kam jsme očekávali, že přistaneme a koleje jsou hned před ním. 4pruh kupodivu nekončí hned za městem, takže jedeme i dál docela obstojnou rychlostí. Míjíme i první klasicky asijský osobáky – brutálně naložený vším možným haraburdím.
Krajina je zatím taková placatá, ale panice nepropadám – hory nás čekají až víc na severu. Přijíždíme do starověké Ayutthayi, jejíž historické centrum leží na ostrově mezi třemi řekami. Z auta už vidíme první slony vozící turisty.

Den 1, Letiště v Doha

Autobus nás veze do příletové haly a my jsme svědky jak z carga letadla vytahují jedno Ferrari za druhým, takže velbloudi tu opravdu vyšly z módy. Téměř všichni z našeho letadla se řadí do fronty na tranzit, takže je vidět, že Doha je opravdu hlavně jen dopravní uzel.
Čeká nás tu několikahodinové čekání, tak se bavíme obcházením duty free ve kterých běží akce staň se milionářem. Bohužel to obnáší nákup za několik tisíc, tak svoji šanci kupodivu nevyužívám. Kupujeme alespoň půl kila kešu oříšků. Je vidět, že jsme v Arábii – místní ženský jsou zahalený v černým plášti Abája a chlapi zase v bílým. Pak docela dlouho kecáme s dvěma Čechy (jeden z nich je zahraniční zpravodaj TV Nova), co v Asii už párkrát byli. Oba dva docela klopí whiskey s kolou, aby jim to čekání rychleji uteklo, což asi není zas až tak špatný nápad :-).

Den 1, Přesun do Perského zálivu

Lidi na mě koukají stylem „co se to tu zase motá za pošuka“, když kolem půlnoci přicházím na Florenc v sandálech jak nějaký zewl. Tak trochu se není čemu divit, přeci jen to není standardní obuv na chladné únorové noci. Naděnka doráží chvíli po mě, takže jsme komplet.
Nasedáme do busu a v 0:15 vyrážíme směr Vídeň. Tak teprve teď můžu říci, že kostky jsou vrženy a velká cesta opravdu začíná. Jízda noční Prahou je o docela velký fous příjemnější než ve špičce. V opuštěných Roztylech nabíráme nějakého nešťastníka a pak už nás pohlcuje naše krásná dálnice D1. Pokoušíme se trochu zabrat, ale moc se kupodivu nedaří. Od kožených sedaček mám za chvíli spařený záda, tak stále netuším, proč se jimi SA tak chlubí. V Brně jen přehazují ceduli a rázem je z vnitrostátní linky mezinárodní, takže takový menší podvůdek.
Poprvé si užíváme Schengenu, když hranicemi projíždíme bez zbytečných průtahů. Rakousko se tím pádem stává prvním státem na cestě i když jen s visačkou tranzit. Ve Vídni stavíme nejdříve na zastávce Nord-Praterstern, což je docela tejfní místo a takhle ráno bych se tu tedy moc poflakovat nechtěl. Dál nás z celého busu pokračuje už jen devět. Pak už jen docela dlouhé dálniční motačky a flughafen je na dohled.
Na místě určení jsme už v 5:20 ráno, což je skoro o půl hodky dřív, než slibuje jízdní řád. Jsem tu poprvé tak vyrážíme na obchůzku. Nejsou tu téměř žádné sedačky, tak místa na zewling nacházíme až po dlouhém hledání na terminálu2. Zde se natahujeme jak sociálové a lehce pospáváme, záda samozřejmě pěkně úpí.
Víc jak 6ti hodinové čekání na odlet se zdá klasicky nekonečný. V 11:50 konečně udeřila naše hodina a vzlítáme směr Perský záliv. Naděnka chce sedět mermomocí u okna, ale potom co si z výšky prohlídneme Vídeň a Dunaj mizíme do mraků a představení končí. Valnou část cesty letíme nad mraky, takže je vidět kulový. Jen co však vstoupíme do vzdušného prostoru Turecka, se vše rázem, jakoby mávnutím kouzelného proutku mění, a my vidíme zasněženou náhorní Anatolskou plošinu a vulkány ve středu země. Letušky jsou nejspíš z Filipín a jsou to opravdu kočky, tak je trošku boj zda koukat ven či na ně. Ke všemu nám servírují výborný jídlo i s pivkem, čímž mě muslimové mile překvapili, takže Qatar airways můžu jen doporučit. Noční jízda busem se na mě docela projevuje a já vytuhávám někde u hranic se Sýrií a probouzí mě až krásný západ slunce nad nekonečnou pouští v Saudské Arábii. No, abych byl úplně přesný tak mě neprobudil ten západ, ale servírování sváči s dalším pivkem :-). Do Kataru přilétáme chvíli před sedmou už za černočerné tmy a plachtění nad nasvícenými mrakodrapy a bazény stojí za to. Nebýt ropy, tak tu asi není vůbec nic a místní kluci by tu místo sporťáku řídili maximálně velblouda.

Den 0, Poslední finish

Tak už je to tady. Odpoledne si seberu svých pár švestek a vyrazím na tak dlouho pryč z tepla svého domova. I když je otázkou zda přeci jen v Asii nebude větší teplo, než v únorových Čechách :-). Na nějaký rozjímání však nemám čas. Na poslední chvíli ještě dodělávám itinerář na Indonésii a vůbec nestíhám. Stále přesouvám svůj odjezd na pozdější dobu a itinerář tisknu až 5 minut před odjezdem na úplně poslední autobus do Prahy.
Kupodivu je volná hned první sedačka, v jinak nabušeném buse. Tak na ní sedám a po chvíli zjišťuji, proč mě ji tu ostatní cestující laskavě přenechali. Z fukaru mě fénuje rozžhavený vzduch, takže jsem za chvíli zpocený jak čuník ryjící několik hodiny lesní plody. Nakonec neodolám a vytahuji svůj expediční teploměr, abych zjistil, jak mě má pán řidič rád, když mě aklimatizuje na očekávané vedra. Čidlo se po chvíli ustaluje na 41 stupňů, což je opravdu pouštní teplota.
Asijská aklimatizace pokračuje tím, že vyrážím na Čínu a k tomu dávám poslední české pivko. Pak už jen čekám až se přehoupne jedenáctá večerní a vyrážím směr Florenc….

Cesta "skoro" kolem světa - Přípravy

Během posledních dvou měsíců jsem se lehce chystal na tuto dlouhou cestu. Bylo potřeba zařídit víza do Thajska, Vietnamu a též do Číny, o kterou jsme výpravu rozšířili. Čínská ambasáda mě příjemně překvapila. U okýnka tu mají jedna sympatickou slečnu očividně české národnosti, a kdyby se před nás nepostavil mistr, který řešil nějaký problémy s vízy, které má v pase, který ztratil, tak jsme byli vyřízený během pěti minut. K udělení víza požadují zpáteční letenku, tak jsme se trochu obávali, zda náš odlet z indonéské Jakarty projde, ale vše bylo v pohodě. Za nálepku do pasu chtějí 40 USD, které se vkládají na speciální účet do ČSOB.
Druhá vízová štace byla za Thajci. Cesta mě vedla do známých míst na Praze 6, protože jejich rezidence je snad jen půl kilometru od Číňanů. Přišel jsem 15minut před otvíračkou jako číslo 4 ve frontě. Během chvíle se tu za mnou tvoří docela špalír. Je vidět, že je v tuto dobu o víza do Thajska velký zájem. Tak jak mě přivítá zástupce země tisíců úsměvů? No nečekaně bez úsměvu :-). Slečna je Češka a hned po ránu je docela nevrlá. Práce ji asi vysloveně baví. Přístup je opravdu hodně byrokratický. Nejenže požadují výpis z účtu, ale i docela podrobně rozebírají, kam přesně člověk chce jet, kde bude ubytovaný atd. Lidi přede mnou mají výpis jen z internetového bankovnictví, tak jsou nemilosrdně vypoklonkovány, to prý pán konzul neuznává. U mě zase řešila ten návrat z Jakarty, ale nakonec snad pochopila, že se tam opravdu nechystáme zůstat :-). Za dvouvstupé vízum platím 1 400Kč. Jediné pozitivum této návštěvy je rychlost vyřízení. Štempl v pase je za tři dny. Víza tentokrát vydává Thajec a ten se samozřejmě nečuří.
Poslední vízová výprava je za Vietnamci. Tentokrát nemířím do Dejvic, ale k Vltavě. Sídlí přímo na Rašínově nábřeží, kousek od Tančícího domu. Nemít přesnou adresu, tak bych ani nepoznal, že je zde nějaká ambasáda. O tom, že jsem na správné adrese, mě utvrzují davy Vietnamců. V malé místnosti je pěkná tlačenice. Naštěstí žádosti o víza jsou u okýnka, kde je menší fronta, tak čekání není tak dlouhé, jak se původně zdálo. Odevzdávám ke kontrole pas, letenku a vyplněný formulář a poté jsem zkásnutý o 1 500Kč a příští týden si mám vyzvednout víza. Proběhlo to nečekaně hladce. Přesně za týden dobíhám na nábřeží až v 17:00, těsně před skončením výdejů víz a tentokrát tu není ani noha. Na vízu máme natvrdo určenou platnost od data, co jsme napsali do formuláře, takže jestli dorazíme k hranicím Vietnamu dříve, máme smůlu.