Léh podruhé

Jdeme do našeho osvědčeného hostelu Old Ladakh, ale ten je obsazený. S podobnou nás vyhazují z několika dalších, tak jsme už mírně nervózní, ale nakonec nacházíme hostel Palace View, kousek od polo groundu, kde zapouštíme kořeny. Volno mají pouze v nejlepší místnosti, kde je nečekaně i koupelna. Zítra se však musíme přemístit do nějakého kamrlíku, protože tohle luxusní apartmá mají rezervované.
Jelikož máme neplánovaný časový náskok, přemýšlíme o dalším programu. Než vyrazíme na trek na Stok Kangri, tak si chceme tak dva dny odpočinout. Na to by se akorát hodil dvoudenní výlet do údolí Nubra přes údajně nejvýše položené motorizované sedlo na světle – Khardung la. Obcházíme cestovky, ale už je prý dnes pozdě na získání permitu, tak měníme znovu plány. Zítra si dáme odpočinkový den v Léhu a pozítří vyjedeme k jezeru Pangong, což má být snad vůbec nejkrásnější místo v Ladakhu.
Na večeři vyrážíme do vytipované restaurace s pěknou vyhlídkou na město. Dáváme dobré masíčko s chlebem Čapatí což jsou nekvašené ječmenné placky z celozrnné mouky. Už předtím jsme si všimli unikátního místního povolání, takzvaných sudařů. Týpci mají na kárce naložený sud s vodou a ze severních oblastí Léhu převážejí od rána do večera vodu na stavby a vůbec různě po městě. Kousek od restyky je takový malý kopeček, tak tam se jim ta kára vždycky hustě rozjede, že ji sotva stíhají. No je tu stále co pozorovat.
Večer okukujeme ještě místní řeznictví s rozvěšenýma šrůtami masa jak si vesele hoví na teplu. Pak nás zaujmou obchody, kde spousty chlapíků sedí a šijí na strojích. Ani jedna ženská, samí fousatí chlapy. Vypadá to docela srandovně. Taky je tu nadmíra holičství, kdybych se nebál břitvy pod krkem, tak bych se zašel oholit ke Kashmířanovi. Míjíme taky pár dědků s modlitebními mlýnky, ale mimo nich už to nikdo nepoužívá. Další tradice co nejspíš skončí s odchodem nejstarší generace. Posledním postřehem dnešního večera jsou znovu Punjabci. To že chodí ve skvadrách alespoň po pěti lidech nás už nepřekvapuje, ale vždy jsou tak jakoby zkomprimovaný. Člověk nemá pocit, že jde pět lidí, ale že jde pěti člen.

Divoká jízda do Léhu

Lanovka vypadá jak taková oplechovaná bedna od brambor. Přede mnou odjíždí pasáček, kterého jsme potkali na Kuki la, pak už je řada na mě. Je to takový menší adrenalinový zážitek, když člověk frčí na kladce v bedně přes víc jak 60 metru širokou divokou řeku. Utrhnout se by se mě vážně nechtělo. Je to zábava, ale jsem rád, když už jsem na druhé straně řeky a mám pevnou zem pod sebou. Pak už jen počkat, než se „přeplaví“ Ivan a může se jet. Máme velký štěstí, protože odtud akorát odjíždí chlapík sídlící v městečku ležícím na hlavním tahu do Léhu. Netušíce nic zlého lezeme dovnitř a pak začíná
25km dlouhé rodeo. Chlapík to brutálně žene po úzké klikaté cestě, samozřejmě bez svodidel 50 metrů nad řekou. Při přejezdech nerovností děláme občas menší skoky. Ivan si to rally užívá, já jsem trošku orosený, tohle jsem v životě ještě nikdy nezažil. Kaňon je sám je krásný, drsně skalnatý a vyprahlý. Na jednom místě je zával, tak máme chvíli čas na rozdýchání. Náklaďák nakládají asi 3lidi a dalších 20 Punjábců okolo posedává. Nejspíš nemají stejně lopaty :-). Další přestávka je u chlapíka, kterému odešla motorka, tak ji nakládáme k našim krosnám na korbu pickupu. Trochu z ní vytýká olej což se nám moc nelíbí. To že mám bágl od prachu to beru, ale být
tejflá od oleje vážně nemusí. Nečekaně narážíme i na most a přejíždíme na druhou stranu této mohutné řeky a po chvíli, po dalším mostě, překonáváme i Indus, který se jeví o dost menší než Zanskar. Soutok těchto řek, který je o fous dál, je docela fotogenický, protože má každá jinou barvu. Vystoupáme do kopečku a už jsme na hlavní silnici, ale zatím se od Léhu vzdalujeme, protože nás chlapík odváží ještě pár kilometrů do městečka Nimu. Město je celý rozkopaný, tak je to pěkná terénka. Chlapík říká, že mu máme dát za odvoz kolik samy myslíme. Dáváme mu docela dost, tak vypadá spokojený. Už tu postává i bus
do Léhu, ale vypadá dost nabušeně, tak lezeme na střechu, odkud nás však po chvíli vyhání pohůnek. Čeká nás tedy dlouhé, nepříjemné postávání v uličce. Silnička stoupá nad kaňon Indu do nepojmenovaného sedla, možná až do 4tisíc. Kupodivu je v busu i televize na které nonstop běží ladackhé vypalovačky. Před Lehém míjíme další gigantické kasárna, vojenská přítomnost tady je opravdu obrovská. Bus nás docela zrubaný vyhazuje na busáku.

Markha trek den7. - Sestup do Chilingu (3 190m)

Tak by na nás dnes mělo čekat už jen posledních 10km, tak to snad bude brnkačka. Přes ranním sluncem nasvícené pole ječmene vidíme naší stezku jak na obzoru stoupá do kopce. Řeka Markha totiž tak trochu mizí soutěsce. Opouštíme poslední políčka a už nás čeká jen vyprahlá pustina. Hory obklopující naše a zanskarské údolí jsou však impozantní, takže i tahle poslední etapa je zajímavá a určitě hezčí než ta včerejší. Po zdolání sta metrů výškových přicházíme na pěknou vyhlídku ze které vidíme soutok naší Markhy se Zanskarem. Markha, která se nám zdálo docela mohutná, najednou vypadá jako
trapný potůček. Zanskar tu teče neprostupným údolím, kterým nevede ani stezka pro pěší. Je tu však jeden z nejslavnějších a nejdrsnějších treků na světě. Každý rok v nejkrutějších mrazech na pár týdnů řeka částečně zamrzne a tím umožní lidem si dojít pro zásoby z jinak v zimě naprosto odřízlého kraje Zanskar. Za brutálních mrazů se spí v jeskyních, slézají se namrzlé skalky, prostě lahůdka pro ty nejtvrdší. Civilizace je však na postupu i v těchto nejodlehlejších krajích. Vidíme jak Punjabci razí silnici v ostrém svahu kaňonu, takže o sesuvy asi nebude nouze. I do našeho údolí se připravuje silnice. Už je částečně hotová
ve spoustě zákrut se kroutí od řeky až k naší vyhlídce. Sbíháme na náhorní pláň v jejímž středu září tea tent. Jaké je naše překvapení, když v něm nikoho neobjevujeme. Od stanu jsou vidět klikatice na kopec, který jsme už opravdu nečekali. Poslední výstup na treku, tak hurá do něj. Kopec má dokonce jméno – Kuki la (3 440m). Po cestě nás předbíhá pasáček, jak jinak než v sandálech. Kocháme se pohledy za svistu modlitebních praporků okolo. Cesta zvolna klesá a my z vyhlídek můžeme pozorovat stavební ruch na nově připravované silnici. Potkáváme i
unavené turisty ptající se jak je to ještě daleko do Skyu :-). No to je ta únava chytla docela brzo. Konečně vidíme Chiling a taky dílo techniky – lanovku přes řeku. No to bude něco. Poslední sešup k lanovce a jsme na konci výšlapu - Zvládli jsme to! Sice původní plánovaný 14denní trek se smrsknul jen na 7dnů a i tak nám docela zabrat. Na 90 kilometrech jsme však viděli všechny pásma ladáckhé krajiny. Snad jen na ten ledovec jsme si nesedli, což je škoda. Každopádně to byl neuvěřitelný zážitek.

Markha trek den6. - Skyu (3 386m)

Úplně na troud přicházíme k tea tentu, kde dáváme jednu colu za druhou. Dnešek byl určitě nejtěžší, takový menší očistec. I když statistiky říkají jen necelých 20km a 350 výškových z kopce. Kemp je krásně položen s výhledem na super hory. Akorát v něm pobíhá spousta koníků na volno, tak doufáme, že nám večer nedupnou na hlavu. Na západovku vyrážíme nad vesnici a za odměnu jsme svědky krásné hry stínu nad údolím. I když tomu co jsem viděl při sestupu se zubatého kopce druhý den na treku se to nevyrovná. Nakukujeme do pěkného, skalnatého bočního údolí vedoucího na sedlo Kanda la (4 870m). Tudy jsme plánovali přejít k cílu expedice,
hoře Stok Kangri. Vidina toho, že bychom měli zítra po týdnu putování dát s krosnami 1 600 metrů do kopce a dalších 1 000 zase dolů se už ani mě nezdá tak sympatická, jako když jsme to v teple domova plánovali. Zvlášť když hned o fous je další vysoké sedlo Stok la. Rozhodujeme se tedy zítra ukončit trek, vrátit se do Léhu, odpočinout si a místo ze západu vyrazit na Stok Kangri hlavní 4denní cestou z východu. V kempu je dokonce jeden osamocený Čech, co si chce moc povídat. Na tom, že zde potkám krajana by nebylo vůbec nic divného, tedy až na to, že je mu neskutečných 70 let! Prý už nebyl pár let ve
vysokých horách, tak si cestování po velehorách naplánoval na celých půl roku – tak to je též mazec. Tak trochu se omlouvá, že trekuje s karavanou, ale krosnu tahat na zádech ho prý přestalo bavit v pětapadesáti :-). Trochu mě mrzí, že jsme se s tím zasloužilým trekařem nevyfotili :-(

Markha trek den6. - Cesta do Skyu

Ráno vstáváme brzo, protože nás čeká další dlouhá etapa. Po chvíli jsme u dalšího brodu. Řeka je tu už mohutnější a nevidíme žádné zřejmé místo, kudy je to nejlepší, tak se vrhám skoro náhodně do proudu. Voda mě na jednom místě sahá skoro do půl stehen a proud je hodně silný, tak jsem rád, že mě to nestrhlo. Bez hůlek bych to asi nedal. Ivan sleduje, jak jsem téměř zmizel pod hladinou a mou cestou se mu opravdu jít nechce. Mezitím vysokou rychlostí přikvačí slečna spěchající do školy. Vykasává sukni, sundává žabky a téměř bez zastávky naprosto v pohodě přebíhá řeku. Ivan jde v jejich stopách a je na něm vidět, že je rád, že mu děvče ukázalo cestu.
Už kolem desáté je neskutečné vedro, tak je jasný, že dnešek bude asi nejúmornější. Taky jsme už na Ladakh docela nízko. Stále je ale na co koukat. Zubaté hory okolo nás neopouštějí. Taky nás čeká každodenní výstup na vyhlídkový hřbítek s chortenem. Zdá se, že na obzoru jsou už hory ohraničující údolí řeky Zanskar, do které se vlívá naše Markha. Postup údolím je únavný, zvlášť v pasážích, kde je prachu skoro po kotníky. Po tisíciletí je sem z ledovců přinášen řekou. Ivanovi ze suchého vzduchu popraskaly cévky v nose, tak se mu občas spouští krev. Poté chvíli kráčíme po pouštní pláni nad řekou a už je vidět
oáza s tea tentem. Hurá, odpočinek se šikne. Je to opravdu idylické stinné místo. Bohužel naši pohodičku, s oslíky opodál se pasoucími, narušuje příchod české cestovky, která dělá tak trochu ostudu. Zabírá celý stan, ale útratu nedělá žádnou – všichni si vytahují svoje svačiny :-). No klasika, ať žijí čeští paštikáři. Přibývá vegetace, tak občas procházíme i nízkým křovinným forestem, takže už to tu není tak malebný, jak bylo výše. Potkáváme paní s plnou bednou hovínek, tváří se spokojeně, bude čím přes zimu topit. Řeka je čím dal mohutnější, tak doufáme, že už nás nebude čekat další brod. Kolem třetí hodiny jsme už na
dosah konce naší dnešní etapy. Objevují se první domečky, nezbytná ječmenní pole ale i dokonce malý stromový háj. Odpočinek ve stínu je úžasný, ale podle GPS nám chybí ještě asi půlhodinka chůze ke kempu, tak se tu nezdržujeme zas až tak dlouho.

Markha trek den5. - Vesnice Markha

Vesnice Markha je největší vesnicí v údolí s docela zachovalým klášterem na ostrohu a obligátním množstvím chortenů. Kempík je až na druhé straně pod ostrohem. Dnešní etapa byla opravdu asi nejhezčí z celého treku, ale taky i dost únavná, 21km. Stavíme stan a pak si užíváme odpočinek za posledních slunečních paprsků. Ivan ještě vyráží zpět na ostroh na západovku, já se už jen tak poflakuji.

Markha trek den5. - První brod

Údolí se za Hankarem rozšiřuje a na dohled máme první tea tent na této etapě. Zatím jsme ještě neutahaní, tak ho míjíme bez zastavení. U přilehlých domečků dva malí kluci zase vybírají donation na školu, tak jim dáváme 100 Rupek, což na místní poměry není zase tak málo. Ivan je fotí a oni se s nadšením vrhají na foťák, aby se viděli na fotce. Jsou hrozně zklamáni, protože Ivanův analog je samozřejmě bez displeje. Je vidět, že digitální věk je už i tady, vývoj nezastavíš. Ivan o tom musí docela dlouho přemýšlet, nějak ho zaskočilo, že film je už definitivně mrtvý. Ač už to vůbec nečekáme, tak

se zase ukáže Kang Yatse, je to opravdu patron
tohoto údolí. S klesající nadmořskou výškou a poledním časem se vedro stává dost zničující. Nebýt té řeky, tak je tu regulérní poušť. Po cestě míjíme mrtvého koníka ponechaného tak jak padnul. Je to tady opravdu drsný, život se tu s nikým nemazlí. Soutěska se chvílemi rozšiřuje, chvílemi je zase docela uzoučká. Skaliska, které nás obklopují vypadají docela divoce, naprosto bez života. V písečně-prašných pasážích se nejde vůbec dobře. Na to, že jdeme prakticky jeden z nejlehčích treků v Ladakhu, tak je to docela makačka a krásné pohledy opravdu nejsou
zadarmo. Z ničeho nic se řeka silně zařezává do skály a nám nezbývá nic jiného než vylézt docela prudký hřbítek. Námaha je odměněna krásnými výhledy na obě strany údolí. Tenhle výhled je vlastně takový nejvíc charakterizující místní krajinu. Vyprahlé kamenité údolí, oživené modrým říčním hadem a malými políčky u domečků. Na druhé straně hřbítku je pidi vesnička Humlun s dalším tea tentem, tak si tam děláme zaslouženou přestávku. Jsou tu velké cedule, že tenhle tea tent vedou jen ženy, tak se musím s paní vedoucí vyfotit. Navíc je tu i jako že náznak ekologie, koše na tříděný odpad. No mám
takový pocit, že to stejně místní všechno hodí na jednu hromadu a sežehnou :-). Kolem větších políček přijdeme pod klášter Tachi umístěný vysoko v takovém orlím hnízdě. Cesta nahoru se kroutí v zákrutách prudce nahoru. Hlavu musíme pěkně zaklonit abychom dohlédli na vršek. Asi by to byla pěkná vyhlídka, ale vidina zbývajících kilometrů nás žene dál. Procházíme skrz obrovský chorten a kousek od kláštera se nám stezka ztrácí. Motáme se tu zmateně kolem a přemýšlíme jak pokračovat. Ivan má sice v GPS vyznačený most, ale žádný tu není, řeka ho nejspíš odnesla. Cesta vysoko ve skále vypadá na
pár místech stržená, tak musíme pokračovat údolím, ale řeka tu teče tak nešťastně, že ji musíme přebrodit. Nedá se nic dělat, kalhoty jdou dolů a vyrážím směr ledovcový tok. Do vody se vrháme s menší nervozitou, protože pro nás pro oba je to brodivá premiéra. Proud je docela silný ale vody je naštěstí jen kousek nad kolena, tak se s pomocí hůlek dá docela v pohodě přejít. Po pár set metrech musíme znovu do vody, ale už to bereme jako rutinu :-). Představa, že bychom takhle měli brodit vícekrát za den je ale dost nepříjemná, strašně to totiž zdržuje. Postupně vystoupáme na takovou menší pláň nad řekou a
po tomhle výhledovým balkóně pomalu přicházíme do vesnice Markha.

Markha trek den5. - Trek do Hankaru

Ráno je jak ze žurnálu cestovní kanceláře, tak doufám, že to vydrží o fous dřív než včera. Přijde nám, že je dnes asi nejchladněji, ale žádná hrůza to rozhodně není. Skály okolo jsou ranním sluníčkem zbarveny do oranžova, prostě horská krása. Až v sedm vyrážíme na pochod, který by měl téměř až do konce vést údolím řeky Markha. Cesta vede pěkným kaňonem. Jen co se na chvíli rozšíří, hned se objevují zelené políčka. Obzor je zakončen zubatým, krásně barevným masivem. Máme za sebou jen pár set metrů a už si říkáme, že dnešek bude asi vrcholem treku. Procházíme bránou, kterou prorazila řeka v hoře. Kousek za
ní je nečekaně výhled na Kang Yatse, to jsme už ani nečekali. Po dvou hodinách vycházíme ze skal a před námi je spousta krásných políček, pevnost na ostrohu a pár dalších baráčků. To už jsme v poslední vesničce v údolí – v Hankaru. Cesta stoupá k pevnosti a výhledy jsou opravdu dech beroucí. Všude okolo jsou stopy Budhismu – spousta chortenů a mana zdí. Na první pohled je však vidět, že má vesnice své nejlepší léta už za sebou, spousta stavení je opuštěná. Už jsme v pasu u pevnosti, na kterou se prý dá vylézt, ale nám se zdá nějaká neschůdná, respektive ani moc

nehledáme kudy se tam leze a pokračujeme dál.

Markha trek den4. - Tatchutse (4 260m)

V tea tentu dáváme obligátní čaj, vaříme a pak se kocháme okolím. Je to tady moc pěkný. V rámci podvečerní vycházky jdeme ještě na vyhlídkové kameny kousek nad kempem, bohužel je to zároveň i toaletka, tak tu horský vzduch není úplně fresh :-). Večer měníme program na další dny, respektive zkracujeme plánovaný trek. Po vypuštění dvou dnů na Kang Yatse, ještě navíc vyřazujeme krátký výlet do Zanskaru. Ivan se necítí na dvě sedla, která bychom tímto museli překonat – Zalung Karpo la (5 150m) a Ruberang La (5 000m). Takže místo třídenní zacházky dojdeme do vesnice Markha už zítra.

Markha trek den4. - Sestup do Tatchutse

Déšť přestává, tak balíme své saky paky a podél řeky svištíme směr Tatchutse. Čeká nás několik kilometrů pochodu po pláni, která je opravdu moc krásná, ale pustá. Kouzlo tomu tady dodává ta řeka, bez ní by to tady bylo opravdu mrtvý. Říkám si, jestli to takhle podobně vypadá v mongolským Altaji, tak se tam budu muset taky někdy vypravit :-). Přicházíme k prvnímu mana wallu na tomhle treku. Uctivě ho obcházíme zleva, tak jak se patří. Na kamenech tu leží desky s modlitbami pokorných pastýřů. Pláň končí a nás teď už čeká o dost prudší klesání. Ještě před tím
míjíme malé jezírko, ale na koupání to rozhodně dnes není :-). Počasí dnes tak trochu straší, ale naštěstí na nás padá jen pár kapek. Říčka se mezitím pěkně zařízla a na stěnách kaňonu jsou pěkné erodované skalní věže. Přicházíme na vyhlídku odkud jsou už krásně vidět dva tea tenty – tak to už bude určitě Tatchutse. Těsně před kempem nás čeká trošku záludnější úkol. Zjišťujeme, že naše říčka byla jen vedlejší a pravá, ledovcově kalná Markha vytýká z vedlejšího údolí, kam bychom se měli zítra vydat. U kempu je soutok a ten musíme překonat. Nakonec se to daří i bez sundání bot.

Markha trek den4. - Nimaling (4 857m)

Pozvolna klesáme na pláně Nimaling po opravdu pohodové stezce. Proto se asi trek oficiálně chodí opačně, než to jdeme my. Z této strany vypadá jak sedlo, tak i můj rekordní kopec opravdu směšně. To většina hor v Krkonoších vypadá hrozivěji :-). Počasí je tu zvláštní. Jsou tu pasáže modré oblohy s berany a o kousek dál mraky co dělají pršavo sněžnou neplechu. Po cestě míjíme ještě další koníky, pěkně obtěžkaný. Najednou přicházíme k terénnímu zlomu a už vidíme kemp Nimaling pod námi. Je to klasicky pár tea tentů postavených u klikatící se říčky. Pastevci sem na léto vyhánějí dobytek na pastvu. Takže prudčeji dolů a po chvíli jsme u řeky. Jsou tu naskládány
hromady hovínek, kterými se přes zimu bude topit. GPS ukazuje 4 857 metrů, což je o 160 víc než tvrdily zdroje na netu. Pak máš nějak dělat aklimatizační plán J. Po vratkém mostíku překonáváme krásně modrý tok a rychle na čaj do stanu. Udělalo se dost nevlídně, bouřkově, tak jsme rádi, že jsme pod schovaný plachtou. Odpočíváme a deštík nám bubnuje nad hlavou. Ochladilo se rázem z trika na zimní bundu. Přemýšlíme jak dál. Podle plánu jsme se zde měli zakempovat a zítra pokračovat výš, do base campu Kang Yatse. Měl to být první pokus o
6tisíc. Ivan říká, že se na to v tuto dobu necítí a že by radši šetřil síly na hlavní cíl výpravy Stok Kangri. Počasí je tu teď navíc opravdu hnusný, tak chceme využít čas a klesnout ještě dnes do kempu Tatchutse. V tuto chvíli se to jeví jako nejrozumnější řešení. * Nakonec se ukazuje, že to byla úplně největší chyba celé expedice. Místo abychom počkali na lepší počasí a využili extremní výšku kempu na vysoké výstupy okolo bez krosen (dva, tři dny by tu bylo co pochodit), jsme lehkovážně seběhli těžce nastoupané metry. No zkušenost pro příště.