Den 131, Tupiza (2 950m)

Na busaku nas hned odchytava nejaky chlapik a nuti nam svuj hotel, ktery se jevi docela fajn, ale jeste se chci podivat, tam kde jsme byli pred lety. Tam maji nakonec horsi nabidku tak se vracime a po ceste narazime na super levny, tak tam jdeme (noc asi za 45Kc na osobu). Je to ale docela tejfly, neco jak hotel svabik v Maroku, tak to nakonec po 10 minutach balime a razime pryc. Nejaky dedek se rozciluje a jeste chvili pronasleduje. Nechava nas ale chladnymi. Hlavnim duvodem je ze jsme na dnesek naplanovali ocistu a tady to nevypada moc sympaticky na nejakou sprchu. S hygienou je to na teto casti vypravy asi nejhorsi, hlavne ze je temer vsude jen studena voda a do ty se fakt v tehle kose vubec nechce, takze se holim casteji nez sprchuju. Na coz Honza poznamenal, ze nesmim davat na blog nejaky fotky kde jsem prehnane zarostlej :-). Jdeme tedy zpatek k tomu chlapikovi a nas pokoj je na bolivijsky pomery opravdu luxus nejvetsi a nestoji ani stovku. Resime snim i nase prani o vystup na sopku Uturuncu. Neni problem, zitra klidne muzeme jet, jeep nam pristavi na to tata. Je to ale akce na tri dny, takze by to sice bylo super jet jenom ve dvou ale cena pres 3litry na osobu se nam zda docela dost, tak nam nezbyva nez zkusit nekoho sehnat do party coz nebude asi zas az tak jednoduchy. V nejhorsim pripade pujcime zitra kola a objedeme jen okoli mesta, ktery jsme chteli dat at tak ci tak.

Den 131, Cesta do Tupizy (4 250m)

V 5:20 nas ceka neprijemna vstavacka na bus. Nacvicenymi pohyby ze sebe sundavam spacak a rychlosti blesku na sebe navlikam vsechno co mam k dispozici. V pokoji je urcite kolem nuly. Zjistuju ze i tak je me zima a jediny co mam zahraty je hlava, ktereou mam skrytou pod usankou kterou jsem vcera poridil. Jsme radi ze nase busova agentura sidli hned vedle hostelu, tak se nemusime s krosnama tahat nikam moc daleko. Je tu docela dost lidi, prijel akorat nejaky dalsi bus co frcel pres noc. V nasem spoji jsme turisti zhruba ve tretinove sile, zbytek jsou mistni s klasickymi brutalnimi taskami, pytli a jinymi vaky. Podle lonely planetu ma cesta trvat neskutecnych 9 hodin i kdyz je to jen 200km, tak jsme zvedavy jaka bude skutecnost, a tak trochu doufame ze to bude alespon o neco min. V busu behem chvile zamrzaji okynka, tak je musim rukavicema poradne lestit aby bylo vubec neco videt. Vyjizdime s pul hodinovym zpozdenim a za chvili necitim prsty v pohorkach a celkove jsem jak rampouch. Je to dost brutal. Jeste ze mam spacak v busu, tak ho vytahuju a delam z nej alespon nejakou deku. Nemuzeme se dockat vychodu slunce, ktere to tu alespon trochu prohreje. dlouho jedeme monotonimi planemi a pak postupne stoupame skoro do 4tisic. Nasleduje sjezd do kanonu a pak frcime korytem reky. Tentokrat nemuzu psat ze brodime reky, protoze jsou zamrzly. Kazdopadne jsem jeste po zamrzly rece autobusem nejel :-). Nasleduje jeden dost vydrcany usek, kdy sledujeme jak se pomalu bagaz vysouva ze zavazadlaku. Jedna slecna ma nebezpecne nad hlavou batoh, tak nez napocitam do tri, je opravdu necitelne probuzena. Zabava sice trochu skodoliba, sledovat komu neco spadne na hlavu, ale jina v tom silenym mrazu neni. Prijizdime do mestecka Atocha, kde se vyhlasi hodinova prestavka. Jdeme na chvili obejit okoli a kdyz se vracime vidime jak nas bus odjizdi a jeden typos ho brutalne nahani, ale bus mu tez frnka. Koukame tak trochu nechapave, ale stojime akorat u babky, ktera nas uklidnuje ze prijede zas zpet. No snad to tak bude. Stojime co to da na slunicku a pomalu rozmrzavame. Opravdu hodne pomalu. Cekani se stale vic natahuje, tak sledujeme cvkrot v bolivijskym malomestu a ja jdu jeste ochutnat nejakou pochutinu do mistniho buface (babka neco klohni na panvi). Je to nejaky lami maso s bramborem a jeste s necim neidentifikovatelnym, docela to jde. Po dvou hodinach konecne prijizdi nas bus a muze se razit vesele dale. Uz tak nejak cekame ze budeme klesat, kdyz Uyuni je zhruba o 700 metru vys nez Tupiza, ale opak je pravdou. Frcime docela hustou horskou silnickou s hlubokymi kanony kolem a samozrejme peknou radkou pomnicku. Pohori je nekonecny a jedeme furt mezi 4000-4250 metry nad morem. Nakonec nas ceka regulerni hrebenovka na obe strany je kanon. docela zabava se naklanet nad roklemi, ale uz sem jel horsima silnicemi, takze docela klidek. Pote obrovsky sjezd do udoli. Odtud je nejkrasnejsi cas cesty. Udoli je vroubene roztodivnymi skalisky a roste tu spoustu obrovskych kaktusu. Proste takovy bolivijsky divoky zapad. Kdyby tu byl fergy urcite by me oznamil kolika narodnim parkum v USA je to podobne. Takhle jsem bohuzel bez informace. Uz to vypada ze Tupiza musi byt nadosah, kdyz pichame kolo. Nastesti zrovna v dost zajimavy krajine, tak to alespon vyuzivame na maly foto vyletik. Kolo je opraveno docela brzo, tak uz posledni km ubyvaji bez problemu. Uz jsou videt znama skaliska nad mestem a i cesta smer Altiplano, kudy jsme vyjizdeli pred dvemi roky. Po 9 hodinach a 5 minutach jsme na autobusaku. Jak jen ten lonely to mohl tak uhodnout :-)

Den 130, Uyuni

Hned v prvnim hotylku nam oznamuji cenu za osobu 30Bolu, coz se jevi jak dost dobry, tak tam nechavame bagly a jdeme hledat smenarnu. Po chvilce se dari a opousti me nejaky Eura a penezenka praska pod zaplavou Bolu. Kurz je 2,4Kc za Bol, takze nocleh oproti Chile fakt za hubicku. Pak uz jen obchazime mestecko s cilem se poptat na nejaky vystupy na vulkany. Nabidka je slaba, vsechno se tu toci jen kolem Salar touru a vulkan Tunupa ktery s ejevi nadejne je dvoudenni a prvni den je stejny ktery jsme meli dneska, takze na to peceme. Kupujeme listky na zitra do Tupizy, ktera je obklopena krasnymi kanony a tenkrat me mrzelo, ze nebyl cas to okoli projit.

Den 130, Salar tour III.

Zda se me, ze je nejaky ramus venku tak se budim a zjistuju, ze uz je 5 hodin. Hodinky me vubec nevzbudili. Kvaltujeme s balenim, ale vypada to, ze na nas jeste nikdo neceka. Nakonec asi v 5:20 prichazime k ostatnim, kteri uz cekaji, ale senor Zastenka nikde, asi taky zaspal. Nakonec vyrazime az v 5:40. Ceka nas dlouha cesta pres potemnely salar, ktery se zda nekonecny. Pomalu se zacina nasvecovat svetlem, tak se tak trochu obavame zda vychod vubec stihneme. Konecne zastavujeme u ostrova Rybaru a ja kvaltuju na vrchol. Honza ten se posedly myslenkou foceni solnych polygonu vydava neznamo kam. Plicim vubec nedela dobre lapani zmrzleho vzduchu v takovem krpalu. Cestu na vrchol lemuji zdejsi giganticke kaktusy. Konecne jsem nahore, ale to svetlo pekne matlo. Vychod nastava az o 20 minut pozdeji, takze jsem klasicky promrzly. Utrpeni vsak stoji zato, vychod je uzasny. Nas ostruvek vrha stin nekolik desitek kilometru daleko. Vsechno je zbarvene do oranzovo cervena. Mame jeste spoustu casu, tak se motame po ostruvku a po trpitivem salaru. Honza se vraci spokojen ze ma polygon ale s tim vychopdem to asi prokaucoval. K snidani jsou tri dny stary zmrzly housky, takze pochoutka nejvetsi. Dale nas ceka uz jen nekonjecna cesta po salaru, ktera potvrzuje ze je nejvetsi na svete. Stavime u praveho hotelu Sal, kde se fotim ze senorem Zastenkou, abych toho trpitele mel zdokumentovaneho. Pak i u kupek soli. Nakonec nas ceka zastavka v mestecku Colchani, kde nejdeeme do ¨vyhlaseneho¨muzea, ale na namesti. Chudoba nejvetsi. Posledni oficialni zastavkou je hrbitov vlaku za Uyuni, kde je fakt hafo starych lokomotiv a vagonu. Uplna rozluckla je u Zastenky doma na obidek. Ma luxusni dvorek se tremi rozlozenymi jeepy, binec nejvetsi. Babka tam susi lami maso, takze dalsi bolivijska klasika. Pak se uz definitivne loucime.

Den 129, Salar tour II. (4 700m)

Noc neni uplne fajn, je tam i par bdicich okynek, ale hlava neboli tak je to az necekane fajn. Rano chodime navleceny ve vsem co mame a i tak je pekna zima. Od laguny stoupáme do kopce a pak zvolna sjizdime ke znamemu kamenu Arbol de Piedra (4 588m). Vylizam na jednu skalku a docela se clovek zadycha. Japonecka by chtela taky ale ma tak trosku kratsi nozky, takze me nezbyva nez ji chytit v podpazdi a na skalu vyhodit. Jeste ze je lehka jak pirko. Pak uz odchazime a pryc a jsme zvedavy zda sama sleze, nebo tam bude strasit nadobro. Bohuzel se ji to dari, takze volani o pomoc se nekona. Nasleduji trosku nudnejsi plane, kde dosahujeme nejvyšší výšky dnešního dne (4 700m). Jsme zase jen 3km od Chile. Po nich hned 4 laguny hned po sobe. Na jedny jsou kupodivu plamenaci, tak je nahanime s fotaky, ale bez teleobjektivu budou asi fotku z marnejsich. Chlapik ridic nedava mimo snidane, obedu a veci zadnou vodu do placu, tak trpime docela zizni. Jeste ma ke vsemu stale zastenky proti slunci i kdyz proti nemu nejedeme, takze i vyhled je omezen. Rikam mu senor zastenka alias mucitel. Konecne nastava obidek, kde indos dava do placu jednu 2litrovku pro 6lidi a jeste si odliva pro sebe i kdyz ma vlastni kolu se kterou se samozrejme nedeli. Vypada to ze nas hlava nebude bolet z vysky ale z dehydratace. Z obedoveho placku je krasny vyhled na cmoudici sopku Oleague. Dal uz jedeme jinudy nez pred dvema roky, protoze to muzeme brat zkratkou pres jeden salar, ktery byl tenkrat pod vodou. Dojezd je docela unavny a dlouhy. Fascinuji nas snad nejzapadlejsi kasarna co jsem kdy videl. Zde slouzit je fakt za trest. Mame dnes spat v solnym hotelu, tak se tesim na zapad slunce na slaru, ale stavime u upne jineho, fakeovyho, ktery se jmenuje taky Sal. Vypada ale dost pekne a na mistni pomery bych se nebal slova luxusne. Dnesni nocleh uz bude nejspis naprosto v pohode, jen 3 685 metru nad morem. Jsme radi ze jsme ty vysky predtim prezili bez uhony. Vyrazime jeste na mensi obhlidku okoli. Beha tu neskutecne mnozstvi osliku, kteri jsou docela plasi. Po ceste nachazime i jednoho chcipleho tak se asi maji ceho bat. Prichazime do vesnice duchu, kde uz neni ani jedna ziva noha. za to tu rostou giganticky kaktusy. Nazpatek musime prekonat mensi potucek. S vykrikem snad to blato na druhy strane bude pevny delam mensiho Semika. bohuzel nebyl tak me jedna sandale mizi docela hluboko v blate. V hotelu je docela dlouho klid nez prijedou dva jeepy anglanu. Vecer prichazi senor zastenka s tim jestli nechceme na salar na vychod slunce. My samo ze jo, tak pry budicek bude ve 4:30 a vyjezd v 5, takze dalsi super noc pred nami

Den 128, Salar tour I. (4 915m)

Znaly rozestaveni sedacek v Land Cruiserovi sedame do prvni rady, ktera je preci jen o fous lepsi nez bidilko v zadu. Sjizdime k prvni lagune, jmenem Blanca (4 335m), ktera je skoro cela zamrzla, takze prvni zmena od predchozi cesty. Druha zmena je ze je krasne, bez mracku, ale zima docela kruta. Na triko je to tak jen dve hodiny kolem obidka. Prejizdime jen plytky brod, maly kopecek a uz jsme na zname vyhlidce na Licancabur. Vzpominam jak me tu bylo tenkrat blbe, ale dnes jsme zatim OK tak sbihame i dolu k lagune Verde (4 330m), ktera je tez zamrzla a tak neni tak pekne barevna. Pak uz nas ceka stoupání do bizardni krajiny Salvatora Daliho cca 4 735m. Bohuzel je jeep poradne izolovany, takze s GPS mam smulu. Dale zastavujeme u laguny Poques (4 400m), kde je termalni pramen. Driv byl obehnan kameny, dnes uz je vybetonovana. Svet se meni. Nahrivam si jen nohy. Chilanka si dava dlouhou koupacku a pak kdyz vyleze na mraz se ji udela dost blbe, tak mame dlouhou prestavku nez se vzpamatuje k zivotu. Ted by nas mel cekat nejvyssi bod cele tour cesta k Sol de Manana. Sjizdime z mensiho hrebinku (4 915m) a fumaroly co se me kdysi zdaly dost o nicem, jen spousta koure jsou dnes uplne super. Koure pomalu zato vidime rybnicky kde to bubla, prska. Jezirka jsou sedivy a i jedno cerveny. Proste dobry dabluv kotlik. Těch avizovaných, reklamních 5tisic se na Salar Tour o fous nedosahuje. To by se muselo zajet o kous dál k jedné fabrice, krásně na GE zobrazené. Ta má 5 035m. Po té ještě dlouho ve výškách a pak sjezd k lagune Colorada u ktere budeme nocovat. Nechavame veci v nuznem baracku (4 307 m) a jdeme pozvolna na zapad slunce k lagune. Docela se divim ze nas jeste enzacala bolet hlava, protoze to dnesni prevyseni bylo znacny. Snad jediny co to vysvetluje ze nam je jeste fajn je ten vcerejsi vyletik ke gejzirum Tatio. Tisice plamenaku co tu byly tu dnes nejsou, asi je tu na ne ted zima. Vylizame na ostruvky z mineralu a kochame se mizejicim sluncem. Mam z toho pocit, ze jsem tu sice po druhy ale je to tu uplne jiny. Ta jina rocni doba udelala fakt svy. Po veceri jeste jdeme ven do te siberie co tu ted panuje a pohled na hvezdy je dech berouci. To se neda popsat, u nas neni v porovnani s timhle videt nic. Bohuzel nas teplota klesajici hluboko pod bod mrazu zene zpet na cimru. Chilnaka s Japonkou, ktere vyjeli opravdu na lehko lezou ve vsem co maji pod par dek. Ja jsem rad za poradny spacak. Jsem zvedavy jak se v takoveto vysce vyspime.

Den 128, Cesta do Bolivie (4 663m)

Rano me krute budi potreba cesty na bano, takze vylezam ze spacaku a lehce proklinam vcerejsi litrove pivo cristal koupene na zapiti zarmutku ze straceneho teplomeru. Pak uz balime krosny a zasneme ze je venku pokropena ulice, aby se neprasilo. Pripravy na muj svatek tu probihaji ve velkem stylu. Skoda ze odjizdime uz o den driv. Pred 8 stepujeme pred oficinou a za chvili nastupujeme v ruznorode sestave do mikrobusu. Na kraji San Pedra je celnice a tam uz na nas ceka dost velka fronta. Bohuzel se dnes rozhodlo opustit Chile i autobus Peruancu a Argentincu, kteri prijeli o fous pred nami. Je to cekacka na 40 minut a v nasich vyletnenych sandalich neni vubec pohoda. Konecne jsme odbaveni a vyrazime smer hranicni hreben. Po plani to jde lehce a jen muzu utrit slzu, kdyz vidim nase vcerejsi podvecerni fotograficke misto, kde muj teplomer bude merit az do aleluja. Asi bozi mlyny domlely a lehce me vraci, jak jsem se smal na Kavkaze Fergymu, kdyz si jeho flisku odnesl na vecne casy pohunek. Plan konci a my stoupame do nekonecneho kopce. Krajnice je ozdobena patnicky, tak asi par kamionum brzdy selhaly. Je tu sice par zabrzdnych pruhu, ale asi nepomohly. Je docela citit tlak v hlave protoze metry nabirame opravdu rychle. Asi po pulhodine jsme uz ve 4tisicich, ktere krasne uvozuje altiplanska vegetace. Po levici mame krasny Licancabur, ktery ani letos nezdolame. Ve 4 663 metrech, najednou sjíždíme z asfaltky vedoucí přes průsmyk (4 873m) do Argentiny a po sotline
mirne klesame do mista zvaneho Hito Cajon (4 497m). To je bolivijska celnice, ktera je asi jedna z nejvys polozenych na svete. Je tu doooost velka kosa takze hned letim pro bagl a taham pohorky jinak by me snad nohy umrzly. Okolo pobihaji dva malo plasi sakalove a cekaji co turistum odpadne od pusy. Serviruji nam tu snidani, takze takove krasne misto pro pohodovy piknic. V celnici sedi typos v perovce, kterou mu tak trochu zavidim a po chvili mam dalsi razitko v pase a cesta do Bolivie muze zacit. Presedavame z busu do jeepu a mymo nas dvou jede parek Frantiku zijici na Tahiti, Chilanka a Japonka. Tak to bude zajimava sestava.

Den 127, San Pedro potreti (dopsani)

Obchazime znovu cestovky a pokousime se uskutecnit nas plan, jak se dostat znovu k lagune Miscanti, ale je to spatny. Vsechny nam chteji vnutit jen celou tour, ktera nam je ted k nicemu. Menime tedy uz ponekolikate plany a zitra dame Chile vale. Porazime do Bolivie. Kupujem u sympatickeho Bolivijce 3denni salar tour, ktereou jsem sice uz pred dvema roky absolvoval, ale Honza tam jeste nebyl a hlavne to ted vypad, ze bude o dost lepsi pocasi a noclehy jsou jinde nez predti. Takze se tesim i kdyz tenkrat to bylo dost velky utrpeni, viz starsi clanky v blogu a ani ted neni aklimatizace moc dobra. No uvidime zitra jak to s nami dopadne. Svetlo bude jeste nejakou hodinu, tak se rozhodujeme udelat mensi vyletik za San Pedro. Jdeme se podivat na hrbitov, kde je krasne videt, zda byl clovek chudak a zasypali ho jen hlinou a dali skromny krizek, ci majetnejsimu postavili hrobku. Pak razime smer plane jeste se podivat na zapad slunce nad Licancaburem a tam delam meterologicky pokus rozdilu teploty na slunci a ve stinu. Bohuzel az za tmy na pokoji v hotelu zjistuju ze sem tam ten teplomer nechal, takze vas timto prestavam informovat, jak tu po vecerech mrzneme. Utracime posledni chilsky pesa. Ja zkousim chilske pivko Cristal a klasicky kure s hranolkama. Musim se preci jenom trochu pred Bolivii vykrmit

Den 127, Vylet na El Tatio (4 524m)

Ve 3:45 mame budicek, ale probouzim se jeste o fous driv. Venku je samozrejme pekna kosa, tak se balime do vsecho co mame k dispozici. Pred hostelem stepujeme docela dlouho, protoze busik objizdi vsechny hotely. Takovy vietnamsky zpusob. Konecne vyrazime na cca 90km dlouhou cestu ke gejzirum. Okynka se nejdriv zapoti a pak zamrznou, vedro fakt neni. Jede nas asi 15, takze docela velka vyprava. Zkousim ukladat cestu GPS, tak muzu sledovat jak docela rychle opoustime ¨nizinu¨ v San Pedru. Po 15 km konci kvalitnejsi silnice a sem tam nastava peklo dlouhych useku s pricnymi vymoly, ktere dokazou vytrast dusi z tela. Stoupame stoupame az se merak zastavi na 4 524 metrech nad morem, takze jsem o 9 metru vis nez v Cine. Zvysek cesty se pohybujeme mezi 4200-4400 metry, takze poradne vysiny. Po vice jak 2hodinach prijizdime k vybercim kasam a teplomer ukazuje -13. Jsem docela rad ze sem si zabalil palcaky a jinou vybavicku. Prichazime ke gejsirum a pomalu se rozedniva. Je to tu pekne pokoukani, krasna krajina okolo a dotoho spousta coudicich fumarol. Pak se presouvame k termalnim jezirku a par lidi tam leze. My se zdrzujeme, zvlast po vcerejsim vylete na salar, kdy jsme videli jak takovy odvazlivec muze dopadnout. Slunicko konecne vyleza a teplota je uz jen lehce pod 0. Na zpatecni ceste muzeme obdivovat okolni altiplanskou krajinu. Pobiha tu i spoustu lam Guanako, viskaci a jinych potvurek. Jsou krasne vyhlidky na sopky zase v naprostym azuru. Absolutne nechapu kam mohli vcera ty bourkove a prasne mraky zmizet. Zbyl po nich jen snih na kopcich. Pres to nejvyssi sedlo, co jsem odmeril rano uz zpet nejedeme. Jedeme pres vesnici Machuca (4 020m), kde je krasny kostelik a indiani tu opekaji lami maso. Davam si dva spizi a pak jeste dve placky naplnene syrem, takze jsem asi ze vsech nejvetsi jedlik. Pak uz pomalu klesame a na obzoru vidime vulkan Lluiaco, ktery je pry 300km vzdaleny, takze viditelnost je tu opravdu nejlepsi na svete. Po vic jak 6hodinach opoustime 4tisicove vysky, zatim bez znamek nasledku a klesame stale niz a niz. Po ceste jeste mijime pekny kanon, kde rostou obrovske kaktusy Calderony. Po 12 dorazime zpet do San Pedra a muzeme rici ze ten vyletik stal opravdu zato

Den 126, San Pedro again

Srdecne se loucime a razime do naseho hostelu. Bohuzel nas pokoj je uz obsazen tak musime do jine, horsi cimry. Obchazime cestovky a zjistujeme ceny vyletu po okoli. Nakonec se nam podari sehnat i jeden na dnesni odpoledne, tak dnesek nebude tak zabity jak se jevi. Vyrazime zase na Salar de Atacama ale na uplne jinou cast. Na zitra jsme koupili vylet ke gejzirum Tatio (4 300m) tak jsem zvedavy zda nam nebude spatne, zatim nebyla moznost moc se tu aklimatizovat

Den 126, Navrat do San Pedra

Teorie ze to jsou delnici se potvrdila, kdyz uz vsichni v 5rano delaji binec. Po 7 vykukuju z okna a na horach to vypada extra tragicky. Sopky jsou zasnezeny a celkove nevlidno. Menime zase plany, trek se odklada a razime zpet do San Pedra. Vylezame z postele az v pul8 a ma dalsi teorie ze jeste budeme hledat nekoho komu zaplatime se tez vyplnuje. Stepujeme tu asi pul hodiny po okoli s pomoci mistnich. Nakonec prichazi asi 140cm vysoky typek s malirskou stetkou v ruce a vybira od nas penize. Sice vypada trochu podezrele ale vydava i uctenku, takze snad ok :-). Ptam se jeste nejake kolemjdouci jeptisky na autobus do San Pedra (pouzivam svou stale upgradujici Spanelstinu s narustem tak 3slov denne). Pry to jede az v 11, tak doufame ze stopneme neco drive. Postavame na silnici a snami jeste dve babky. Prvni auto nasim smerem prijizdi za krasnou jednu hodinu a naklada babky. Za dalsi pul hodku jede druhe, ktere nas nebere. A az v 10:45 nas nabira nejaky typos na pickup. Stop je tu opravdu dost na dlouho, takze ho budeme muset omezit na co nejmensi miru, jinac bysme v chile prostali dulek. Chlapik je pohodar a umi i trochu English, tak jakztakz pokecame.

Den 125, Toconao (2 485m)

Vracime se k nasemu hotylku, kde bohuzel zjistujeme ze on i prilehla restyka je zamcena. Zvonime, busime a nic. Po chvili nam pomaha asi dalsich 10 mistnich se schanenim klicu ale je to tu docela na dlouho. Je to proste psycho hotel. Nakonec uplne z dalky pribiha nejaka holka a odemyka nas hrad. Po vydychani se, vyrazime sehnat nejakou veceri. restauraci je tu docela dost, ale nikde nemaji otevreno, tak jdeme nakupovat do marketu. Rybicky s houskami nakonec prichazi vhod a my na pokoji mame dalsi z ukrajinskych veceru. Doufam jen ze zitra nebudeme zase pul hodinu schanet nekoho komu bysme zaplatili. Vecer se to tu zaplnuje nejakymi delniky, tak je i docela rusno, ale i tak usiname jako podtaty.

Den 125, Kanon Jere (2 765m)

Motame se s krosnami po Toconau a az po delsi dobe objevujeme ubytovani, ktere se tu jevi jako jedine v celem mestecku. Pani je nejaka rozpracovana a ze formality vyrideme az vecer. Vyrazime smer kanon. Prvnich 200 metru vede takovou polovicni skladkou, pak uz konecne zacina vyhled na mistni oazu. Kanon je z cervenych skal a pod tim jak nit zivota se tahne zelen, kde mistni pestujou ovoce. Cesta vede temer po vrstevnici ve 2/3 kanonu. Jdeme dost dlouho. Vyhledy jsou stale pekne, ale temer stejne. Stale ocekavame vyhled na sopky tak pokracujeme dale a dale, ale nic. Vypada to ze by tu clovek mohl svihat x kilometru. Taky dle mapy kanon zbira vodu az ze sopek na obzoru. Prichazime na zajimave misto, kde jsou nejake, asi starodavne terasy a pak tu ma pribytek nejaky pastevec. Vylizam trochu vis, ale cesta stale nema konce tak to tu otacime a razime nazpet. Hned na zacatku vylezame jeste an oficialni vyhlidku, ktera je asi nejhezci. Pocasi se stale horsi, tak jsme trochu skepticky k zitrejsimu pokracovani do hor. Prochazime jeste sopedem kanonu, kde je docela vychytany system zavlah. Trochu podobny tomu v marocke oaze, akorat misto hliny tu pouzivaji zelezne zabrany. Trosku si tu hraji s hrazemi a menim smer toku zavlah na jine pozemky. Nakonec to radsi vracim nazpatek, aby name nevlitli nejaci zemedelci s vidlemi.

Den 125, Laguna Chaxa (2 315m)

Ve spacaku se spalo oproti dekam krasne. Rano vyhazujeme z krosen nepotrebne veci a davame indianovi do depozitu. Je toho skoro 4kila u kazdyho, takze docela dobry ulehceni pro zada. K snidani neni kupodivu maslo s dzemem ale nejaka avokadova pomazanka, tak odvolavam vcerejsi tvrzeni ze budeme dva mesice jist porad to same. Bus do Toconaa nam jede az v 10 hodin, tak vyrazime jeste do muzea archeologie, kde maji byt dle pruvodce i nejake mumie. U kasy je bohuzel velka cedule, ze mumie kvuli protestum indianu uz v roce 2007 odstranili. I tak muzeum neni spatne, ale je tak na pul hodinku. Bus jede na cas a ridic to docela smazi i kdyz se to na te rovne plani ani nezda. Informacni panel stale hlasi Timeout!!!! tak nevime zda pro ridice nebo pro nas. Pocasi se bohuzel nejak horsi a nad sopkami se delaji mraky. Ve 38km vzdalenem Toconau jsme coby dup. Je to prasna dira, jak se dalo cekat. Na namesti maji akorat peknou kolonialni zvonicku, procez je Toconao uvadeno jako zajimavost. Vyrazime na stop do Socaira, kde chceme prespat jen z duvodu toho, ze lezi ve vysce 3500 metru nad morem a je to tedy dobry aklimatizacni start do hor. Jeste nez vyjdeme z mesta potkavame prvni auto, velkeho pickupa, tak na nej mavame. Chlapik nam stavi a ze pry jede k lagune Chaxa, tak menime plany a jedeme tam snim. Tam jsme se stejne chteli taky podivat. Laguna je vzdalena asi 28km a jede se na ni pustym Salarem de Atacama, ktery na prvni pohled vypada jak rozryte pole, ale jsou to hnedo bile krystaly. Chlapik je meterolog a jede tam zkontrolovat nejakou merici vez. Platime vstup a jdeme se podivat na peknou lagunku s par plamenaky. Okoli je hodne zajimavy, takze urcite sem nebylo spatny zajet. Jsme tu uplne sami, tak stale po ocku koukame na chlapika zda se uz nechysta k odjezu, protoze tu skejsnout by nebylo dobry. Sice je to casty cil vyletu ze San Pedra, ale zatim zadny dzip nedorazil. Nastesti nas chlapik bere zpet do Toconaa a ani za svezeni nic nechce. Pocasi vypada nad horami stale horsi, tak na Socaire uz dnes peceme a jdeme hledat nejaky ubytko v Toconau. Ma tu byt i nejaky kanon, tak si udelame program na odpolko a do Socaire vyrazime az zitra.

Den 124, Na kole v okoli San Pedra (2 600m)

Ve 4 rano me budi pekna kosa, nejak jsem si rozchrul deky. Sice je na pokoji peknych 11 stupnu, ale jen pod prosteradlem to neni uplne OK. Takze dneska poprve vytahnu spacak. V pul 8 razime na snidani, klasika co nas tu pocitam bude cekat dalsich nekolik desitek dnu. Pak uz razime pro kola do vyhlidnuty cestovky. Prvni co dostavam pri kazdem slapnuti kvili, tak beru druhe, ktere se jevi vic v pohode. Vyrazime stejnym smerem jako vcera. Kanon je ted nasvicen z druhe strany, tak jsou pohledy zase jine. Po ceste prejizdime male brody, kde jsou zbytky ledu, takze pres noc pekne mrzlo. Ted vsak slunicko pali, tak postupne odkladame jeden hadrik za druhym. Prijizdime az k zacatku Dablovy soutesky, ale pred ni tece kupodivu ricka, tak 4metry siroka. Vypada to ze poznamka v mapce ¨mucho aqua¨ nelhala. Nijak moc nepremyslim, protoze to by me treba napadlo neco rozumejsiho, rozjizdim horaka a hura skrz reku. Voda nastesti dosahla pouze dospodu lytek, takze jsem to s odrenyma usima projel. Od te chvile se kolo jeste vic rozskripalo, takze mu ocividne voda nedela dobre. Dablova souteska je zajimava hlavne tim, ze steny jsou z regulerni cervene hliny. Kdysi to bylo dno asi nejakeho jezera. cim je clovek dal tak se z toho pomalu stava mensi bludiste. Vylizame jeste na jednu vyhlidku, coz je docela namahavy, ale vyhled stoji zato i kdyz ani ne metr siroky hrebinek z hliny a na kazdou stranu 50 metru dolu neskyta uplnou jistotu zdraveho navratu.
Po ceste nazpatek druhy prujezd skrz reku, tez bez padu do vody. Pak nas ceka prvni kopec. Je to docela makacka, takhle vysoko jsem na kole jeste nejel a hlavne po ceste plne vymolu, samo ze bez asfaltu. Cesta konci u tunelu ve vysce 2 600 metru nad more. Je odtud naprosto uzasny vyhled do spleti kanonu, skal a sopek na obzoru. Uprostred tunelu lezi brutalni balvan, takze pro dzipy tu cesta konci. Tuinel je dlouhy tak 300 metru a nemame v nem zas az tak dobry pocit, protoze je vyruban tez v mistni hline a ten kamen hovori za vse. Z druhe strany tunelu je uz vyhled do plani a na spousty malych hrbitku. Pari uz desne a na teplomeru mam skoro 40 stupnu na slunicku. Teplota ve stinu nas nezajima, protoze jim ted nekolik km nepojedeme. Po ceste objevujeme i mensi dunu, tak ji zdolavame. Pak nastava plan, coz je nmejtezsi cast cesty. Je tu spousta sterku a pisku, tak kolo nejede zrovna dvakrat dobre. Snad po 5km cyklo trapeni konecne narazime na asfaltku, po ktere jsme vcera prijeli. Chvili po ni jedeme dolu az na znacenou odbocku do Mesicniho udoli. Cesta pokracuje po plani, ale uz po lepsi ceste. Najednou prijizdime k silnicce vedouci skrz obr pozemek oplocenym ostnacem s vystrahou pozor miny, tak se tam ani nejdeme podivat :-) Silnice odtud stoupa krpalem, tak z nas pekne lije. Vjizdime do Solnych hor a opravdu vsechno je tu do bila. Zkousim oliznout nejaky krystal, ale slanej neni, tak to bylo asi neco jineho. Mijime i pokladnu, tak musime neco odevzdat i chilskemu statu. Odtud je nejvetsi stoupak a v kole furt neco brutalne preskakuje, tak jen doufam ze snim dnes dojedu. Na vrcholku je giganticka duna, tak tu chvili zevlujeme a koukame do kraje. Dal po ceste je jeden krasny vyhled za druhym, az si rikam ze jich je nejak moc :-). Kazdopadne je to prozatim jeden z nej dnu cele cesty kolem sveta. Cesta vrcholi ve 2 545 metrech a pak uz jen dlouhy sjezd, pri kterem potkavame teprve prvni turisty, kteri sem prijeli s cestovkami. Po chvili se napojime na asfaltku vedouci z Argentiny a to je druha blba cast. Hrozne se to po te rovince vlece. Do San Pedra prijizdime nastesti jeste za svetla, uplne tuhy. Vracime kola a zase razime do restyky kde je brutalni porce kurete a hranolek, takova ceska strava.