Cueva de Guacharo

Rano jsme obesli okoli Caripe, respektive vyrazili na mirador nad udolim. Okolo byly pekne zemedelske domecky a spousta citrusu. Objevili jsme i kavovnik, coz je spis takove kroviskovita rostlina. Z vyhlidky byly pekne vyhledy po okolnich castecne dzungloznich horach. Vesnicany tu rozvazi offroadni minibusy. Pak jsme vyrazili do hotylku pro bagly a vyrazili na hlavni atrakci tohoto dne do nejvetsi jeskyne Venezuely. Stopli jsme zase gigantickou Ameriku a domluvili s ridicem ze nas po prohlidce jeskyne hodi do velkeho mesta Cumana uz u pobrezi. Nejvetsi zajiamvosti jeskyne jsou ptaci Guacharove, kterych je tam temer 20 000 a z jeskyne pro potravu vyrazeji az za tmy. Nejsou to zadny drobeckove, maji metr rozpeti kridel a moc se jim nelibilo svetlo z naseho kahanu, tak pekne rvali. Vubec je v jeskyne spousta zivocichu. Pres cestu nem behali krysi. zijou tu pavouci, mnohonozky i krabove. Prosli jsme asi kilak a pul. Zbyvajicich 9km je uz pro trosku drsnejsi spelology. Po dvou hodinach jsme venku, kde k nasi radosti sale ceka chlapik. Cesta pres hory je docela dlouha ale pekna. Uz na kraji Cumany je desny ruch a chlapik se nas pokousi co nejrychleji zbavit, do mesta se mu nechce. Nakonec pres okynku ukeca dalsiho taxikare, ktery nas doveze az k busu. Pak se snim musime dohaodvat o prachy protoze chce vic nez jsme se domluvili.

Caripe

Konecne se dostavam k netu, tak vas muzu podruhe pozdravit. Jsme v horskem mestecku Caripe ale pocasi dnes moc nepreje tak to tu mame dost odpopcikovy. Zitra snad vyrazime po okoli a pozitri konecne nekolikadenni odpocinek u Karibiku - takze trosku provokace do stale zimich Cech

Prave tu vrcholi kampan, snad v nedeli maji byt volby o nove ustave, tak snad nebudou nejaky nepokoje. Hugo ktereho radsi nazyvam sefik to tu s kampani vsechny valcuje. Lidi jsou tu takovy brazilsky proste jizni amerika je jina na zaade a na vychode, prekvapuje me tu drahota, jidlo drazsi nez u as, vylety tez...jen ten benzin.......litr tu prijde, podrzte se, asi na 30haliru :-) jezdi tu ameriky ktere zerou 30litru na sto ale to nikoho nevzrusuje...supermarkety tu maji cinani, u jednoho jsme vcera smenili prachy, protoze oficialne bysme prisli o boty....tak zatim cau

Delta Orinoka

Bus je nastesti suprovy tak snad i neco naspime. Za tech 600km chteji asi jen 200Kc takze doprava je tu jedina levna vec. V pul 5 se probouzim a jsme uz v San Felixu, tak vystupujeme. Kdyby jsem se nevzbudil, tak nas snad nechaji pohunci dojet az do caracasu. Terminal je temenj a okolo mensi slumiky..bus ma jet az v 8 hodin tak dojednavame tago na 220km dlouh streku do Tucupity za 900Kc, takze pro 4lidi docela v pohode. Chlap to reze stale okolo 130 takze cesta docela kvapi. Je tu jen plan se spòrym lesikem takze nic extra zajimaveho. Tucupita pusobi dost zapadakove a hlavne je vse zavrene. Po hodine snazeni se dobouchavame na jednoho chlapika, ktery nam zaridi vylet je to zase palka, takze nase dolarove zasoby se rychle vycerpavaji. Nakonec se k nam nahrubo prifaruje i osamocena nemka, takze nakonec pojedeme v 5, i tak je to docela v pohode. V pul 11 vyrazime a pàn nam nakupuje nejaky zasoby piti a jidla. Pro 3chlapy kupuje na dva dny 50piv takze o zabavu bude asi postarano. Nalodujeme se v pristave ktery prejmenovavme na male somalsko, tak to tam vypada. Ani netusime ze jizda bude tak dlouha skoro 6hodin na clunu. Prekonavame i dva deste pod deravou plachtou. Pocasi je v delte dost nestaly. Vody je tu silene a asi to prekonava i deltu Mekongu. Vecer konecne prijizdime k osadam indianu Warao, kteri ziji temer jak pred lety. Nejzajimavejsi cast tohoto vyletu. My jsme usidleni v luxusne zarizeych drevenych domci nad rekou. Lezime v hamakach, odpocivame a snizujeme zasoby toho pivka. Rano plujeme na prohlidku fauny a flory ale mimo krasnych obrovskych motylu a par ptaku nic moc nevidime. odpolko zas ta dlouha streka zpet za neprizne pocasi. Celkove nas to dost stahalo.

Roraima

Cesta nocnim busem a jih Venezuely byla extremne unavna, vubec jsme se nevyspali takze rano kdyz nas autobus vyklopil v San Francisku nebyli jsme zrovna dvakrat cerstvy na narocny trek ktery nas mel cekat. nez jsme se rozkoukali se nas ujal Felipe mistni guid. Pta se na jak dlouho chceme jit, tak my ze na 4dny, tak hned hada ze jsme Cesi :-) kteri to davaji rapido, jinak se to chodi 5-6dnu. dojedali jsme snim vse potrebne, prebalili veci do krosen a nasedli do jeepu, ktery ridil dvojnik paklice z pevnosti boyard. misto sedacky mel jen zelezny skopek pobity molitanem. Felipe rozdal vsem pivka na cestu tak jsem si poprve v zivote pripijel za jizdy s ridicem. Cesta do vychodiska treku Paratepui trva skoro hodinku. Nez jsme se stacili zapsat do navstevni knihy, tak Felipe zmizel neznamo kam. Po vic jak pulhodine sem se ho vydal hledat a nasel ho jak z dalsimi indiany kmene Pemon sape jedno pivko za druhym. Konecne vyrazime. Stolove hory Roraima a Kukenan zatim daleko na obzoru. Jdeme vyprahlou savanou a slunicko nas speka na skvarek. Takovy vedro jsem na treku jeste nezazil a prebiji i poustni etapy v ladakhu. Kazda ricka s troskou stinu je nam vysvobozenim. Po nekolika hodinach prichazime k rece Tek, kde se necha i koupat, takze s radosti se osvezujeme. Jeste jeden kopec a jsme u reky Kukenan kde mame kemp cislo 1. Sice jsme dnes usli jen 16km, ale i tak to dalo silne zabrat. Je to tu temer pohadkove misto az na musky puri puri, ktere utoci jak o zivot. Vypadaj jak mouchy kosovky akorat jsou pekne dravy. Kousani vsak neboli tak jen vizuelne zjistujeme jak pribivaji stipance. Trosku laboruju s benzinovym varicem, ale nakonec se dari vse uvarit. Druhy den je ve znameni stoupani. Z 1100 metru se musime dostat az na stolovou horu 2 700 metru. Stale savanou stoupame do kempu Base 1900m, kde jen chvili odpocivame a pka uz konecne mizime do mlzneho pralesu. Hora vypada absolutne neschudne ale cesta tu je. Prales je moc pekny. Posledni prudky svah a jsme konecne v jinem svete na stolove hore. Krajina je tu uplne jina nez cokoliv jineho co jsem zatim videl. Jsou to praktricky nejstarsi hory na svete, uz tu jsou 3miliardy let, coz je neuveritelny. Cerne bizardni skaly, jezirka a spora vegetace. Sidlime pod skalnim previsem a nocni dest nas brzy zahani do stanu. Modlime se aby bylo zitra pekne. Prsi celou noc ale rano je nadherne. Ceka nas vrchol celeho treku 21km dlouhy okruh po stolove hore. Pujdeme ho jen Lukas, Felipe a ja. Fergy s Marketou se chteji uz pomalu vracet aby to vse usli. Cesta po hore je uzasna. Po nocnim desti jsou vsude jezirka a ricky. K tomu ty bizardni skaly. Mijime dve udoli krystalu tak si bereme male na pamatku. Prichazime k nejvetsi rece na hore a za ni uz je brazilie podel ni pozvolna prichazime na triple point, takze navstevujeme nejen Brazilii ale i Guyanu. Guyanska cast obelisku je ponicena. Felipe se chlubi ze Venezuelci, protoze si uzemi narokuji pro sebe. Hora je neuveritelne rozsahla a clovek by se tu bez guida lehce ztratil, zvlast kdyby prisla mlha, coz tu neni vubec vzacny. Vrcholem navstevy je jezirko El Foso, takovy krater v zemi s vodopadem. Felipe nam ukazuje tajou cestu dovnitr. Po skalach a po stromech slezame k jeskyni a skrz ni se dostaveme do jezirka se super koupanim. Utahany se vracime ke kempu, kde zevlujou nasi krajani, ktere jsme potkali v Caaime, delaji to s cestovkou tak to maji 3x drazsi nez my, ale zas maji navareo a netahaji stany. Jeste dnes musime klesnou dolu. Po nocnim desti se obnovil 700 metru vysoky vodopad na vedlejsi stolovce. Sestup je jeste krasnejsi a hlavne zapad slunce v campu base. Kecame s felipem ktery ma pry deset deti a jeste dela konduktora v buse. 4den nas ceka sestup k nasemu prvnimu taboru a jeste cela savana, takze mazec. F+M dohanime u koupacky u reky Tek. Mam spaleny ruce tak jdu ve flisce, coz je docela peklo v tomhle paraku. Nastesti prichazeji mraky tak posledni kilometry jsou milosrdnejsi. Po 80km jsme zpatky u zacatku parku. Davame zaslouzena pivka a cekame na F+M kterym v poslednim stoupaku dosli sili. Pak nas ceka jeste kotrola batohu zda nemame krystaly. ja prochazim v pohodoe u lukase je nalezen, ale pan ho jen zabavuje.....sjizdime jeepem a napsoledy se loucime s horami. U Felipeho jeste davame veceri, kultivujm se a cekame na 8hodinu vecerni, kdy nam jede bus 600 km zpet

NP Canaima

Ahoj tak vas vsechny zdravim z rozpalene Venezuely. Uz jsme se vsichni stihli docela spalit. Dneska i ve stinu bylo 34 stupinku. Pred par hodinami jsme prileteli z NP Canaima a chystame se na nocni prejezd k brazilskym hranicim pod horu Roraimu.

Po 22 hodinach presunu z Prahy konecne stojime zase v Jizni Americe. Na letisti v Caracasu jsme dlouho resili vekslaky a nakonec u nich i vymenili nejaky ty dolary protoze meli 2,5x lepsi kurz nez v bance :-) Hugo tu drzi docela imaginarni kurz. Penize byli nastesti prave. Caracasem jsme projizdeli uz za tmy a je to dalsi z mest kde asi neradno se motat vecer po ulicich. Stihli jsme nocni autobus a prejeli o 540km na jih do mesta Ciudad Bolivar u mohutneho toku Orinoka. Kde jsme koupili tri denni vylet do canaimy. Byla to strasna palka 290USD na osobu takze skora tretina naseho rozpoctu, ale i tak se to vyplatilo. Jen my ctyri jsme vravorali vzduchem v male cesne. Pod nami vypalena savana, pak jezera s ostrovy a nakonec destny prales. Prilet do Canaimy byl uchvatny spousta vodopadu steka do pekne laguny. Ziji zde jen indiani a jsou vsechny pratelsky. Zijou si zde jednoduse ale spokojene. Hodinku jsme se palili na slunci u laguny a koupali, takze i spalili. Pak jsme odpolko chodili kolem vodopadu a i za nim coz bylo super. Druhy den nas cekala 4 hodinova plavba ke stolovym horam. Projizdeli jsme docela drsny pereje a kochali se nadhernou prirodou. Usidlili jsme s basecampu v pralese a odpolko vyrazili k Salto Angelovi, skoro km vysokemu vodopadu. Nadherny div prirody. Kopaili jsme se v jezirku pod nim. Vseho vsudy tu bylo dnes 21 turistu, coz je dost malo na to, ze je to nejvetsi div zeme. Vecer jsme spali v hamakach, coz bylo dost zvlastni poprve. Byl slejvak, ale rano zase azuro a krasny vychod slunce. Dneska plavba zpet a letecky navrat do Bolivaru. Canaima je opravdu uzasna cast sveta a patri mezi nej mista, ktere jsem zatim navstivil.
V Bolviaru jsme okoukli Orinoko a male historicke centrum.
Vtipnejsi historky z nataceni nestiham psat tak ty az pozdeji :-) zitra vyrazime na 4denni trek na stolovou horu tak dalsi zprava az pozdeji. Trosku se jen obavame prvniho dne, pres 20km savanou prakticky bez stinu. Jestli bude zitra jak dnes tak to bude o dost silny moralce. Tak ahoj. Za chvili vyrazime na 600km dlouho streku na jih

Venezuela 2009

Tak už je to tady :-). Ani v roce 2009 nehodláme zahálet a dnes okolo půlnoci vyrážíme autem směr Mnichov. Odtud odlétáme v sobotu brzo ráno přes Madrid do venezuelského Caracasu. Iberia nám na poslední chvíli změnila itinerář letu, takže na zpáteční cestě máme v Madridu místo příjemných dvou hodin čekání najednou osm. Nakonec to zas až tak špatný není, sedneme na metro a projdeme si alespoň centrum Madridu.

Ve Venezuele nás čeká téměř klasický okruh po této zemi. Prostě takové první seznámení s nejsevernější částí Jižní Ameriky. Nejdříve poletíme malým letadýlkem do městečka Canaima sevřené neprostupným pralesem, odkud lodí vyrazíme k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel. Ten spadá z výšky téměř jeden kilometr ze stolové hory Auyantepuí do Ďáblova kaňonu. Poté vyrazíme na trek do "Ztraceného světa" na nejvyšší stolovou horu Roraimu. Na jejím vrcholu s "měsíční krajinou" se nám snad podaří najít trojmezí mezi Venezuelou, Brazílií a Guyanou. Takže něco podobného jako návštěva Polska, když je člověk v Krkonoších. Dál budeme pokračovat do delty druhé největší jihoamerické řeky Orinoko, kde budeme plout spletí ramen, sledovat bohatý život okolo a pobývat v obydlích Indiánů kmene Warao na kůlech přímo nad řekou. Další krátké zastávky budou v okolí města Caripe, kde jsou kávové plantáže a největší jeskyně Venezuely s tisíci nočních ptáků. Na zasloužený odpočinek vyrazíme do národního parku Mochima na karibském pobřeží. Takže korálové útesy, bělostné pláže, palmy a bílý rum v počtu větším než malém :-). Na závěr, plni nově načerpaných sil, vyrazíme na několikadenní trek do téměř pětitisícových venezuelských And a snad si i zase šáheme na ledovec kousek do rovníku.

Takže to jsou naše vzletné plány na další tři týdny, ale jaká bude skutečnost, to se teprve uvidí. Necháme se, doufám příjemně, překvapit :-)
22.2. budeme už zase doma...takže za pár dní nashledanou

Zima je tu....

Předpověď počasí na víkend se jeví víc než příjemně na tuhle dobu, tak co takhle vyrazit v sobotu do Krkonoš. Domlouvám se tak trochu nerozvážně s Kiwim se kterým se turistika v Krkonoších vždy promění v boj s rozběsněnými živly.
Sobotní ráno je jak ze žurnálu, tak o to víc jsme natěšený ne horskou procházku. Tak trochu nás, za Novou Pakou, zaskočí první výhled na Krkonoše. Co tam dělají ty mraky? Optimismus nás však nepřechází, to se přeci rozpustí :-)
Po desáté hodině přijíždíme do Špindlerova Mlýna (710m) na poloprázdné parkoviště.
Vyrážíme po zelené Dlouhým dolem na Výrovku. Tuhle cestu v oblibě moc nemám, ale chceme dnes vystoupat na Luční a Studniční horu, tak je to tudy nejkratší. Už při výstupu na kopec na Špindlem se člověk pěkně zahřeje. Následující etapa přes Svatý Petr je naopak taková odpočinková. Naše teorie o tom, že se mraky rozpustí se ukazují jako liché, počasí se spíš horší :-(. Taky mě překvapuje sněžná pokrývka na vrcholcích. To že byl před 3týdny v Tatrách od 1 650 metrů sníh mě udivilo míň než břečka tady od 1 200 metrů výš.
Po 6,5km na rozcestí u chaty Výrovky (1 356m)
jsme už v úplně zimní krajině. Po asfaltce stoupáme do Modrého sedla (1 509m), což je nejvyšší legální místo, kam se nechá u nás vyjet na kole. Padá děsná mlha, že není vidět na krok, tak náš původní plán o zdolání druhé a třetí nejvyšší české hory opouštíme a klesáme na Luční boudu (1 410m), kde je neuvěřitelný nábuch. Jako kdyby se sem slezli všichni lidi z celých Krkonoš. Dávám si zde jako tradičně výborný borůvkový koláč a k tomu pivko, což je vskutku gurmánská kombinace. Mlha se trochu zvedá, tak Kiwi rozvíjí myšlenku, že čím víc piv tu dáme tím lepší počasí se venku udělá. Nakonec
nám ale stačí jen to jedno. Zpět se vracíme údolím Bílého Labe, jehož horní část je docela nepříjemná kvůli břečce na kamenech. Časem se počasí opravdu trochu lepší, takže ta myšlenka s nasáváním na Luční vlastně nebyla zas až tak špatná. Dole u pěkných vodopádu je už konečně i to babí léto se sluníčkem. Poslední zastávku děláme u pěkné přehrady pod Špindlem. Celkově to byla taková lehčí túra: 20km a 800 metrů kopcových. Škoda, že to počasí nepřálo a bylo to spíš o sportu než o výhledech

Vysoké Tatry a Slovenský Ráj

Úspěšně jsem přežil prvních pět pracovních dnů po cestě kolem světa a hned co mě padla jsem vyrazil spolu s Fergym směr Ruzyň. Je to příjemná změna místo na noční vlak mířit na letiště. Je to sice paradox, ale letenka přišla na polovic co by stál vlak. Takže trochu reklamy, ať žije Sky Europe :-)). Na letišti odchytáváme ještě starého pardála Kiwiho a může se razit. Sice trochu se zpožděním, ale i tak budeme v Košicích výrazně dřív než vláčkem. Let je naprosto v pohodě až na tvrdý dopad vedený kapitánem Svačinou. Cesta nad Slovenskem je tak trochu jak nad brazilským pralesem, světýlek opravdu pomálu. V horách asi moc lidí nežije
Na letišti nás už očekává poslední do party, Ivan, který nás odváží k nim domů, kde nás čeká skvělé pohoštění prokládané hruškovicí a pivkami. Vše sleduje pěkný 50kg zlatý retriever o velikosti malého lva :-) Paní Puškášová vysvětlila jeho extrémní velikost tím, že že rád papká, takže alespoň vím jak jednou dopadnu :-). Sedíme a vykládáme až do půlnoci, což je docela dlouho nato, že zítra po páté chceme vstávat. Ivan říká, že máme velké štěstí, že tu bylo teď 14dní naprosto hnusně. Tak jsme to trefili i když to byla pěkná ruleta, když jsme letenky kupovali už v květnu. Ráno po snídani vyražíme směr Poprad. Po dálnici míříme do Prešova a po pravici máme dost zalesněné Slánské vrchy. I za Prešovem jsou občas kousky dálnice a další se budou otevírat. Poprve jedu skoro 5km tunelem Branisko (4 975m), který je přeci jen o fous delší než náš Valík :-). Dál už jsou známe pohledy, na Spišský hrad, Levoča. Na benzínové pumpě se snažím platit desetníky a pán na mě kouká trošku nechápavě, už nějaký rok neplatí. Od Popradu do Smokovce je takzvaná bilboard silnice, která nemá snad jinde na světě obdobu.
Co pár metrů bilboard. Na jednom je i pěkná panda, jak stvořená pro Vláďu Vereše, jak tvrdí Fergy. Východisko k Zelenému plesu je až za Tatranskou lomnicí v Bielé vodě (910m). Odtud svištíme pohodovou lesní stezkou mírně do kopce. Mělo by to být ke třem hodinám, ale u chaty u Zeleného plesa (1 551m) jsme něco po dvou hodinách a to nám přijde, že nijak nechvátáme. Lidí je tu tedy požehnaně i když Ivan říká, že jich je tu málo. Každopádně je to moc krásné místo. Zelené pleso je obklopené pocukrovanými horami. Dnes působí Tatry opravdu nejvelehorštěji co sem je kdy viděl. Dáváme sváču a kocháme se opravdu pěknými pohledy. Počásko přeje i když se zdá, že se sem dokulí černé mraky. Vydáváme se dál na cestu na hlavní cíl výpravy na Jahněčí štít (2 230m), což je nejvýchodnější štít Vysokých Tater. Za chvíli musíme navlíkat, kvuli sněhu, návleky a to jsme teprve v 1 650 metrech. Letos je tu sníh o měsíc dřív než je obvyklé, tak jsme zvědavý zda ten kopec vůbec dáme, když nás ani nenapadlo vzít sebou mačky. Respektive i kdyby nás to napadlo, tak by jsme je stejně nebrali, protože jsme neodbavovali bágly.

Míjíme pěkné pleso a stále stoupáme směr sedlo jménem Kolový priechod (2 118m). Po cestě míjíme pár spadlých malých lavinek. A už jsme tu, pod stěnou, která vypadá docela hrozivě, viz foto. Prudká zasněžená a zledovatělá. Fergy a Ivan to balí, mě se taky moc nechce, ale když vidím kolik lidí pokračuje dál, tak taky mířím směr sedlo. Je to dost velký hnus a bez maček opravdu riziko. Pár ženských, co se nechaly překecat vypadají ve stěně opravdu nešťastně a ani mě není vůbec OK. Stačí jedna malá chyba či uklouznutí a člověk je ve statistice tatranských mrtvolek.

Konečně jsem v sedle, kde se tísní už asi 15 lidí. Další cesta je prý ještě víc rizikovější, tak o ní už vůbec nepřemýšlím a frčím hned zase zpět dolů, protože přes mlhu není stejně nic vidět. Sestup je samozřejmě o dost hnusnější. Potkávám jeden pár a slečna nemá daleko k tom, aby se nerozbrečela. Míjím Kiwiho, který též stoupá nahoru. Je klasicky zarputilý :-) tak počítám, že se pokusí i o vrchol. Každopádně si říkám, že by bylo fajnpřežit cestu kolem světa a zabít se v tatrách. Konečně to mám za sebou. Potkávám tu nějakýho chlapíka s asi dvanáctiletou dcerou. Ptá se mě na cestu a i když mu tu líčím, tak tam sní

stejně pokračuje. Tak to bych si asi neriskl. Chvátám dolů, protože na malé vyhlídce vidím Ivana s Fergym, kteří se dnes rozhodli opravdu dobře. Přemýšlíme zda budeme čekat i na Kiwiho, který sem dorazí kdoví kdy. Rozhodujeem se, že ještě vyrazíme směr Svišťovka, tak ho necháváme svému osudu a frčíme dolů. Po cestě se zase lepší počasí, takže trochu lituju, že jsem tak riskoval a viděl prd a teď tam jsou výhledy. Ivan nás po chvíli opouští, chce si v klidu pofotit okolí, takže jsme se docela pěkně roztrhali. Cesta na Svišťovku je docela dlouho v pohodě, sníh je tu výš, ale pak je to taky docela klouzačka. Při výstupu jsou pěkné výhledy na Belianské Tatry. V sedle potkáváme Lešky v teniskách, což se

mě nezdá jako úplně v pohodě obuv na terén co tu je. Hrozně to fučí, tak se na vrcholu (2 038m) nezdržujeme moc dlouho. Každopádně jsme rádi, že jsme dneska dali dvakrát dva tisíce. Cesta dolů je docela veselá. Pár úseku je lepší skoro sjet po zadku. Po páté jsme na chatě docela ušlí. Přeci jen to bylo asi 22km a 1700metrů do kopce a 1060dolů. Ceny jsou tu mastné, takže v peněžence je tŕochu průvan: Smažák 195Sk, 2xpivko á55Sk a buchty na pare za 110Sk, které byly nejlepší. Samotné ubytko je za 450Sk. Kiwi nezklamal a opravdu se pokusil o berg, ale též to musel otočit. Pokoj je přetopený, takže to vysvětluje obrovské hromady dříví kolem chaty. Domlouváme se na budíček v 6 hodin, ale Fergy jak už je zvykem po půl 6 šustí igelitkama a vůbec dělá vše proto, abychom již vstali. Já jako ranní ptáče stím problém nemám, ale Kiwi má wostře zalepený oči a netváří se vůbec nadšený. Ráno nás vítá, krásným azůrem, dnešek bude ještě hezčí než včerejšek. Štíty dostávají krásnou barvu od růžové po oranžovou. Sestup (640m) je též v pohodě, za dvě hodiny jsme

zpět u auta. Čeká nás krátký přesun do Slovenského Ráje. Míjíme Podlesok a parkujeme až pár km za ním u Píly (581m). Zde je nástup do doliny Striedné Piecky. Vody tu není mnoho, ale i tak je procházka dolinou moc pěkná. Je tu jeden z největších žebříků ve Slovenském Ráji a taky dlouhé pasáže na horizontálních lávkách. Musím říci, že tahle dolina se mě líbí asi nejvíc z těch co jsem tu zatím prochodil. Kiwiho stále tlačí malé boty, tak trochu zaostává, takže na něj na křižovatkách čekáme a když přichází jen v těsném závěsu, tak ho podezíráme z toho, že ho prohnal Ursus. Jdeme asi hodinu po Glacké stezce, která vrcholí v 1 030 metrech nad mořem. Míříme k dolině Velký Sokol, kterou jsem sice už jednou šel, ale tentokrát jí budeme klesat i když by se to ofiko nemělo. V Ráji byly nedávno povodně, které měli většinu roklin vyčistit od spadaného dřeva, ale zrovna Velký Sokol je úplně zasypaný kládami, takže postup je docela náročný. Taky je tu o dost více vody, tak to na pár místech komentuji, že by tady Leškovi určitě nateklo do tenisek. Škodolibost se nevyplácí a ja na jednom místě ukouznu na kládě a zřítím se do túně až po kolena. Naštěstí mě do bot téměř nenateklo, ale mám pěkně otřísklou holeň. Dál již pokračuji s ještě víc stáhlým zadkem. Fergyho zase málem zavalí obrovský šutr, tak je taky trošku zboulovaný. Při cestě zpět k autu ještě slyšíme divné zvuky z lesa, tak to tipujeme na mručení Ursuse :-). Do Košic jedeme zkráťou, zadem přes Rožňavu a podél Slovenského Krasu, všechno známe projeté trasy popsané už dříve. Jedeme rovnou na letiště a v 10 večer jsme zpátky v Praze. Osvědčená kombinace dvou národních parků zase vyšla.

Den 205, Jičín

Dnešní jubilejní 20.let v tomto roce, z Dublinu do Prahy, proběhnul naprosto v pořádku, takže vás už můžu všechny pozdravit z "tepla" domova. Všechno bohužel jednou končí, takže i cesta skoro kolem světa je už za mnou. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mě na cestě doprovázeli:

Jan „Merlin“ Miklín (77dnů)
Naděnka Zelená (66dnů)
Dan „Fergy“ Grund (40dnů)
Ivan Puškáš a Lukáš „The Snake“ Hádek (17dnů)
Mamka a táta (12dnů)
Roman „Kiwi“ Šinágl (10dnů)

Den 195, Cashel a Cahir

Jdu se ještě optat taxikáře na správnou cestu z města, protože zrovna naše výpadovka musí být na opačné straně. Dostávám podrobný výklad a popis opravdu přesně sedí, takže na naši N76 se dostáváme bez problému. Do Cashelu jedeme takovýma vesnickýma zkráťama a zelené louky nasvícené sluníčkem jsou opravdu moc pěkné. Dominantou Cashelu je hrad ze 12. století Rock of Cashel, kam máme namířeno. Kdysi zde vládli keltští králové, takže se ani nedivím že už první pohled na hrad je dost dobrý. Cashel je relativně malé městečko, tak najít parking není problém. V recepci kupujeme takzvanou Heritage Card za 21E. S ní už je pak volný vstup do veliké řady
památek po celém Irsku. Vstup do hradu by byl jinak 5,3E, takže se nám hned ¼ karty zaplatila. Na irský poměry je hrad docela dobře zachovalý, ale střechu samozřejmě nemá. Sluníčko svítí jak o život, tak o to víc je prohlídka hradu a blízkého okolí příjemná. Okolo jsou jak jinak zelené louky a na obzoru kopečky. Po cestě zpět k autu míjíme ještě muzeum války o nezávislost v pěkném baráčku s doškovou střechou. Dneska nás čeká ještě poslední etapa a to krátký přejezd do města Cahir, kde je též hrad. V Cahiru si tak trošku připadám jak irský cvrček, protože městem několikrát projíždíme a na všech výpadovkách hledáme B&B, ale kde nic tu nic. Nakonec bereme
za povděk hotýlkem přímo na náměstí, tentokrát „jen“ za 30E. Hotýlek je tak trochu stylizován do starých časů, takže vypadá tak trošku jako blešoun. Tak trochu nám chybí stolek, takže sváčovečeře je improvizována na kufru. Nečekaně tak zažívám ukrajinský večer i s rodiči i když v trošku kulturnější podobě než s Fergym v Gruzii. Večer ještě obcházíme nasvícené město, zvlášť hradu to takhle moc sluší. Pak už zaleháváme stahaný kupou dnešních zážitků.

Den 195, Kilkenny

Stále po okreskách směřujeme do města Kilkenny. Postupem času za sebou necháváme kopcovité pohoří Wicklowských hor a před městečkem Carlow máme první neplánovanou zastávku. V poli kousek od silnice je totiž Brownshill Portal Tomb, což je veliký dolmen. Největší kámen má prý 150 tun čímž je nejtěžší svého druhu v Evropě. Takže je skoro záhadou jak to sem před 5tisíci lety dovlekli. Dolmen je opravdu obrovský a těch pár set metrů chůze podél pole se vyplatilo. Za Carlowem houstne provoz a hlavními viníky jsou desítky aut s vlajkami. Fandové vyrazili na nějaký mač. Lehce
si zajíždíme do Gowranu, protože je zde pěkný kostelíko hrádek ze 13. století. Asi se hraje nějaké play off, protože je město vyšperkováno vlajkami. Kostelík je klasický irský, takže napůl ruina, ale své kouzlo má o to větší. Přijíždíme do Kilkenny a jako první nás vítá docela pěkný hrad. Centrum je ucpaný a obrovské parkovišti u řeky též. Takže je před ním fronta a čeká se než někdo vyjede. První irský poznatek několikrát později potvrzený: na silnicích je provoz relativně nízký ale v jakémkoliv městě je vždy nábuch téměř v jakoukoliv dobu. Jsou to prostě cvrčkové, kteří jedou autem snad i jen dvě stě metrů. Taky je tu
neuvěřitelný pocit tlusťochů. Miliony značek a výstrah. Sice jsem nikdy nebyl v USA, ale takhle nějak si to tam představuji.
Konečně se nám podaří zaparkovat, tak vyrážíme na prohlídku prý nejvíc středověkého města v Irska. V centru jsou dvě pěkné uličky, kde nejvíc pulzuje život. Všude jsou vlajky a v každém druhém obchodě prodávají suvenýry místního slavného klubu Kilkenny Cats – přeborníka v nám trošku vzdáleného sportu hurling, který se hraje asi jen tady. Pro extra zvídavé čtenáře víc o hurlingu zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Hurling. Pro míň zvídavé je to něco mezi holomajznou, fotbalem a
baseballem J. Přicházíme k místní katedrále u který je též obraná věž vypadající jak komín od fabriky. Na „komín“ se může vylézt, ale je furt šedivo, tak mě to tam ani neláká. V katedrále se chystá svatba, tak je tam zákaz vstupu, ale nahlídnout se dovnitř nechá. Znovu přes centrum razíme k hradu. Vylézá sluníčko, hurá. Největším šokem dne je, když člověk projde bránou hradu. Otevře se pohled do obrovského parku, což je dost nečekaný. Jen co vylezlo sluníčko, všichni místní pudingové vylezli piknikovat a posedávají na ještě dost mokrý trávě. Ale docela je začínám chápat, nejen že si sluníčko náležitě užívají, ale i to, že se pořád baví o počasí. Mění se opravdu z hodiny na hodinu. Na zpáteční cestě k autu se mě ještě podaří vyfotit nejen maskota hurling teamu, ale i pěkné Irky, což je tady dost nadlidský výkon.

Den 195, Opatství Glendalough a NP Wicklow

Ráno je naproti večeru dost pesimistický. Poprchává a větvě stromů se houpají jak v nějakým hororu. Náladu nám zvedá první irská snídaně obsahující párečky, vajíčko, opečenou slaninu a jiné extra kalorické pochutiny. Poté už vyjíždíme směr tajemné opatství Glendalouhg, založené svatým Kevinem už někdy v 6 století. Opatství leží na kraji desetikilometrového údolí, kdysi vymodelovaném ledovcem, v malebném národním parku Wicklow. Na parkovišti ještě téměř nikdo není a ani se kupodivu nevybírá. Stále poprchává, tak se balím komplet do Goreho oblečku. Rodiče tak vybavený nejsou, tak musí vzít za povděk deštníky.
Přes mostek přecházíme dravou říčku dočerna zabarvenou od rašeliny a už v dáli vidíme 33 metru vysokou obranou věž a kostelíček. Je tu celý soubor kamenných staveb obklopený hřbitovem s různě vyvrácenými náhrobními kameny. Sychravá atmosféra sem úplně patří a snad je to i lepší než kdyby svítilo sluníčko. Parádní místečko, kde by se za soumraku klidně mohli točit filmy se zombíky. Kolem menšího (Lower lake) jezera pokračujeme k většímu (Upper lake), kde je i centrála národního parku. Úplně krásně je vidět jak tu ledovec řádil. Stěny údolí jsou pěkně obroušeny a trošku to tu vypadá jak kdyby se zaplavil Labský důl v Krkonoších. Je tu i menší vodopád Poulnass opodál ve stráni a rozvaliny dalšího kostelíka jménem Reefert church. Původně jsem chtěl pokračovat až na úplný konec jezera, kde má být opuštěná hornická vesnička. Ale je málo času a taky je na cedulích napsáno, že přístupová cesta do vesnice je zatopená, tak se místo túrky pozvolně vracíme zpět k autu.

Den 194, Vodopád Powerscourt

Terminál je takový zašlý, jak někdy ze sedmdesátých let. Půjčovny aut jsou až u parkingů. Každá tam má takovou boudu a náš Budget je hned první. Sice mám na papíře z webu finální cenu, ale tátu ještě zlanaří na nějaký special pojištění, tak se to výrazně prodražuje. Dostáváme alespoň mapu Irska. Jsem zvědavý jestli se podle mapy s měřítkem 1: 670 000 nechá jet. Místo Corsy dostáváme Nisana Micru, což je oproti Loganovi z Maroka jen takový šprček, ale daří se nám do něj i tak naskládat. A teď hurá na levou stranu. Silnice se z letiště motá přes kruháče, než konečně najedeme na dálnici M50, což je velký okruh města. Jsou tu cedule na nějaký mýto, ale boudy jsou opuštěný, tak to ani moc neřešíme. V tuto chvíli ještě netušíme, že se začíná rozvíjet zajímavý příběh. Objíždíme skoro celý Dublin než na exitu 14 opustíme dálnici. Bohužel tu není žádné pořádné další značení, tak jsme hned zkraje ztracení. Ptám se na cestu nějakého typose a on je to Čech. Tak to je docela dobrá náhodička. Radí naštěstí dobře a my nabíráme konečně dobrý směr. Muselo tu opravdu děsně pršet, protože je občas i zatopená silnice, takže takové krosy jak v Jižní Americe, ale místo busu s metr vysokým podvozkem tu plaveme v Mikře. Občas si to tu také voda zkrátila přes silnici a jsou tu zbytky nového koryta – šutry a písek. No hlavně, že neprší teď. První plánovanou zastávkou jsou zahrady Powerscourt. Přijíždíme už v čase zavíračky, tak se ani nemusíme rozmýšlet jestli nám vstup do zahrad stojí za 8E na osobu. Každopádně to vypadá, že Irsko nebude patřit k levným zemím na mé cestě.
Pokračujeme dál k nejvyššímu vodopádu celého Irska – 121 metru vysokému Powerscourt waterfallu. Samozřejmě, že silnička po které jedeme není na mapě, ta totiž končí druhou třídou. Kopcovitým terénem Wicklowských hor se dostáváme k bráně do panství, kde by snad měl být vodopád. Vstupné je 5E/ osoba, ale už je pozdě tak chlapík vybírá jen za dvě osoby. Vodopád je opravdu krásný, takový malý Krimml. Voda duní a na všechny strany odlítá vodní tříšť. Skoro se nechce věřit, že v zemi s pověstí placky je takové dílo přírody. Okolo navíc rostou krásné vzrostlé stromy. Prostě hodně pěkné místo hned zkraje výpravy. Navíc oproti fotkám co jsem viděl na netu teče vodopádem snad dvakrát tolik vody než normálně. Od vodopádů pokračujeme nějakou zkráťou u níž už vůbec nepřekvapuje, že není na mapě. Zatím nevíme jak je to tady s hustotou možného ubytka a jelikož se blíží večer zastavujeme hned u prvního B&B na které narazíme. Je to pěkný baráček, ale na úplné samotě. Ubytování rozhodně není žádný švábík, ale cena 35E na osobu raketově katapultuje Irsko na nejdražší ubytko za celou letošní cestu. Péšo jdeme ještě okouknout okolí. Všude rostou ostružiny, takže opravdu vítaná svačinka na večer. Baráky v okolí moc krásy nepobraly, ale zahrady okolo jsou většinou moc pěkný a hlavně dost rozsáhlý. Rozhodně bych zde trávu sekat nechtěl. Po cestě náhodně nacházíme zarostlý pamětní kámen na nějakého generála, tak nás po chvíli překvapuje, že k němu dokonce navigují značky na silnici. Přicházíme až do Roundwoodu, což je vesnice význačná jen tím, že je prý nejvýše položená v Irsku. Její výška 238 metrů nad mořem nás však neomračuje :-)). Hledaná hospoda má být až na druhý straně vesnice, tak tam nakonec ani nedojdeme. První den dopadl docela dobře, nespadla ani kapka :-)

Den 194, Cesta do Dublinu

Den, kdy mě čeká odjezd na poslední etapu CsKS nezačíná vůbec odpočinkově. Nejdřív rozlučkové čtvrteční pivka a pak vysedávání do časných ranních hodin a ladění itineráře, tak trochu na poslední chvíli. Po krátkém spánku můžu venku sledovat poprchávání, což se jeví jako dobrá příprava na vyhlášené irské počásko.
Cesta z Jičína na Ruzyň utekla docela rychle. Na letišti má pečlivý pán u rentgenu trošku výhrady k mému batůžku a vyhazuje mě pěnu na holení, nově koupenou, a cestovatelský sprcháč, který se mnou letos projel lán světa. Nakonec chudák končí v koši v Praze místo v basůře někde za oceánem. Tak trochu jsem zapomněl, že jako slavný Mac Guyver bych z toho mohl stvořit nějaký ďábelský tikající strojek.
Ve 14:25 máme odlet do zhruba 1 500km vzdáleného Dublinu a čas se zhruba daří dodržet. Oproti nekonečnému návratu z Jižní Americe nás čekají v letadle jen pohodové 2,5 hodinky. Jsme šťastlivci, sedíme u exitu, takže máme skoro business klas. Chvíli přemýšlím, že bych si vytáhl i foťák, ale vidina letu přes Německo a Benelux nedává moc naděje na nějakou zajímavou krajinou pod námi. Nakonec je pod námi stejně deka šedivých mraků, tak je to vyřešený. S ČSA letím už letos poněkolikáté, tak vím, že je v nabídce i vychlazený Gambrinus, což je vždy dobrá volba na následující lehkou chrupku. Přistání je letos už trochu klasické. Dlouhý průlet mraky, kde není vidět skoro na konec křídla. Nakonec se přeci jen Irsko pod námi ukáže. Pole, zelený louky a všude obrovské kaluže. Jako kdyby tu před nedávnem byla potopa. No to se tedy máme na co těšit. Ještě míjíme nějaký hrádek a už si to rázujeme po ranveji.

Zase doma......

Tak už je to tady, Jižní Amerika je za námi...přežili jsme ve zdraví, kupodivu :-)...........Cesta zpět byla nekonečná. V neděli ve 03:20 ráno peruánského času (-7hodin) jsme vyrazili na letiště. V 7 hodin odlet a 5 hodin letu přes kontinent a 3 852km. Taková menší rekapitulace ze vzduchu, toho co jsme zažili dole. Viděli jsme sopky u Arequipy, letěli přes Titicacu, pod námi byl La Paz i Cordillera Real. Poté už jen nezáživné pláně východní Bolívie u Santa Cruz a brazilské Mato Grosso. Bombou na konec byl přelet Sao Paula, což je fakt brutální zážitek. Prostě to město s dvaceti miliony lidí je monstrozní nejen ze země, ale snad ještě víc ze vzduchu. V Sau nás čeká největší opruz, 8 hodin čekání na letišti. Nuda...piškvorky....Nuda. Konečně se naloďujeme a dalších 12 hodin letu křížem přes Atlantik před námi. Dvě pivka na dobré spaní a opravdu to zabírá a dávám nečekaných 7hodin chrupku. Zamračená Evropa je pod námi přilítáme do Frankfurtu a zde další čekačka, tentokrát naštěstí už to má být jen 4 hodinky. Nakonec na poslednim letu, který má trvat pouze hodinu nabíráme další hodku zpoždění, alespoň je po dvou a půl měsících čas na české noviny. V Praze nás postává u pásu na bágly z celého letadla asi jen 6 lidí, ale pánové si dole v suterénu dávají řadně na čas. Ještě jízda domů do Jičíná, kde dorážíme v pondělí ve 23 hodin, takže pěkný, skoro 37hodinový přesun na konec........