Léh - Manali: Lahaul

Po chvíli přijíždíme do prvního většího města na cestě z Léhu, do Kejlongu. Odtud už je to jen kousek do Tandi, kde je soutok naší Bhagy s Chandrou. Ano tou, která pramení u Baralacha la. Nějak je to tu všechno propojený :-). Do teď jsme si mysleli, že Bhaga je velká řeka, ale Chandra je snad dvakrát větší. Tak tady vzniká Chenáb, který je už zde obrovský. Docela by mě zajímalo, jak tenhle tok vypadá v Pakistánu, v nížině. Silnice podél něj vede dál do málo navštěvovaných částí Himachal Pradesche, odkud vedou tři zřídka chozené trekové cesty přes pěti a půl tisícové sedla přes Velký Himaláj do Zanskaru. Tak zrovna takový trečík by se mě líbil! Tohle už je však trošku složitější logistický oříšek, takže třítýdenní dovča je na takový podnik opravdu málo. My ale odbočujeme, překonáváme řeku a míříme proti proudu Chandry. Jsme v krásnem kraji Lahaul. Za chvíli je řeka sevřená kaňonem, tak teče pěkně zuřivě. Další místo, kde bych si nechtěl rozhodně zaplavat. Tohle údolí je snad ještě krásnější než to předchozí. Však taky máme po pravici pohoří, který dělá monzumový štít, takže tady už, sem tam, taky něco sprchne. Krajina už není tak odlišná Evropě.
Z hor se plazí ledovce a padají vodopády, trochu jak někde ve Švýcarsku. Levá strana je ovšem stále taková ladáckhá. Jánošovi zase kručí v žaludku, tak Gama staví v dhábě, jak se tady říká levným vývařovnám. Objednávám si tibetský Momo chicken, kdoví zda ne naposled. Ivan klasicky nemá moc důvěru k tomuto podniku, tak se odbývá jako obvykle. Bylo to moc dobrý, ale možná tu zbytečně ztrácíme půl hodinu, o kterou jsme pak mohli jet navíc ve světle. Cestou vidíme nad řekou ještě pár lanovek, podobných těm, kterými jsme překonali Zanskar. Údolí na obzoru uzavírá zase nějaký obrovský ledovcový masiv. Samozřejmě další treková oblast :-). Konečně přijíždíme k ceduli ukazující na úplně poslední stoupání na této silnici, do “nízkého” průsmyku Rothang la (3 955m). Tímto údolím se však dá pokračovat i dál, přes o něco větší průsmyk Kunzum la (4 551m) do oblasti Spiti.

Léh - Manali: Darcha (3 360m)

Cesta dále už jen pořád klesá a další zastávka je až u pěkného plesa, kde bohužel s námi akorát zastavil nějaký mikrobus a další jeep, takže je tu lehce přelidněno. Jedeme dál a řeka je čím dál hlouběji pod námi, tak je pořád na co koukat. Tady by vůbec nebylo dobrý se skulit dolů. Jánoš sedící nalevo pořád cvaká za jízdy, ale kdoví zda mu z toho něco vyšlo, protože to pořád pěkně hází. Postupně přibývá zeleně a
po těch dnech v pustině se nám to moc líbí. Jízda nad kaňonem je pěkně dlouhá, výhledy stále parádní. Přijíždíme do Darchy, která leží takticky umístěna v místech, kde končí kaňon a Bhaga tu má klasicky hrozně široký koryto. Jak tak o tom přemýšlím, tak bych chtěl zažít Ladakh nejen v zimě, ale i na jaře, kdy se to tu musí ďábelsky valit. Darcha je
vlastně něco podobného jako Sarchu. Staví tady na noc rychlé busy z Léhu, nebo pomalé z Manali. Taky tady startuje hodně známý trek do Zanskaru, Darcha – Padum přes ledovcové sedlo Shingo la (5 090m). Tak odtud vyráželi na pochod naši známý Čechové, které jsme shodou náhod dvakrát potkali. Gama tu něco zařizuje, tak na rychlovku vyskakuji s kársona a fotím další krásný kopce na obzoru.

Léh - Manali: Baralacha la (4 880m)

Jedeme kolem obrovských hald kamení, morén, sutí a prachu, které zde musel zanechat nějaký obrovský ledovec. Tak to vypadá, že nejen doma v Evropě jsou ledovce na ústupu. Tato část cesty není zas až tak pěkná, okolí je fakt neutěšeně pusté. I když Jánoš je ve svém živlu protože pořád na něco ukazuje a hlásí „Grand Morene“
Konečně je tu vytoužený obídek, přijíždíme do Kyelang Sarai, kde nás Gama odvádí do spřízněného stanu, tak proto nás vezl až sem. Asi bude mít oběd gratis. Dáváme si rýži s nějakým zeleninovým mišmašem, což má být podle Jánoše nejtradičnější indické jídlo. Prý si člověk může přidat kolikrát chce, tak mě to názorně předvádí. Též se říkám o nášup, nemůžu se přeci nechat zahanbit :-)
Je tu obrovská spousta motorkářů. Jeden tu leží na zádech jak mrtvý brouk a relaxuje, ani se mu moc nedivím. Na obzoru jsou vidět zase nějaké ledovce, tak že by už majestátní Himaláj byl před námi? Stoupáme údolím řeky Lingti a na jaře to tu musí být asi mazec, když vše taje. Začíná na mě jít zase pěkná únava a docela bych si schrupnul. Je vidět, že jsem nějak sehraný s Gamou, jelikož začíná usínat též. Přeci jen by se po obídku šlofíček hodil. Jánoš je lehce vyděšený, tak se ptá našeho mistra jak se cítí, ale ten je prý naprosto v pohodě a odpočinek vůbec nepotřebuje, asi se už těší na odpočinek věčný :-)
Náš život kupodivu zachránili Punjábci, kteří takticky po indicku zaparkovali svůj traktor napříč celou silnicí a speciální Punjabskou lopatou vyhazují štěrk z korby. Ani bych se nedivil, kdyby na tu lopatu byl nějaký indický patent, protože je to první lopata na světě, kterou obsluhují dva lidi. Je na ní totiž přivázaný provaz, za který táhne druhý worker. Z druhé strany už stojí v klidu několik náklaďáku, z naší jsme první. Gama nezklamal a začíná zuřivě troubit, což samozřejmě bosse na traktoru nechává naprosto klidným. Pak začal dlouho nadávat, ale jak se dalo čekat no response od maestra trakťáka. S trochou dobrý vůle by to šlo zaparkovat tak, aby se dalo projet, ale ta tu samozřejmě po punjabsky nebyla. Takže asi dvacet minut koukáme jak kluci dřou se štěrkem a moc by se mě tu nechtělo dělat silničáře. Sice je nazýváme všechny dohromady Punjábci, ale většina zdejších pracovníků by mělo být z Nepálu, kde je ještě větší chudoba. Gama je celou dobu rozpálený do ruda. Byl to pro něj opravdu dobrý budíček :-)
Stoupáme stále po šotolině nahoru a najednou jsme v relativně nezajímavým průsmyku, nikde pořádný kopec. A on to je Baralacha la, neboli průsmyk Na rozcestí. Nebýt tu pár vlaječek, tak ani nevíme, že jsme tu. Tak tohle, že jsou ty slavné Himaláje? Na rozcestí se jmenuje, protože je to vlastně dvoj sedlo a pramení zde dokonce tři řeky. Nejen Lingti podél které jsme sem jeli nahoru, Bhaga jejímž údolím pojedeme teď, ale hlavně Chandra, ze které se posléze stane pořádný veletok jehož vody se pod jménem Chenab budou líně převalovat nížinou než splynou s Indem jako ostatně všechna voda, co jsme tu viděli. No nejdřív budou muset stéct skoro 5km výškových než se budou moc flinkat v nížině. Po chvíli se naštěstí otevře krásný pohled s mohutnými štíty před námi. Himaláje si zlepšují reputaci :-). Jak později zjišťujeme hory mají jména typu N4, K12 a výšku kolem 6 500 metrů. Prostě těch bergů je tady tolik, že asi není v lidských silách jim vymýšlet jména. Hluboko pod námi na pusté planince je další vojenský tábor Zingzing Bar, kam podle autora Rough Guidu, posílají indické vojáky nejspíš za trest :-)
Mimo himalájských štítů si fotím ještě Gamu, trůnícího v jeepu, protože největšího magora na našem putování, přeci nemůžu ponechat nezvěčněného :-)

Léh - Manali: Sarchu (4 280m)

Náš další postup proti proudu řeky Tsarap byl zastaven velmi početnou bandou Punjábců workrujících na mostu přes nějaký bezejmenný přítok. Máme tedy alespoň chvíli času protáhnout svoje ztuhlé kosti, tak obcházíme okolo, ale jako na potvoru to tu není zrovna nějak extra zajímavý.
Shoduji se s Jánošem, že by to chtělo už nějaký obídek, v žaludku nám kručí orchestrion. Gama slibuje, že brzo už bude nějaký restaurant, tak jsme zvědavý, co zase vymyslí. Punjábci něco dosvářeli a pouští nás dál. Za chvíli už máme na dohled osadu Sarchu, kde je jednak další vojenská kontrola, ale také je v okolí spousta předražených kempů pro ty, co jedou autobusem tuhle štreku dva dny.
Je to podle mě nerozum jet tuhle silnici busem z Manali neaklimatizovaný. Už první den se dozajista v takovéto výšce chytne horská nemoc, pak probděná noc zde a druhý den ještě větší výškový nářez, který jsme teď absolvovali. Zvolili jsme rozhodně dobře, že jsme si tuhle silnici nechali až na cestu zpět. Samozřejmě, že v případě větších časových možností, bychom do Ladakhu místo letadlem jeli druhou alternativní, dříve frekventovanější, silnicí přes Kašmír u horkých pakistánských hranic.
Sice jsme měli Sarchu před chvíli na dohled, ale ještě to nějakou dobu bude trvat, než tam dorazíme. Kluci indičtí neumí udělat větší most, tak si zajíždíme spoustu kilometrů proti proudu Tsarapu, až na místo, kde je sevřený úzkým kaňonem. Pak už si svištíme k dalšímu checkpointu. V Sarchu jsou úředníci extremně znuděný a docela to trvá než se provede naše evidence. Míjíme i několik těch obrovských kempů pro busaře. Gama nikde u žádného občerstvení nezastavuje, prý máme ještě „chviličku“ počkat.

Léh - Manali: Nakeela (4 920m)

Z průsmyku mírně sjíždíme, asi jen 300 výškových metrů, do údolí a pak nás čeká krátký výstup na ostroh nad řekou, který ani není popsaný v průvodcích, ale má zde průsmykový patníček.
Zdolali jsme takový poloprůsmyk Nakella. Je tu šílená spousta kamenných mužíků a v dálce lze rozeznat Lachalung la, kde jsme byli před chvílí. Valná část této silnice až do Manali je nyní v hodně žalostném stavu. V rámci opravdu gigantického projektu ji celou rozšiřují o pruh a zbytky starého asfaltu kompletně odstranili a my drandíme spousty a spousty kilometrů po kamenité
šotolině. Za pár roků se bude jezdit přes indické Himaláje, jako po másle, což určitě přitáhne další davy turistů a tahle trasa ztratí zas něco na své „dobrodružnosti“.
Po levici nás teďka doprovází krásný, obrovský kaňon. Impozantní div přírody. Gama se nakonec nechá ukecat a staví na docela dobré vyhlídce. Kaňon podél kterého jedeme je vlastně jen boční údolí ústící do
širokého řečiště řeky Tsarap, což je jedna z mnoha zdrojnic ladackhého veletoku a našeho dobrého známého Zanskaru. Traverzem na druhé straně kaňonu vede opravdu vzdušná „treková“ cesta. Kdoví zda je i v dnešní době schůdná. My pojedeme trošku oklikou. Čeká nás obrovská spousta tornátek. Budeme totiž sjíždět několikakilometrové Gata Loops.
Zatáček je asi 21, takže takové poloviční Stelvio. Gama naštěstí nechrupe :-). Potkáváme první cyklisty, samozřejmě Evropany, co si tuhle lahůdku dávají ze sedla. Tak tohle je fakt pro masochisty, hlavně kvůli tomu povrchu a velkému počtu náklaďáků. Podle mě si místní doteď o nás myslí, že jsme stejně všichni blázni, když dobrovolně a vlastně bezdůvodně chodíme s těžkým báglem po horách nebo se moříme do krve na kolech. Fajnové je také Ladackhé pojmenování kola: Šlapací motorka :-)

Léh - Manali: Lachalung la (5 066m)

Z Pangu začala vůbec nejkrásnější část cesty. Frčíme si mezi krásnými horami a roztodivnými skalisky. Všechno je krásně nasvíceno ranním fotogenickým sluncem. Dokonce se nám daří zastavit Gamu dvakrát během pěti minut. Začíná z toho být pěkně nevrlý a to většinou fakt zastavíme jen na minutku. Je to fakt na zamáčknutí slzy to tady jen tak rychle projet, ale počítám, že bus by zastavoval ještě míň.
Na obzoru vidíme hory trochu podobné italským Dolomitům. Za necelou hodinu jízdy z Pangu vystoupáme do druhého průsmyku na naší cestě, do Lachalung la, jehož okolí dominuje výrazná, osamocená hora. Tak naposledy v tomto roce v pěti tisících, snad i příští rok vyjde nějaký pořádný treking ve výškách :-)

Léh - Manali: Pang (4 555m)

Z ničeho nic pláň končí a před námi je krásná rokle zvaná Pang Gorge. Gama samozřejmě na foto nezastavuje, tak smutně sjíždíme tornátky dolů. Míjíme veliká kasárna, tak typické pro Ladakh a po chvíli konečně zastavujeme v Pang Serai, což je lokalitka plná restauračních tea tentů vztyčených v klasicky širokém korytě nějaké noname řeky.
Náš příjezd vzbuzujeme velký zájem místních hotelierů, kteří se překřikují jak o život, aby nás přilákali zrovna do jejich stanu. My to však nijak neřešíme a vybíráme si ten nejbližší. Už se těšíme všichni na snídani, zvlášť Jánoš vypadá nějak vyhládle. Objednáváme si indický chleba chapati a omeletu. Docela dobrý. U vedlejšího stanu parkují místní motorkáři, kterých je tu překvapivě docela dost. Projíždění horských silniček na dvoukolovém oři baví lidi asi všude na světě. Pang je docela takticky položený, nejenže je to takový motorest pro poutníky mezi Léhem a Manali, ale je to i významná treková křižovatka. Dle turistického náčrtku se údolím řeky, která tu protéká, a přes sedla Pogmar la (4 800m), Yari la (4 850m) a Zalung Karpo la (5 050m) nechá dojít do našeho známého Tchatsutse. Na východ vede zase hrozně dlouhá stezka k již zmíněnému jezeru Tso Moriri. Stačí si jen vybrat. Turistický možnosti jsou tu opravdu neomezený, ostatně jak v celém Ladakhu. Ani se nedivím dědovi z Markha treku, že si na treking vyhradil půl roku.
Najednou mě Ivan ukazuje na Gamu. Tak to je opravdu mistr. Je ještě pěkná kosa a on si tu v kýblu mydlí hlavu :-). Nakonec se shodujeme, že je to vlastně jeho první dobrá myšlenka, že by se mohl konečně probudit k životu a nedávat si v zatáčkách šlofíka. Potom otvírá okno u jeepu, ohuluje muziku a pomalu projíždí kolem stanů a sleduje, zda se na něj lidi koukají. Je to fakt těžký frája. Nad řekou je první checkpoint na této štradáli, kde se musíme nahlásit. Podle cedulí jsme na vnitrostátních hranicích i když podle všech nákresů, co máme k dispozici, jsou hranice až před osadou Sarchu, která je ještě hodně daleko před námi. Takže jestli jim máme věřit končí zde Jammu a Kashmir a začíná stát Himachal Pradesch. Tahle hranice však nemá vliv na Ladáckhý typ krajiny, která samozřejmě pokračuje dál, až k hřebenu Himaláje.
Místní, důležitý úředníček nám kontroluje pasy a vše zapisuje do knihy o velikosti pořádné bichle. To by mě vážně zajímalo, zda do ní, už někdo někdy nahlídnul. Myslím si, že kdyby jsme tam sami nešli, tak si nás asi nikdo nevšimne. Za boudou na konci pláně je krásné skalisko o velikosti katedrály. Fakt mě zajímá, kde se tu vzaly tyhle skály, trčíci ze zvlnitých plochých kopců.

Léh - Manali: More Plains (4 770m)

Konečně se začíná rozednívat a mě se už spát vůbec nechce, když vidím krajinu kolem sebe. Údolí se rozestupuje a nás čeká zhruba 45km jízdy po pláních More. Takový obrovský Nimaling, kam se na léto stahují nomádští pastevci, chovající kozy pašmíny, ze široka daleka. Tady mě to dost silně připomíná jihoamerický Altiplano, akorát je to tu
o něco výš. Jedeme si těmito nekonečnými pláněmi porostlými sporou vegetací obklopenou pustými kopci. Na některých jsou zbytky ledovců, na dalších roztodivné osamocené skalky. Krása! Tady by se sbírali pětitisícovky :-). Jen pár metříků a už je tam. Silnice vede úpatím místních kopců, Gama samozřejmě volí rádoby zkratku
středem pláně. Takže místo asfaltu frčíme po šotolině a za námi jsou obrovské oblaka prachu. Shodujeme se, že je to fakt trouba. Po několika km drkotání se obhajuje, že to vybral kvůli tomu, že hlavní silnice je rozkopaná, ale horší než tohle, to být dozajista nemůže. Vypadá to ke všemu, že Game chce jet snad nonstop, já bych rád i
něco nafotil, tak mu říkám, ať na chvíli zastaví. Moc se mu nechce, ale zastavuje. Jánoš je jak malý a nadšeně pobíhá kolem džípu a cvaká. Ani se mu nedivím, je to tu fakt hodně zajímavý. Škoda, že tu nejsme vlastním autem a nemůžeme tuhle silnici v klidu projíždět několik dnů s výstupy na okolní kopčeky. Tohle si řeknu tenhle den ještě mockrát........

Léh - Manali: Taglang la (5 360m)

Člověk ani pořádně nezamhouřil oči a už tu je opravdu hodně časný budíček. Nám to kupodivu ani moc nevadí. Už jsme docela natěšení na věhlasnou velehorskou silnici, která nás dnes čeká i když jízda po ní bude vlastně znamenat definitivní rozloučení s Ladakhem a jeho bezvadnými místňáky. Tato cesta byla prý, pro zahraniční turisty, otevřena až v roce 1989. S lehkou nostalgií opouštíme náš oblíbený guesthouse Palaceview a vyrážíme vstříc temnotě. Vcházíme na ztichlý pologround. Naši přítomnost berou však s nelibostí členové, víc jak desetihlavé, smečky Velkého šéfa. S hlasitým štěkotem nás pomalu obstupují. Přes den beránci chrupající mezi odpadky, ale teď si na nás docela věří. Naštěstí i tady platí starý psí fígl ohnutí se pro kámen. Zvítězili jsme tedy nakonec bez boje, ale šutřík jsem pro jistotu ještě chvíli v ruce nesl :-).
V klidu přicházíme na autobusák, kde k našemu překvapení stojí pouze jeden jediný džíp. Asi zase takový nával na cestu do nížiny nebude, jak se původně zdálo. Tak kdo s námi ještě pojede? Řidič vypadá na pěkného fráju, tak jsem zvědavý co předvede za kousky po cestě. Žoviálně se s námi seznamuje maďarský profesor Jánoš, který pod záminkou přednášek na univerzitě, už tu nějaký pátek cestuje. Dále je tu takový od pohledu morous, cestovatel samotář. Posléze zjišťujeme, že je z Jižní Afriky. Do zavazadlového prostoru bez sedaček ještě nasedají, ladáckhá babka s malým klučinou. To jim teda opravdu nezávidím. V Manali budou nejspíš vyklepaný jak poctivé řízky. Bágly jdou na střechu, ale překvapuje mě, že na ně náš driver nedává plachtu, jak bývá v těchto končinách zvykem. Můžeme se tedy těšit, že si ladackhý prach odvezeme na památku sebou do nížiny. Je 1:45 ráno a my vyrážíme na 500 km dlouhou pouť přes hory a doly.
Dneska mě vůbec netěší, že vyjíždíme dokonce dříve, než jsme podle plánu měli, protože je jasný, že v nejvyšším bodě cesty, v průsmyku Taglang la, budeme ještě za tmy. Ve městečku Choglamsar pod Lehem, vystupuje babka a místo ní nastupuje očividně spřízněný dědula. Tak to byla tedy rychlá výměna účastníků zájezdu.
I přes hlubokou tmu poznáváme známá místa po cestě: kláštery Shey a Thiksey. Jak už je to dávno, co jsme se zde nadšeně rozhlíželi po okolí a vůbec netušili, co nás zde čeká. Od vojenského městečka Karu začíná pro nás prozatím neznámá část cesty. Jedeme stále podle Indu až do městečka Upshi. Tady se silnice dělí. Naše hlavní míří do hor. Vedlejší vede stále podél řeky až do Číny, respektive Tibetu. Turisté však po ní mohou jet nejdál k odbočce k dalšímu krásnému ladáckhému jezeru Tso Moriri (4 525m), na jehož břehu je prý nejvýše položená, celoročně obývaná, vesnice na světě Korzok. Škoda, že nebyl čas i tam zavítat a vykoupat se ještě o trochu výš než leží ultimátní Pangong tso.
Jedeme větším údolím a i přes tmu vidíme okolní hory pokryté ledovcovými čepicemi nasvícenými jen svitem hvězd a měsíce. Najednou si všímáme horské bariery, daleko před námi, poseté malými světluškami. Že by to byla už finální stěna pod průsmykem? Světlušky jsou ve skutečnosti kamioňáci, kteří nejspíš vyjeli ráno z Manali a teprve teď přijíždí. Výjezd je nekonečný, protože je stoupání kvůli náklaďákům klasicky po indicky hodně volný. Takže traverzujeme svah 2km jedním směrem, tornátka a zase dva km na druhou stranu. Po snad půl hodině jízdy do kopce jsme stále jakoby na jednom místě akorát o něco výš. Je cítit výška, ale jen tak volně, žádný bolehlav. Už jsme si prostě zvykli :-). Tak jsme konečně v průsmyku, zase skoro 5 400 metrů nad mořem! I přes tmu je jasný, že výhled za světla po okolí musí být nádherný. Je to pech být v nejhezčím z pětitisícových ladáckhých passů ve tmě. Nemůžu tedy potvrdit pravdivost hlášky v průvodci: "Řidiči zde zastavují kvůli focení u cedule „NEUVĚŘITELNÉ !“. Při pohledu na Ladakh a pohoří Karakoram na obzoru budete s cedulí souhlasit." Tuším však, že zde průvodce opravdu nelže.
Náš driver bohužel u cedule Neuvěřitelné! nezastavuje a ono by to asi ani za té tmy cenu nemělo. Ale alespoň by jsme si to tu odměřili GPSkem a ověřili si, zda si zde Indové zase nepřidávají metříky, kvůli slávě svých, nebe se dotýkajících, silnic. Klesáme dolů a mě se začíná zmocňovat spánek i když jsem se zařekl, že tuhle silnici prospat rozhodně nesmím.
Nejsem však sám komu se zavírají oči. Na rozdíl od našeho drivera však nedržím v ruce volant :-). Ivanovi se moc nezamlouvá, když vidí ve zpětném zrcátku, jak se našemu mistrovi v zatáčkách zavírají čím dál víc oči a projíždí je opravdu jak lemploš. I Jánoš vepředu je lehce nesvůj. Jen morous je v klidu, protože chrní, jak ostatně většinu dnešní cesty. Naštěstí profesor přinucuje drivera pojmenovaného obratem Gama, jako reminiscenci na místní varovnou značku: „Don´t be Gama in the land of lama“, aby zastavil u krajnice a dal si alespoň chvíli oraz. Přeci jen nechceme mít takhle vysoko položený pomníček. Kdo by nám sem totiž o dušičkách nosil kytky, když je to tu v tu dobu pod sněhem :-). Máme s Ivanem podezření, že Gama odpoledne přijel do Lehu a hned obratem, bez odpočinku, míří zpět do nížiny. Asi čtvrt hodinu jsme odstavený v pěti tisících a v autě je docela frišno. Pak Gama usoudí, že si již dostatečně odpočinul a razíme dál....

Kopce na východě (3 984m)

Tak je to tady, poslední den v Ladakhu i když si ho vlastně užijeme i zítra při dlouhé cestě do nížiny. Obloha bez mráčku naznačuje, že dnes bude zase pěkné vedro. Do kopců nakonec vyrážím sám, Ivanovi se už nechce. Chce si naposledy v klidu pochodit Léh a nakoupit suvenýry. Trošku klesám směr autobusák, protože vím, že v zatáčce silnice, tam za plotem, končí nějaké boční údolí. Plůtek naštěstí není nijak vysoký, tak se tam dostávám v klídku. Po cestě potkávám spoustu Punjábců, co sem vyrazili vykonat velkou potřebu :-). Takže estetický zážitek hned zkraje. Začínám chápat, proč tam byl ten plůtek. Jen co se údoličko trošku
stočí a skryje pohledům přibýváji hromady odpadků. Je to taková Léžská skládka, kam by neměl turista zabloudit. Říkám si, že jsem vlastně neskutečný štískař, v Ladakhu je milion údolíček a já najdu to se skládkou :-). Postupem času naštěstí binec mizí a já si štráduji v naprostém tichu místní pustinou. Přicházím na takový plácek, kde se rozhlížím po okolních kopcích a vyhlížím cíl. Berg, který jsem si vybral včera na západovce se mě zdá dost neschůdný, tak stoupám směr sedlo, odkud bude snad ještě lepší výhled. V sedle poprvé zapínám vypujčené GPS a jsem v (3 872m), takže necelých 400 výškových nad Léhem. Vede odtud kamzičí stezka na kopec,
odkud musí být skvělý výhled do údolí Indu, ale ten si nechám až nakonec. Sbíhám kousek dolů a odtud první šplhačka. Přes předvrchol (3 892m) se dostávám na první pořádný výhled dnešního dne – Bezejmený kopec (3 919m). Vítá mě tu velký kamenný mužík. Koukám z jiného úhlu na Stok Kangri a říkám, že je velká škoda, že Ivan ještě alespoň hodinku nevydržel pokračovat. Ten
předsazený base camp Mankarmo už musel být cobydup. Vidím staré stezky vedoucí přes sedla a údolička. Kdoví kolik lidí po nich chodí v těchto dnech. Vracím se zpět zkráťou a docela dost bojuju s “oblíbeným” suťákem. Na nejvyšším kopci na téhle pidi výpravě (3 984m) je i nejlepší výhled. Pěkně si prohlížím údolí Indu a širé okolí Léhu z této ptačí perspetivy. Zajímavý je pohled na letiště. Navíc snad identifikuji i kopec nad Stok la, kde jsem blbnul s bharalama. Po nabažení výhledy, mě, až nepříjemně pařící, slunce vyhání na stezku vedoucí zpět do Léhu. Přicházím do posledního sedýlka a odtud, jen tak ze srandy, vylízám k fáborkům na vrcholek nad ním (3 771m). Jsem na vyhlídce na pouštní předměstí Léhu, přesně naproti kopci Vítězství. Vede odtud pohodlná, určitě lepší cesta, než skrz skládka údolí, do města. Minimálně sem se vyplatí z Léhu přijít, ideální na východ slunce. Nikde nikdo, ani jeden člověk me neskřížil cestu na této objevitelské výpravě. Po třech hodinách, vyschlý jak troud, se navracím zpět do civilizace a hned v prvním šopíku kupuju vychlazenou limču. Každopádně se ukazuje, že kolem Léhu je spousta terénu na první aklimatizační den, který jsme nejspíš měli dát zkraje taky.
Po krátkém odpočinku na cimře vyrážím s Ivanem na nákupy do města. Na ladáckhem márketu vybírám spoustu sloníků. O vyhlídlou velikou dřevěnou masku démona je větší boj. Docela dlouho o ní smlouvám s Kašmířanem. Je to obchod na dlouhý lokte, ale je to zábava. Na večeři vyrážíme podruhé do té nejvyšší restyky, ale je to tu ještě větší hrůza než posledně. Číša vypadající jak dvojník Kaisera se směje až se za uši popadá, když nám po půlhodině nese teprve čaj. Omlouvá se ale pořád se u toho řechtá, až nás skoro poprská. Prostě exot. Největším překvápkem dne je setkání s Čechy, které jsme viděli naposled v Delhi na letišti. To je teda pěkná náhoda. Chvíli kecáme o zážitcích a pak se už definitivně loučíme. Večer už jen dobalení krosen a jde se spát, budíček je tentokrát proklatě brzo.

Západovka nad Léhem

V podvečer se podruhé vydáváme na kopec Vítězství. Chceme si tu užít západ slunce. Tentokrát stoupáme výrazně rychleji než první den. Sedíme na vyhlídce, praporky ve větru ševelí a na nás padá menší nostalgie. To hlavní je už za námi. Už nás čeká jen pozvolný návrat do Delhi. Hory okolo se pomalu vybarvují do oranžova a je krásně vidět jak se stín pozvolna plazí a v temnu mizí čím dál větší část tohoto inspirativního kraje. Koukám na ty kopce na východě a vážně přemýšlím, že se tam zítra vydám. Bude to taková důstojná rozlučka.

Ladácký festival – Zápas v polu

Odpoledne tu má v rámci ladáckého festivalu probíhat jeden z vrcholů této akce, zápas v polu. To si samozřejmě nemůžeme nechat ujít a vyrážíme fandit na polo ground. Zaplněné hlediště včetně nás čeká proklatě dlouho na začátek mače. Nejlepší jsou mladí mnichové, kteří mají přes hábity oblečený mikiny s kapucami. Moderní dobu prostě nezastavíš. Přichází početná slovenská cestovka a jeden z účastníků nám čekání nečekaně „zpestřuje“ – chytá ho záchvat padoucnice a není na něj vůbec pěkný pohled. Punjábci ho samozřejmě obklopují a vejrají, tak musí udělat pořádek polismeni s dlouhými
obušky. Chlapíka nakonec odváží do nemocnice, ale snad by měl být v pohodě. Zápas konečně začíná, ale nebyla by to Indie, kdyby se po startu utkání na ploše nemotalo stále spousta lidí a potulných psů. Naštěstí je brzy jezdci s pálkami vypuzují. Polo je na koukání docela zajímavé, ale největším zážitkem je, když mezi hráče vjíždí zmrzlinář s vozíkem :-). Člověk stále nevychází s údivu, co jsou Indové schopni vyvádět za akce. Domácí družstvo nakonec prohrává rozdílem třídy s týmem Karákorámu.

Cesta zpět do Léhu

Pán řidič se ani nezdá moc netrpělivý nato, že jsme zde asi pobyli o dost déle než průměrný turisti. Při cestě zpět se musíme vyhýbat četným náklaďákům a navíc i koloně 40 vojenských Tatovek mířící s proviantem za hory. Našemu průvodci se skoro nechce věřit tomu, že chceme vysadit o dost dříve. Máme totiž chuť si udělat takovou menší procházku oázou nad Léhem. Je to tady docela malebný. Políčka zlatavého ječmene střídají zelené pastviny s kravkami a koníky. Prašnou cestou kolem bělostné řady chortenů pomalu klesáme zpět do města. Na obzoru nás stále provokuje nezdolaná krásná Stok Kangri.
Objevujeme i menší mešitu, která doteď unikala našemu zraku. Pomalu už obcházíme suvenýrové obchůdky, ale většinu nakupovacího šílenství necháváme až na zítra.

Khardung la (5 384m)

Na cestě k cestovce se zastavujeme u pověstného German Bakery. Akorát otvírají, tak to vypadá, že neodjedeme o hladu. Chlapík mě ujišťuje, že je pečivo fresh i když se mě zdá, že z pece vyjelo, v nejlepším případě, už včera. Zakousnu se do nějaké imitace rohlíku a málem si vylamuji zuby. Pečivo odolalo, akorát tam na památku zůstal obtisknutý můj chrup. Jdu to reklamovat a Punjábec se tomu mému obtisku docela srdečně směje. Peníze vrací, ale můj kamenný rohlík vrací zpět na mísu, asi pro nějakého dalšího šťastlivce se silnějším chrupem. Přešlapujeme před zavřenou cestovkou docela dlouho, až se začínáme lehce obávat, zda to není zase nějaké punjabi
šméčko, ale vůz pro nás nakonec přijíždí. Tak hurá na „nejvyšší“ průsmyk na světě. Průsmyk Khardung, na silnice vedoucí z Léhu do údolí Nubra a Shyok, je v mnoha zdrojích uváděn jako nejvyšší motorizovaný průsmyk na světě vůbec. Tato cesta je otevřena pro veřejnost až od r. 1994. Do té doby se do míst severně od Léhu nesmělo. Silnice do průsmyku byla postavena v roce 1976 jako strategická komunikace k Siachenčenskému ledovci na kterém indické vojsko svedlo několik potyček s Pakistánci. Je to jediný průsmyk v Ladakhu, který má armáda za
úkol udržovat průjezdný po celý rok. Kdysi tudy vedla důležitá karavanní cesta do čínského Kashgaru. Prý průsmyk každoročně přecházelo na deset tisíc velbloudů a koníků. Stoupáme po docela kvalitní silnici do výšin nad Léh. Jedeme krajinou, kterou jsme si z různých vyhlídek u Léhu už docela prohlídli. Teď se ale koukáme opačně. Za chvíli je Léh i jeho okolí hluboko pod námi. Zvlášť pohled do zeleného oázního údolí stojí za to. Zastavujeme na checkpointu u kterého jsou malinkaté jezírka. Kamenné údolí se zahýbá západním směrem a my poprvé vidíme vlastní
sedlo, které nám bylo doposud skryto i když hora nad sedlem je viditelná i zespoda od Léhu. Kdysi tu musel být gigantický ledovec, dnes po něm zbylo obligátní šutroviště a zbytky ledu na severních svazích hor. Čím jsme výš, tím je povrch horší. Sníh a vojenské Tatovky tomu tady dávají zabrat. Po 39 kilometrech a hodině a půl jízdy jsme tu. Fotíme se u cedule „highest motorable pass on the world“. Na patníku je napsána výška 18 380 stop, což je těch uváděných neskutečných 5 602 metrů. Indům samozřejmě nevěříme, zvlášť, když na netu všichni uvádějí, že je to podfuk. GPS ukazuje
výšku 5 384 metrů, což je dokonce o dva metry níž, než co měl Chang la, při cestě k Pangong tso. Chang la však vede jen tou nadmořskou výškou, jinak ničím. Z Khardung la jsou nádherné výhledy na monumentální hřeben Karákorámu. Pohoří je to opravdu mohutné a vidíme snad i nejvyšší horu celého Ladakhu – Saser Kangri (7 672m). Komicky tu působí zaparkované roztřesené náklaďáky. Tyhle výšky působí pro normálního Evropana téměř nedostupně a tady se v nich prohánějí auta. Modlitebních vlaječek je tu opravdová záplava. Vyrážíme po stezce ještě výše. Na vyhlídce se dělíme. Já si dávám ještě menší horolezeckou vložku. Výstupová trasa je docela nepříjemná, silně rozpukaná skála. Hora mě tak trochu připomíná pověstný domeček z karet. Mezi balvany nacházím kousek ledu. Tak přeci si na něj tady šáhnu. V několika pasážích je to docela adrenalinový. Nakonec se až na úplný vrchol nedostávám. Ostrý hřeben je na moje klasické sandále opravdu neschůdný. Zapínám GPS a jsem v 5 499 metrech nad mořem, takže nový výškový rekord, navíc dosažený v sandálech. Chvíli tu zevluji a Karákorám stále přitahuje můj pohled. Říkám si, že těch falešných 5 602 metrů možná vzniklo tím, že někdo kdysi odměřil ten kopec, který sem nezdolal a napsal to na ceduli průsmyku.

Návrat do Stoku

Ráno je krásné počasí a i Ivan se prý cítí lépe, tak balíme ležení a vyrážíme směr base camp. Musíme dorazit alespoň tam. Pak už můžeme vyrazit alespoň někam nalehko, kdyby nebyla síla na kopec. Ze začátku trochu cítím nohy, včerejší eskapáda na Stok la se na nich podepsala. Vylézáme na hřbítek vyzdobený vlaječkami, klesáme k vodě a pak ještě chvíli pokračujeme hlavním údolím. Bohužel Ivana zase přepadne slabost. Nemá sil, aby došel do base campu. Musíme to tedy otočit a vrátit se zpět do Stoku. Nedá se nic dělat i když mě to mrzí trojnásobně, protože výstup na Stok Kangri (6152m) měl být
hlavní vrchol celé výpravy, cítil jsem se stoprocentně aklimatizovaný a hlavně strejčkové co chodí proti nám, s tím, že vrchol zdolali vypadají docela chatrně. No času na nějakou 6ti tisícovku mám snad ještě dost, zvlášť když vzpomenu na toho 70letého horala. Ivan kamarádsky navrhuje, že na mě klidně celý den počká u tea tentu, ať si nalehko zaběhnu co nejdál, ale tohle nemůžu přijmout. Zpáteční cesta je taková smutná, navíc musím strávit ten neúspěch. Potkáváme i ty dvě Angličanky, taky to otočily, alespoň nejsme jediný. Vyrážejí hledat nějaký bus do Léhu. My v restyce dáváme
polívku a přemýšlíme jak se odtud dostaneme. Vypadá to, že máme štígro, přijíždí dodávka. Bohužel nás prý vzít nemůže, protože, čeká na lidi z cestovky. Naštěstí je to vstřícný Ladáčhan, tak nám mobilem přivolá kolegu. První věc co mě dneska rozesměje je taxikář, co pro nás přijíždí – je to zas ten děda. V Léhu jich je snad stovka a my zase jedeme s ním. Po cestě vyzvídá, kam se chystáme zítra. Tak trochu jsme už o tom přemýšleli a asi si uděláme výlet do sedla Khardung la, ale jelikož je taxa stejná ať jede člověk tím prdítkem či jeepem, tak se chceme poohlídnout po někom s offroadem, takže tak trochu mlžíme. S dědou není stejně žádný pokec jeho Anglina je víc než marná. Po cestě nás stopují ty holky, bus asi žádný nejel. Alespoň se podělíme o jízdné. Přijíždíme do Léhu a můžu řící, že mě ani ve snu nenapadlo, když jsem tuhle akci plánoval, že zde nakonec strávíme tolik večerů. Tady opravdu platí, že člověk míní, osud mění. Vysoká nadmořská výška a fyzická kondice je nevyzpytatelná. Jdeme zase do Palace view a jsme tam ubytovaný v docela pěkný cimře, která je jen o fous dražší než ten šíleně prašný kumbál v přízemí. Začíná ladackhý festival, tak ještě víc přibylo turistů a dokonce tu nějací lidé poklízejí binec. Jdeme zařídit ten výlet na zítra. Ještě přemýšlíme jestli nevyjedeme na dva dny do údolí Nubra, ale nakonec nám bude stačit ten výjezd do Khardung la. Nějak se nám to tady prodražujeme, když místo chození jezdíme jeepama po výletech. Večer poprvé dávám indické pivko, ale chutná to jak alkoholický džus, takže hnus.