Zima je tu....

Předpověď počasí na víkend se jeví víc než příjemně na tuhle dobu, tak co takhle vyrazit v sobotu do Krkonoš. Domlouvám se tak trochu nerozvážně s Kiwim se kterým se turistika v Krkonoších vždy promění v boj s rozběsněnými živly.
Sobotní ráno je jak ze žurnálu, tak o to víc jsme natěšený ne horskou procházku. Tak trochu nás, za Novou Pakou, zaskočí první výhled na Krkonoše. Co tam dělají ty mraky? Optimismus nás však nepřechází, to se přeci rozpustí :-)
Po desáté hodině přijíždíme do Špindlerova Mlýna (710m) na poloprázdné parkoviště.
Vyrážíme po zelené Dlouhým dolem na Výrovku. Tuhle cestu v oblibě moc nemám, ale chceme dnes vystoupat na Luční a Studniční horu, tak je to tudy nejkratší. Už při výstupu na kopec na Špindlem se člověk pěkně zahřeje. Následující etapa přes Svatý Petr je naopak taková odpočinková. Naše teorie o tom, že se mraky rozpustí se ukazují jako liché, počasí se spíš horší :-(. Taky mě překvapuje sněžná pokrývka na vrcholcích. To že byl před 3týdny v Tatrách od 1 650 metrů sníh mě udivilo míň než břečka tady od 1 200 metrů výš.
Po 6,5km na rozcestí u chaty Výrovky (1 356m)
jsme už v úplně zimní krajině. Po asfaltce stoupáme do Modrého sedla (1 509m), což je nejvyšší legální místo, kam se nechá u nás vyjet na kole. Padá děsná mlha, že není vidět na krok, tak náš původní plán o zdolání druhé a třetí nejvyšší české hory opouštíme a klesáme na Luční boudu (1 410m), kde je neuvěřitelný nábuch. Jako kdyby se sem slezli všichni lidi z celých Krkonoš. Dávám si zde jako tradičně výborný borůvkový koláč a k tomu pivko, což je vskutku gurmánská kombinace. Mlha se trochu zvedá, tak Kiwi rozvíjí myšlenku, že čím víc piv tu dáme tím lepší počasí se venku udělá. Nakonec
nám ale stačí jen to jedno. Zpět se vracíme údolím Bílého Labe, jehož horní část je docela nepříjemná kvůli břečce na kamenech. Časem se počasí opravdu trochu lepší, takže ta myšlenka s nasáváním na Luční vlastně nebyla zas až tak špatná. Dole u pěkných vodopádu je už konečně i to babí léto se sluníčkem. Poslední zastávku děláme u pěkné přehrady pod Špindlem. Celkově to byla taková lehčí túra: 20km a 800 metrů kopcových. Škoda, že to počasí nepřálo a bylo to spíš o sportu než o výhledech

Vysoké Tatry a Slovenský Ráj

Úspěšně jsem přežil prvních pět pracovních dnů po cestě kolem světa a hned co mě padla jsem vyrazil spolu s Fergym směr Ruzyň. Je to příjemná změna místo na noční vlak mířit na letiště. Je to sice paradox, ale letenka přišla na polovic co by stál vlak. Takže trochu reklamy, ať žije Sky Europe :-)). Na letišti odchytáváme ještě starého pardála Kiwiho a může se razit. Sice trochu se zpožděním, ale i tak budeme v Košicích výrazně dřív než vláčkem. Let je naprosto v pohodě až na tvrdý dopad vedený kapitánem Svačinou. Cesta nad Slovenskem je tak trochu jak nad brazilským pralesem, světýlek opravdu pomálu. V horách asi moc lidí nežije
Na letišti nás už očekává poslední do party, Ivan, který nás odváží k nim domů, kde nás čeká skvělé pohoštění prokládané hruškovicí a pivkami. Vše sleduje pěkný 50kg zlatý retriever o velikosti malého lva :-) Paní Puškášová vysvětlila jeho extrémní velikost tím, že že rád papká, takže alespoň vím jak jednou dopadnu :-). Sedíme a vykládáme až do půlnoci, což je docela dlouho nato, že zítra po páté chceme vstávat. Ivan říká, že máme velké štěstí, že tu bylo teď 14dní naprosto hnusně. Tak jsme to trefili i když to byla pěkná ruleta, když jsme letenky kupovali už v květnu. Ráno po snídani vyražíme směr Poprad. Po dálnici míříme do Prešova a po pravici máme dost zalesněné Slánské vrchy. I za Prešovem jsou občas kousky dálnice a další se budou otevírat. Poprve jedu skoro 5km tunelem Branisko (4 975m), který je přeci jen o fous delší než náš Valík :-). Dál už jsou známe pohledy, na Spišský hrad, Levoča. Na benzínové pumpě se snažím platit desetníky a pán na mě kouká trošku nechápavě, už nějaký rok neplatí. Od Popradu do Smokovce je takzvaná bilboard silnice, která nemá snad jinde na světě obdobu.
Co pár metrů bilboard. Na jednom je i pěkná panda, jak stvořená pro Vláďu Vereše, jak tvrdí Fergy. Východisko k Zelenému plesu je až za Tatranskou lomnicí v Bielé vodě (910m). Odtud svištíme pohodovou lesní stezkou mírně do kopce. Mělo by to být ke třem hodinám, ale u chaty u Zeleného plesa (1 551m) jsme něco po dvou hodinách a to nám přijde, že nijak nechvátáme. Lidí je tu tedy požehnaně i když Ivan říká, že jich je tu málo. Každopádně je to moc krásné místo. Zelené pleso je obklopené pocukrovanými horami. Dnes působí Tatry opravdu nejvelehorštěji co sem je kdy viděl. Dáváme sváču a kocháme se opravdu pěknými pohledy. Počásko přeje i když se zdá, že se sem dokulí černé mraky. Vydáváme se dál na cestu na hlavní cíl výpravy na Jahněčí štít (2 230m), což je nejvýchodnější štít Vysokých Tater. Za chvíli musíme navlíkat, kvuli sněhu, návleky a to jsme teprve v 1 650 metrech. Letos je tu sníh o měsíc dřív než je obvyklé, tak jsme zvědavý zda ten kopec vůbec dáme, když nás ani nenapadlo vzít sebou mačky. Respektive i kdyby nás to napadlo, tak by jsme je stejně nebrali, protože jsme neodbavovali bágly.

Míjíme pěkné pleso a stále stoupáme směr sedlo jménem Kolový priechod (2 118m). Po cestě míjíme pár spadlých malých lavinek. A už jsme tu, pod stěnou, která vypadá docela hrozivě, viz foto. Prudká zasněžená a zledovatělá. Fergy a Ivan to balí, mě se taky moc nechce, ale když vidím kolik lidí pokračuje dál, tak taky mířím směr sedlo. Je to dost velký hnus a bez maček opravdu riziko. Pár ženských, co se nechaly překecat vypadají ve stěně opravdu nešťastně a ani mě není vůbec OK. Stačí jedna malá chyba či uklouznutí a člověk je ve statistice tatranských mrtvolek.

Konečně jsem v sedle, kde se tísní už asi 15 lidí. Další cesta je prý ještě víc rizikovější, tak o ní už vůbec nepřemýšlím a frčím hned zase zpět dolů, protože přes mlhu není stejně nic vidět. Sestup je samozřejmě o dost hnusnější. Potkávám jeden pár a slečna nemá daleko k tom, aby se nerozbrečela. Míjím Kiwiho, který též stoupá nahoru. Je klasicky zarputilý :-) tak počítám, že se pokusí i o vrchol. Každopádně si říkám, že by bylo fajnpřežit cestu kolem světa a zabít se v tatrách. Konečně to mám za sebou. Potkávám tu nějakýho chlapíka s asi dvanáctiletou dcerou. Ptá se mě na cestu a i když mu tu líčím, tak tam sní

stejně pokračuje. Tak to bych si asi neriskl. Chvátám dolů, protože na malé vyhlídce vidím Ivana s Fergym, kteří se dnes rozhodli opravdu dobře. Přemýšlíme zda budeme čekat i na Kiwiho, který sem dorazí kdoví kdy. Rozhodujeem se, že ještě vyrazíme směr Svišťovka, tak ho necháváme svému osudu a frčíme dolů. Po cestě se zase lepší počasí, takže trochu lituju, že jsem tak riskoval a viděl prd a teď tam jsou výhledy. Ivan nás po chvíli opouští, chce si v klidu pofotit okolí, takže jsme se docela pěkně roztrhali. Cesta na Svišťovku je docela dlouho v pohodě, sníh je tu výš, ale pak je to taky docela klouzačka. Při výstupu jsou pěkné výhledy na Belianské Tatry. V sedle potkáváme Lešky v teniskách, což se

mě nezdá jako úplně v pohodě obuv na terén co tu je. Hrozně to fučí, tak se na vrcholu (2 038m) nezdržujeme moc dlouho. Každopádně jsme rádi, že jsme dneska dali dvakrát dva tisíce. Cesta dolů je docela veselá. Pár úseku je lepší skoro sjet po zadku. Po páté jsme na chatě docela ušlí. Přeci jen to bylo asi 22km a 1700metrů do kopce a 1060dolů. Ceny jsou tu mastné, takže v peněžence je tŕochu průvan: Smažák 195Sk, 2xpivko á55Sk a buchty na pare za 110Sk, které byly nejlepší. Samotné ubytko je za 450Sk. Kiwi nezklamal a opravdu se pokusil o berg, ale též to musel otočit. Pokoj je přetopený, takže to vysvětluje obrovské hromady dříví kolem chaty. Domlouváme se na budíček v 6 hodin, ale Fergy jak už je zvykem po půl 6 šustí igelitkama a vůbec dělá vše proto, abychom již vstali. Já jako ranní ptáče stím problém nemám, ale Kiwi má wostře zalepený oči a netváří se vůbec nadšený. Ráno nás vítá, krásným azůrem, dnešek bude ještě hezčí než včerejšek. Štíty dostávají krásnou barvu od růžové po oranžovou. Sestup (640m) je též v pohodě, za dvě hodiny jsme

zpět u auta. Čeká nás krátký přesun do Slovenského Ráje. Míjíme Podlesok a parkujeme až pár km za ním u Píly (581m). Zde je nástup do doliny Striedné Piecky. Vody tu není mnoho, ale i tak je procházka dolinou moc pěkná. Je tu jeden z největších žebříků ve Slovenském Ráji a taky dlouhé pasáže na horizontálních lávkách. Musím říci, že tahle dolina se mě líbí asi nejvíc z těch co jsem tu zatím prochodil. Kiwiho stále tlačí malé boty, tak trochu zaostává, takže na něj na křižovatkách čekáme a když přichází jen v těsném závěsu, tak ho podezíráme z toho, že ho prohnal Ursus. Jdeme asi hodinu po Glacké stezce, která vrcholí v 1 030 metrech nad mořem. Míříme k dolině Velký Sokol, kterou jsem sice už jednou šel, ale tentokrát jí budeme klesat i když by se to ofiko nemělo. V Ráji byly nedávno povodně, které měli většinu roklin vyčistit od spadaného dřeva, ale zrovna Velký Sokol je úplně zasypaný kládami, takže postup je docela náročný. Taky je tu o dost více vody, tak to na pár místech komentuji, že by tady Leškovi určitě nateklo do tenisek. Škodolibost se nevyplácí a ja na jednom místě ukouznu na kládě a zřítím se do túně až po kolena. Naštěstí mě do bot téměř nenateklo, ale mám pěkně otřísklou holeň. Dál již pokračuji s ještě víc stáhlým zadkem. Fergyho zase málem zavalí obrovský šutr, tak je taky trošku zboulovaný. Při cestě zpět k autu ještě slyšíme divné zvuky z lesa, tak to tipujeme na mručení Ursuse :-). Do Košic jedeme zkráťou, zadem přes Rožňavu a podél Slovenského Krasu, všechno známe projeté trasy popsané už dříve. Jedeme rovnou na letiště a v 10 večer jsme zpátky v Praze. Osvědčená kombinace dvou národních parků zase vyšla.

Den 205, Jičín

Dnešní jubilejní 20.let v tomto roce, z Dublinu do Prahy, proběhnul naprosto v pořádku, takže vás už můžu všechny pozdravit z "tepla" domova. Všechno bohužel jednou končí, takže i cesta skoro kolem světa je už za mnou. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mě na cestě doprovázeli:

Jan „Merlin“ Miklín (77dnů)
Naděnka Zelená (66dnů)
Dan „Fergy“ Grund (40dnů)
Ivan Puškáš a Lukáš „The Snake“ Hádek (17dnů)
Mamka a táta (12dnů)
Roman „Kiwi“ Šinágl (10dnů)

Den 195, Cashel a Cahir

Jdu se ještě optat taxikáře na správnou cestu z města, protože zrovna naše výpadovka musí být na opačné straně. Dostávám podrobný výklad a popis opravdu přesně sedí, takže na naši N76 se dostáváme bez problému. Do Cashelu jedeme takovýma vesnickýma zkráťama a zelené louky nasvícené sluníčkem jsou opravdu moc pěkné. Dominantou Cashelu je hrad ze 12. století Rock of Cashel, kam máme namířeno. Kdysi zde vládli keltští králové, takže se ani nedivím že už první pohled na hrad je dost dobrý. Cashel je relativně malé městečko, tak najít parking není problém. V recepci kupujeme takzvanou Heritage Card za 21E. S ní už je pak volný vstup do veliké řady
památek po celém Irsku. Vstup do hradu by byl jinak 5,3E, takže se nám hned ¼ karty zaplatila. Na irský poměry je hrad docela dobře zachovalý, ale střechu samozřejmě nemá. Sluníčko svítí jak o život, tak o to víc je prohlídka hradu a blízkého okolí příjemná. Okolo jsou jak jinak zelené louky a na obzoru kopečky. Po cestě zpět k autu míjíme ještě muzeum války o nezávislost v pěkném baráčku s doškovou střechou. Dneska nás čeká ještě poslední etapa a to krátký přejezd do města Cahir, kde je též hrad. V Cahiru si tak trošku připadám jak irský cvrček, protože městem několikrát projíždíme a na všech výpadovkách hledáme B&B, ale kde nic tu nic. Nakonec bereme
za povděk hotýlkem přímo na náměstí, tentokrát „jen“ za 30E. Hotýlek je tak trochu stylizován do starých časů, takže vypadá tak trošku jako blešoun. Tak trochu nám chybí stolek, takže sváčovečeře je improvizována na kufru. Nečekaně tak zažívám ukrajinský večer i s rodiči i když v trošku kulturnější podobě než s Fergym v Gruzii. Večer ještě obcházíme nasvícené město, zvlášť hradu to takhle moc sluší. Pak už zaleháváme stahaný kupou dnešních zážitků.

Den 195, Kilkenny

Stále po okreskách směřujeme do města Kilkenny. Postupem času za sebou necháváme kopcovité pohoří Wicklowských hor a před městečkem Carlow máme první neplánovanou zastávku. V poli kousek od silnice je totiž Brownshill Portal Tomb, což je veliký dolmen. Největší kámen má prý 150 tun čímž je nejtěžší svého druhu v Evropě. Takže je skoro záhadou jak to sem před 5tisíci lety dovlekli. Dolmen je opravdu obrovský a těch pár set metrů chůze podél pole se vyplatilo. Za Carlowem houstne provoz a hlavními viníky jsou desítky aut s vlajkami. Fandové vyrazili na nějaký mač. Lehce
si zajíždíme do Gowranu, protože je zde pěkný kostelíko hrádek ze 13. století. Asi se hraje nějaké play off, protože je město vyšperkováno vlajkami. Kostelík je klasický irský, takže napůl ruina, ale své kouzlo má o to větší. Přijíždíme do Kilkenny a jako první nás vítá docela pěkný hrad. Centrum je ucpaný a obrovské parkovišti u řeky též. Takže je před ním fronta a čeká se než někdo vyjede. První irský poznatek několikrát později potvrzený: na silnicích je provoz relativně nízký ale v jakémkoliv městě je vždy nábuch téměř v jakoukoliv dobu. Jsou to prostě cvrčkové, kteří jedou autem snad i jen dvě stě metrů. Taky je tu
neuvěřitelný pocit tlusťochů. Miliony značek a výstrah. Sice jsem nikdy nebyl v USA, ale takhle nějak si to tam představuji.
Konečně se nám podaří zaparkovat, tak vyrážíme na prohlídku prý nejvíc středověkého města v Irska. V centru jsou dvě pěkné uličky, kde nejvíc pulzuje život. Všude jsou vlajky a v každém druhém obchodě prodávají suvenýry místního slavného klubu Kilkenny Cats – přeborníka v nám trošku vzdáleného sportu hurling, který se hraje asi jen tady. Pro extra zvídavé čtenáře víc o hurlingu zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Hurling. Pro míň zvídavé je to něco mezi holomajznou, fotbalem a
baseballem J. Přicházíme k místní katedrále u který je též obraná věž vypadající jak komín od fabriky. Na „komín“ se může vylézt, ale je furt šedivo, tak mě to tam ani neláká. V katedrále se chystá svatba, tak je tam zákaz vstupu, ale nahlídnout se dovnitř nechá. Znovu přes centrum razíme k hradu. Vylézá sluníčko, hurá. Největším šokem dne je, když člověk projde bránou hradu. Otevře se pohled do obrovského parku, což je dost nečekaný. Jen co vylezlo sluníčko, všichni místní pudingové vylezli piknikovat a posedávají na ještě dost mokrý trávě. Ale docela je začínám chápat, nejen že si sluníčko náležitě užívají, ale i to, že se pořád baví o počasí. Mění se opravdu z hodiny na hodinu. Na zpáteční cestě k autu se mě ještě podaří vyfotit nejen maskota hurling teamu, ale i pěkné Irky, což je tady dost nadlidský výkon.

Den 195, Opatství Glendalough a NP Wicklow

Ráno je naproti večeru dost pesimistický. Poprchává a větvě stromů se houpají jak v nějakým hororu. Náladu nám zvedá první irská snídaně obsahující párečky, vajíčko, opečenou slaninu a jiné extra kalorické pochutiny. Poté už vyjíždíme směr tajemné opatství Glendalouhg, založené svatým Kevinem už někdy v 6 století. Opatství leží na kraji desetikilometrového údolí, kdysi vymodelovaném ledovcem, v malebném národním parku Wicklow. Na parkovišti ještě téměř nikdo není a ani se kupodivu nevybírá. Stále poprchává, tak se balím komplet do Goreho oblečku. Rodiče tak vybavený nejsou, tak musí vzít za povděk deštníky.
Přes mostek přecházíme dravou říčku dočerna zabarvenou od rašeliny a už v dáli vidíme 33 metru vysokou obranou věž a kostelíček. Je tu celý soubor kamenných staveb obklopený hřbitovem s různě vyvrácenými náhrobními kameny. Sychravá atmosféra sem úplně patří a snad je to i lepší než kdyby svítilo sluníčko. Parádní místečko, kde by se za soumraku klidně mohli točit filmy se zombíky. Kolem menšího (Lower lake) jezera pokračujeme k většímu (Upper lake), kde je i centrála národního parku. Úplně krásně je vidět jak tu ledovec řádil. Stěny údolí jsou pěkně obroušeny a trošku to tu vypadá jak kdyby se zaplavil Labský důl v Krkonoších. Je tu i menší vodopád Poulnass opodál ve stráni a rozvaliny dalšího kostelíka jménem Reefert church. Původně jsem chtěl pokračovat až na úplný konec jezera, kde má být opuštěná hornická vesnička. Ale je málo času a taky je na cedulích napsáno, že přístupová cesta do vesnice je zatopená, tak se místo túrky pozvolně vracíme zpět k autu.

Den 194, Vodopád Powerscourt

Terminál je takový zašlý, jak někdy ze sedmdesátých let. Půjčovny aut jsou až u parkingů. Každá tam má takovou boudu a náš Budget je hned první. Sice mám na papíře z webu finální cenu, ale tátu ještě zlanaří na nějaký special pojištění, tak se to výrazně prodražuje. Dostáváme alespoň mapu Irska. Jsem zvědavý jestli se podle mapy s měřítkem 1: 670 000 nechá jet. Místo Corsy dostáváme Nisana Micru, což je oproti Loganovi z Maroka jen takový šprček, ale daří se nám do něj i tak naskládat. A teď hurá na levou stranu. Silnice se z letiště motá přes kruháče, než konečně najedeme na dálnici M50, což je velký okruh města. Jsou tu cedule na nějaký mýto, ale boudy jsou opuštěný, tak to ani moc neřešíme. V tuto chvíli ještě netušíme, že se začíná rozvíjet zajímavý příběh. Objíždíme skoro celý Dublin než na exitu 14 opustíme dálnici. Bohužel tu není žádné pořádné další značení, tak jsme hned zkraje ztracení. Ptám se na cestu nějakého typose a on je to Čech. Tak to je docela dobrá náhodička. Radí naštěstí dobře a my nabíráme konečně dobrý směr. Muselo tu opravdu děsně pršet, protože je občas i zatopená silnice, takže takové krosy jak v Jižní Americe, ale místo busu s metr vysokým podvozkem tu plaveme v Mikře. Občas si to tu také voda zkrátila přes silnici a jsou tu zbytky nového koryta – šutry a písek. No hlavně, že neprší teď. První plánovanou zastávkou jsou zahrady Powerscourt. Přijíždíme už v čase zavíračky, tak se ani nemusíme rozmýšlet jestli nám vstup do zahrad stojí za 8E na osobu. Každopádně to vypadá, že Irsko nebude patřit k levným zemím na mé cestě.
Pokračujeme dál k nejvyššímu vodopádu celého Irska – 121 metru vysokému Powerscourt waterfallu. Samozřejmě, že silnička po které jedeme není na mapě, ta totiž končí druhou třídou. Kopcovitým terénem Wicklowských hor se dostáváme k bráně do panství, kde by snad měl být vodopád. Vstupné je 5E/ osoba, ale už je pozdě tak chlapík vybírá jen za dvě osoby. Vodopád je opravdu krásný, takový malý Krimml. Voda duní a na všechny strany odlítá vodní tříšť. Skoro se nechce věřit, že v zemi s pověstí placky je takové dílo přírody. Okolo navíc rostou krásné vzrostlé stromy. Prostě hodně pěkné místo hned zkraje výpravy. Navíc oproti fotkám co jsem viděl na netu teče vodopádem snad dvakrát tolik vody než normálně. Od vodopádů pokračujeme nějakou zkráťou u níž už vůbec nepřekvapuje, že není na mapě. Zatím nevíme jak je to tady s hustotou možného ubytka a jelikož se blíží večer zastavujeme hned u prvního B&B na které narazíme. Je to pěkný baráček, ale na úplné samotě. Ubytování rozhodně není žádný švábík, ale cena 35E na osobu raketově katapultuje Irsko na nejdražší ubytko za celou letošní cestu. Péšo jdeme ještě okouknout okolí. Všude rostou ostružiny, takže opravdu vítaná svačinka na večer. Baráky v okolí moc krásy nepobraly, ale zahrady okolo jsou většinou moc pěkný a hlavně dost rozsáhlý. Rozhodně bych zde trávu sekat nechtěl. Po cestě náhodně nacházíme zarostlý pamětní kámen na nějakého generála, tak nás po chvíli překvapuje, že k němu dokonce navigují značky na silnici. Přicházíme až do Roundwoodu, což je vesnice význačná jen tím, že je prý nejvýše položená v Irsku. Její výška 238 metrů nad mořem nás však neomračuje :-)). Hledaná hospoda má být až na druhý straně vesnice, tak tam nakonec ani nedojdeme. První den dopadl docela dobře, nespadla ani kapka :-)

Den 194, Cesta do Dublinu

Den, kdy mě čeká odjezd na poslední etapu CsKS nezačíná vůbec odpočinkově. Nejdřív rozlučkové čtvrteční pivka a pak vysedávání do časných ranních hodin a ladění itineráře, tak trochu na poslední chvíli. Po krátkém spánku můžu venku sledovat poprchávání, což se jeví jako dobrá příprava na vyhlášené irské počásko.
Cesta z Jičína na Ruzyň utekla docela rychle. Na letišti má pečlivý pán u rentgenu trošku výhrady k mému batůžku a vyhazuje mě pěnu na holení, nově koupenou, a cestovatelský sprcháč, který se mnou letos projel lán světa. Nakonec chudák končí v koši v Praze místo v basůře někde za oceánem. Tak trochu jsem zapomněl, že jako slavný Mac Guyver bych z toho mohl stvořit nějaký ďábelský tikající strojek.
Ve 14:25 máme odlet do zhruba 1 500km vzdáleného Dublinu a čas se zhruba daří dodržet. Oproti nekonečnému návratu z Jižní Americe nás čekají v letadle jen pohodové 2,5 hodinky. Jsme šťastlivci, sedíme u exitu, takže máme skoro business klas. Chvíli přemýšlím, že bych si vytáhl i foťák, ale vidina letu přes Německo a Benelux nedává moc naděje na nějakou zajímavou krajinou pod námi. Nakonec je pod námi stejně deka šedivých mraků, tak je to vyřešený. S ČSA letím už letos poněkolikáté, tak vím, že je v nabídce i vychlazený Gambrinus, což je vždy dobrá volba na následující lehkou chrupku. Přistání je letos už trochu klasické. Dlouhý průlet mraky, kde není vidět skoro na konec křídla. Nakonec se přeci jen Irsko pod námi ukáže. Pole, zelený louky a všude obrovské kaluže. Jako kdyby tu před nedávnem byla potopa. No to se tedy máme na co těšit. Ještě míjíme nějaký hrádek a už si to rázujeme po ranveji.

Zase doma......

Tak už je to tady, Jižní Amerika je za námi...přežili jsme ve zdraví, kupodivu :-)...........Cesta zpět byla nekonečná. V neděli ve 03:20 ráno peruánského času (-7hodin) jsme vyrazili na letiště. V 7 hodin odlet a 5 hodin letu přes kontinent a 3 852km. Taková menší rekapitulace ze vzduchu, toho co jsme zažili dole. Viděli jsme sopky u Arequipy, letěli přes Titicacu, pod námi byl La Paz i Cordillera Real. Poté už jen nezáživné pláně východní Bolívie u Santa Cruz a brazilské Mato Grosso. Bombou na konec byl přelet Sao Paula, což je fakt brutální zážitek. Prostě to město s dvaceti miliony lidí je monstrozní nejen ze země, ale snad ještě víc ze vzduchu. V Sau nás čeká největší opruz, 8 hodin čekání na letišti. Nuda...piškvorky....Nuda. Konečně se naloďujeme a dalších 12 hodin letu křížem přes Atlantik před námi. Dvě pivka na dobré spaní a opravdu to zabírá a dávám nečekaných 7hodin chrupku. Zamračená Evropa je pod námi přilítáme do Frankfurtu a zde další čekačka, tentokrát naštěstí už to má být jen 4 hodinky. Nakonec na poslednim letu, který má trvat pouze hodinu nabíráme další hodku zpoždění, alespoň je po dvou a půl měsících čas na české noviny. V Praze nás postává u pásu na bágly z celého letadla asi jen 6 lidí, ale pánové si dole v suterénu dávají řadně na čas. Ještě jízda domů do Jičíná, kde dorážíme v pondělí ve 23 hodin, takže pěkný, skoro 37hodinový přesun na konec........

Den 190, Chavin

Dnesni vylet do rozvalin prastareho mesta Chavinu se dost podaril, ale uz jsem nejaky liny psat, takze doplin az doma s fotkama. Za dve hodiny nam jede bus pres noc do Limy, coz bude urcite dalsi z rady sladkych noci. V Lime to zitra nejak lehce obehneme a pak uz jen predlouhy let domu. Takze vsem ctenarum dik za pozornost a cau v Cechach

Den 189, Zpet v Huarazu

V Carhuazu nejsme ani 5minut a uz jsme v dodavce zpet do Huarazu. Jsme zase vyhozeny kousek od mostu, takze nam zbyva do hotylku jeste vic nez km, takze i dnes nakonec je 30citka s krosnama. Po ceste navstevujeme nasi oblibenou cukrarnu a pani se me asi 2x preptava zda myslim vazne ze chci koupit deset strudlu :-). Na hotelu padama za vlast ale ne nadlouho. Jeste jdeme koupit na zitra posledni vylet, do rozvalin mesta Chavin.

Den 189, Olimpica trek III.

Kravy pres vecer nezloby, tak je spani relativne v pohode. Rano je cela krajina od namrazy a vypada to ze dnes bude docela fajn, samozrejme, kdyz to tady definitivne balime. Delame posledni snidani a kravky prichazeji se podivat, co se tu vari. Jsme radi ze se nezapomeli rozloucit. Vidime stare zname - Rozu s rezatou hlavou, Amalku s bilou hlavou a a dalsich 10 cernych, ktery jsou stejny jak vejce vejci, takze beze jmena. Klesame hororovym lesikem dolu na pampu, kde dosusujeme na slunicku stan a uzivame si ty ted vzacne paprsky. Jdeme jeste par km udolim reky Ulty a pak uz cekame na busy, ktere by tu meli jet kolem pul 10. Kochame s ekrasnymi pohledy zvlast na Ruricochu (6 036m), Nakonec opravdu prijizdeji ale az v pul 11 a zadny nam nestavi! Tak to je pekna zrada. Je to odtud docela velka streka do udoli. Sice jsem docela chtel tu silnicku sejit pesky ale po tom co jsme busem mijeli ten vyberci barak jsem tuhle myslenku nijak nerozvadel. Ted nam nic jineho nezbyva. U baraku neni nikdo, ale pak potkavame chlapika, ktery nas chce skasirovat. Jeto snim na dlouhy lokty, protoze by po nas mohl chit i skoro 400Kc. Nakonec je to za 60Kc na osobu bez boletu. Cesta vede fajnovym udolim. Mijime i stanek, kde prodavaji pstruha, tak to nemuze odolat a je fakt vyborny. Nasleduje dost roztahla vesnicka, kde muzeme napsoledy sledovat peruansky zivot. Je to parada, ale Merlina to uz nebavi a nejradsi by to uz sjel nejakym tagem. Me se jde krasne tak si to uzivam, ale je fakt ze posledni km jsou uz dlouhy. Trochu Merlina zlobim, ze se prihlasil na nejvetsi rezacovinu, 70km dlouhy zavod pres beskydske vrcholy a ted repta. Netvari se nadsene :-). Konecne je pred nami Carhuaz (2 650m). Misto volnych 6km to je nakonec 29km

Den 188, Olimpica trek II. (4 874m)

Ve 4 rano dela kravka pekny binec, nachazi esus, ktery jsme vecer neumyli a hoduje na zbytcich. Co 20 minut se vraci a s esusem ramusi. Mysli si ze je to asi hrnecku var. Taky pozira travu, nikdy me neprislo ze je to tak slyset jak luxuje. V 5 rano vykukuju ven a ona na me ze dvou metru vejra. Mam chut ji prastit trekovou hulkou pres chrbat. Rano to vypada docela nadejne tak se nezdruzujeme snidani a rovnou vyrazime. Ledovce se zbarvuji do ruzova vychazejicim sluncem, tak jsou docela fajn pohledy. U prvni laguny ztracime stezku a musime se brodit skrz bofedalove baziny. Naladu vylepsuji krasne vyhledy na horu Chopicalqui (6 354m). Do naseho sedla stoupaji dve stezky vybirame bohuzel tu horsi a musime traverzovat neprijemny kamenity svah. Kousek pod nami jsou vybelene kosti nejake potulne kravky, tak je videt, ze cesta opravdu neni moc fajn. Dal je to zase vsechno namrzly a castecne zasnezeny, ale teren neni zas az tak hrozny abychom sedla nedosahli. Kousek nad nim jsou pekne kamenne plotny (4 874m), kde se usedavame a kochame pohledy. Bohuzel je videt ze z druhe strany tahnou uplne voje mraku, takze odpolko bude zase marne. Sice tu ma byt jeste 14dni sezona, ale podle me je uz davno v cudu, tady to chtelo byt pred mesicem. Z vyhlidky je videt jeste jedna lagunka, tak tam lezeme pres morenu. Odtud uz nam nezbyva nez slizat pres volne kameny navic porostle lisejnikem. Nasleduje pasaz s prerostlou travu, kde clovek slape do neznama. Proste behem jednoho dne davame vsechny hnsuny tereny na ktere clovek muze v horach narazit. Tak trochu mame pocit, jako kdyby jsme se chteli na posledni chvili zmrzacit. Vyhledy jsou na tomhle treku docela fajn, ale na Alpamayo zdaleka nemaji. Ve 12 hodin jsme uz ve stanu. Takze vareni, siesticka. V pul treti dalsi vareni, proste uz tu neni co delat. Vypada to na nudnejsi zbytek dne, pokud se to da rici o oblasti, kde kam se clovek podiva je nejaky kopec s ledovcem. Pri vareni nas stan obklopi ze vsech stran 7 krav a vsechny stoji ani se nehnou a tupe cumi. Proste psycho. Uz jen cekame na zaveleni k utoku. Merlina to dost znervoznuje tak se zasobuje klacky a meta je na kravky, ale ty ustoupi vzdy jen na chvili a cim dal vic jich pribyva. Merlin tedy jako mlady milovnik prirody navrhuje rozhazet z odpadaku igelity a nakrmit jimi kravy aby uz dali pokoj na veky. Po chvili jich uz napocitam asi 12 takze uz tu neni takove ticho. Vsude buceni, kaslani /do ted jsem nevedel ze krava kasle uplne stejne jak clovek/. Me to nijak nevadi, protoze mam teorii, ze az tu vsechno vyzerou tak dobrovolne odejdou. Muj klid narusi az mlady bejcek, ktery dela ataky na kravky a ty ho odrazeji ze psokakuje asi pul metru od stanu uplne zdivocelej. Nejak nemam chut myt proslaplou hlavu az vecer zalehnu. Musime to vyresit nejak razantne. Bereme trekove hole a jdeme je vyhnat. Je to docela sranda a dari se nam nakonec vic jak dvacet kravek vyhnat asi pul km od stanu. Ruzne jim nadbihame aby se nam nerozprchly, proste jak honaci profesinalove. Kravky se uz nevraceji, vyhrali jsme.

Den 187, Olimpica trek I. (4 215m)

Kupodivu tu dnes nejsme samy. S nami jeste vystoupil postarsi par, ktery se chysta nalehko jen klesat po silnici a za cas se nabrat busem z druhy strany. Nechame je odejit a v klidku se rozhlizeme po kraji. Zadarmo jsme v takove vysce, ale pocasko nepreje, vrcholky v mracich. Takovy neblahy horalsky osud, bohuzel v horach je to vzdy loterie. Hlavne me stve ze byl celou dobu Huascaran videt a nez jsme sem vyjeli tak je v cudu. Pomalu schazime dolu a pokousime se obcas zkracovat kamzicimi stezkami zakruty silnice. Nejak se nam tim podari prejit nenapadnou turistickou stezku a vracet se nechce, tak si cestu dolu musime najit samy. Je to jak vzdy ze zacatku pohoda, ale pak to ledovec kdysy trosku vic zarizl, takze lezecke pasaze. Rikame si jestli to mame jeste zapotrebi par dni pred odletem domu viset nekde na svahu. Nakonec prichazime k mistu zarostlemu kaktusy. Staci jeste metr a pul slizt dolu a uz je to pohoda, ale pres ty kaktusy to s krosnou nejde a vracet se ten sileny kopec uz nechce. Holt musi krosna dolu a slezam to nalehko. Krasny stup a chyt - kaktus a kaktus. Dari se nastesti a pak me uz Merlin predava bagaz a leze to tez v poho. Konecne jsme dole u laguny, kde to rozdychavame. Tady uz je napojka na tu stezku co jsme nahore propasli, takze v klidu stoupame. Bohuzel se zpousti dest a pada na nas takova hodne pesimisticka nalada. Nejradsi bych sel na na bus do Huarazu, protoze mimo toho vyjezdu do sedla to dnes stoji za nic. Merlin ma ted nastesti pevnejsi nervy a navrhuje na prvnim rozumnym miste postavit stan a pockat do zitrka. Pokracujeme tedy dal a naladu me zveda objeveni nejvetsi rostliny na svete Raimondi, exemplar asi tri metrovy. Cestovky sice ukazuji jeste daleko vetsi, ale tenhle je jen nas :-). Na chvili prestava prset a zrovna nachazime bezva placek v docela dobre nastupove vysce, 4 215 metru, na dalsi tury. Tak rychle stavime stan a ukryvame bagaz. Konecne varime parky na ktere jsme se uz dlouho tesili, pak polehavame a tak nejak se flakame. Navecer jeste delame mensi vyletik k blizke lagune, ale je tez marna, tak se po chvili zase vracime zpet. Kolem stanu nam porad pobiha nejaka priblbla kravka, tak snad nam vecer neskoci na hlavu. V 8 prichazi obrovsky slejvak tak doufame ze se to do zitrka vyprsi a bude lepe.

Den 187, Vyjezd do Punta Olimpica (4 910m)

Pred sestou ranni nas ceka neprijemna vstavacka. Pak nenapadne triskam dvermi, abych probudil nasi pani a konecne ji predal veci do depozitu. Finta s dvermi se dari a tim padem se zbavujeme prebytecnych kil bagaze. V klidku prichazime na autobus, kde nas ceka klasicke perunaske divadlo. Pobihaji tu prodavaci zvykacek, lizatek a taki, ale tentokrat ve velkem poctu, tak jich tu je pomalu skoro stejne jak cestujicich. Pri nakladani bagaze dochazi k problemu s dedou, ktery ma v pytli asi olovo a nikdo ho neni schopen vytahnout na strechu. Smer hory vyrazime s mensim zpozdenim. Do Carhuazu jedeme znamou trasou, ale tam uz nas ceka odbocka na sotolinu. Za mestem ciha rada policajtu a kontroluje v buse vsem obcanky, turisty nastesti vynechavaji. Stoupame s hlavniho udoli reky Santy zemedelskou krajinou s krasnym vyhledem na Huascaran. Pak nas ceka prujezd nekonecnou vesnickou a pak uz udolim reky Ulty. Je tu vyberci barak s branou do narodniho parku, ale bus pousteji bez problemu, tak zase unikame placeni za vstupku. V udoli reky je to klasicky malebny se spoustou kravek a osliku. Lamy tu nejak nevedou. Najednou prijde pasaz nekonecnych serpentyn, prekonavajici vsechno co jsem zatim autobusem jel. Nakonci uz traverzujeme svah rozpukaneho kamene, ktere tu nechal ledovec teprve pred nedavnem. Taky neutekl moc daleko a je skoro na dosah. Silnicka je spis na gazik nez na autobus. Proste osobakem bych sem stoupat nechtel. Konecne jsme v prusmyku Punta Olimpica, ktery je snad poprve vysi nez je uvedeno v mape a nejvysi co jsem v Jizni Americe busem jel. Cekame na bagaz, ale zasekly se dvere zavazadlaku, tak tam pohunek leze takovou skvirou a lidi v buse trochu zuri ze se tak dlouho stoji. Konecne mame bagly a bus mizi na druhe strane.