Den 45, Phi Phi Don - Long Beach

Naše finanční krize se stále prohlubuje, tak bohužel nevyužíváme služeb lodního taxi, které by nás tam doplavilo v cuku letu, a na Long Beach vyrážíme pěšo. Je samozřejmě největší pařák a my tam navíc supíme obtěžkaný krosnami. Hned zkraje nás trošku postraší naháněči, kteří nám nabízejí ubytování za 1000–2500 Bahtu (550–1375 Kč). Zdá se nám to dost, zvlášť, když jsme doteď dali v Thajsku nejvíc 450B a většinou platili tak kolem 250B. Po chvíli projdeme rušným městečkem a dál už stezka vede převážně porostem. Po cestě míjíme několik menších pláží, kde téměř nikdo není. Zatím se
zdá, že lidí je tu opravdu poskrovnu. Cesta s plnou polní je úmorná, zvlášť když musíme překonat i dva menší kopečky. Po půl hodince se konečně doplazíme na Long Beach. Bereme resorty jeden po druhým a ptáme se na ceny. V jednom nám nabízí bambusovou chatku za 500B (275 Kč na noc), prý poslední. My jdeme zkusit ještě další dva resorty, ale jeden je dražší a druhý tejfní, tak se kvapem vracíme, aby nám ji nějaký dobrák nevyfoukl. Chviličku po nás přicházejí spařený Němky, taky s krosnami, a už mají smůlu. Takže
jen smutně koukají. Kdyby nešetřili mohli nás předjet lodním taxíkem :-). Chatička je super jen se divím tomu, že si thajští inženýři dělali takovou práci s vystláním vnitřních stěn pevnými moskytiérami, když fukami ve dveřích by prolezla i krysa, natož komár. Taky jsou za naším domečkem stále neuklizený trosky ze tsunami, ale to jsou jen drobný kazy na kráse, zvlášť když sídlíme jen nějakých 50 metrů od pláže.
Nastala hodina H a my konečně vyrážíme na naši pláž. Je z ní pěkný výhled na „Leonardův“ ostrov a koupání je taky fajn. Rybiček tu plave dost, ale korál je hodně zlikvidovaný. Asi ho sebrala tsunami či co, protože v cestopisech byl docela vychvalovaný. Po zaslouženém osvěžení jdeme do restauračky k nám při náležící a zjišťujeme, že je tu výrazně dráž než na pevnině, ale pořád dost velká pohoda. Shake tu mají do 40B (22Kč) a jídlo od 50B (28 Kč). Neřešit ty zabloklý peníze, tak se tu asi pěkně rozšoupneme. Jestli se Nadě nepodaří zprovoznit výběr z účtu a já si čistě náhodně nevzpomenu na pin ke kartě, tak budeme muset naši situaci vyřešit nejpozději v Malajsii. Nejspíš převodem přes Western Union. Odpoledne přichází odliv, který je v těchto končinách hodně výrazný, že pak už nejsou pláže tak pohlednicový. Focení tedy nechávám definitivně až na zítra. Snad bude i lepší počásko. V podvečer vyrážíme na obhlídku města a přitom využíváme jedinou výhodou odlivu, kterou jsou obnažený skaliska. Může se jít tedy celou cestu po pobřeží a vyhnout se těm malým kopečkům. Na slovech stalo se, život jde dál opravdu něco je. Nákladní škunery ještě doteď odváží tuny trosek z ostrova a o kus dál v opravených restauracích na pláži už sedí znovu turisté. Na náš vkus je jich tu až moc, tak jsme rádi, že jsme se usídlili až na takové periférii. Net je tu předražený, tak to tu na moc velký rozepisování není. V ulicích nás překvapuje spousta bílých naháněčů na dive. Ceny všude stejné, takže kartel. Na oslavu připlutí si kupuji vychlazený pivečko za 50B (28Kč), na spláchnutí cestovatelskýho prachu :-). Zpět se vracíme zase po kamenech, ale za tmy je to už tak trochu akrobacie.Večer přichází masivní útok komárů, tak spím kompletně celý pod prostěradlem jak egyptská mumie :-)

Den 45, Plavba na Phi Phi Don

Už brzo ráno přijíždíme do Surathani, kde vysazujeme první partu turistů směřující na ostrovy Samui, Phanagan a Tao. My jedeme až na konečnou do Krabi, kam to odtud je ještě lán cesty. Po rozednění už sleduji krajinu, která je pěkně zelená a sem tam se tu tyčí proslavené homole. Dredařský páreček sedící přede mnou už je taky dost natěšený na Phi Phi, ale týpek před nimi je, i respektive mě, chladí hláškou, že celé Jižní Thajsko už je "Fucking found" a celkově děsný. Kupodivu i přesto má sem taky namířeno :-). Samozřejmě, že nečekám, že na Phi Phi budu provádět nějaké objevitelské výpravy do míst, kde ještě nikdo nebyl, ale to, že to tam bude pěkný a najdeme nějakou zapadlejší prázdnější plážičku, v to tak trochu doufám.
Po dlouhých třinácti hodinách přijíždíme do přístavu, kde nás čeká další čekání. Trajekt vyplouvá až v deset. Konečně se naloďujeme a vyrážíme vstříc, dalším zahálčivým dnům. Přeci jen konec teto výpravy bude nejspíš trošku volnější než její začátek. Docela se na to i těším, že lehce budeme lenošit, protože za posledních pár dní jsme si moc neodpočali. První výhledy na obzor trochu evokují vietnamskou Halong Bay – to jsou už vápencové homole kolem Princeznina mysu Laem Phra Nang, kam se snad taky podíváme. Díky neprostupným horám je přístupný pouze lodí. Bohužel je dnes takový šedivák, tak snad ani nemá cenu něco fotit. Pevninské pobřeží je kupodivu bez písečných pláží, jak bych tu čekal. Vše zabírá hustý mangrovový porost. Dost lidí zalézá do klimatizovaného podpalubí, já se válím nahoře a po chvíli totálně vytuhávám a probouzím se až s pocitem, že jsem se spálil aniž bych vyšel na pláž. Slunce tu má opravdu neuvěřitelnou sílu. Po chvíli míjíme ostrov Bamboo a pak se už přibližujeme našemu cílovému ostrovu Phi Phi Don. Džunglí porostlé prudké svahy končí u pruhů písečných pláží orámovaných pásem kokosových palem. Obeplouváme mys a už vidíme dlouhou pláž, která se trefně jmenuje Long beach. Zdá se poloprázdná, což nás těší, protože právě sem máme namířeno. Po levici ční z moře neobydlený ostrov Phi Phi Leh, jehož vysoké skály se tyčí skoro až k nebi. Trochu ho proslavil Leonardo di Caprio se svým filmem Pláž. Zajíždíme do nitra zátoky Ton Sai, kde je přístav a městečko vystavěné na úzké šíji, přes kterou se přehoupla pověstná tsunami koncem prosince 2004. Po 42km a hodince a půl přistáváme na našem „prázdninovém“ ostrově. Jsme docela zvědavý jak to tu po třech letech a čtvrt po katastrofě bude vypadat.

Den 44, Na jih Thajska

V cestovce čekáme docela dlouho, tak děláme občasné výpady do ulic pro obživu. Já zase zkouším Jackfruita, Naďa samozřejmě letí pro palačinku. S přibývajícím časem ruch na Khao Sanu postupně stoupá. Konečně se dočkáváme. Přichází typos a provádí nás docela dlouho uličkami na shromaždiště turistů. Všichni dostáváme různé nálepky, podle toho kam máme namířeno. Jsme označený tak trošku jak dobytek :-). Vypadá to, k naší radosti, že si nás Thajské ostrovy podělili rovným dílem. V 19
vyrážíme na dlouho cestu, jak jinak než na jih. Do Krabi by to mělo být nějakých 820km, takže opravdu slušná štreka. Už je tma, tak se zase můžeme kochat nasvíceným nočním Bangkokem. Pak už není na co koukat, jedeme temnotou. Na videu běží Hitmen s anglickými titulky, tak to zkouším chvíli sledovat, ale není to žádná sláva. Další film naštěstí zaspávám, ale poté následující parta Jackass, která vyvádí opravdu jen samé hovadiny mě zase probouzí k životu. Produkce naštěstí končí o půlnoci, takže pravý čas na chvíli zabrat..........

Den 44, Bangkok

Hned brzo ráno vyrážíme směr nábřeží, kde jezdí jako MHD lodě po naší staré dobré známé řece Chao Praya. Sice tu má na šířku jen asi 300 metrů, tedy něco jak Vltava v Praze, takže proti šíři Mekongu směšný číslo, ale i tak vypadá docela mohutně. Kupujeme lístky ke královskému paláci po 15B (8Kč) na osobu a při čekání na loď se můžeme koukat na pěkný most Rama VIII. Cesta lodí je docela zábavná a kupodivu místních pluje daleko víc než turistů. O kus dál je další velký most, okolo občas
mrakodrap. Na páté zastávce vystupujeme. Jsme u královského paláce. Nějak zapůsobila nakumulovaná únava a cestovní ponorka a my se kvůli bezvýznamné kravině docela rozhádáme. Vyústěním toho je, že od přístaviště vyrážíme na prohlídku po Bangkoku každý zvlášť. Už tedy sám si beru za 3,5B (2Kč) přívoz a na druhé straně řeky se jdu podívat ke chrámu Ranních červánků Wat Arun, jednoho ze sedmi, který se prý v Bangkoku nesmí vynechat. Wat Arun je dost zajímavá pyramidovitá stavba, často vyobrazená
na prospektech lákajících do Bangkoku. Nahoře trůní slavný trojhlavý slon Erawan, častý to motiv na zdejších náboženských stavbách. Chrám nakonec okukuji jen z venku, musím trošku víc šetřit, po včerejším nemilým zjištění, že nemůžu tahat děngy z karty. Jedinou výhodou jití dovnitř by byl stejně jen výstup po schodišti a vyhlídka po okolí zhruba z půlky této stavby. Přívozem se vracím po chvíli zpět a hned je na řadě další chrám Wat Po, na mapě pro zmatení turistů uváděný jako Wat Phra Chetuphon, který je v Bangkoku nejstarší a hlavně v něm je největší
ležící Buddha na světe. Odevzdávám boty a husím pochodem vyrážím s davem dalších turistu obejít ležícího Buddhu. Je opravdu gigantický a se svými 46 metry na délku zabírá prakticky sám celou jednu stavbu. Po prohlídce této úžasné sochy vyrážím projít zbytek areálu chrámu. Je to tu hodně zajímavý a pěkný. Různých dalších staveb je tu opravdu velká spousta, až se mě už z toho všeho Buddhismu zatočí hlava a tak nějak cítím, že víc se mě tam už prostě nevejde. Rozhoduji se tedy cíleně vypustit prakticky největší atrakci města – Královský palác s chrámem Smaragdového Buddhy Wat Phra Kaeo. Nějak nemám pocit, že bych se už do Bangkoku nikdy nepodíval, takže to tu nemusím nějak zvlášť hrotit. Vyrážím už hodně rozpálenými ulicemi směr Golden Mount, což je známý vyhlídkový kopec. Tak trochu se loučím s královským palácem, jehož honosné věžičky vidím přes bílou zeď. Hned proti němu je ministerstvo obrany slušně obsypané řádkou děl. Po cestě míjím pár obchodů s Buddhy. Tak takovýhle šopíky u nás tedy nejsou J. Všichni jsou slušivě zabalený v igeliťácích, aby se na ně moc
neprášilo. Však taky jdu ulicí, kam se sjíždějí mniši pro výbavu do svých chrámů z celé země. Konečně narážím na klong, plavební kanál, a odbočuji z velmi rušné silnice. Tady by měl být už umělý pahorek Golden Mount. Tenhle 76 metrů vysoký kopec totiž nevytvořila příroda, ale postavil člověk. Nějak nemůžu najít vchod, tak se ptám pocestných a nakonec procházím opravdu hustým bufáčem a už jsem u úpatí „hory“. Nepřišel jsem zrovna hlavním vchodem :-). Po dlouhém schodišti, kroutícím se okolo kopce, se s dalšími zpocenými Evropany drápu nahoru. Konečně jsem nahoře a můžu se kochat mrakodrapovým panoramatem na obzoru. Vůbec
jsou všichni ti Asijci posedlý výškovými budovami. Stavby bližší mému oku nejsou zas až tak okrasný, tedy když nepočítám sem tam vykukující výstavní chrámy. Zas musím konstatovat taková nepěkná „Delhi“ architektura. Každopádně docela chápu, že se sem chodí spíš na západovku, než v pravé poledne, kdy obzor lehce mizí ve smogu. Jsem už dost umořený, tak slízám z kopečka a podél klongu už pokračuji směr zpět Khao San. Kolem chrámiku Wat Ratcha Naddaram se dostávám na pořádný bulvár Ratchadamnoen s dvanácti pruhy, takže téměř útok na ten největší v Buenos Aires. Mimo ruchu a monumentu demokracie, tu však k vidění nic
není, takže rychle pryč. Konečně dorážím na Khao San. Ukrývám se přežít totální polední pařák do stínu net kavárny. Po skoro dvou hodinách potřebného odpočinku vyrážím znovu do ulic. Nejdřív se však musím občerstvit několika výbornými mandarínkovi džusy. Posilněn vitamíny se rozhoduji přeci jen navštívit ještě jeden chrám. Vybírám si Wat Indra Wihan, kde má být obrovský 45 metrů vysoký, tentokrát stojící, Buddha. Ještě předtím jdu znovu na nábřeží Chao Prayi, kde je menší pevnůstka a
parčík. Lidi tu docela zewlují. Dlouho se tu nezdržuji a pokračuji dál. Po cestě mě odchytává týpek a zkouší na mě v průvodcích často uváděnou fintu s laciným odvozem do chrámu „Happy Buddhy“, kdy pak člověk místo toho skončí v prodejně s obleky. Děkuji, ale fakt nechci :-). Chrám nacházím bez obtíží. Buddha je fakt obrovský, ale daleko víc mě zaujímá scénka jak do nějakého tragikomického filmu, který by snad ani v Hollywoodu nevymysleli. Parta Evropanů kupuje ptáčka v klícce. Prodejce jich má ve větší kleci nacpaných alespoň padesát, aby
vypadaly zuboženě a vyvolaly v člověku lítost. Týpek se ho chystá vypustit a dalších pět ho chce při tom dobročinném činu zachytit na fotce. Klícka se pomalu otvírá ptáček sedá nemotorně na zem a v tom se objeví znenadání herec z pozadí. Stačí jeden plavný skok a kočka si toho nebožáka, který si svobody opravdu neužil, odnáší v zubech pryč. Všichni na to čumí jak puci. Vrchol však teprve má přijít! Prodejce běží pohotově s dalším ptáčkem v ruce a cpe ho do klícky, aby se toto vypečené divadlo mohlo
opakovat :-). Další mlsný kocour tu už naštěstí není, tak má chlapec na památku pěknou fotku jak vypouští ptáčka numero duo. Pak už se pomalu vracím zpět, okouknout jak to vypadá v cestovce. Setkávám se tu s Naďou. Ledy trochu povolují, ale víc v poho to bude nejspíš, až se zrekreujeme na ostrovech. Bangkok se nakonec ukázal jako fajn město, takže pobyt zde mě nepřišel vůbec ztracený. Mít víc času, tak bych tu pobyl klidně déle. Vůbec jsme tu totiž nenasáli noční život, neshlédli zápas v Thajským boxu a list zajímavých míst k navštívení jsme rozhodně taky nevyčerpali.

Den 43, Bangkok - Večerní Khao San

Návratem do Bangkoku uzavíráme velké asijské kolečko a teď nás už bude čekat převážně jen dlouhá cesta na jih až pod rovník do Indonésie. Navíc jsme se zase napojili na náš itinerář. Přesně 43. den jsme sem měli přijet. Opravdu slušně to vyšlo :-). Chvíli nám trvá než se zorientujeme. Zjišťujeme, že jsme byli vysazeny kus od okraje snad nejvěhlasnější baťůžkářské čtvrti na světě – Khao Sanu. Otravuje nás taxikář, ale ten kousek snad ještě zvládneme dojít pěšky. Obcházíme guest housy a všechno se nám zda nějaký moc drahý. Nakonec končíme v nejlevnějším švábíku bez příslušenství za 150B (79Kč) na osobu, který je nejnuznější za celou naší cestu a přitom je stejně drahý jako ten krásný včera. Neřešíme to. Stejně se tu chceme jen vyspat. Po nutném vydýchání se z náročného přejezdu jdeme okouknout, alespoň na chvíli, místní život na hlavní třídě. Tady to opravdu tepe a ulice je plná lahůdek, tak testujeme výbornou amoletu s banánem a čokoládou a několik džusů z čerstvě vymačkaných mandarinek. Naděnka se z amoletky může zbláznit a už teď rozjímá jak se sem zítra zase staví. Zařizujeme navíc i jízdenky na zítra na Phi Phi. Snad všechny noční busy odjíždějí v 18:00, tak bychom to dnes stejně nestihli, ani kdyby se jelo bez prodlev. Registrujeme tu poprvé další sortu turistů, převážně mladých ze západní Evropy a USA, kteří jsem přijeli zapařit a užívat si za solidní asijské ceny. Jedinou „výhodou„ našeho miniaturního kumbálu je stoleček se židličkami před našimi dveřmi, které obsazuje nějaká partička, která chlastá a pořvává do časného rána, takže nocleh je opravdu vypečený po všech stránkách.

Den 43, Cesta do Bangkoku

Na kambodžské celnici jsme vyřízený co by dup a pak nás čeká delší přesun k Thajcům. Přechod je tak trochu roztahaný a hodně rušný. Po absolvování všech razítek přicházíme k poslední kontrole, kde sedí asi pět celníků mající kontrolovat pašovaný kontraband. Cizince pouštějí naštěstí automaticky a místní chlápek, co jde přede mnou, a dává s brašnou, jen tak mimochodem, i 100 Bahtů (55Kč), prochází taky bez problémů :-). Odchytávají nás lidé, co organizují náš odjezd dvoupatrovým busem do Bangkoku. Máme čekat než se všichni lidi sejdou. Nakonec jsou z toho zase další dvě hodiny ztraceny. Je jasný, že do Bangkoku přijedeme kdoví kdy, takže už ten noční přejezd asi nestihneme. Ve volných chvílích jdu zkusit bankomat a potvrzuje se mě, že jsem pin vážně zapomněl :-(. Tak to bude ještě zajímavý. Na hranicích fungují zatím snad nejbrutálnější lidští drožkáři, co jsem kdy viděl. Tahají obrovské naložené káry lidmi či zbožím ručně. Otročina jak ve středověku. Konečně odjíždíme. Pohodlný busík a čtyřproudá silnice jsou hned o něčem jiným. Jet tuhle štradály obráceně, tak je to trochu šok. Teď je taky, ale příjemnější. Krajina okolo je stále plochá, ale o dost zelenější, někde i podobná české. I krávy tu nevypadají, že jim zvoní umíráček. Král Ušák se už na nás též směje ze všech stran :-). Cesta se však zdá dnes už nekonečná. Zjišťuji přítomnost dvou Čechů na palubě, tak když za šera stavíme na odpočívadle dáváme se do řeči. Při baštění kuřete kecáme o cestování. Prý nás viděli už ve Vietnamu v Cantho. V té velké nalévárně s tou překrásnou obsluhou. Tak máme hned co probírat a mlsně vzpomínat :-). Trochu nám závidí, že nás čekají ještě tři týdny cestování po Asii. Oni už frčí pozítří domů. Do Bangkoku přijíždíme za černočerné tmy a je to pěkný zážitek. Trochu to tu působí jak ve velkoměstech někde v USA. Silnice se křižují na pilonech a my občas jedeme víš jak 5patrový dům. Mrakodrapy jsou v pozadí. Až před devátou večerní nás konečně pán řidič zničený propouští ven. Byl to dnes docela očistec.

Kambodža - Zhodnocení

Kambodža měla být podle původního plánu pouze tranzitní země se zastávkou v Phnom Penhu a Angkoru. Díky špatnému počasí ve Vietnamu jsme zde strávili o něco víc dnů a rozhodně jsem nelitoval. Země nám přišla zatím rozhodně ze všech nejchudší a i těch odpadků všude bylo na můj vkus až moc. Na druhou stranu se tu tím pádem naskýtá možnost dobrodružnějšího cestování do odlehlejších částí země než v okolních státech. Ve spojení s jižním Laosem, by se zde nechalo udělat určitě ještě hodně zajímavé kolečko. Líbilo se nám jak v Phnom Penhu, tak hlavně v Angkoru, což je oprávněně jedno z top míst celé Asie. Kambodžská riviéra byla super na odpočinek, ale speciálně sem jezdit jen kvůli ní by byla asi docela hloupost. Nemělo by se taky zapomenout na výborné i když dražší pivo Angkor, které může se ctí soupeřit s nejznámějším pivem regionu Lao bierem. Jídlo nám chutnalo víc než ve Vietnamu a ubytování bylo podobně levné, tedy 8-10$ za pokoj. Určitě stojí za delší návštěvu.

Den 43, Cesta na hranice s Thajskem

Včera jsme dostali instrukci, že máme být už v šest hodin ráno na recepci. Prý se bude vyjíždět velmi brzo. Tato zprava časného vstávání nás kupodivu potěšila. Naplnila nás totiž nadějí, že bychom mohli s trochou štěstí pokračovat ještě dnes večer z Bangkoku na dálný thajský jih. Další velkoměsto se nám už moc ve vedru procházet nechce. Stepujeme dole přesně na minutu, ale vůbec nic se neděje. Motorky pro nás přijíždějí až v 6:35. Vezou nás na druhou stranu města cestou, kterou jsme projeli už se zmateným tuk tukářem. Vysazují nás před cestovkou úplně jako první a pomalu navážejí další a další lidi. Jsme trochu nevrlí, že jsme museli vstávat po včerejším záběru tak brzo a teď tu čekáme jak výstavní muly. Nakonec se přeci jen dočkáváme a přijíždí malý bus, do kterého je věru obtížné se vměstnat. Krosnami je obligátně zaplněna celá ulička, takže je nutné zase využívat gymnastické prvky při průchodu strojem. Sám se divím tomu, že jsem se nějak záhadně uvelebil, ale připadám si tak trochu jako sardinka. Samozřejmě už konzervovaná. Všichni si myslí, že se bude brzo přesedat do něčeho lepšího, respektive většího, ale tuším že je to jen nadmíru optimistická zápaďácká iluze. Odjez je nakonec až v půl deváté. Tak nevím jestli jsme jen nepochopili význam slov, že se bude odjíždět brzo, či máme trochu jiné pojetí času než místní :-). Kambodžané našim směrem připravují něco jako místní dálnici, tak téměř celou cestu jedeme prašnou šotolinou, jako hlemýždi. Krajina okolo je dost nudná. Děsně vyprahlá a plochá. S ničím co by oko zaujalo. Jedinými zajímavostmi této 6hodinové výpravy na 150km cesty byly motorky mající na místě spolujezdce přidělanou desku na které byli naležato přivázaný tři pašíci :-), pak pes ležící u pisoáru s hlavou 20cm u mušle a každý ho musel přeskakovat. Taky nám párkrát chcípnul bus a musel se hromadně roztlačit. Po 14 hodině přijíždíme na hranice docela rozlámaný. Jak jsme s Kambodžou začali, tak i končíme – zlikvidovaný z jízdy.

Den 42, Angkor

Přes noc je na pokoji děsný dusno, takže další z dlouhé řádky nic moc cestovatelských noclehů. Už v sedm ráno přebíráme kola a vyrážíme hodně natěšeni na cestu směr největší památkový plácek v Jihovýchodní Asii. Chlapík co tuhle civilizaci v roce 800 založil netrpěl nejspíš malým sebevědomím. Prohlásil se za „panujícího boha všehomíra“ a i tak se choval. Sláva Angkoru vydržela celých sedm set let, než tu vše vyplenili Siamci. Pak to tu mělo podobný osud jak Machu Picchu, zarostlo to džunglí a znovu se objevilo až v roce 1858. Trošku nás nahlodal čínský Money Buddha s tím, že bychom mohli do komplexu
proniknout zadáčo. V mapě jsou vyznačený checkpointy a u vedlejší silnice, která vede prakticky přímo od našeho penzionu až tam, žádný nakreslený není. Šest kilometrů šlapeme rovinou po přímce a pak zjišťujeme, že Kambodžané zas až tak blbý nejsou a my jsme odchycený u na mapě nevyznačeného checkpointu. Bohužel tu lístky neprodávají tak musíme jet až k hlavní kase. Objíždíme Angkor Wat zezadu a po dvou kilácích jsme u hlavní silnice vedoucí k hlavnímu vstupu. Je odtud ještě
víc jak 2km vzdálený, tak nadáváme. Jedeme jak muly proti mocnému davu všech, kteří směřují do komplexu. Čecháčkovství se zase jednou nevyplatilo. „Chytrých“ turistů tu obchází asi více, protože si nás u vstupu fotí a vstupenka vypadá spíš jako nějaká průkazka. Lístek na jeden den stojí asi adekvátních 20USD. Konečně jsme za „oficiály“ a frčíme podruhé vstříc Angkor Watu, nejznámější památce v Kambodži. Většina lidí, co zde nikdy nebyla, ani netuší, že je to jen jeden z obrovské řady chrámů, co zde khmérská civilizace vystavěla. Celkem tu má být na třech tisících kilometrech čtverečních víc jak sto chrámů a svatyň. Tak to je asi dneska opravdu všechny navštívit nestihneme :-). Kola parkujeme u dlouhatánského kamenného náspu, který vede ke vstupu do chrámu. Celá stavba je totiž obklopena rozlehlou vodní plochou. Kam se hrabou středověké evropské hrady. Tenhle vodní „příkop“ má tak dvě stě metrů na šířku. Postává tu typos, který mě hned kontroluje lístek, tak jsem nakonec rád, že ho mám a nemusím se tu někde plížit po okolí a koukat z dálky. Už je tu neuvěřitelně lidí a slunce je akorát proti nám, tak se rozhodujeme, že prohlídku necháme až na pozdní odpoledne. Sedláme naše oře a razíme dál.
Svištíme další dvoukilometrovou rovinkou a za chvíli už nás vítá úžasná brána s obrovskými hlavami do kdysi mocného města Angkor Thom, ve kterém žilo ve své době asi milion lidí. Samozřejmě, že nejdřív musíme překonat sto metů široký vodní příkop, jehož zábradlí tvoří super propojené sochy. Menší zácpu tu způsobují mikrobusky, které se pokouší projet sice vysokou, ale notně úzkou bránou. Od brány jedeme vnitřkem města k prý nejhezčímu chrámu Bayon. Jedeme vlastně takovým řidším lesíkem bez zbytků zástavby, protože domy pro obyčejné lidi byli ze dřeva, takže zmizely v
nenávratnu dějin. První pohled na Bayon opravdu bere dech. Vypadá jak z nějakého fantasy románu. Nejzajímavější stavba, co jsme tu v Asii viděli. Má 54 věží. V každé z nich jsou zakomponované obličeje, které koukají na všechny světové strany, což mu dává opravdu originální nádech. Na stěnách je pěkná reliéfní výzdoba zobrazující život ve městě a vojenské výpravy. Jediné co kazí trochu dojem je ta šílená návštěvnost. Je tu snad 500 Japončíků. Jsou naprosto všude po grupách alespoň 50 lidí. Asi mají doma Kambodžu v nějaký akci. Potkáváme i skupinu místních, jakože v angkorských krojích.
Lidi se s nimi za úplatu fotí. Ve skrytu duše doufáme, že dál, na míň známých chrámech, bude o „trošku“ větší soukromí. Pokračujeme k Baphuonu, což je pyramidovitá stavba s hodně prudkým schodištěm, jak na vlastní kůži po chvíli zjišťujeme. Kdysi to měla být snad ještě honosnější stavba než Bayon, ale krásou na něj teď rozhodně nemá. Dále je obrovská plocha s ruinami chrámu Phimeanakas, což zas až tak zajímavý není. Pěkné jsou terasy Slonů a Krále Lepera, se spoustou reliéfů a soch, které to z východní a severní strany ohraničují.
V dobách největší slávy to tu muselo být naprosto úžasný. Vždycky jsem si říkal, že kdyby byla možnost se podívat do minulosti, že bych chtěl vidět Řím v době největšího rozmachu, ale teď si říkám, že bych spíš chtěl vidět tohle. Jedeme se podívat o pár set metrů dál k řadě osamocených věží. Není tu ani noha, tak si konečně užíváme i trošku klidu. Tímto končíme prohlídku Angkor Thomu a vyjíždíme se podívat na vzdálenější chrámy. Angkor Thom opouštíme vítěznou bránou, která sice jako by vypadla z oka té jižní, ale jsme tu samy, tak je to hned zážitek o něčem,
jiným. Kousek za bránou jsou nečekaně další chrámy, s nichž Thommanom stojí za zmínku. Menší, ale moc pěkná stavbička. O kus dál je obr pyramida Ta Keo. Sice ji v průvodci docela haní, jako že byla nedostavěná a že ji chybí ozdobné prvky, ale i tak stojí za to si na ní po prudkých a úzkých, skoro horolezeckých schodech, vydrápat. Na další zastávku se zvlášť těšíme. Je jí totiž Ta Phrom, jediný chrám, kde by měly být stromy ponechány tak, jak tam za století opuštěnosti areálu vyrostly. Zatímco z ostatních chrámů byly již ve valné většině vykáceny. Po chvíli začínáme docela chápat proč se restaurátoři chrámu
zasadili, aby šli stromy téměř všude pryč. Nádherné pralesní velikáni pozvolna boří kořeny nejen celé zdi, ale i střechy, když se tam rafinovaně uhnízdí. Na druhou stranu tomu dodávají specifické kouzlo a stavby oblezlé stromy vypadají o to víc zajímavě. Docela by se tu vyřádil i biolog, protože jsou u stromů cedulky, jak se který jmenuje. Zase se to tu trošku zahustilo lidmi, protože tady zastavují autobusy cestovek. Všichni si chtějí vyfotit velmi známe místo, kde strom opravdu solidně obrostl stavbičku. Návštěva tohoto chrámu na nás dost zapůsobila. Člověk si najednou uvědomí, ač se to
nezdá, že by stačilo jen pár desetiletí a města, které se budovaly po celé generace zmizí v neprostupný vegetaci. Plní dojmů pokračujeme na další chrámík štaci. Ty větší jsou od sebe zhruba tak 2-3km daleko, takže vždy chvíli šlapeme a pak relativně odpočinková prohlídka i když slunce zas peče neuvěřitelně. Po cestě míjíme vodní plochu, kde se zase osvěžují vodní buvolové. Jsou to prostě zatvrzelí přátelé koupání. Kolem poledne přijíždíme k chrámu Pre Rup, který má být v dost zuboženém stavu. Dřív než zuboženého stavu si všímáme téměř pouštního okolí. Tak to v této oblasti dopadne,
když se vyseká prales do posledního. Pyramida s otřískanými věžemi vypadá i tak zajímavě, hlavně kvůli naprosto jinému okolí, než u předchozího „jungle“ chrámu. Nějak však už nemáme sílu na prohlídku, zvlášť když si všímáme malé vývařovny, která je ve stínu rozložitých stromů, které přeci jen z jedné strany zůstaly ponechány. Není tu ani noha a je z ní navíc pěkný výhled na chrám. Ceny se mě tu zdají docela vysoký, ale paní hned, když vidí jak trochu rozpačitě koukám na ceník, že nám dá slevu. Tak
hlavní chod domlouváme ze 3,5USD (61Kč) na 2$ (35Kč) a pivo ze 3 taky na 2 dolcky. Úplně jsem si představil jak přijdu v Praze do restaurace, kouknu na jídelní lístek a řeknu „Hm řízek za 80, tak za 50 ho vezmu. A plzničku máte za 30? Tak dnes Vám za ni dám maximálně dvacku“. Pan vrchní na to s úsměvem a dobrou náladou „samozřejmě služebníček“ :-). Siesta je opravdu fajnová a stylová. Kde jinde pít pivko Angkor než v Angkoru. Po načerpání energie, přeci jen chrám s několika sochami procházíme. Pomalu začínám chápat výraz „temple burnout“, když mě to už
nebaví tak jak ráno :-). Dokonce nám tu i nějaký typos kontroluje lístky, tak by zde pobyt na čerňáka byl asi opravdu riskantním. Burnout se lehce potvrzuje, když další chrám po cestě, dost podobný Pre Rupu, East Mebon už ani nenavštěvujeme. Po dalších pár km zastávku už děláme. Jsme u Ta Somu, což je sice malý, ale pěkný chrám, kde jsou zase brány s hlavou a stavbičky zarostlé pralesními stromy. Info o brutálním kácení v areálu, není tedy asi zas až tak žhavý. Další zastávkou na Grand Tour okruhu by měl být Neak Pean, který však neleží přímo u silnice ale po prašné cestě ještě asi půl kilometru. S koly nás na docela širokou pěšinu z nepochopitelných důvodů pustit nechtějí, tak na něj pečeme. Při další cestě trochu šlápnu do pedálů a schválně předjíždím tuk tukáře. Je to pohodář, tak se s ním dávám za jízdy do řeči a on ať se ho chytím. Trošku artisticky se držím konstrukce, on šlape na plyn a já pomalu mizím Nadě za obzorem :-). Po chvíli se radši pouštím, abych nedostal sprďáka, že jsem ji zmizel :-). I tak je nabručená, což se dalo čekat, když musela šlapat a já se vezl :-). Posledním chrámem na Grand Touru je Preah Khan, který už na mapě vypadá slušně rozlehle. K východnímu vchodu je to taky pár set
metrů zajížďka. Kola parkujeme u stánků a přes řeku či vodní příkop vcházíme do zajímavého areálu. Jako první je stavba připomínající kostel, ale v khmerské architektuře, což je prý unikát. Preah Khan je hodně rozpadlý, ale působí dost tajemným dojmem. Je to takové malé bludiště. Líbí se nám tady. Po slušná řádce kilometrů přijíždíme zpět k Bayonu, který je už pěkně nasvícen odpoledním světlem. Naposledy se kocháme stovkami usměvavých hlav shlížejících na nás z věží. Koho mohlo napadnout, tohle postavit? Před návštěvou Angkor Watu, nám den ještě zpestřuje skupinka žebravých opičáků. Jako
třešnička na dortu nás teď čeká nejslavnější ze všech chrámů, samotný Angkor Wat. Davy jsou tu stale ohromné, tak se občas chodí téměř husím pochodem. Chrám je téměř celý zachovaný, nebo docela umně zrestaurovaný a opravdu rozsáhlý, takže procourat ho je docela na dlouho. I přes to, že je to největší skvost khmérské architektury nepůsobí na mě rozhodně tolik jak některé předchozí chrámy, částečně pobořené a zarostlé vegetací. Možná jsem už taky ovlivněn únavou z celodenního rajtu. Po prohlídce se vracíme k vodnímu kanálu odkud je nejklasičtější pohled z celé této lokality. Angkor Wat, dozlatova
nasvícený pozdním sluncem, se jak pohádkový hrad odráží ve vodě. Odtud je opravdu moc krásný a dost si napravuje reputaci :-). Postáváme u jezírka, kocháme se a kdo to nepřichází – Mr. Fox. Svět je proste malej. Dáváme společný foto a pak vyrážíme na opravdu poslední štaci tohoto dne, na Sunset point. Kola parkuje pod kopcem a ještě chvíli čekáme, než dorazí Mr. Fox, který ještě hledal před angkor Watem svého tuk tukáře. Dával to tady dnes
trošku víc relaxačně než my. Sice je Sunset point doporučovaný jako "tajný" tip, ale je tu lidí opravdu jak much. Někdo se dokonce nechává vyvážet nahoru na slonech. Což je docela dobrý nápad, protože je to, na jinak plochou Kambodžu, docela pahorek. Na vrcholu trůní nejstarší chrám – Phnom Bakheng, což je docela mohutná pyramida. Celý vrchol stavby je už bohužel obšancovaný lidmi. Je to tu jak na Václaváku a výhledy se mě zas až tak úžasný nezdají – Angkor Wat je odtud už hodně daleko. Čekat tady na západ by mělo kouzlo a romantiku tak v pár
lidech a ne v téhle smečce, tak nečekáme až slunce úplně zaleze, loučíme se Mr. Foxem, už asi definitivně, a rychle chvátáme zpět ke kolům. Chvátáme hlavně z důvodu, abychom ještě většinu cesty zpět profrčeli za světla. Tma však padá rychle, tak po chvíli nahazujeme dynama, ale ta svítí asi tak jako větší světlušky. Kousek za hlavním vstupem zahýbáme z hlavní silnice, a frčíme vedlejškou. Chceme se napojit na tu silnici vedoucí prakticky přímo k našemu hostelu. Bohužel jsme zahnuli předčasně, tak přijíždíme do
nějaké zapadlé vesnice, kde na nás místní trošku nevěřícně koukají. Dál pokračujeme po polňáčkách tak trochu intuitivně. Naděnka je z toho lehce vyjukaná, ale tady se přeci ani ztratit nemůžeme J. Po pár set metrech se konečně napojujeme na hlavní silnici, tak jsme na jednu stranu rádi, že jsme zpět „na mapě“, ale jinak je to už docela nepříjemná jízda, hlavně kvůli velkému ruchu a navíc moc vidět tedy nejsme. Tak snad nás nějaký dobrák nepřejede. V 19 hodin naštěstí ve zdraví přijíždíme zpět na hotel. Byla to
nádherná, ale dost náročná dvanáctihodinovka, což může dosvědčit třeba bolavý zadek :-). Ujeli jsme pěkných 55,5km v pěkným vedru a pár km ještě navíc přidali pěšky. Vypil jsem skoro 7litru tekutin, což není zrovna málo. Angkor je opravdu hodně pěkný. Je to asi nejzajímavější historická lokalita v Jihovýchodní Asii. Musela to být opravdu impozantní civilizace, když vystavěla takovou spoustu pyramid. Co mě příjemně potěšilo, že některé z chrámů byly téměř bez lidí. Ty nejvíc profláklý jsou však bohužel narvaný až k prasknutí, zvlášť stohlavými stády Japončíků. Projeli jsme dnes slušnou řádku chrámu, ale i tak
nám spousta vzdálenějším unikla. I tak si myslím, že jeden intenzivní den tu v pohodě stačí i když všichni doporučují 2-3dny a průvodce dokonce sedm. Radši se sem znovu podívám, než abych se tu po pár dnech začal nudit a odjel s tím, že se mi to tady okoukalo. Kambodža si opravdu říká o důkladnější průzkum :-). Večer ještě zkouším vybrat děngy z bankomatu, protože hotovost začíná docházet, ale nedaří se :-(. Nejsem si jistý PINem, tak nevím jestli mám nadávat na sebe nebo na kambodžský bankomaty. Každopádně ještě minimálně 10 dní bych mohl přežít, tak
řešení situace nechám až na Thajsko. Od paní recepční kupujeme lístky na zítra až do Bangkoku za 12USD (209Kč), což se nám zdá hodně fajn. Do postele padáme mrtvý, byl to fakt hodně dlouhý den, ale super!

Den 41, Večerní Siem Reap

Na autobusáku nás čeká překvapení. Postává tu mladý tuktukář s cedulí "Welcome Mr. Liska". Tak tady mají pěkně propracovaný systém předávání byznysu. Najednou mě dochází z jakého důvodu se mě včera večer ptala prodavačka lístků na jméno. Jdeme tedy k němu a hned do nás hučí nějaký svůj spřízněný guest house. My jsme si však po cestě z brožury už vybrali guest house Golden Mango, kde má být internet free a hlavně kola také gratis. Angkor, chceme projezdit na kole, tak je to pro nás ideální volba. Chlapec je trochu zmatený nečekanou změnou jeho plánu, ale i tak se tváří jako no problem a vyráží na cestu. Jede docela pomalu a se svým komplicem obhlížejí, jak ostříži, okolí. Vypadá to, že vůbec netuší, kde to naše ubytko leží. Nakonec projíždíme celé město až k cestovce, kde to naše Golden Mango dlouho řeší. Jsou to zmámenci, protože ten náš vyhlídnutý guest house je skoro tam, odkud jsme vyjížděli. Frčíme tedy zase nazpátek. Prostě zajímavých 45 minut na drožce, kdy by si člověk radši už po náročným dnešku na pokoji odpočíval. Baráček je však úplně nově postavený, tak si budeme snad poprvé na cestě užívat i trochu komfortu. Dokonce je před dveřmi i ostraha. Se sympatickou paní hoteliérkou lehce smlouváme a za cenu 9USD (157Kč) za moc pěkný pokoj jsme navýsost spokojeni. Paní nám zdůrazňuje, že je to zaváděcí, protože jsou nový a nikdo je nezná. Za chvíli se ozývá ťukání na dveře a on tam stojí zase ten jouda a ptá se jaké máme plány na zítra, že by nás povozil po Angkoru. Jelikož chceme jet na kolech, tak je to sním naštěstí brzo vyřízený. Večer nás ještě hlad vyhání na chvíli ven. Siem Reap je však pěkný zapadákov. Nebýt těch chrámů opodál, tak by se tu nikdo nezastavil. Testujeme stánky v okolí a pak i dobrou obr restyku pod širým nebem plnou místních. Před spaním ještě dáváme ten avizovaný free net. Zdá se, že jsme v hotelu asi sami, jaký je tu klid.

Den 41, Cesta do Siem Reap

Myslíme si, že si alespoň chvíli před odjezdem odpočineme na cimře, ale už v 11:20 pro nás přibíhá pikolík, že už na nás venku čeká sběrný mikrobus. Ve chvatu balíme a po pár minutách jsme už na autobusáku. Kupodivu odjíždíme na čas. Čeká nás zhruba 320 km a šest hodin, tak jsme zvědavý, jak nás proslavené kambodžské silnice vyklepou. Kupodivu jedeme po dobrém asfaltu i když silnička je na naše poměry dost úzká. Jak nějaká zapadlá 3.třída. Z okénka sleduji venkovský život a klasické obrázky z této zajímavé země – Na střeše plného mikrobusu je
přidělaná postel, na které sedí pět týpků. Jinde zase nějaký mistr přidělal k motorce valníček, který do gigantické výše obestavěl bedničkami, že sám skoro není vidět. V jednom rybníčku chlapík myje krávy, v druhém jiný typos motorku a ve třetím se kravky koupou společně s dětmi.Všude jsou domy na kůlech, které tu mají spoustu výhod. Dole je stín a probíhá zde veškerý život. Zároveň to slouží i jako garáž a stáj pro dobytek. Nahoře se spí a když přijde velká voda, tak se věci vytahají nahoru a vyplouvá se z horního patra, jako improvizovaného mola, kanoemi. Před každým domem je vykopána docela solidní rybníček, teď ve většině případů vyschlý, ale v době dešťů se naplní a po skoro celý zbytek roku je voda pro dobytek. Přestávku máme u velkého bufáče, tak lehce obcházím okolí. Kravky tu mlsně obíhají hromady s odpadem a hledají pamlsky. Okolí je tu hodně ploché s docela velkým počtem chrámů. Občas je zemědělská krajina vystřídána řídkým palmovým forestem vyčáhlého vzrůstu. Nekonečnou pláň najednou obzvláštní skalnatý kopec. Těsně před Siem Reapem je dopravní nehoda a akorát jednoho nešťastníka přikrývají plachtou. Nepěkný konec tohoto přesunu přes půl Kambodži :-(

Den 41, Dopolední prohlídka Phnom Penhu

Spalo se nám krásně, tak vyrážíme do města až kolem osmé. Poprvé, na této cestě, si zaboucháváme klíč na pokoji. Teď to řešit na recepci nechceme, tak doufáme, že nás kolem poledního něčím nepříjemným nepřekvapí. Sice je taková šedivá obloha, ale vedro je už pořádný. Jdeme stejnou cestou jako včera – směr nábřeží. Po cestě míjíme, tady oblíbené a dost rozšířené, pomelové károstánky. Na nábřeží vlají vlajky všech možných států a i naší republiky, což je pro vlastence příjemné. Koukáme na soutok Mekongu s Tonle Sapem a hned si tu člověk uvědomí, jak je
u nás doma všechno kapesní. Soutok Labe s Vltavou u Mělníka je na místní poměry bezvýznamná událost. Funguje tu zajímavý efekt. Když je Mekong rozvodněný otočí tok řeky Tonle Sap a část jeho vody teče místo do Vietnamu do vnitrozemí, kde napouští gigantické jezero Tonle Sap. V době sucha je tomu přesně naopak, vypouští se jezero. Velikost této vodní plochy se tak mění z 2 700km2 na 16 000 km2. U chrámíku je teď hodně živo. Obstupuje nás skupina žebráků mrzáků s amputacemi po
šlápnutí na minu, kupa malých dětí a prodavačů vykupujících svobodu pro ptáčky, tak radši mizíme opodál ke královskému paláci. Je to rozsáhlý areál plný krásných, zas trochu jiných, staveb. Ještě, že je něco vidět i z venku, protože nás dovnitř nevpouštějí, kvůli tomu, že má Naďa holé ramena. Tak se rozhodujeme obejít spolu další památky a sem se vrátím až na zpáteční cestě. Vstup do komplexu je za 23 000R (104 Kč). O kousek dál je takové náměstí bez invence, za to s velmi invenčním národním muzeem, které vypadá jak zvláštní červený chrám. Dál
pokračujeme normální zástavbou, která je taková asijsky nehezká se spoustou elektrických kabelů vedoucích nad zemí. Krámků se vším možným je tu též nepřeberně. Zajímavá je velkolepá zchátralá vila z nejspíš francouzských časů. Už nás tu docela prudí tuktukáři, kteří se snaží konverzovat stále to samé každých 20 metrů. Jsou tu každopádně nejúpornější, co jsem kdy viděl. Další zastávkou je klášter Wat Ounalom, ve kterém panuje naprostý klid. Na dvorku jsou rozmístěné podobné sošky slonů a jiných postav, jako v tom zapadlým templíku v Hanoji. K tomu věžičky alá Angkor. Hlavní budova chrámu
vypadá docela moderně, takže celkově to tu vypadá docela nesourodě. Shodujeme se, že zvenčí vypadá lépe. Zase narážíme na uličku „benzínových pump“. Je tu docela cvrkot. Motorkáři sem jezdí dočepovat své vyhládlé stroje. Za chvíli vidíme mnicha s oranžovým parapletem, úplně jak z přebalu Lonely Planet Laos. Máme namířeno k nejvýznamnějšímu městskému chrámu – Wat Phnom, který je na jediným malém pahorku ve městě. Je to docela dálka a v tomhle vedru dost úmorná cesta. Docela rozmýšlíme změnit trošku plán a strávit v
Bangkoku jen nezbytné minimum času a jet hned na jih. Nějak už nemáme chuť a sílu na další velkoměsto v téměř rovníkovým žáru i když třeba tady se nám dost líbí. V Phnom Penhu mají název jen bulváry, normální ulice mají jen čísla, tak pomalu odčítáme čísla k odbočce číslo 94. Konečně ji nacházíme. Je docela zpustlá a v opravdu pomalé rekonstrukci. I náměsťopark kolem chrámu Phnom je hodně zpustlý. Postává tu chlapík se slonem na projížďky, tak se z něj může Naďa skoro zbláznit a přitom vzpomíná na Púťu z Thajska. Slon tu baští banány po celých
trsech, tak nevím zda je lepší slona šatit či živit :-). Do chrámu stoupáme po krásném schodišti se sochami nágů a lvů. Předtím musíme zaplatit poplatek 1USD, který se vybírá pouze od cizinců. Vnitřek svatyně je moc pěkný. Po stěnách jsou krásné malby s výjevy z Buddhova života a v centru zase spousta soch Buddhů. Někteří třímají v rukách darované peníze. Jako bonus tu mají nevkusné svítící elektronické kolo, nejspíš výrobek made in China, které tomu tu dodává trošku pouťový charakter. Cestou na obídek míjíme obrovského chcíplého potkana. Je jich tu fakt docela dost. Doufejme, že to nejsou kluci
moráci. Hledáme naši restyku ze včera. Po chvíli se daří a znovu je to výborný, tak si asi poprvé neodpustím malou reklamu. Byl to Halal restaurant na 130 ulici. Prohlídku královského paláce už bohužel nestíhám. Taky mě docela mrzí, že nevybyl čas na návštěvu muzea genocidy Tuol Sleng se slavnou mapou Kambodži z lidských lebek. Přicházíme do hotelu a s klíči není naštěstí žádný problém. Phnom Penh nás příjemně překvapil i přesto, že se o něm píše, že tu nic k vidění není. Z velkoměst, co jsem tu zatím navštívili, nás zaujal rozhodně nejvíc. Buddhistická architektura je tu navíc trošku jiná.