Konečně jsme dostříhali, ten nekonečný metr a indický sen je nadosah. V práci udeřila pátá a já to tu na tři týdny balím. Uháním směr hlavní nádraží vyzvednout Ivana řítícího se sem šílenou rychlostí z Košic již od rána. Čekání se, jak se dalo očekávat, docela protáhlo a já víc jak hodinu trávil čas s individui na hlaváku, než jsem se ho dočkal.
Ivanova narvaná, 80 litrová, krosna je opravdu monstrózní. Přeci jen si, narozdíl ode mně, bere spoustu foto materiálu. Sám jsem zvědavý, jak se moje výbava vejde do mého, jen 60 litrového, „batůžku“.
U Číňanů dáváme ještě poslední „českou“ večeři a pak už na bytě rozdělujeme společnou výbavu. Ivan si vybírá stan. Já ponesu veškeré vaření hrnec, vařič, láhev na benzín a zatím dost objemnou tašku dehydratovaný stravy. Budeme muset pořádně hamat, ať se s tím nepotáhnu domů.Kupodivu se mě tam všechno vešlo i když pohorky prozatím skončili v mém příručním batůžku, tzn. ho skoro celý zaplnili. Pak už jen chvíli kecáme a rozjímáme, co nás tam čeká, a razíme kolem desáté spát, ať jsme na zítřejší den D čilý.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat