Indické zajímavosti přímo od zdroje

S Ivanem se bez problému nacházíme. Na obídek vyrážíme do restaurace Leh View, která je až na terase ve třetím patře, takže ještě o patro víš než naše oblíbená. Výhledy na město jsou odtud opravdu nejlepší, ale personál patří k těm vlažnějším. Po obídku jdeme na chvíli odpočívat na hotel. Navečer zase vyrážíme do města. Nejdřív jdeme do cestovky, která se ukazuje jako šméčkařská. Najednou nám tvrdí, že ti lidi, co s námi měli jet si to rozmysleli a pojedou k jezeru na motorkách. Jeví se to dost nepravděpodobně a hlavně ten zájezd teď vychází prakticky dvakrát tolik než na čem jsme se dohodli. Samozřejmě máme už od nich zařízený permity na zítra a
kdyby jsme chtěli jet s jinou cestovkou tak bychom museli zase až další den, což se nám nechce, takže si holt nakonec připlácíme a Ladakh Eco Adventure nedoporučujeme :-). Chceme dnes ještě zajednat jeep do nížiny, ale těmhle už kšeft dělat nebudeme a jdeme jinam. Není to vůbec problém a je to jen o fous dražší než kdybychom jeli busem, který jede tu štreku dva dny a musejí se platit navíc předražený kempy v Sarchu či Darche. Takže odjezd odtud bude 6. září. Po cestě na hotýlek míjíme naši známou psí bandu Velkého šefa jak se v počtu devíti kusů pohodářsky rozvaluje na hromadách s pískem a jiným bincem.
Večer si povídáme s klučinou, který už hotel prakticky vede, o Ladakhu a jak se tu lidem žije. Na místní poměry je hrozně vzdělaný, jezdil do Delhi na univerzitu. Chlubí se nám, že jejich rodina otevřela hotel jako druhá v Ladakhu, asi jen dva roky po Old Ladakh house, takže jsme zde spali ve dvou hotelech s nejdelší tradicí. Konečně nám objasňuje, proč nám tu nefungují mobily. V Kashmiru, oproti zbytku Indie, funguje nějaká jiná síť, která s největší pravděpodobností nepodporuje roaming. Ptáme se ho jestli byl někdy v Číně, když ji má hned za rohem. Samozřejmě nebyl a vlastně by ani nemohl i
kdyby chtěl. Nemá pas a prakticky ani šanci ho získat. Prý je na to potřeba tolik lejster, že ho reálně vlastní jen ty nejbohatší a členové nejvyšších kast. Takže, když člověk potká Inda v zahraničí, tak to rozhodně nebude nějaký looser. Docela nás překvapuje, když nám říká, že v Indii není něco jako občanka. Prý každý při narození dostane něco jako u nás rodný list a to je vše. Když ho ztratí, tak vlastně oficiálně neexistuje. Sociální systém tu též žádný není, každý se holt musí o sebe postarat, tak jak nejlíp umí. Schvaluje nám naši zítřejší návštěvu jezera Pangong, prý je
to nejkrásnější jezero v Ladakhu a podle něj i na světě. Váže se k němu zajímavost, kterou prý téměř nikdo neví. V takovém území nikoho, hluboko v horách na hranicích, má být postaven velikánský hotel dostupný jen vrtulníky, kde se schází na jednání vládní činitelé Indie a Číny. Tak tam se asi nedostaneme :-). Ptáme se ho i na ladackhého krále. Prý jeho rodina stále žije v normálním vesnickým stavení v městečku Stok. Okázalost je dávno pryč. Také nás zajímá jak je to s tou vyhlášenou, krutou zimou. V Léhu je to prý naprosto v pohodě. Sice je velký mráz, ale sluníčko svítí, tak to není tak hrozný, dle jeho slov jen na svetr :-). Nakonec od něj dostanu modlitební praporky, čehož si vážím, budou zdobit můj pokojík. Byl to příjemný a zajímavý rozhovor.