Léh poprvé (3 500m)

Vystupujeme z letadla a jsme nadšení okolím, je to tu tak jiné, než u nás. Hlavně je tu pro Evropana konečně přijatelný podnebí, teplo tak akorát a sušší vzduch. Tropy v Delhi jsou naštěstí za námi. Letištní budova je opravdu malinká, tak má co dělat zpracovat všechny turisty. Nakonec musíme vyplnit nějaké přihlašovací lejstro, kam vypisujeme, že budeme přebývat v Old Ladakh Guest Hausu, což je tip od jednoho člověka z PhotoPostu, co tu byl loni, a moc si to tam pochvaloval. Doufáme, že tam bude volno. Před letištěm je shluk taxikářů, tak jednoho z nich odchytáváme. Jmenuje se Lotos, jak později zjišťujeme. Je to sympaťák, tak se sním rovnou
domlouváme na zítřek. Staví se pro nás ráno před guest house a proveze nás klasickou klášterní tour a vysadí na začátku treku v Martselangu. Cesta od letiště do středu Lehu, kde se chystáme bydlet, není moc dlouhá. Po cestě vidíme první buddhistické chorteny, které nás budou provázet po celou dobu, co zde budeme. Je to tu dost prašný a spousta baráčků z nepálených cihel jak v Bolívii. Moc mě to ani nepřekvapuje, bude tu asi více podobných věcí. Lotos jede, kam až to jde a pak nás vede až před guesthouse. Je tu docela binec a musíme taky překračovat stoku, která vede přímo na cestě a jak loďky se v ní kolíbají
plastovky. Takový čuněc jsem tu tedy neočekával. Zdravíme první místňáky po jejich džulej a všichni se tváří přátelsky. Guest house pro turisty se pozná jednoduše, oproti baráčkům pro místní vypadá opravdu výstavně. Old Ladakh, kam máme namířeno, má být ze všech nejstarší. Úplně první ubytování pro turisty v celém Ladakhu, když se v roce 1974 otevřel světu. Mají tu naštěstí volno, tak se loučíme z Lotosem, zítra už v 7 ráno nás tu vyzvedne. Místnost stojí 300 Rupií, takže 75Kč na osobu, což je hodně fajn, zvlášť v porovnání se včerejším podvodným „luxury“ hotelem. Sídlíme v prvním
patře, tak testujeme první výstup s krosnou a je to cítit, že už nejsme v nížině. I těch 10 schodů dá zabrat. Lezeme hned na střechu, trochu se tu rozhlídnout po okolí. Ivan spouští GPS a jsme v 3 525 metrech nad mořem. Poprvé na vlastní oči vidíme krásné panoráma Léhu. Pusté hnědé hřebeny, nad kterými se tyčí sněhem a ledem pokryté štíty pohoří Stok s nejvyšší horou širého okolí Stok Kangri (6 152m), které je vidět snad úplně odevšad a patří k Léhu jak Lomnický Štít k Popradu. Vypadá opravdu impozantně, skoro až nezdolně. Na tohohle giganta, že chceme vylézt?
No potěž. Kam až oko dohlédne jsou střechy domků starého města, kterou jsou používané jako púdy u nás, tzn jsou plné různého harampádí. Nad námi se tyčí mohutný královský palác zvaný Malá Potala a ještě výše Namygal Tsemo gompa na dvojvrcholové hoře Vítězství, jejíž vrcholky jsou spojené provazem modlitebních praporků, které se ostatně třepotají všude kolem nás. Rozšiřujeme si slovní zásobu Gompa = klášter. V tomto buddhistickým kraji se však také tyčí, jako trojský kůň, minaret muslimské mešity. V budoucnu se ještě uvidí, čí slovo je silnější, zda
Buddhy či Alláha. Na střeše nezůstáváme moc dlouho, už se těšíme jak se na chvíli natáhneme na naší manželskou postel. Odpočinek potřebujeme jak sůl a taky si tělo snad trošku v klidu přivykne na řidší vzduch. Zkoušíme ještě poslat SMS, ale síť se nechce chytit :-(. No nic dáme vědět odpoledne z netu. Pospáváme víc jak tři hodiny, ale pak už nás to neodolatelně táhne ven. Ještě jednou dáváme kochací výhledy za střechy a pak už vyrážíme plný elánu do městečka na první vysokohorskou „túru“. Vyrážíme cíleně šnečím tempem, abychom
organismus zbytečně nezatěžovali, než si přivykne na zdejší nedostatek kyslíku. Přeci jen jsme na úrovni alpských vrcholků, kam Evropan jen na pár minut nakoukne, aniž by tam dlouhodobě vesele vegetoval jako my zde. Přes úzké uličky se dostáváme na Main Bazaar, což je hlavní bulvár vedoucí centrem Léhu a je tu soustředěno spousta krámků se suvenýry, restaurace i provizorní zelinářský trh přímo na chodníku. Jsme tu svědky útoku záludného skotu na zelinářský „krámek“. Kravka si nehybně, flegmaticky postává u chodníku, jakoby ji tenhle svět absolutně nezajímal a najednou vyráží jak tygr útokem na hromadu zeleniny. Sice dostává proutkem od nešťastné zelinářky, ale myslím si, že ji plná tlama šťavnaté zeleně dostatečně uspokojuje :-). Celkově jsou ale ty bezdomovecký krávy takový od pohledu zubožený. Opravdu moc zdravě nevypadají a stejček by z nich asi moc šťavnatý nebyl. Turistů je tu opravdu spousta, průvodce nelhal. Nejsou tu jen trekaři, ale i spousty postarších, kteří sem přijeli okouknout Buddhistickou kulturu, bez čínské represe. Člověk však musí dávat pozor na několik záludných míst – jsou to obrovské kanály, sice částečně schované pod mříží, ale dírou, co už krytá není, bych se do té obrovské túně splašek lehce propadnul. Tady se asi nevyplatí motat večer navátý. U zelenobílé mešity, před kterou se shlukují fousatí Kashmířani, odbočujeme z ruchu města na toulky zašlými uličkami starého města, ve kterých se valí obrovská spousta větších nažloutlých psů. V některých zákoutích to smrdí jak na veřejných záchodcích, které si zde místní dělají asi jak se jim zachce. Přicházíme na úpatí kopce, kde jsou dva sněhobílé pyramidovité čorteny, což jsou vlastně modlitební a pohřební mohyly. Nad nimi je menší červená gompa. Po chvíli přicházíme ke královskému paláci. Na místní poměry je to opravdu monumentální, devítipodlažní budova. Dnes je v lehce zchátralým, až havarijním stavu, protože místní králové zde již dlouho nepobývají. Roku 1830 vtrhly do Ladakhu vojska prvního Kashmírského maháradži a ukončily jejich několika set letou selanku. Královská rodina byla donucena se přestěhovat opodál do vesnice Stok. Válí se tu okolo spousta stavebního materiálu, tak snad Indové myslí rekonstrukci paláce vážně, což je jen dobře. Byla by to škoda, nechat palác spadnout. Nahlížíme dovnitř, ale je tam temnota a vypadá to naprosto prázdně, tak to tu dál nezkoumáme a už vyhlížíme na klikatou cestu směrem na kopec. Čeká nás první aklimatizační výstup, protože Namygal Tsemo gompa je jako správný buddhistický klášter vysoko nad ostatními místními budovami. Klášter je pojmenovaný po nejvýznamnějším ladackhým králi Namygalovi, který v 16. století přesunul hlavní město ze Shey do Léhu a tím nastartoval jeho největší prosperitu v dějinách. I když novodobá turistická éra to tu taky slušně živí. Co na tom přesunu bylo tak státnicky moudrého? Postraním údolím, které Léh kontroluje, totiž vedla slavná Hedvábná stezka a karavany tu odpočívaly před náročným přechodem Karakorámu do Číny. Šouráme se zvolna nahoru a výška je docela cítit. Krátké přestávky využíváme na čím dál tím lepší rozhledy po okolí. Je krásně vidět, že zeleň je jen podél řek, jinak je to vyprahlá pustina bez života. Náš zrak stále magicky přitahuje krásný ledovcový vrchol Stok Kangri, který je opravdu vidět skoro odevšad. Ve výhledu je taky spousta stožárů na mobily, tak přemítáme, proč nám přestaly fachat mobily, když v Delhi šly. Je to pěkná záhada. Konečně vystupujeme do sedla mezi oba vrcholy a zjišťujeme, že sem z druhý strany vede silnice pro mastňáky. Nejdříve jdeme na nižší vrchol, kde odpočíváme a rozhlížíme se po tomhle světě, který je jak z jiné planety. Nad námi se ve větru třepotají modlitební vlaječky. Prostě cestovatelská nirvána. Sedíme ve výšce cca 3 700 metrů, takže letošní výškový rekord z velikonočního výstupu na Similaun (3 606m), je překonán. A přitom je tohle zatím jen startovací výška :-). Celý Léh se krčí hluboko pod námi a my na druhé straně zeleného údolí konečně pořádně vidíme i jeho další symbol, Shanti Stúpu, kterou zde postavili Japonci. Tam si taky musíme udělat výšlap, ale dnes už rozhodně ne. Koukáme i na východní předměstí Léhu. Tak tam to musí být brutální bydlet. Baráčky stojí na prašné, kamenité pláni. Fascinují mě jejich zídkami ohraničené pozemky, slovo zahrada mě sem moc nepasuje, na kterých vůbec nic není. Cvakáme jak o život, ale světlo nic moc, tak sem určitě ještě jednou zajdeme na západovku. Přecházíme na druhý vrcholek, na kterém stojí klášter. Vstupné je na naše 5 Kč, což je fakt směšný obnos. Prohlížíme si první buddhistickou svatyni s velkou sochou Buddhy a fotkami vysmátého Dalajlámy. Šero a vonné tyčinky tomu dodávají atmosféru. Z vrcholu se nám otevírají i první výhledy na sever. Tam někde v dálce je i sedlo Khardung la, prý nejvyšší motorizovaný průsmyk na světě. Doufáme, že bude čas si tam taky vyjet. Pod námi je krásně zelené údolí řeky Changspa s úrodnými políčky, které ostře přechází v poušť. Splnili jsme stanovený aklimatizační plán, tak se vracíme plný dojmů zpět na hotel, na další povinný odpočinek. Nechceme rozhodně riskovat horskou nemoc, jednou mě to bohatě stačilo. Bolívijské utrpení je opravdu nezapomenutelné. Snad to bude takhle stačit, protože by samozřejmě lepší bylo, kdybychom ještě zítra pobyli zde a pochodili nějaké kopečky po okolí. Bohužel času nemáme moc k dispozici, ty tři týdny jsou na takovou výpravu až hříšně málo. Uplynuly asi jen dvě hodinky a my už se zase chystáme vyrazit do města. Chceme nakoupit vody na trek, napsat zprávy domů a hlavně se pořádně navečeřet. Taky by jsme rádi okoukli jak je to s autobusy zpět do nížiny. Před odchodem zase lezeme na střechu, trochu se pokochat. Vtipem večera se stal obrovský nápis na rodinném baráku „Don´t urin here“. Punjábci na to samozřejmě nebrali ohled a dokonce hned tři si tam simultánně ulevovali :-). Na hlavní třídě vcházíme do internetový kavárny a bojujeme s dost pomalým webem. Sice jsou všude obrovské nápisy Satelit internet, ale jestli je na všechny kavárny jen jeden, tak se není čemu divit, že se to tak vleče. Jsem nabitý zážitky, tak chci napsat obsáhlý email, ale vůbec mě nebaví spisovat, tak to odbudu jen pár větami. Další zprávu domů bychom měli psát až za dlouhých 14 dní. Všímáme si i spousty cestovních kanceláří nabízející výlety po okolí i jízdenky do nížiny. Tak to nebude nejspíš problém něco pak schrastit. Už mě pěkně kručí v žaludku, tak se rozhlížíme po nějakým zajímavým podniku. Restauraci naschvál vybíráme plnou lidí, aby nám neservírovali nějaký zbytky od včera. Je to klasická zahrádka hned u rušné ulice. Naproti přes ulici je v patře jiná s výhledem, tak tam půjdeme asi příště. Konečně si taky můžu objednat nějakou specialitu. Vybírám Chicken Tikka Masala, což jsou osmažený kusy kuřete v lehce pálivý omáčce. Ivan nechce moc experimentovat, tak si dává pizzu. Kuřátko je dobrý, takže to nebyla vůbec špatná volba. Vracíme se už za začínajícího soumraku a překvapují nás davy Punjábců s ešusy, které jsme tu předtím nezaregistrovali. Ivan poznamenává, že asi vylezli ze svých nor :-). Na západovku vylízáme, zase jak už dnes po několikáté, na střechu. Město už je celé v temnotě, ale okolní kopce jsou zbarvený úplně do oranžova. Parádička.
Před spaním ještě rozjímáme o dlouhé cestě do hor, která nás zítra čeká. Bude to něco, co jsme ještě nezažili. Ztichlé město a náš polospánek přeruší jen hlasité kvílení muezína volající muslimy k modlitbě.