Let do Léhu

Po půlnoci čekáme s bágly na recepci a docela se těšíme, až z tohodle hotelu nadobro vypadneme. Přeci jen k němu nemáme moc důvěry, po včerejší anabázy. Naštěstí se tak po 15 minutách dočkáváme slíbeného taxíku, který však není oficiální. Je to normální osobák, který řídí asi jen nějaký zpřízněnec mafiánských hoteliérů.
Frčíme nočním Delhi a obrazy jsou podobné jak včera. Houmlesáci už zase mají ustláno po chodníkách. Některé jejich nocležiště mě fakt udivují. Například několik týpků pospává uprostřed kruháče na hlavní silnici. Myslím, že se jim při svitu světel a neustálému troubení spí opravdu sladce. Najednou se blížíme k veliké křižovatce, ke které se ze všech stran blíží auta. Náš typos řeší situaci tím, že šlape na plyn a prosvištíme ji jak kamikadze. Whau tak to je zase síla. Podle mě při tom dupnutí na plyn zavřel oči a modlil se k Shivovi. Zase projíždíme smradlavým hvozdem, který je podle mapy z turistický kanceláře “reserved forest”. No sem bych na turistické vycházky asi nechodil.
Konečně odbočujeme k domestic terminálu. Po chvíli míjíme křižovatku, tak to vypadá, že jsou tu dokonce dva. U vchodu do haly sedí nějaký důležitý voják, kterému musíme ukazát letenky, protože tady člověka bez nich dovnitř nepustí. Posléze sprdává našeho drivera, protože nás zavezl k blbýmu. Ještě, že neodjel po tom co nás vyložil.
Vracíme se zpět na rozcestí a druhá varianta je už ta správná. Vcházíme do klimaticky ošetřeného terminálu a můžeme říci přežili jsme Delhi. Kupodivu :-).
Čeká nás zase řádná porce čekání. Vypadá to, že než vůbec začne trek budeme pěkně vyšťavený. Zatím tu není téměř žádný ruch. Náš let je mezi prvními, až za pár hodin. Brouzdáme po terminálu a kupujeme zase nějaký taštičky a jiný pochutiny. Je tu nuda. Jediný co nás trochu pobavilo i když to byl tak trochu ošklivý humor, byla relace v indický televizy, kde hledali nějakýho ztracenýho kluka. Jako nevěřím tomu, že ho v těch milionéch tady někdo pozná. Je tu docela dost Evropanů a i velká sorta anglických školáků s kajaky popsanými Expedition Ladakh. Tak takový školní výlety bych taky bral i když výlet ve třeťáku na gymplu do Bibione byl taky nezapomenutelný :-).
Jak na smilování čekáme na check-in. Musíme si odbavit i velké krosny, v obrovských rentgenech, které jsou normálně skrytý na letištích v suterénech. Ivan z toho nemá vůbec radost, když si představí kolikrát mu rentgen prosvítí filmy. Kontroly jsou opravdu neuvěřitelný, všechno se kontrolovalo snad 6x. Dokonce jsem dostal visačku i na příruční batůžek. Zdálo se mě to jako nesmysl si ji tam přidělávat, tak jsem ji zmačkal, ale prozřetelnost tomu chtěla, že jsem ji nevyhodil ale nacpal do kapsy. Protože další kontrolou byl voják, který to kontrolval a dával na ní razítko.
Docela mě vyšokovalo a Ivana asi taky, když těsně před nástupem do busu, mě tam odchytila nějaka vojačka a začala mě odvádět někam do pryč. Děsně brebentí, tak ji nerozumím skoro nic. Co se děje? Nakonec mě odvedla k hromadě báglů a musím identifikovat ten svůj, prý udělali nějakou chybu. Šíleně dlouho tam stím čarují než mě propouští. Oddechl jsem si. To už mě kluci neděljte, srdce mám jen jedno :-).
Konečné máme za sebou bojové manévry na letišti a vstupujeme do letadla. Ivan si takticky zabral místo u okna. Na mě zbyl neutrální střed a naši sestavu bohužel doplňuje postarší Američanka a jak to už u osamocených cestovatelů bývá, má enormní chuť si vyprávět, na což já nemám moc náladu. Jsem docela stahaný na společenskou konzervaci, tak jsem rád, že ji několik mých odpovědí typu yes či no po chvíli lehce odrazuje. Ivan je trochu sdílnější a řeší s ní klasický problém u cizinců zda je ze Slovenska či Slovinska.
Odlepujeme se od země a letíme vstříci majestáním horám. Na palubě letadla konečně pobíhají sympatické a pěkné letušky. Tady se naštěstí stále drží pravidla, že by letušky neměly pasažerá děsit, ale příjemně naladit na let :-). Rozdávají malé lahvičky s nějakou speciál citronádou. Je to však extrémní chemický hnus, tak nejsem jediný, kdo to po prvním, nic zlého nečekajícím, loku vyhazuje. Venku se rozednívá, ale zatím jsou pod námi jen hustá monzůmová mračna. Už teď je jistý, že sedíme na blbý straně. Slunce vychází zprava, takže toho moc z okýnka asi nevyfotíme :-(.
Za chvíli je tu už jídlo, fakt fofr. Příbory jsou železný, tak mě rozesmívají bezpečností opatření, kdy člověk nemůže mít u sebe blbý pilníček a pak mu dají v letadle takový boviják. Jídlo je moc dobrý a Američanka si u mě zlepšuje reputaci, jelikož mě přenechává hlavní chod. Beru ji tímto na milost, takže asi láska fakt prochází žaludkem :-).
A už je to tady. Pod námi začínají vykukovat vrcholky hor z mračen. Tisíce vrcholů, kam až oko dohlídne. Zdají se tak blízko. Přeci jen jsme trošku blíž zemi, než je člověk v letadle zvyklí. Začínáme závidět kajakářům, kteří mají zabranou levou stranu letadla a vrcholky mají krásně nasvícený, ale je jim to putna a jen halekají nebo poslouchají MP3.

Chytá mě z toho menší amok, tak se odpoutávám a přecházím do přední části letadla, kde v první třídě sedí jen dva osamocený Japončíci. Sedám si akorát k okýnku, když se přibližujeme k monzůmovému štítu. Mraky končí a podemnou začíná vyprahlý Ladakh. Hnědé pusté hory jsou naštěstí okořeněné splazy ledovců, tak alespoň nevypadají fádně. Úžasný pohled a zážitek. Přichází letušák a kouká na mě stylem, co tu pohledávám. Ukazuji foťák a on mě tu s chápajícím úsměvem nechává. Jupí. Škoda jen, že je okýnko tak poškrábaný, jediná výtka k jinak bezchybný aerolince. Teda snad jen ten šílený nápoj by nemuseli rozdávat :-).
Ani se nenaděju a už se letadlo připravuje na přistání. Nechci již více provokovat, tak se vracím na původní místo. Najednou jsou už hory nad námi, letéme údolím Indu. Finále přistávacího manévru je bombastický. Děláme otočku o 360 stupňů a přitom máme hory snad jen pár desítek metrů pod námi i vedle nás. Rozeznáváme i osamocený rostlinky živořící na svazích. Opravdu nejlepší přistání, co jsem kdy zažil. Ladakh nám připravil super antré. Tak jsme konečně na místě, kam jsme se tolik těšili. Delhi zapomenuto :-).