Klášter Likir a Alchi

Tak dneska by měl začít trek na hlavní cíl této výpravy – místní královnu, mohutnou horu Stok Kangri (6 153m). Cítím se však stále nějak mizerně, spánek nepomohl. Jak kdyby na mě lezla nějaká viróza. Navíc je dnes úplně nejhorší počasí, co jsme zde. Obloha je napůl šedivá, šmouhovitá. Navrhuji Ivanovi, že by možná bylo lepší vyrazit do hor až zítra. Ten s tím souhlasí. Děda už přešlapuje v pátiu, tak rychle přemýšlíme nad náhradním plánem. Nakonec nás napadne vyrazit na západ od Léhu, do dvou vyhlášených klášterů Likir a Alchi. Domluvit cenu není žádný problém. Každý zdejší taxikář má
knihu odkud kam co stojí, takže stačí jen nalistovat tu správnou stránku. Dědula startuje to svoje prdítko a může se vyrazit na další ladáckhou spanilou jízdu. Dneska se můžeme v klidu koukat na cestu, narozdíl od naší první cesty, kdy jsme se tu potáceli v rozkodrcaným busíku. Přes oblast kasáren vyjíždíme zase na ten pustý, prý magnetický kopec, kde je značka, že tu auta samovolně jedou do kopce. Děda nám to prezentuje, ale nevšímám si, že by se tágo nějak hýbalo samovolně. Po chvíli přijíždíme na výhlídku na Indus a už chápeme, proč silnice objíždí tenhle úsek vnitrozemím. Řeka tu teče
pěkným kaňonem. Další „povinnou“ zastávkou je soutok Indu se Zanskarem. Splývají tu dvě, od ledovců šedivé řeky, ale Zanskar je výrazně šedivější a výrazně mohutnější. Pěkným místem po cestě je městečko Basqo s klášterem. Silnička tu prudce stoupá na skalní ostroh s výhledem. Počasí se postupně lepší. Po 45minutách jízdy se napojujeme na slepou, chorteny vroubenou, silničku ke klášteru Likir. Už z pěkné dálky je vidět obrovský Buddha, největší v celém Ladakhu, který tenhle klášter proslavil. Klášter patří do skupiny těch nejhezčích, co jsme zde viděli. Vůbec tahle architektura se sem vysloveně hodí. Hnědo šedivá horská poušť a z ní trčí kopeček, obsypaný bílými klášterními baráčky. Zelená oáza je samozřejmě hned vedle. Procházíme klášterem, ale je dost podobný těm předchozím, tak už nás to zas až tolik neba. Nejlepší je na ně koukat z dálky. Interiér stačí projít u jednoho, u dvou, i když tuhle obří sochu stojí za to vidět zblízka.
Od Likiru převážně klesáme, protože Alchi, kam máme namířeno je na druhé straně řeky. Cesta je celá rozkopaná a
všude se zvedají neskutečný oblaka prachu. V autě je nedýchatelně. Ke všemu nás co chvíli předjede nějaký jeep, který nám dá opravdu solidně nažrat. Venku za oknem jsou k vidění klasické indické obrázky. Dvacet dělníků jde vylepšovat silnici a nesou si dohromady tři lopaty a jeden krumpáč. Vidíme stovky a stovky Punjábců, ale nikdo z nich tu vzácnou lopatu nemá v ruce. Všichni jen tak posedávají nebo polehávají na krajnici a čumí po autech. To ti jejich kolegové, co jsou pod dohledem armády a kydají asfalt v pěti tisících, ty to mají o fous horší. Na jednom místě ale práci zaznamenáváme. Od pohledu místní, tibetsky vyhlížející ženy, růčo
hází kameny na silnici. Chlapy vedle nich „nečekaně“ posedávají a klasicky bezduše vejrají. Nejspíš rozjímají o životě. Přijíždíme k řece a konečně máme ty mračna prachu za sebou. Do Alchi vede taky slepá silnice a je tu i pár stánků se suvenýry a restyk. V jedné dáváme jídlo, ale nic moc. Fousatý Kašmířan to nějak muslimsky ošidil. Vlastní klášter má být snad umělecky nejcennější z celého Ladakhu, navíc jako jediný není na kopci. V průvodcích ho hodnotí superlativy, ale nás moc nezaujal. Nejstarší budova má pěkné dřevořezby, ale to je tak vše. Za tu štreku sem to nestálo. Největším
zpestřením návštěvy je zdivočelý osel, který tu prohání oslici. Musíme si dávat pozor, abychom nepřišli jako ona k úhoně :-). Cesta zpět je dlouhá. Znovu si užíváme dusivé prašné pasáže. Zjišťujeme, že Punjábci se s práci vůbec neposunuli, stále nic nedělají. Sluníčko konečně začíná svítit, tak ještě jednou stavíme u soutoku. Fotíme se s dědou na památku a domlouváme se sním na zítra. Snad už konečně do těch hor vyrazíme. Večer již klasický Léžský program.