Pangong tso (4 258m)

Po 160 km konečně přijíždíme k jezeru Pangong. Už první pohledy nám vyrážejí dech. Je to tu prostě nádhera! Nejkrásnější jezero, co jsem kdy viděl. GPS nám ukazuje 4 258 metrů nad mořem, tak jsme zhruba v půlce intervalu, co se píše na netu. Nejenže je Pangong tak nádherný, navíc je to prý největší brakické jezero na světě. Je to taková dlouhatánská žížala. Na 5 kilometrů šířky je dlouhé 144km. Jen třetina tohohle přírodního zázraku patří Indii. Zbytek už je v uzurpátorské Číně. Po krátké užaslé koukačce nás náš driver odváží ještě o kus dál, ale začátek jezera obklopený fotogenickými bergami je nejhezčí. Vidíme na obzoru stejnou krajinu jako tady, ale to
už není Ladakh, alias Malý Tibet, ale ten jakože opravdový. Vracíme se trochu zpět k úžasné zakroucené oblázkové kose ohraničují takové zelené žabínkové oko uprostřed nádherných modrých vod. Myslím si že profesionální fotograf by tu dokázal strávit hodiny. My tu taky pobíháme docela dlouho. Hned u kraje jezera je vidět turistický kopec s klikatou cestou, ale to je výšlap na nějakou hodku, tak to u nás nepadá v úvahu. Ke všemu mě není nějak moc dobře. Trošku mě bolí hlava, jak nějaký záchvěv výškovky, kterou jsem naposledy lehce cítil v kempíku Lartsa. „Zlatým hřebem“ výletu je
otužilecká akce. Vrhám se jako jediný do modrých vod jezera za užaslých pohledu všech přihlíživších. Ivan je připravený s foťákem, protože počítám, že tam asi moc dlouho nevydržím. Je to tak, dávám jen pár temp a mizím zase na břeh. Kosa neuvěřitelná. Sice to byla taková řezáčovina, ale co, kdo si zaplaval v takových výškách. O skoro 430 výškových metrů jsem překonal loňský koupací rekord z bolívijské Titicaci, kde však koupání bylo výrazně příjemnější Naše cesta se rázem stává úplnou pidi akcičkou, když tu vidíme zaparkovaný náklaďák předělaný na obytný vůz s francouzskou SPZ. Tak to si Frantíci udělali úžasný výlet. Úplně to
nastartuje moji představivost, jaká to musí být krása nakopnout v Čechách auto a úplně na pohodu jet každý den jen takových 150km směr Indie neomezován nějakým krutým časovým limitem. Polední slunce sice dělá tu nejkrásnější barvu vody, zároveň nás ale krutě spalujeme, tak si jdeme na chvíli odpočinout do stanové restiky na obídek. Je tu veliký stanový kemp, ale nikde téměř ani noha. Po dvou hodinách opouštíme tohle krásné místo a vydáváme se na cestu zpět