"Příjemné" indické přivítání

Ve tři ráno opouštíme bezpečí mezinárodního terminálu a jdeme vstříci očekávanému dobrodružství. Hned se dobrovolně necháváme odchytit prvním taxikářem. Přeci jen máme už zaplaceno, tak se neobáváme nějaké nekalosti. Nasedáváme do vozu designově podobnému starému anglickému vozítku. K řidičovi si sedá ještě nějaký další týpek, který se stará o společenskou anglickou konverzaci. Vojáci zde postávající dávají taxikářovi ještě štempl na ten náš papír o zaplacení a cesta do centra může začít.
Frčíme po docela široké silničce a za chvíli míjíme odbočku k domestic terminálu. Koukáme na hodinky a vypadá to, že bychom bez problému stihli letět ještě dnes, rovnou do Léhu. No co už, návštěva Delhi bude určitě stát taky za to :-).
Čím jsme dál od letiště, tím víc je okolí silnice takové, jak jsme očekávali. Různí zevlouni motající se na silnici i vedle ní, troubení, divoké předjíždící manévry, motodrožky. Chvilku jedeme po něčem jako je dálnice, pak zase hodně dlouho silnicí obklopenou nějakým smradlavým forestem, kde to vypadá hodně pustě, až podezřele. Poté podél Delhi metra, které vede nad zemí na pilonech. Největší brutalitou je, že pod tím betonovým monstrem leží stovky lidí, jejiž jediným majetkem je asi ten hadr na kterém leží.
Najednou týpek spustil, do jakýho hotelu chceme vlastně odvézt. Tak jsme mu řekli jméno toho, kterého jsme si vybrali v Lonely v té čtvrti Paharganj, která podle plánku vypadala jako jedna velká ulice obklopená hotely. Hned začal mlít, ať mu řekneme přesné číslo bloku a jiný blbosti, což jsme samozřejmě nevěděli. Angličtinář, najednou dělal, že mluvit neumí a vůbec nerozumí tomu, že nám stačí když nas odveze na ten Main Bazaar. Zkouší na nás takzvaný “syndrom zbloudilého řidiče”. Koukám ven z okýnka a jsme akorát v docela skvotový oblasti bez známky nějakýho hotelu, jen se zevlouny co mají ustláno na chodníku, před baráky. Takže varianta nechat se vysadit a něco v té temnotě hledat asi není úplně ta optimální.
Pak se typos ptá v jaké kategorii hotelu chceme bydlit a Ivan mu řekně že 5*, což taxikáře očividně potěšilo. Ptám se Ivana, proč říká takový volovinky, že nás teď odvezou do nějakého Hiltonu. Prý očekává, že indický 5* bude tak 3* na naší stupnici. Angličtinář se probouzí k životu a ještě se jednou ptá na ten náš hotel, kam jsme chtěli jet a jestli ho máme booklý a Ivan zasazuje další polínko do naší rakve, když říká, že ne. Typos hned začíná tvrdit, že takhle to nejde, že musíme do tourist office, kde nám zjistí, kde mají volno a tam nás ubytují.
Rezignuji. Už se naprosto vezeme v tom, před čím varovali průvodci. Dnešní nocleh asi levný nebude. Zastavujeme před nějakou oficínou s obrovskými nápisy stylu „State approved“, které mě utvrzují v tom, že to bude pěkné šméčko. Šéfik „turistické kanceláře“ tam, dle mého, imituje nějaké hovory a během minuty nám oznamuje, že je pro nás zajištěný ubytování. Máme prý obrovské štěstí, že mají volno.
Motáme se zase kolem metra a pak najednou jedeme ulicí, která vypadá docela solidně a jsou tu i hotely, že by snad Main Bazaar v Paharganji? Než se dohodneme, že bysme se tady mohli nechat vysadit a zkusit něco najít na vlastní pěst mizíme v uličkách, kde je zase spousta zevlounů spících přímo na chodníku, tak se nám tu nechce s krosnama moc producírovat a definitivně necháváme osudu volný průběh.
Konečně jsme na místu určení. Týpci nás vedou dovnitř a pak hned mizí a odjíždí nenávratně pryč. Nejspíš za nás dostanou solidní bonus. Vypadá to tu docela solidně, chodí tu pikolík ve fraku a budí bosse, který jak správný punjábec spí na hadru na zemi ve vedlejší místnosti.
Vypadá dost rozespale a rozmrzele. Nás zase na oplátku rozmrzela jeho navržená cena za nocleh – 120$. To je víc jak tisícovka na osobu, což bych nedal ani v Rakousku. Rozjíždíme smlouvání, přeci jen už bylo dnes adrenalinu dost a ven do temnoty se nám tedy moc nechce. Chlapík naštěstí jde s cenou dolů i když je ve výhodě, protože na rozdíl od nás si má kam lehnout. Ve finále se dostáváme až na 80$. Pak se rozhodujeme, že by byla blbost zítra, respektive za pár hodin, se odtud sbalit a tahat se s krosnami celý den v tom ďábelským vedru, co tu i teď panuje. Co bychom také navíc dělali v Delhi přes noc, když máme odlet do Léhu až zítra v 06:45 ráno. Tak se ho ptáme, kolik by stálo, když zůstaneme až do půlnoci. On, že nám bude muset naúčtovat dvě noci. Takže nastává další kolo smlouvání až se nakonec dohodneme na 110$ na „dvě noci“. Tak teď to vychází už pěťo na noc, což je i tak moc, ale jinak to asi fakt nešlo.
Všímám si nápisu na stěně, že snídaně není included, tak mu říkám, že mi ji doufám included máme. Chlapík se směje a že prý jo. No ani se nedivím, že byl grant po tom co nás takhle ožebračil :-)).
Pikolík nás výtahem vyváží do naší cimry, která vypadá docela solidně, klimoška a hlavně evropská koupelna, jejíž přítomnost však zatím nedoceňujeme. Chlapík se nemá vůbec k odchodu a naznačuje, že chce nějaké spropitný. Dávám mu deset rupek, aby jsme se ho zbavili. Ale jemu se to moc nelíbí. Asi si myslí že jsme velký pracháči, když spíme v tomhle “luxusu”. Nemám fakt už na takový zevlouny náladu, tak ho téměř za použití fyzické síly vypoklonkovám z pokoje.
Zapínáme klimošku s nápisem “super quiet”, aby jsme trošku poevropštili dusný a horký počasí v našem pokojíku a ta se monstrozně rozeřvává. Hučí, fouká, ale nechladí. Venku se začíná rozednívat a my se ukládáme ke spánku. Indie nás přivítala opravdu ostře :-)