Delhi...co víc dodat

V jedenáct stahaný vstáváme. Koukám z okna a stavby kolem jsou pěkně ošklivý. Jak kdyby někdo naskládal různý betonový baráčky na sebe. Obloha je šedivá a kdo ví zda nebude pršet, zvlášť když v průvodci píšou, že je srpen druhý nejdeštivější měsíc v roce. Na druhou stranu by nás mohlo potěšit, že oproti červnu, kdy je tu denní průměrná teplota 41 stupínků by nás mělo čekat “jen” 34, samozřejmě ve stínu :-). Jsme tu lehce mimo sezónu, ale hlavně, že je sezona na severu v Ladakhu :-). Přemýšlím co si vezmu na sebe. Ne že bych se tu chtěl prohánět po ulicích jako nějaký fešák, ale mám dvě blbý možnosti na výběr. Buďto si navlíknu trekový Softshelly a
budu se pekelně pařit, nebo červený trenky, které tu nejsou zrovna dvakrát in. Vzpomínám na nevraživé pohledy, v oblecích vyšňořených, Turků, ve městečku Develi pod sopkou Erciyes Dagi, slavící Ramadán, jak koukali na jediný dva turisty v jejich městě štrádujících si to v bermudách a tričkách. Nepřátelství se tehdá dalo krájet a byl to vlastně jeden z nejhorších cestovatelských zážitků. Nakonec beru trenky i přes potencionální hrozbu kinžálu v zádech :-) Scházíme dolů na snídani. Pikolík ze včera se na nás netváří moc přátelsky. Čeká nás
kontinentální snídaně, tousty a marmeláda. Takže žádná indická specialita. Ja si je mažu i máslem i když je v takový pofidérní misce a asi moc vychlazený není. Hlavní hygienik by konzumaci asi nedoporučil. V recepci si ještě domlouváme taxíka na půlnoc za 200 Rupií na letiště, což je fajn cena. Nechápou proč chceme odjíždět už o půlnoci, když to do Léhu letí až ráno. Vymýšlíme si, že tam máme schůzku, jinak by nám snad pokoj nedali. Bereme si taky pro jistotu vizitky hotelu, ze kterých se dozvídáme, že sídlíme ve “World Famous Indian Hotel – Blue Sapphire” :-). U dveří míjíme stát dalšího pikolíka
ve fraku a bílých rukavičkách, který nám salutuje a uctivě zdraví good morning sir. Asi jsme fakt nespali v nějakým lowcost hotelu. Pak už konečně vyrážíme do ulic. Ivan zapíná GPS a ukládá pozici našeho hotelu, protože jak se zdá bude orientace tady extra zapeklitá. Prodíráme se davy lidí až dorazíme na o dost širší ulici o které si myslím, že musí být ten hlavní bazar. Nejsou tu však žádné cedule, nic čeho by se dalo chytit. Ivan trefně kometuje, že si připadá, jak kdyby byl v nějakým cestovatelským dokumentu. Ale vše prožíváme live, chaos, troubení, špína. Je tu prostě všechno,
Jižní Amerika hadr :-). Zatím žádní jiní Evropani nadohled. Jdeme tou hlavní ulicí docela dlouho, protože jestli jsme v tom Paharganji, tak bysme se měli tudy dostat do Starého Delhi s památkama. Nakonec se dostaneme k silnici a k tomu nadzemnímu metru. Podle náčrtku, co máme okopčený z Lonelyho, by tu mělo být vlakový nádraží New Delhi, ale kde nic tu nic. Vylezeme ještě do patra k turniketům do metra a z takový terásky děláme první fotky shromaždiště cyklodrožek, kde jich je několik desítek. Sebevražedně přebíháme tu dopravní tepnu a pak se po okolí motáme jak zmatený
brouci. Nakonec musím uznat, že jsme úplně někde jinde, respektive, že jsme docela ztracený :-). Ptáme se lidí na cestu a ty nám přivolají motodrožku. Chlapík nám zděluje, že jsme ve čtvrti Karol Bagh a že do Starého Delhi je to odtud pěkně daleko. Tak nás včera ty mistři pěkně povodili za nos. Sice jsme si zaplatili jízdu do Paharganje, ale odvezli nás úplně někam jinam. Těžko se tomu dalo nějak ubránit, když byla tma a člověk to tu vůbec nezná. Chlapík je moc ochotný a že nás odveze do centra jen za 20 Rupií, což je podezřele levný i na místní poměry, ale nám se taková cena samozřejmě zamlouvá. Na naše prosby, že bysme rádi do Starého Delhi
začíná tvrdit, že je dnes všechno zavřený, protože je volno a že nás odveze na hlavní náměstí Conaught Place. Sice je to další klasická finta místních drožkařů, ale na to náměstí jsme se chtěli stejně podívat, tak nám to ani nevadí. Komunikace byla docela monotoní – Prostě na cokoliv jsme se zeptali bylo closed, jen jedna turistická kancelář je open, kde nám poradí :-). Začal jsem být nevrlý, protože být za troubu, který během několika mála hodin otestuje úplně všechno před čím průvodci varují, jsem opravdu nechtěl. Ivan však správně nadhodil, že tam půjdeme jen proto abychom zabavili nějakou lepší
mapu, protože ty náčrtky co máme nejsou úplně OK. Tak jsme konečně tady, drožkář prý na nás venku počká. Turistic office byla samozřejmě taky approved, jak se dalo čekat, ale vypadala tentokrát docela profesionálně, čisto, klimatizace. A začala show. Nejdřív se nás ptali, co máme v plánu podniknout. Tak jsme nadhodili Agru s Tajmahalem. Bylo nám sděleno, že vlak co tam jezdí se musí bookovat 90dní napřed, což dokazovali nějakou tlustou bichlý. Oni samozřejmě zajistí jízdenky hned. Pak jsme jim řekli, že letíme do Ladakhu a nazpátek pojedeme
busem, tak přivolali “znalce” na Ladakh, který vypotil asi největší hlášku celé výpravy do Indie: “Ladakh is desert area, but there are heavy rains every day” Fakt jsem se musel držet, abych tam neumřel smíchy. Smyslem samozřejmě bylo prodat nám letenky i nazpátek. Po chvíli mě ty jejich keci začaly nudit, takže potom co na okopírovaný mapě formátu A3 zaškrtali místní zajímavosti, jsme se sebrali a i s ukořistěným plánkem jsme se vydali pryč.
Forky však nebraly konce, protože náš drožkař, nám oznámil, že jsme asi nedostali správné informace, respektive nic tam nezaplatili, tak že
nás odveze do headquarter této cestovky, kde nám vše určitě ještě lépe ozřejmí. My, že nic víc už opravdu vědět nechceme, ať nás odveze na to náměstí, že nám to stačí. Jedeme po náměstí a typos zase zahýbá do uliček, tak mu musíme fakt důrazně říci ať zastaví i přes jeho all is close. Už nám to stačilo. Je to tady s těma indiánama mazec :-). Conaught Place je obrovský trojitý kruháč o průměru víc jak 600 metrů a má to být srdce Nového Delhi. Okolo jsou klasický šedivý baráky. Uprostřed je parčík, tak tam míříme. Posedává tu pár místních, pak turisti s Lonelym, kteří nejspíš stejně jako my přemýšlejí, co by zde mělo být k vidění, když nepočítáme, psího tuláka zevlujícího ve středu nefunkční fontány. Ať koukám kamkoliv nic pro objektiv nevidím, snad je dokumentovat binec bych tu mohl. Nezdržujeme se tu tedy moc dlouho. Odchytáváme prvního motodrožkaře a velíme směr k velké mešitě. Tady už musíme trochu o ceně smlouvat. Čím víc se blížíme do centra starého města, tím se doprava zhušťuje a my si užíváme první indický zácpy. A jsme zde. Vypadá to, že nás drožkař vyhazuje ve snad nejrušnější části celého Delhi. Davy lidí jsou tu opravdu neskutečný k tomu krávy a všechny možný dopravní prostředky. Přeci jen jsme na okraji Starého Delhi. Docela bych se rád prodíral těmi uzoučkými, tmavými uličkami, co tu začínají, ale Ivanovi se do toho očividně nechce. Vypadá to, že se na něm opravdu podepsal Delhi šok, zpusubující lehké klaustrofobické pocity. Je tu spousta obchůdků, někde opíkají maso a jiné pochutiny. Nejvíc mě tu zaujal stánek, kde se prodávají uřízlé kozí hlavy. Samozřejmě že za doprovodu spokojeného bzučení much. Bohužel nejsem ještě dostatečně otrkaný, tak to nefotím. Po schodech stoupáme ke vstupu do největší indické mešity, rozhodně nevypadá zavřeně :-) . Jama Masjid má 4 čtverhrané věže a dva 40 metrů vysoké minarety. Je postavena z červeného pískovce a bílého mramoru. Nádvoří pojme až 25 000 věřících. Ze schodiště fotím ten mumraj podemnou. Myslím, že tahle jedna jediná fotka vystihuje jak to tady vypadá. Nad tím neskutečným mumrajem změť elektrickýho vedení propojující ošklivé šedivé budovy. Všichni na mě dost čumějí, přeci jen ty červený trenky, co mám na sobě, opravdu nejsou to pravý ořechový do téhle společnosti. Už si konečně musím koupit nějaký dlouhý lehký kalhoty. U vstupu na nádvoří fasuji dlouhou sukni, která je určena pro evropské neznabohy. Tak to vypadá, že nejsem úplně jediný kdo se tu nepromenáduje v kalhotách od obleku. Ještě si účtují nehorázný poplatek 200 Rupií za focení, tak foťák hlásí jen Ivan, ale typos mě rafinovaně prošáhne se záminkou narovnání toho hábitu, co mám na sobě a nahmatá foťák v kapse, tak musím též cálovat. U vchodu ještě musíme nechat sandále, aby jsme neumounili posvátnou půdu, tak doufám že na nádvoří nechytnu plíseň od nějakýho místního dobráka :-) Samotná stavba je fakt krásná, jak z nějakých starodávných pohádek. Určitě stálo za to ji navštívit. Škoda jen, že je obloha stále tak šedivá, ale alespoň že neprší. Na nádvoří je také velký “bazének” ve kterém místní muslimové provádějí rituální očistu. Na obzoru je vidět Červená pevnost, tak se rozhodujeme tam dojít pěšky. Jsme tu skoro hodinu. Chlapíkovi musíme dát ještě za hlídání sandál pár rupek a taky si účtují za vypujčení hábitu, takže návštěva nás přišla dost draho :-(. Cesta k pevnosti nejdřív vede, jak jinak, zalidněným marketem. Dřív to tu muselo vypadat asi docela pěkně. Je tu spoustu bazénku. Teď jsou polovypuštěný a je v nich vysypaný odpad a smrdí tu chcíplotiny. Přeze všechen humáč, co tu panuje, si kupuju od prodejce trs banánů, mám docela hlad. Mají jich tu hromady a jsou dobrý. Druhá část cesty vede už podél kupodivu málo rušný silnice, ale motorikš tu i tak jezdí spousty. Po pravici, za plotem, máme výhled na mohutné hradby pevnosti s cimbuříčky. U pokladny se hraje na dvojí ceny. Sice platíme mnohem vyšší turistickou taxu, ale alespoň nemusíme stát dlouhatánskou frontu pro místňáky. U vstupu je rám a místo klasických dědků tu hlídají vojáci. Červená pevnost je obklopená 18 až 33 metry vysokými hradbami z červeného pískovce. Začala se stavět v roce 1638. Kdysi byly její příkopy plněny vodou řeky Jamuna. Nyní je její koryto o kilometr dál, tak je příkop bez vody. Její zahrady a pavilóny jsou oázou klidu. Procházíme rozsáhlým vnitřkem, ale zas tak nadšený nejsme. Je tu pár pěkných pavilonů s ornamenty, ale všechny fontánky a bazénky jsou bez vody. Dvěmi slovy: zašlá sláva. V areálu mě nejvíc potěší místní bufáč, kde si kupuji plněný taštičky. Dokonce si jdu přidat, Ivan zůstává jen o limče. Vydáváme se, kvůli fotkám, podél pevnosti, kam se asi nemá a za chvíli si pro nás přichází voják, který nás, s výrazem nepřipouštějící odpor, odvadí zpět. Zároveň posouvá skupinu Punjábců asi o pět metrů vedle, důležitost sama, ale respekt má. Celkově pevnost není uplně špatná, ale na mešitu zdaleka nemá. Přesouváme se na Čandi Čovk, což je hlavní ulice Starého Delhi. Motáme se tu v obligátním davu a sem tam cvakneme nějakou momentku. Sikhy v turbanech, prodejce kokosových ořechů a jiný indický kolorit. Najednou na nás začne pořvávat cyklodrožkař a opravdu je odolný, stále jede podél nás i když na něj vůbec nereagujeme. Najednou si říkám, proč vlastně ne? Cyklodrožkou jsem ještě nejel a kdo se tady pořád má courat v tomhle ubíjejícím vedru. Musím trochu přemlouvat Ivana, kterému se na ten werk lézt nechce, ale nakonec se daří a sedáme do “kočáru”. Hurá na Paharganj! Jedeme si pozvolna po Čandi Čovku, který je docela dlouhý a konečně si to tu vychutnáváme. Nikdo už nás neotravuje, protože už jsme biznis někoho jinýho. Zároveň je rychlost tak pomalá, že můžeme v klídku sledovat okolí. Vjíždíme do nějakýho slumovitého márketu, kde je děsný bláto a mírný kopeček, tak náš driver seskakuje a tlačí kolo. Máme z toho takový rozporuplný pocit. Připadáme si jak nějací bílí sáhibové, dohromady s bágly tak 200 kilo váhy, trůnící si na kole, tlačené ani né 50 kilovým šlachovitým maníkem. Je to tady ale naprosto normální a nikdo z místních nám nevěnuje ani jediný pohled, takže proč si z toho dělat hlavu. Ty markety jsou snad nekonečný a lidí neuvěřitelně. Pokračujeme ulicí, kde jsou hromady odpadků a spousta krav a psů, které je přehrabují. Míjejí nás povozy tažené voly. Sem tam si na veřejnosti ulevuje nějaký Punjabec, prostě masaker. A už jsme tady v Paharganji. Centrum hotelů a obchůdků pro baťůžkaře. Na proti obrovská budova železničního nádraží New Delhi. Napadá mě tu hned taktika na jízdu taxíkem poslední den naší vyprávy. Žádný Paharganj, ale budu chtít odvézt na vlakáč a pak si sem zajdeme pěšky. No ještě se necháme překvapit jak se osvědčí. Tady nás náš rikša vysazuje, dál už má zakázaný jet. To co mu platíme za snad půl hodinu jízdy je úplný pakatel. Rozhodně to byl největší zážitek z celého Delhi. Bereme si motodrožku a Ivan zapíná GPS, tak sledujeme, jak se přibližujeme k hotelu. Docela dlouho se prodíráme ucpanými ulicemi Karol Baghu. Při placení nám ten typ nechce vrátit drobný, protože prý byl traffic jam. Ach jo tady to jsou fakt případi :-). Přijde nám to jak taková menší nespravedlnost, tenhle vykuk vydělal o dost víc, než ten předchozí pohublý dříč. Jdeme ulicí, kde mistři parkují na obou stranách ve dvou řadách. Jak vyjíždí ty chudáci u chodníku, fakt nevím. Zjišťujeme, že absolutně netušíme, kde jsme, je to tady fakt všechno podobný. Jdeme tedy podle GPS, ještě že Ivan uložil pozici! Trochu nás to vede přes docela temnou uličku ani ne metr širokou, kde jdeme asi jako první běloši. Alespoň tak na nás lidi čuměli. Nakonec se bludně motáme, když to ukazuje, že jsme asi jen 50 metrů od hotelu, ale nikde ho nevidíme a to je den. Ještě, že jsme nevyrazili na spanilou výpravu po tmě. Nakonec nás zachránily vizitky, co jsme si ráno vzali. Nějací Punjábci nám ukázali cestu. Bylo to opravdu kousek, ale až za nějakým průchodem. Na pokoji se shodujeme, že je Delhi opravdu velký humáč a že to bylo o dost horší, než jsme si představovali. Litovali jsme Anglány, kteří tu tak dlouho museli přebývat. Na druhou stranu to byl velký zážitek
Zároveň přestala nějak záhadně fungovat super quit klima, tak mě zachraňuje relativně studená sprcha. Určitě ji vypojil ten zlodušský pikolík :-). Pak už jdeme spát, aby jsme si alespoň trochu odpočinuli. Po probuzení musím zase do sprchy, protože jsem spařený jak nějaký potulný indický šakal.