Madeira - Cabo Sao Laurenco I.

Spálo se opravdu krásně, ani větrné elektrárny nás kupodivu nerušily. Nezjistili jsme si v kolik hodin je zde koncem ledna světlo, tak nastavuji budíček na 6. Samozřejmě že byla tma jako v pytli. Pak už jsem jen tak polehával a čekal první louče světel. Nakonec vylézáme ze stanu až chvíli před sedmou a boříme ležení.
Nad blízkým kopečkem s kapličkou vychází sluníčko, tak to je dobrá předzvěst dnešní túry. Nechceme se celý den tahat s celou bagáží, tak zabalené krosny ukrýváme pod zelenou celtou Jurka do takového dolíku. Doufáme, že se s naší turistickou výbavou odpoledne shledáme. Fergy mě oplácí včerejší tahání stanu a dnes bude nosit malý batůžek se zbytkem výbavičky.
Dnešním cílem je Cabo Sao Laurenco, nejvýchodnějším cíp Madeiry s divokými útesy a různobarevnými skalisky. Oproti zelenému zbytku ostrova má být vyprahlý, větrem ošlehaný a bez vyšší vegetace. Jdeme znovu na útes, kde jsme včera zevlovali a přes noname berg se dostáváme zkratkou na silnici. Samozřejmě, že teď tu je dopravní ruch téměř na 0. Po cestě míjíme krásně rozkvetlé Aloe. Tak ty jsem kvést ještě neviděl. Po chvilce se dostáváme na křižovatku. Hlavní silnice odtud vede ještě zhruba 2km na parkoviště u východiska túr. My však máme namířeno na známý Mirador. Ještě než k vyhlídce přicházíme, otevírají se krásné pohledy nazpátek. Na divoké pobřeží a zhluk elektráren kousek od našeho spícího plácku. Na poloostrově to vypadá na suchý den, ale v horách vidíme jak mraky pouštějí šťávu. No snad bude další dny lépe.
A už jsme na vyhlídce. Pohled je to opravdu krásný. Jsme víc jak sto metrů nad oceánem, který své vlny tříští o rozeklaná skaliska. Škoda, že nejsou nějaké lepší světelné podmínky. Takhle to je spíš jen na užaslé dívání, než na pěkné fotky. Ke všemu sluníčko vychází až za poloostrovem, takže půjdeme pořád proti němu. Tady by to bylo nejlepší jít v pozdním odpoledni a bivakovat až na konci poloostorva a při východu jít nazpátek. Hrany útesu jsou pěkně nestabilní, tak se ke kraji radši moc nepřibližuji.
Vylézáme ještě o trochu víš na další mirador, odkud jsou vidět nejen skaliska, ale i pěkné pohledy na zbytek ostrova. Vracíme se zpátky a pak nás čeká obejití stavby obklopené rozsáhlým plotem. Občas se po zemi válejí zbytky ostnatého plotu, tak si musíme dávat pozor, ať kalhoty po včerejším mohutném umazání nejsou ještě z kraje výpravy i rozsápaný. Přicházíme do sedýlka pod nejvyšším kopcem poloostova Pedrasem Brancasem (164m) a všechny ty skaliska, na které jsme koukali z miradoru máme pěkně před nosem.
Pedras, pro svou vrcholovou stavbičku, přejmenovaný na Kapel Berg, je též neuvěřitelně podežraný. Materiál ostrova je asi pěkně tvárný. Čeká nás pár výškových metrů a jsme na vrcholu Kapel Bergu, nejvyšším bodu poloostrova. Odtud už máme panoramatický výhled na celou dnešní cestu. Sice se v průvodcích píše jak má poloostrov charakter polopouště, ale tu si pěkně zeleně travnatou nepředstavuju :-). Asi jsme tu v trošku netypickém období, než většina ostatních návštěvníků. Vidíme též jak z parkoviště na konci silnice vyrážejí první dva lidi. Tak už musíme šlápnout do koní, abychom byli stále na první pozici. Ještě děláme spoustu fotek, protože si to tahle zajímavá krajina zasluhuje, ale šedivá obloha výslednému produktu asi moc nepomůže :-(
Scházíme z Kapel Bergu a napojujeme se na oficiální turistickou cestu, kde potkáváme ty lidi z parkingu. Jako murphyho zákony mě začínají štvát. Zatím jsme tu jen 4 lidi na celým širým poloostrově a musíme jít zrovna na stejný úrovni. Stále klesáme až do nejníž položeného sedla na celé trase. Naše oblíbená skaliska vidíme opět z jiného úhlu. Nyní nás čeká další mírný výstup a posléze výhled na skálu solitéra ve které je vyhloubené skalní okno, kterým proskakují zpěněné vlny. Po levici i po pravici máme dva výhledové kopce, na které si nejspíš ilegálně vylezeme až při cestě nazpátek. Po dalších pár set metrech přicházíme na, podle mě nejkrásnější vyhlídku celé túry. Tak se tu na chvíli usazujeme a kocháme. Z vyhlídky jdeme po uzoučké šíji jištěné chatrným zábradlím. Za pár set let už tu moře svou silou oddělí další část od rodilé Madeiry. Ani ne po pul kilometru od vyhlídky vychází poprvé dnes sluničko, tak docela litujeme, že na ní teď nesedíme. Všechno najednou vypadá o tolik krásnější!

Pomalu se blížíme k baráčku obklopeném palmami. Ano je to jediná oaza na tomhle poloostrově, Casa do Sardinha. Bohužel nepremává, takže by tu žíznivé karavany nejspíš pošly žízní. Cesta za oazou dále pokračuje na výhledový kopec, takže se jdeme na něj také podívat. Jsou z něj vidět další ostrůvky, které se již moři podařilo od pevniny oddělit.