Den 51, Dlouha cesta do Malajsie

Už v 6:50 vykukuji ven z naší chatky obklopené džunglí a zjišťuji, že se živly přes noc vyřádili a dnes je krásné azúro. Prostě ideální počasí na celodenní přesun :-). Chci využít brzkého času, tak ještě kvaltuji na pláž, abych se skoro po týdnu zevlingu ještě naposledy rozloučil s moříčkem. Hodinku se rachám sám ve vlnkách a koukám, jak se postupně homole v okolí nasvicují. Pak už mažu zase zpět, abych stihnul zabalit krosnu. Na rozlučku mě ve sprše stihne poštípat můj oblíbenec, velký černý komár, kterému v
krvelačných akcích nevadí ani proud vody. Chvilku čekáme u cestovky, kde zase fasujeme nálepky. Jako jediný frčíme do Malajsie, ostatní mají většinou v planu místa, kde jsme už byli. Loďka je zakotvená dost daleko od břehu, tak nás čeká obligátní brodění s bagáží. Traktor se bohužel nekoná :-(. Naštěstí je nám voda jen po kolena. Plavba je kraťoučká, jen asi 15 minut. I tak stojí za to. Koukáme na naše známé místa z lodičky a musím říci, že je tady opravdu krásný
kout světa. Užili jsme si to tu pěkně a to jsem ani nepodnikli nějaký ten šnorchlovací výlet, kajaking mezi homolemi či plavbu na proslavený ostrov Jamese Bonda. Prostě nám i tu zůstávají nesplacený dluhy. Vysazují nás v přístavu Ao Nammao, kde je nejblíže silnice k našemu, vozidlům nepřístupnému, mysu Phra Nang. Postupně přijíždějí mikrobusy a rozebírají si turisty. Nás samozřejmě mezi posledními až v půl jedenáctý. Pojede s námi ještě někdo, tak pro něj pojedeme až do městečka Ao Nang. Objíždíme
celý náš mys a opravdu je to i z druhé strany pěkná hradba. V Ao Nangu je největší pláž v oblasti, která je navíc dostupná po zemi, takže to tu bude určitě o dost levnější, než tam, kde jsme byli, ale za to o dost míň hezký. Náš mikrobus řídí zpocený a hodně nervózní chlapík, který očividně ani neumí moc řídit. Doufáme, že s tímhle typosem nepojedeme až do Malajsie. To by bylo lehce o nervy. Naštěstí po půl hodině přijíždíme do Krabi, kde měníme nejen mikrobus, ale i řidiče. Jsme nyní narvaný oba dva dopředu k řidičovi, tak se tam docela tísníme. Tak to si to dneska asi pěkně užijeme, když jenom do Hat Yai to má být 300km a pět hodin jízdy. Frčíme nic moc zajímavou krajinou v podobě zelené placky. Počasí je tu už ukázkově rovníkové. Chvíli je krásně, pak deštík, na to vymetená obloha a za chvíli zase slejvák a takhle pořád dokola. U Trangu je průtrž mračen extremní a kaluže na silnici taky pěkně hluboký, že si občas říkám, zda nepřijdeme někde o kolo. Na silnicích zde převažují pickupy. Je tu spousta odboček do okolních kopců na vodopády, tak alespoň vím čím jsou napájený. Začíná tu také nejhezčí část celé dnešní cesty. Přejíždíme tu ze západního pobřeží na východní. Musíme překonat pohoříčko, které nám stojí v cestě. Vypadá nepoznamenané lidskou činností a solidně džunglózní. Míjíme i nějaké passo se spoustou cedulí, ale jen v Thajštině, tak z toho moc moudrý nejsem. Po projetí hor nastává další krajinářská nuda. V obědové restauraci utrácíme veškerý zbylý thajský peníze. Po avizovaných pěti hodinách vjíždíme do Hat Yai, což je docela velké město. Tady rozvážíme lidi po všech čertech, takže se v zácpách motáme sem a tam. Nakonec jsme vyhozený před malou cestovkou a čeká nás třetí změna mikrobusu. Musejí to tu mít neuvěřitelně zmáklé, aby vše takhle klapalo. Vzpomínám hned na Helmuta z Halong Bay, který by tuto organizaci dopravy určitě ocenil pozitivnějším slovem než „shit“ jak tu vietnamskou :-). Dál pokračujeme už jen s místními či s Malajsijci. S Evropanů tu sedí jen takový starý pirát, co tu prý bydlí už tři roky a musí vždy do Malajsie ošéfovat nové vízum.Na hranice je to už kousek, jen asi 60km. Bohužel se postupem času spouští nonstop déšť, tak to vypadá, že nás Malajsie nepřivítá úplně nejlépe. Rozlučka s Thajskem je docela nepříjemná. Na celnici po nás chtějí poplatek 10 Bathu (5,5 Kč), že jsme tu v pozdních hodinách, ale my nemáme už ani vindru :-(. Vypadá to nepříjemně, chvíli dokonce, že nás přes hranice nepustí, když to někde neseženeme. Myslí si, že děláme naschvál blbí, abychom nemuseli platit ten směšný pakatel, ale my fakt nemáme už vůbec nic. Těch posledních dolarů, co zbylo Nadě tu není jak směnit. Nakonec nám to takový starý načuřený děda odpouští. Po chvíli vychází ven na cigáro a zrovna mě vidí u cedule, kde o těch poplatkách píšou, tak mě jde ještě jednou sprdnout. Radši zalézám do mikrobusu. Kámen ze srdce z nás padá, teprve když překonáme čáru.