Den 49, Laem Phra Nang - Průzkum pláží

Probouzíme se do krásného rána. Sluníčko svítí a my si můžeme konečně pořádně vychutnat místo, kde jsme se zabydleli. Ze všech stran jsme obklopený vysokými kolmými stěnami porostlými vegetací. K moři je to vzdušnou čarou opravdu kousek. Slovo vzdušnou tady sedí dvojnásob, protože jinak to přes ten kopec ani nejde. Na druhou stranu do vnitrozemí je to ten samý případ. Jenom džunglí zarostlý průsmyk mezi oběmi horami vypadá relativně schůdně. To bude asi ta cesta na pláž Ton Sai. Každopádně jsme rádi, že jsme ji nemuseli absolvovat s bágly včera večer. Jelikož je ještě docela brzo vyrážím
na foto výpravu. Chvíli sleduji horolezce, kteří už úřadují na stěně. Kvůli sluníčku musejí začínat asi dost časně. Jako první přicházím na Východní Railay beach, kde je zase odliv, takže humus :-). Tahle fakt na koupání není. Řádí tu navíc i speciální traktor, který přiváží zásoby a turisty, ve skoro cirkusové klícce na valníku. Někdo tu měl s tím traktorem dost dobrý nápad, protože chodit přes bahnitý močál k nyní docela vzdáleným lodím by určitě nebylo to pravé ořechové. Docela rád bych se v tomhle mořském offroadu taky svezl. Už známou cestou přicházím na západní pobřeží, které je i při odlivu pohledný. Skalnatý okolí je tu úžasný, škoda jen, že hned na pláž navazuje centrum tohoto letoviska. Vracím se jinou kulturnější cestou, mezi dvěmi resorty, zpět na východ. Mým cílem je nejjižnější a prý nejkrásnější místní pláž Phra Nang beach. I podle jména se zdá, že Princeznina pláž musí být ta nej, ale rád si to přeci jen ověřím na vlastní oči. Už samotná cesta stojí za to. Téměř celá vede těsně u stěny nebo dokonce pod převisem podežraného magotu. Je tu spousta malých jeskyněk a
krápníků. Zhruba v polovině je odbočka do prudkého srázu jištěného lany. Tohle je vyhlášená „ferata“ k Princeznině laguně. Tam si taky musíme udělat výlet. Pláž Phra Nang je zatím ve stínu okolních velikánů, jenom nejvíc fotografovaný magot odtud, je už pod palbou slunce a samozřejmě blízké ostrovy Koh Poda a Koh Kai, kam se jezdí výletníci potápět. Jdu se k magotu podívat blíž a musím konstatovat, že je to tady fakt úžasný. Zatím jsem tu sám a pouze jedna osamocená lodička zakotvená na pláži dotváří tu pravou thajskou koupací atmosféru.
Určitě nejhezčí pláž, co jsem tu zatím viděl. Nejradši bych se tu už rozvalil a kochal se, ale nejdřív chci jít zpět do chatičky pro Naďu. Počítám, že už se vyhrabala z lóže, tak bychom se tu mohli koupat spolu. Kvaltuji k nám a zjišťuji, že to není zas až tak úplně blízko, kolem 15 minutek. Takže se tady docela nachodíme. Ale ta naše super zapadlá lokalita v „horách“ stojí za trochu toho courání. Naďu tu už nenacházím, asi vyrazila sama na průzkumy a minuli jsme se. Takže to otáčím a frčím zpět. Doufám, že se tady nebudeme nahánět celý den! Nakonec ji docela
rychle nacházím na západní pláži. Už spolu jdeme dovolenkovat na „Princeznu“. Docela nás překvapuje jak se mezitím zvedla voda, bažina téměř celá zmizela pod hladinu. Na pláži si užíváme krásné smaragdové vody a čisťoučkého písku. Plaveme párkrát k homoli a u ní odpočíváme na miniaturní plážičce. Nejvíc mě však potěší připlutí loďky fungující jak restyka. Hned si objednávám nějakou mňamku a sleduji, jak ji paní odborně a rychle připravuje i při houpání vlnami. K tomu výborný mango shake. Prostě idylka jak hrom. Blíží se poledne, tak se
radši frčíme ukrýt před sluníčkem do chatičky. Neradi bychom skončili jak v Kambodži stylem red lobster :-). U jeskyně řádí ve větvích opičáci a snaží se ukořistit něco k snědku. Chvíli sledujeme tohle opičí divadlo a pak vyrážíme dál. Vylézáme z vegetace a pohled na Východní Railay beach nás docela uzemní. To, že je močál pod vodou mě nepřekvapuje, ale že zmizela i cesta to už jo. Nezbývá nic jiného, než docela dlouho brodit. Dělají se trošku mraky, tak doufáme, že to neskončí nějakou tropickou kalamitou.