Den 44, Bangkok

Hned brzo ráno vyrážíme směr nábřeží, kde jezdí jako MHD lodě po naší staré dobré známé řece Chao Praya. Sice tu má na šířku jen asi 300 metrů, tedy něco jak Vltava v Praze, takže proti šíři Mekongu směšný číslo, ale i tak vypadá docela mohutně. Kupujeme lístky ke královskému paláci po 15B (8Kč) na osobu a při čekání na loď se můžeme koukat na pěkný most Rama VIII. Cesta lodí je docela zábavná a kupodivu místních pluje daleko víc než turistů. O kus dál je další velký most, okolo občas
mrakodrap. Na páté zastávce vystupujeme. Jsme u královského paláce. Nějak zapůsobila nakumulovaná únava a cestovní ponorka a my se kvůli bezvýznamné kravině docela rozhádáme. Vyústěním toho je, že od přístaviště vyrážíme na prohlídku po Bangkoku každý zvlášť. Už tedy sám si beru za 3,5B (2Kč) přívoz a na druhé straně řeky se jdu podívat ke chrámu Ranních červánků Wat Arun, jednoho ze sedmi, který se prý v Bangkoku nesmí vynechat. Wat Arun je dost zajímavá pyramidovitá stavba, často vyobrazená
na prospektech lákajících do Bangkoku. Nahoře trůní slavný trojhlavý slon Erawan, častý to motiv na zdejších náboženských stavbách. Chrám nakonec okukuji jen z venku, musím trošku víc šetřit, po včerejším nemilým zjištění, že nemůžu tahat děngy z karty. Jedinou výhodou jití dovnitř by byl stejně jen výstup po schodišti a vyhlídka po okolí zhruba z půlky této stavby. Přívozem se vracím po chvíli zpět a hned je na řadě další chrám Wat Po, na mapě pro zmatení turistů uváděný jako Wat Phra Chetuphon, který je v Bangkoku nejstarší a hlavně v něm je největší
ležící Buddha na světe. Odevzdávám boty a husím pochodem vyrážím s davem dalších turistu obejít ležícího Buddhu. Je opravdu gigantický a se svými 46 metry na délku zabírá prakticky sám celou jednu stavbu. Po prohlídce této úžasné sochy vyrážím projít zbytek areálu chrámu. Je to tu hodně zajímavý a pěkný. Různých dalších staveb je tu opravdu velká spousta, až se mě už z toho všeho Buddhismu zatočí hlava a tak nějak cítím, že víc se mě tam už prostě nevejde. Rozhoduji se tedy cíleně vypustit prakticky největší atrakci města – Královský palác s chrámem Smaragdového Buddhy Wat Phra Kaeo. Nějak nemám pocit, že bych se už do Bangkoku nikdy nepodíval, takže to tu nemusím nějak zvlášť hrotit. Vyrážím už hodně rozpálenými ulicemi směr Golden Mount, což je známý vyhlídkový kopec. Tak trochu se loučím s královským palácem, jehož honosné věžičky vidím přes bílou zeď. Hned proti němu je ministerstvo obrany slušně obsypané řádkou děl. Po cestě míjím pár obchodů s Buddhy. Tak takovýhle šopíky u nás tedy nejsou J. Všichni jsou slušivě zabalený v igeliťácích, aby se na ně moc
neprášilo. Však taky jdu ulicí, kam se sjíždějí mniši pro výbavu do svých chrámů z celé země. Konečně narážím na klong, plavební kanál, a odbočuji z velmi rušné silnice. Tady by měl být už umělý pahorek Golden Mount. Tenhle 76 metrů vysoký kopec totiž nevytvořila příroda, ale postavil člověk. Nějak nemůžu najít vchod, tak se ptám pocestných a nakonec procházím opravdu hustým bufáčem a už jsem u úpatí „hory“. Nepřišel jsem zrovna hlavním vchodem :-). Po dlouhém schodišti, kroutícím se okolo kopce, se s dalšími zpocenými Evropany drápu nahoru. Konečně jsem nahoře a můžu se kochat mrakodrapovým panoramatem na obzoru. Vůbec
jsou všichni ti Asijci posedlý výškovými budovami. Stavby bližší mému oku nejsou zas až tak okrasný, tedy když nepočítám sem tam vykukující výstavní chrámy. Zas musím konstatovat taková nepěkná „Delhi“ architektura. Každopádně docela chápu, že se sem chodí spíš na západovku, než v pravé poledne, kdy obzor lehce mizí ve smogu. Jsem už dost umořený, tak slízám z kopečka a podél klongu už pokračuji směr zpět Khao San. Kolem chrámiku Wat Ratcha Naddaram se dostávám na pořádný bulvár Ratchadamnoen s dvanácti pruhy, takže téměř útok na ten největší v Buenos Aires. Mimo ruchu a monumentu demokracie, tu však k vidění nic
není, takže rychle pryč. Konečně dorážím na Khao San. Ukrývám se přežít totální polední pařák do stínu net kavárny. Po skoro dvou hodinách potřebného odpočinku vyrážím znovu do ulic. Nejdřív se však musím občerstvit několika výbornými mandarínkovi džusy. Posilněn vitamíny se rozhoduji přeci jen navštívit ještě jeden chrám. Vybírám si Wat Indra Wihan, kde má být obrovský 45 metrů vysoký, tentokrát stojící, Buddha. Ještě předtím jdu znovu na nábřeží Chao Prayi, kde je menší pevnůstka a
parčík. Lidi tu docela zewlují. Dlouho se tu nezdržuji a pokračuji dál. Po cestě mě odchytává týpek a zkouší na mě v průvodcích často uváděnou fintu s laciným odvozem do chrámu „Happy Buddhy“, kdy pak člověk místo toho skončí v prodejně s obleky. Děkuji, ale fakt nechci :-). Chrám nacházím bez obtíží. Buddha je fakt obrovský, ale daleko víc mě zaujímá scénka jak do nějakého tragikomického filmu, který by snad ani v Hollywoodu nevymysleli. Parta Evropanů kupuje ptáčka v klícce. Prodejce jich má ve větší kleci nacpaných alespoň padesát, aby
vypadaly zuboženě a vyvolaly v člověku lítost. Týpek se ho chystá vypustit a dalších pět ho chce při tom dobročinném činu zachytit na fotce. Klícka se pomalu otvírá ptáček sedá nemotorně na zem a v tom se objeví znenadání herec z pozadí. Stačí jeden plavný skok a kočka si toho nebožáka, který si svobody opravdu neužil, odnáší v zubech pryč. Všichni na to čumí jak puci. Vrchol však teprve má přijít! Prodejce běží pohotově s dalším ptáčkem v ruce a cpe ho do klícky, aby se toto vypečené divadlo mohlo
opakovat :-). Další mlsný kocour tu už naštěstí není, tak má chlapec na památku pěknou fotku jak vypouští ptáčka numero duo. Pak už se pomalu vracím zpět, okouknout jak to vypadá v cestovce. Setkávám se tu s Naďou. Ledy trochu povolují, ale víc v poho to bude nejspíš, až se zrekreujeme na ostrovech. Bangkok se nakonec ukázal jako fajn město, takže pobyt zde mě nepřišel vůbec ztracený. Mít víc času, tak bych tu pobyl klidně déle. Vůbec jsme tu totiž nenasáli noční život, neshlédli zápas v Thajským boxu a list zajímavých míst k navštívení jsme rozhodně taky nevyčerpali.