Den 184, Alpamayo trek VI. (4 617m)

V noci zase poprchava a rano jsou kupodivu mraky. To nas prekvapuje a zjistujeme ze tomu pocasi tady uz vubec nerozumime. Meli jsme v planu jeste jeden vyletik, ale kvuli tomuhle pocasi ho rusime. Nase suprova poloha za rekou se najednou ukazuje jako docela nevyhodna. Musime ji prebrodit zpet, coz ra ranniho mrazu neni to prave o cem snime. No nic co se da delat, sundat boty a pres travu s namrazou se vrhnout do vody. Na druhe strane otrit nohy do kalhot, protoze rucnik je samozrejme v depozitu aby nezatezoval krosnu. Po stezce mirime smer ocekavana vesnicka a tedy civilizace. Premyslime, ze by tam mohl byt treba i obchudek a tedy i nejaky zasoby. Z lednove vykrmovaci etapy pred cestou kolem sveta a pekne zakulacenych 105kg se dnes odhaduju tak na 85kg coz je az nezdrave fitnes :-). Jake je nase prekvapeni, kdyz vesnicka v mape je vlastne jen jeden nuzny dum s ohradou ovci a stadem cuniku a taky dvema agresivnimi sotky, ktere musime docela razantne odhanet silnou palbou sutru. No kazdopadne po trech dnech zdravime nejaky lidi. Tim padem je tenhle trek jeste opustenejsi nez jsem doted myslel. Je to opravdu super pochod, na ktery asi nikdy nezapomenu, ale cloveku se tu nesmi nic stat nebo onemocnet, protoze zachrana je na kazdou stranu dva dny svizne chuze. Trosku musime rozmyslet jak dal pokracovat, ale diky mape je to jasny. Jdeme az nakonec pampy, kde je opustene staveni. Majitel je asi dobrak, protoze vsude visi kozky ovci a na baraku urizla hlava kravky. Konecne je me jasny, proc tu mistni bizoni prchaji, pokud se k nim clovek na par metru priblizi. Stoupame uzkym kanonem do posledniho, pateho sedla na tomhle treku. Z dalky vypada docela hrozive, hrozne prudce, ale skutecnost neni zas az tak hrozna. Nahore (4 617m) desne fuci, tak se tu moc dlouho nezdrzujeme, taky proto ze blizke vrcholky jsou stale v mracich. Ani pohled na druhou stranu nevesti nic dobreho, mraky az na obzor. No co se da delat, kazdy den neni v horach posviceni. Slez na druhou stranu je docela neprijemny. Hrozne prudky hlineny svah. Tak tady byt opravdu spatny pocasi, tak je to o zivot. Ve 4 580 metrech mijime pokriveny stromek. Tak takhle vysoko jsem strom jeste nevidel, ma tu asi tvrdy zivot. Cim jsme niz tim pribya jeho soukmenovcu. Vsechny maji takove pokrivene vetve a vubec by mohly hrat v nejakym hororovym filmecku. Krajina na druhe strane je takova zelenejsi, asi jsme prekonali hlavni hreben pohori a vitr se prinasi vic srazek. Na louce dole pod sedlem docela s obtizemi sledujeme stezku, ale nejsme macky, tak se neztracime. Uz jen slezt obrovskou morenu a pak podle potucku stale dolu. Pribyva krovisek a potkavame dalsiho cloveka s naklacenym drivim. Vypada to ze ta civilizace se opravdu blizi. Najednou se omylem dostaneme na zkratku cesty a a bahnitou prudkou stezkou slizame svah. Je to o pekny sjezd dolu po zadku. Uplne me to pripomina lozeni po kopcich v severnim Vietnamu pred par mesici. Najednou les konci a otevre se pohled, ktery me opravdu uchvati. Asi nejsem jeste po mesicich cestovani stale unaveny :-). Predemnou je krasne siroke udoli ve kterym se klikati ricka. kolem pobiha spoustu koniku. Na svazich kopecku jsou policka a osamocena staveni obklopena malymi lesiky eukalyptu. Cela scenerie je z jedne strany ohranicena gigantickym, alespon 500 metru vysokym ledovcovym kuloarem a spickami sestitisicovek. A hlavne uz zase sviti slunce a vetsina mraku je v tahu. Den se konecne otaci k lepsimu. Sedime na tehle vyhlidce a kochame se. Dle pruvodce tady konci sesty den treku. Je teprve pul druhy, tak je jasny ze dnes dame i tu posledni etapu. Sice to bude s krosnami pres tricet km za den, takze rekord, ale jsme tahouni tak to urco zvladneme.