Den 174, Cesta do Ayacucha (4 747m)

Jsme usazeny dole v buse v nejvyssi tride cama, takze to vysvetluje, proc byl listek o dost drazsi nez jsme cekali. No tak se tu alespon tech 7 hodin jizdy budeme pekne valet. Jedeme jen 20km pribrezni nizinou a uz je zastavka na obidek. Po nezbytne prestavce pozvolna stoupame do hor. Mracna konci az v 800 metrech vyskovych a pak uz zase nase vytouzene azuro. Jedeme vyprahlym kanonem se spoustou kaktusu a obcasnym vinohradem. Jak stoupame krajina se pozvolna meni. Je to tu dost podobne jak v Sorate. Pribyly stromy, teda jen eukalypty a vubec je to tady takovy zivejsi. Kvalitni asfaltka vsak pokracuje stale vys a vys. Pozvolna to tu zacina vypadat altiplansky, ale ocekavana plan neprichazi. Je to tu vic kopcovity a sopecny, takze skaliska hrajou spoustou barev. Prejizdime prvni prusmyk 4 530 metru a pak se motame na nahorni plosine. Za druhym prusmykem 4 505 je mohutne klesani do impozantniho kanonu. Nad nejvysimi kopci v okoli, ktere ale i tak nevypadaji nejak mohutne prechazi mensi fronticka, takze to azuro netrvalo zas az tak dlouho :-). Z kanonu nas ceka vystup do nejvyse polozenych casti az do prusmyku Abra Apacheta (4 747m), kolem ktereho jsou do zluta zbarvene kopecky. Jsou tu i nejaky lamicky. Dolu klesame udolim reky a ridic na to pekne slape, mozna az trosku moc. Tak nejak cekame ze uz v klidu klesneme do mestecka, ale po chvili jsme vyvedeni z omylu. Ceka nas jeste jedna cesta pres kopec. Ve 3 200 metrech opoustime udoli a dlouho vyjizdime posledni kopec 3 915m. Slunicko pomalu zapada a vyhledy jsou docela pekny. Mezitim nam v telce pousti mistni hitovky. Zvlast nas zaujalo jedna skupina ktera se jmenuje duo ale hraji tri. Panove za nami si tez prozpevuji a vydavaji ruzne zvuky, ze se zda, ze nejedeme samy, ale vezeme i nejaky animalesy. Za setmeni prijizdime do nasvicene kotliny - To uz je Ayacucho.