Den 174, San Vincente

Rano v klidku opoustime hotel a razime smer tusene colectiva jezdici na Panamericanu. Mikra tu jezdi spore, ale nakonec jedeme jeste s nejakou pani v normos taxiku s cenou temer stejnou jak v mikrobusu. Trochu krape, tak to ty dva avizovane milimetry srazek za rok spadnou asi behem dneska. Do San Vincenta je to asi 6km a je to dalsi osklivy mestecko lezici hned u silnice na dulezity krizovatce. Tez je postizeny zemetresenim, tak o to hur to tu vypada. Proste rychle uz odtud pryc. Bohuzel je teprve 8 hodin a prvni bus jede az v 11, tak to neni s tim uprkem tak zhavy. Nachazime jeden slusny bufac pod igelitovou plachtou. Ja si davam k snidani nejakou jejich kureci specialitu. Honza jen kafe, protoze si housky se salamem prinesl odjinud. Tady to berou naprosto v klidku a jste mu prinsou talirek a nuz na ten salam :-). Obchazime mistni trosky a hledame nejaky net, abychom to tu preckali lepe nez sedenim v kancelari busove spolecnosti. Nakonec se podari najit namesti na kterem je obelisk nejakeho hrdiny vyvedeneho v barvach ala igracek a netu je tu necekane habakuk. Vrcholem navstevy mestecka je vystup na kopecek s krizek a panoramaticky vyhled na tu hruzu okolo. Proste kdyz se da dohromady skvot a nasledky zemetreseni tak to nevypada vubec pekne. Pak uz se zvolna presouvame do oficiny a vyckavame prijezdu busu. Zpozdeni je, ale jen pul hodky tak se to da. Zbohem mlzne pobrezi