Den 153, Cesta Rurre - La Paz

Pred druhou hodinou konecne prijizdi zapraseny bus a ridic vypada uz dost gumove. Netusime kolik uz naridil, minimalne 5 hodin a ted ho ceka dalsi 18 hodinove pokracovani bez vystridani, takze tady ridi asi supermani. Pikolik vypada jak Blekota a je strasne maly, takze klidne cely vleze do zavazadlovyho prostoru. Proste nas poveze spravna dvojka. Bohuzel mame mista na leve strane coz znamena ze nebudou vyhledy do rokly. Spi se neklidne a v 6 uz koukam, protoze jedeme krajem kterym jsme predtim frceli ve tme. Furt se jede pres zelene pralesni kopce. Na snidani zastavujeme ve vesnici ktera ma krasne jmeno, Kilometr 52. V Canaravi jdu kupovat banany a nakonec usmlouvam rekord - 25 malych bananu za 4,8Kc. Cesta smrti je v klidu, protoze vubec nevidim do propasti a jeste jedeme pri skale takze vsichni ostatni musi couvat a jinak zonglovat s verky. Kazdopadne je cesta zpet o dost bezpecnejsi. Pichame klasicky jeste kolo ale to uz je tradice. Nejvic dre Blekota. Pred Coroicem uz je konecne asfalt a muzeme rici ze jsme prezili. Naposledy jedeme ten sileny kopec do Cumbre a jsme zvedavy jak nam bude. Beheme jednoho dne vyjet z 200 metru nad morem skoro do 4 700. Me je fajn ale Honza ma nejaky krece v zaludku asi z te hromady bananu co furt jime. Tak si za prusmykem necha zastavit. Jsem trosku nervozni protoze za chvili cely bus rve bamos, ale nakonec se stiha vratit. V 21 vecer prijizdime do chladneho La Pazu. Takze cely den od chvili kdy jsme sedli v Rurre na busak. Bereme taxik do naseho andelskeho hotelu, kde nam pani rika ze si oddechla ze nas vidi. Mysleli jsme totiz ze prijedeme uz o den driv. Plan na zitrek urcime az zitra operativne jak bude Honzovi.