Den 131, Cesta do Tupizy (4 250m)

V 5:20 nas ceka neprijemna vstavacka na bus. Nacvicenymi pohyby ze sebe sundavam spacak a rychlosti blesku na sebe navlikam vsechno co mam k dispozici. V pokoji je urcite kolem nuly. Zjistuju ze i tak je me zima a jediny co mam zahraty je hlava, ktereou mam skrytou pod usankou kterou jsem vcera poridil. Jsme radi ze nase busova agentura sidli hned vedle hostelu, tak se nemusime s krosnama tahat nikam moc daleko. Je tu docela dost lidi, prijel akorat nejaky dalsi bus co frcel pres noc. V nasem spoji jsme turisti zhruba ve tretinove sile, zbytek jsou mistni s klasickymi brutalnimi taskami, pytli a jinymi vaky. Podle lonely planetu ma cesta trvat neskutecnych 9 hodin i kdyz je to jen 200km, tak jsme zvedavy jaka bude skutecnost, a tak trochu doufame ze to bude alespon o neco min. V busu behem chvile zamrzaji okynka, tak je musim rukavicema poradne lestit aby bylo vubec neco videt. Vyjizdime s pul hodinovym zpozdenim a za chvili necitim prsty v pohorkach a celkove jsem jak rampouch. Je to dost brutal. Jeste ze mam spacak v busu, tak ho vytahuju a delam z nej alespon nejakou deku. Nemuzeme se dockat vychodu slunce, ktere to tu alespon trochu prohreje. dlouho jedeme monotonimi planemi a pak postupne stoupame skoro do 4tisic. Nasleduje sjezd do kanonu a pak frcime korytem reky. Tentokrat nemuzu psat ze brodime reky, protoze jsou zamrzly. Kazdopadne jsem jeste po zamrzly rece autobusem nejel :-). Nasleduje jeden dost vydrcany usek, kdy sledujeme jak se pomalu bagaz vysouva ze zavazadlaku. Jedna slecna ma nebezpecne nad hlavou batoh, tak nez napocitam do tri, je opravdu necitelne probuzena. Zabava sice trochu skodoliba, sledovat komu neco spadne na hlavu, ale jina v tom silenym mrazu neni. Prijizdime do mestecka Atocha, kde se vyhlasi hodinova prestavka. Jdeme na chvili obejit okoli a kdyz se vracime vidime jak nas bus odjizdi a jeden typos ho brutalne nahani, ale bus mu tez frnka. Koukame tak trochu nechapave, ale stojime akorat u babky, ktera nas uklidnuje ze prijede zas zpet. No snad to tak bude. Stojime co to da na slunicku a pomalu rozmrzavame. Opravdu hodne pomalu. Cekani se stale vic natahuje, tak sledujeme cvkrot v bolivijskym malomestu a ja jdu jeste ochutnat nejakou pochutinu do mistniho buface (babka neco klohni na panvi). Je to nejaky lami maso s bramborem a jeste s necim neidentifikovatelnym, docela to jde. Po dvou hodinach konecne prijizdi nas bus a muze se razit vesele dale. Uz tak nejak cekame ze budeme klesat, kdyz Uyuni je zhruba o 700 metru vys nez Tupiza, ale opak je pravdou. Frcime docela hustou horskou silnickou s hlubokymi kanony kolem a samozrejme peknou radkou pomnicku. Pohori je nekonecny a jedeme furt mezi 4000-4250 metry nad morem. Nakonec nas ceka regulerni hrebenovka na obe strany je kanon. docela zabava se naklanet nad roklemi, ale uz sem jel horsima silnicemi, takze docela klidek. Pote obrovsky sjezd do udoli. Odtud je nejkrasnejsi cas cesty. Udoli je vroubene roztodivnymi skalisky a roste tu spoustu obrovskych kaktusu. Proste takovy bolivijsky divoky zapad. Kdyby tu byl fergy urcite by me oznamil kolika narodnim parkum v USA je to podobne. Takhle jsem bohuzel bez informace. Uz to vypada ze Tupiza musi byt nadosah, kdyz pichame kolo. Nastesti zrovna v dost zajimavy krajine, tak to alespon vyuzivame na maly foto vyletik. Kolo je opraveno docela brzo, tak uz posledni km ubyvaji bez problemu. Uz jsou videt znama skaliska nad mestem a i cesta smer Altiplano, kudy jsme vyjizdeli pred dvemi roky. Po 9 hodinach a 5 minutach jsme na autobusaku. Jak jen ten lonely to mohl tak uhodnout :-)