Den 133, Brutal trubka trek (4 030m)

Po snidani se rozhodujeme zmenit plan, kola rusime a vyrazime pesky. co kdybychom zase nahodou chteli nekam lozit :-) Dlouho kvaltujeme pres Tupizu a pak pres prielhlou vesnicku. Odtud uz pokracujeme vyschlym gigantickym recistem smer - El Silar, coz je neuveritelna spousta skalnich vezi na pokrajich kanonu. Eroze si tu pohrala vic nez radne. Obcas na nas stekaji pastevecky psi hlidajici stada koz. Oproti Kavkazu jsou spis mensi, tak z nich strach moc nejde, ale sutriky po nich obcas musim metat, aby udrzeliuctivou vzdalenost. Cele 2,5 hodiny nam trva nez se ke skalam El Silaru dopachtime. Tak trochu litujeme ze sme preci jen ty kola nevzali. Skaly jsou fakt uzasny a je to tu jiny nez pri vcerejsi vyprave. Kousek se vracime a pak dalsim recistem pokracujeme dal k cervene skale, kera nas dost laka. Je to o dost dal nez jsme cekali a vracet se kamenitym recistem uz nechceme tak mame v planu se pokusit nejak dostat pres skaly na druhou stranu. Zkousime nejdriv projit nejakym kanonem, ve kterem je na spousta mistech vykrystalizovana sira. bohuzel je to jen slepa cesta, tak se musime vracet neuspesne zpet. Kousek od nas je nejaka tajemna trubka vedouci vzhuru svahem, chvili nad zemichvili pod. Tak se podel ni vydavame vzhuru. Je u ni i mala cesticka, jak ji tam instalovali, tak se jde lip nez v mistnim bodavym porostu. Dostavame se na hreben mezi dva kanony s peknym vyhledem a je jasny ze slezt dolu je nemozny,tak nam zbyvaji dve moznosti budto se vratit zpet, nebo pokracovat podel trubky. Zda se ze bychom se podle ni mohli dostat na hreben 4tisicovyho pohori a napojit se pak na silnici, ktera tudy vede na Altiplano. Silnice je pekne videt a nezda se ani daleko tak je rozhodnuto. Hlavne se otacet bez vaznych duvodu neni muj styl. Cesta podel trubky ma menici se charakter, chvili skoro jak chodnik na tatranske magistrale, chvili uzoucka cesticka. Nejhorsi je prekonavani mensich koryt, kdy nas ceka slizani dolu a nahoru, obcas trosku vzdusnejsi. Premyslime k cemu trubka asi slouzi, asi na vedeni vody. Na jednom miste je vsak trubka rozsekla na dve, tak narocny bolivijsky projekt nejspis nesplnil architektovo ocekavani :-)Najednou prichazi zrada trubka vede vzduchem snad pres 3metry siroke koryto, ktere je alespon 6metru hluboky. Nezbyva nez stoupat vzhuru a kdyz se koryto trosku zuzi ho preskakovat. Neni to moc dobry pocit, kdyz se clovek podiva pod sebe a tam poradna hloubka, ale co Semik zvladne vsechno. Opodal kupodivu potkame i lidi, nejaky delniky co tu neco vypalujou a jinak carujou u trubky. Ptam se jednoho, zda se fakt tudy dostaneme k silnici, tvrdi ze ano, ale ze nas ceka jeste quebrada. No quebrada je neco jako horsky potok ci kanon, kterych jsme uz prekonali spousty tak to moc neresime. Pochvili vsak uz chapeme co tim myslel. Trubka vede vic jak 5 metru vzduchem a pod nama je asi 20 metru hloubka bez naznaku slezu. Trmacime se zase svahem do vysky a tak trochusi rikame, ze je fakt fajn se toulat po Bolivii bez jakekliv mapy natoz znalosti terenu. Koukam na hodinky a cas uz davno na stejnou cestu zpet neni a hlavne chut. Musime jit dal a holt si tu nejak poradit. Stoupame a z vrchu vidime ze se koryto rozdelilo a trubka miziv tom levym a nam nezbyva nez stoupat podel praveho. Ke vsemu se teren kvuli skalam stava neschudny. Nakonec to resime tak ze se nam dari slezt tech 20 metru dotoho koryta a pak se vratit zpet k trubce vedoucim tim druhym. Hotova motanice. Voda je zmrzla, takse muzeme obcas klouzat. Pokracujeme korytem a tam kde se zuzujeme ho opoustime lezeme do kopce.Uz se zda ze tu konecne musi byt vrholovy hreben. Jsou to uz docela muka, noham se neche a voda tez dochazi. Taky jsme si nevzali vubec zadne jidlo i kdyz jsme vedeli ze jdeme na celyden. Ach jo. Konecne jsme na vrcholku kopce travnaku. Hura chce se zavolat, vymotali jsme se. Ale vitezny pokryk se nekona. Silnice je sice relativne kousek od nas i ve stejny vysce, ale bohuzel pres tri hluboky udoli. Musime to tedy jeste dlouhatansky obchazet tempem ale figurky. Nakonec stejne jedno udoli prechazet musime ale to uz je jednoduchy. Ted uz nas ceka jen cesta zpet. Je jasny ze jsme precenili sily. dotmy je asi hodina a nas ceka asi 18km. Jestli se nestane zazrak a nekdo nas nenabere tak jsme ztraceny. Slunce zapada a jsou krasne vyhledy na skalnate okoli Tupizy ale nejak si to uz neuzivam, jsem uplne tuhej. Kamiony obcas jedou ale vzdy z protismeru. Pak neco jede i nasim smerem, ale je to tak nabuseny, ze se ani nedivime, ze nas neberou. Konecne jede zase nejaky dzip a zastavuje. Sice v nem sedi uz 7 Bolivijcu ale i tak se tam nejak mackame. Pocity zachrany jsou fakt super, ty kluci bolivijsky jsou fakt fajn. Jedeme neskutecne dlouho, tak to bysme opravdu prisli kdovi kdy. Kdyz nas vyhazujouv Tupize, takme poprve v zivote chyta krec do stehna, tak se chvili pohybuju jak nejvetsi chromak. Kupujeme 1,5litr limcu a hned je v nas, jsme naprosto dehydro. Konecne se dosourame na hotel, kde nam friend oznamuje ze ani dnes se mu nepodarilo sehnat nekoho kdoby snami jel na sopku, takze Uturuncu se konat nebude. No co se da delat. Na pokoiji leham do spacaku a davam se dohromady, H me vsak moc dlouho lezet nenecha, musime jeste koupit listky na autobus na zitra. Skoro vsechny spoje do Potosi jedou pres noc, ale nakonec nachazime jeden deni. Jednak necheme umrznout a zadruhy se chci pokoukat po krajine na trase kterou sem tu jeste nejel. U autobusaku objevujem stanek s babkou, co tu dela hamburgery za 5Kc. Takze fast food navecer. to je vse, jdu to vylezet, jsem kaput