Léh - Manali: Taglang la (5 360m)

Člověk ani pořádně nezamhouřil oči a už tu je opravdu hodně časný budíček. Nám to kupodivu ani moc nevadí. Už jsme docela natěšení na věhlasnou velehorskou silnici, která nás dnes čeká i když jízda po ní bude vlastně znamenat definitivní rozloučení s Ladakhem a jeho bezvadnými místňáky. Tato cesta byla prý, pro zahraniční turisty, otevřena až v roce 1989. S lehkou nostalgií opouštíme náš oblíbený guesthouse Palaceview a vyrážíme vstříc temnotě. Vcházíme na ztichlý pologround. Naši přítomnost berou však s nelibostí členové, víc jak desetihlavé, smečky Velkého šéfa. S hlasitým štěkotem nás pomalu obstupují. Přes den beránci chrupající mezi odpadky, ale teď si na nás docela věří. Naštěstí i tady platí starý psí fígl ohnutí se pro kámen. Zvítězili jsme tedy nakonec bez boje, ale šutřík jsem pro jistotu ještě chvíli v ruce nesl :-).
V klidu přicházíme na autobusák, kde k našemu překvapení stojí pouze jeden jediný džíp. Asi zase takový nával na cestu do nížiny nebude, jak se původně zdálo. Tak kdo s námi ještě pojede? Řidič vypadá na pěkného fráju, tak jsem zvědavý co předvede za kousky po cestě. Žoviálně se s námi seznamuje maďarský profesor Jánoš, který pod záminkou přednášek na univerzitě, už tu nějaký pátek cestuje. Dále je tu takový od pohledu morous, cestovatel samotář. Posléze zjišťujeme, že je z Jižní Afriky. Do zavazadlového prostoru bez sedaček ještě nasedají, ladáckhá babka s malým klučinou. To jim teda opravdu nezávidím. V Manali budou nejspíš vyklepaný jak poctivé řízky. Bágly jdou na střechu, ale překvapuje mě, že na ně náš driver nedává plachtu, jak bývá v těchto končinách zvykem. Můžeme se tedy těšit, že si ladackhý prach odvezeme na památku sebou do nížiny. Je 1:45 ráno a my vyrážíme na 500 km dlouhou pouť přes hory a doly.
Dneska mě vůbec netěší, že vyjíždíme dokonce dříve, než jsme podle plánu měli, protože je jasný, že v nejvyšším bodě cesty, v průsmyku Taglang la, budeme ještě za tmy. Ve městečku Choglamsar pod Lehem, vystupuje babka a místo ní nastupuje očividně spřízněný dědula. Tak to byla tedy rychlá výměna účastníků zájezdu.
I přes hlubokou tmu poznáváme známá místa po cestě: kláštery Shey a Thiksey. Jak už je to dávno, co jsme se zde nadšeně rozhlíželi po okolí a vůbec netušili, co nás zde čeká. Od vojenského městečka Karu začíná pro nás prozatím neznámá část cesty. Jedeme stále podle Indu až do městečka Upshi. Tady se silnice dělí. Naše hlavní míří do hor. Vedlejší vede stále podél řeky až do Číny, respektive Tibetu. Turisté však po ní mohou jet nejdál k odbočce k dalšímu krásnému ladáckhému jezeru Tso Moriri (4 525m), na jehož břehu je prý nejvýše položená, celoročně obývaná, vesnice na světě Korzok. Škoda, že nebyl čas i tam zavítat a vykoupat se ještě o trochu výš než leží ultimátní Pangong tso.
Jedeme větším údolím a i přes tmu vidíme okolní hory pokryté ledovcovými čepicemi nasvícenými jen svitem hvězd a měsíce. Najednou si všímáme horské bariery, daleko před námi, poseté malými světluškami. Že by to byla už finální stěna pod průsmykem? Světlušky jsou ve skutečnosti kamioňáci, kteří nejspíš vyjeli ráno z Manali a teprve teď přijíždí. Výjezd je nekonečný, protože je stoupání kvůli náklaďákům klasicky po indicky hodně volný. Takže traverzujeme svah 2km jedním směrem, tornátka a zase dva km na druhou stranu. Po snad půl hodině jízdy do kopce jsme stále jakoby na jednom místě akorát o něco výš. Je cítit výška, ale jen tak volně, žádný bolehlav. Už jsme si prostě zvykli :-). Tak jsme konečně v průsmyku, zase skoro 5 400 metrů nad mořem! I přes tmu je jasný, že výhled za světla po okolí musí být nádherný. Je to pech být v nejhezčím z pětitisícových ladáckhých passů ve tmě. Nemůžu tedy potvrdit pravdivost hlášky v průvodci: "Řidiči zde zastavují kvůli focení u cedule „NEUVĚŘITELNÉ !“. Při pohledu na Ladakh a pohoří Karakoram na obzoru budete s cedulí souhlasit." Tuším však, že zde průvodce opravdu nelže.
Náš driver bohužel u cedule Neuvěřitelné! nezastavuje a ono by to asi ani za té tmy cenu nemělo. Ale alespoň by jsme si to tu odměřili GPSkem a ověřili si, zda si zde Indové zase nepřidávají metříky, kvůli slávě svých, nebe se dotýkajících, silnic. Klesáme dolů a mě se začíná zmocňovat spánek i když jsem se zařekl, že tuhle silnici prospat rozhodně nesmím.
Nejsem však sám komu se zavírají oči. Na rozdíl od našeho drivera však nedržím v ruce volant :-). Ivanovi se moc nezamlouvá, když vidí ve zpětném zrcátku, jak se našemu mistrovi v zatáčkách zavírají čím dál víc oči a projíždí je opravdu jak lemploš. I Jánoš vepředu je lehce nesvůj. Jen morous je v klidu, protože chrní, jak ostatně většinu dnešní cesty. Naštěstí profesor přinucuje drivera pojmenovaného obratem Gama, jako reminiscenci na místní varovnou značku: „Don´t be Gama in the land of lama“, aby zastavil u krajnice a dal si alespoň chvíli oraz. Přeci jen nechceme mít takhle vysoko položený pomníček. Kdo by nám sem totiž o dušičkách nosil kytky, když je to tu v tu dobu pod sněhem :-). Máme s Ivanem podezření, že Gama odpoledne přijel do Lehu a hned obratem, bez odpočinku, míří zpět do nížiny. Asi čtvrt hodinu jsme odstavený v pěti tisících a v autě je docela frišno. Pak Gama usoudí, že si již dostatečně odpočinul a razíme dál....