Khardung la (5 384m)

Na cestě k cestovce se zastavujeme u pověstného German Bakery. Akorát otvírají, tak to vypadá, že neodjedeme o hladu. Chlapík mě ujišťuje, že je pečivo fresh i když se mě zdá, že z pece vyjelo, v nejlepším případě, už včera. Zakousnu se do nějaké imitace rohlíku a málem si vylamuji zuby. Pečivo odolalo, akorát tam na památku zůstal obtisknutý můj chrup. Jdu to reklamovat a Punjábec se tomu mému obtisku docela srdečně směje. Peníze vrací, ale můj kamenný rohlík vrací zpět na mísu, asi pro nějakého dalšího šťastlivce se silnějším chrupem. Přešlapujeme před zavřenou cestovkou docela dlouho, až se začínáme lehce obávat, zda to není zase nějaké punjabi
šméčko, ale vůz pro nás nakonec přijíždí. Tak hurá na „nejvyšší“ průsmyk na světě. Průsmyk Khardung, na silnice vedoucí z Léhu do údolí Nubra a Shyok, je v mnoha zdrojích uváděn jako nejvyšší motorizovaný průsmyk na světě vůbec. Tato cesta je otevřena pro veřejnost až od r. 1994. Do té doby se do míst severně od Léhu nesmělo. Silnice do průsmyku byla postavena v roce 1976 jako strategická komunikace k Siachenčenskému ledovci na kterém indické vojsko svedlo několik potyček s Pakistánci. Je to jediný průsmyk v Ladakhu, který má armáda za
úkol udržovat průjezdný po celý rok. Kdysi tudy vedla důležitá karavanní cesta do čínského Kashgaru. Prý průsmyk každoročně přecházelo na deset tisíc velbloudů a koníků. Stoupáme po docela kvalitní silnici do výšin nad Léh. Jedeme krajinou, kterou jsme si z různých vyhlídek u Léhu už docela prohlídli. Teď se ale koukáme opačně. Za chvíli je Léh i jeho okolí hluboko pod námi. Zvlášť pohled do zeleného oázního údolí stojí za to. Zastavujeme na checkpointu u kterého jsou malinkaté jezírka. Kamenné údolí se zahýbá západním směrem a my poprvé vidíme vlastní
sedlo, které nám bylo doposud skryto i když hora nad sedlem je viditelná i zespoda od Léhu. Kdysi tu musel být gigantický ledovec, dnes po něm zbylo obligátní šutroviště a zbytky ledu na severních svazích hor. Čím jsme výš, tím je povrch horší. Sníh a vojenské Tatovky tomu tady dávají zabrat. Po 39 kilometrech a hodině a půl jízdy jsme tu. Fotíme se u cedule „highest motorable pass on the world“. Na patníku je napsána výška 18 380 stop, což je těch uváděných neskutečných 5 602 metrů. Indům samozřejmě nevěříme, zvlášť, když na netu všichni uvádějí, že je to podfuk. GPS ukazuje
výšku 5 384 metrů, což je dokonce o dva metry níž, než co měl Chang la, při cestě k Pangong tso. Chang la však vede jen tou nadmořskou výškou, jinak ničím. Z Khardung la jsou nádherné výhledy na monumentální hřeben Karákorámu. Pohoří je to opravdu mohutné a vidíme snad i nejvyšší horu celého Ladakhu – Saser Kangri (7 672m). Komicky tu působí zaparkované roztřesené náklaďáky. Tyhle výšky působí pro normálního Evropana téměř nedostupně a tady se v nich prohánějí auta. Modlitebních vlaječek je tu opravdová záplava. Vyrážíme po stezce ještě výše. Na vyhlídce se dělíme. Já si dávám ještě menší horolezeckou vložku. Výstupová trasa je docela nepříjemná, silně rozpukaná skála. Hora mě tak trochu připomíná pověstný domeček z karet. Mezi balvany nacházím kousek ledu. Tak přeci si na něj tady šáhnu. V několika pasážích je to docela adrenalinový. Nakonec se až na úplný vrchol nedostávám. Ostrý hřeben je na moje klasické sandále opravdu neschůdný. Zapínám GPS a jsem v 5 499 metrech nad mořem, takže nový výškový rekord, navíc dosažený v sandálech. Chvíli tu zevluji a Karákorám stále přitahuje můj pohled. Říkám si, že těch falešných 5 602 metrů možná vzniklo tím, že někdo kdysi odměřil ten kopec, který sem nezdolal a napsal to na ceduli průsmyku.