První den v Manali

Ráno, z okna hotelu, vidíme horský hřeben zvedající se nad údolím Kullu, ve kterém naše Manali leží. Netrvá však dlouho a hory mizí pod mraky. Celkově je docela šedivě a na den bez pár kapek bych si rozhodně nevsadil. Jelikož jsme vůbec nepočítali, že bychom se v této oblasti zastavovali a průvodce sebou nemáme, vůbec netušíme co je tu k vidění. Poslední dny v Indii asi budou hodně o improvizaci. Vyrážíme tedy na obhlídku okolí, tak trochu na blind. Venku už je docela ruch, ale Indů tu nejsou miliony, ale jen tisíce, tak se to dá přežít :-). Jdeme po silnici do Starého Manali. Chodník tu není, tak musíme

dávat pozor na divoce jezdící tuk tuky. Po chvíli míjíme odbočku k chrámu Hadimba, tak se tam vydáváme. Je to docela do kopce. Všude je hodně luxusněji vypadajících hotelů. Také tu potkáváme spoustu rekreujících se bohatších Indů. Manali má být jednak vyhlášené místo na líbánky a taky se sem jezdí Indové podívat na sníh do průsmyku Rohtang la. Každopádně je to tu dost zelený, což je po skoro třech týdnech v ladáckhé pustině balzám na oči. Chrám Hadimba je v lesíku plném krásných gigantických cedrů himalájských. Vlastní chrám je taková stavbička se 4patrovou dřevěnou střechou a stěnami potřísněnými krví.

Kdo ví, co se zde odehrává za drastické rituály. Později jsme vyčetli, že Hadimba je inkarnací, Indianem Jonesem profláklé, bohyně Kálí a zároveň sestra démona Tandiho, takže to asi vysloveně úplná dobračka nebude :-). Vnitřek chrámu je dost začouzený a opravdu působí tak nějak divně. Obchází tu navíc svatý muž s ešusem, takže je i tu o zážitky postaráno. Tak nějak podle čuchu nacházíme sestupovou cestičku k pěkné, dravé řece Manalsu Nala. Při procházce se kocháme pohledy na zelené svahy, jen ty mraky by nemusely být tak nízko. Po mostě přecházíme do Starého Manali. Žaludek se hlásí o
pozornost, tak vybíráme pěknou restyku, která patří Nepálcům. Dávám opravdu hutnou American breakfast, která zasytí opravdu na dlouho. K vedlejšímu stolu si přisedá ten Jihoafričan ze včerejška, prohodíme, ale jen pár slov. Je to takový pavouk. Představa takovéhoto osamoceného cestování mě fakt nebere. Po snídani stoupáme uličkami do kopce. Je to tu všechno podřízeno turismu. Guesthousy, hospody, obchůdky se suvenýry. Tahle oblast je navíc vyhlášená pěstováním a legálním konzumováním marihuany, tak se tu pohybuje i spousta vyhulků. Nějací kluci nám taky hned nabízejí kašmírský šafrán a tvářejí se u toho dost

tajemně, tak to musí být asi taky nějaká dobrá pochutina. Narážíme na chlápka, který hraje na píšťalu a kobra přitom vykukuje z košíky. Tak to je indická klasika jak řemen. Konečně se dostáváme do centra starého města, kde mezi novostavbami zůstalo zachováno pár původních stavení. Pěkné dřevěné chaloupky s břidlicovými střechami a kravkami opodál, spokojeně žvýkajícími hromady čerstvé trávy. Rozhodujeme se tu, že se asi nemá cenu hnát do Delhi, potažmo do Agry kvůli Tajmahalu a zbytek času pobudeme už tady. Sice tu asi bude každou chvíli pršet, ale krajina je tu krásná a navíc je tu i

taková pohodová atmosféra. Stavujeme se v cestovce, kterou nám doporučil typos v Léhu a sondujeme výlety na zítra. Ten nejčastější, výjezd do Rohtang la nedáváme, byli jsme tam včera a počasí neslibuje nějaké převratné výhledy. Na treking čas nemáme, tak nás zaujme výlet do tradiční vesnice, která má být prý opravdu zajímavá. Navíc má ležet někde vysoko v horách, tak by výhledy taky nemusely být marné. Na pátek rovnou kupujeme jízdenky na spací bus do Delhi. Jsme rádi, že jsme to takhle v poho sfoukli. Vracíme se zpět k mostu a chvíli jdeme proti proudu s výhledy na skalní sráz. U takových skvotoznějších domečků, vypadajících jak obydlí

pro trpaslíky, to otáčíme a podél říčky klesáme, až na vyhlídku na hlavní tok v celém údolí, na řeku Beas. Údolí je docela široké a z prudkých skalních stěn občas spadá vodopád. Je to tu pěkný, škoda jen, že není trošku lepší počásko. Lehké kapání nám sice zatím tak moc nevadí, ale k ideálu to má přeci jen daleko. Pokračujeme po trošku rozblácený stezce směr údajný vodopád. Na jednom stromě vidíme i opičáky, ale když nás zbystří mizí neznámo kam. Mají tu spoustu ohlodané kukuřice, kterou asi kradou vesničanům. Proto se nejspíš tolik bojí o svůj blešivý kožich. Začíná pěkný slejvák, tak se ukrýváme pod obrovský cedr. Půl hodiny leje jak z konve, ale na nás nepadá ani jediná kapka. To je ale super přírodní deštník. Jen co to přejde opouštíme nejen úkryt, ale i myšlenku hledat vodopád. Vracíme se zpět. Nechce se nám jít po silnici, tak jdeme vedle ní ležící lesní rezervací, kam se leze skrz výběrčí budky či ilegálně dírami v plotě. Jako doprovod máme asi deset psů, kteří snad pod vidinou nějakého jídla nám dělají nevyžádaný doprovod. Párkrát se jim pokoušíme ztratit, ale bez úspěchu. V lesíku je pár obrovských balvanů a celkově je to odpočinková pohodička i

když je fakt, že jen kvůli Manali bych do Indie neletěl. Večer už jen procházíme hlavní bulvár, kde je vše podstatné, dáváme véču a po ní ještě docela dlouho netík. Pak na pokoji konečně pouštíme telku. Běží tu místní kanál Manali TV, na kterém frčí husté videoklipy. Další kanál je náboženský a pořád tu někdo káže svou pravdu. Hygiena je klasicky poslabší, protože zjišťujeme, že je sprcha po punjabsku nefunkční.