.jpg)
Zkouším svou vymyšlenou fintu a říkám chlapíkovi, ať nás odveze na vlakáč New Delhi. Chlapík se hned vyptává, zda nehledáme nějaký holt, my ale tvrdošíjně, že chceme na ten vlakáč. Hrozně dlouho jedeme přes město. Některé zkratky přes naprosto zabarikádované uličky se mě nezdají úplně optimální. Konečně jsme tu v hotýlkové čtvrti Paharanganj. Platíme chlapíkovi a místo na vlakáč míříme hledat hotýlek. Vedro už je zase šílený, tak z nás leje, navíc jsme umolousaný z toho blešího lóže. Prostě nějaký relativně „normální“ azyl potřebujeme jako sůl. Samozřejmě se nás hned ujímají nějací dědci,
.jpg)
kteří se nedají setřást. Procházíme snimi několik hotýlků, ale všude je plno, tak jsme už celkově nějak nevrlý. Nakonec se v jednom chytáme a totálně vytuhlý padáme na kavalec. dědci zevlují v recepci a očekávají, že jim něco dáme. Sídlíme ve čtvrtým patře, ale i přesto je stále slyšet neustávající troubení. To už je taková zvuková kulisa Delhi. Po tom co se zmátoříme, jdeme ven, ale je pravé poledne a opravdu nelidsky, tak se dlouho na Main Bazaaru nezdržujeme a vracíme se zpět. Padám na postel a hned je na prostěradla kompletní obtisk těla. Jsme spařený jak koně po Velký Pardubický. Původní plán, že se pojedeme
.jpg)
podívat na nějaké zajímavosti, co jsme zde první den neviděli padá. Ivan říká, že už na Delhi nemá nervy, že už pokoj do odjezdu neopustí :-). Dávám tomu asi dvě hodiny a pak vyrážím sám, trošku se tu potoulat. První překvápko na mě čeká hned přede dveřmi našeho pokoje. Na hadru tu leží na zemi nějaký typos a chrní. Má docela štěstí, že jsem mu nešlápl na hlavu :-). Vyrážím k hlavní ulici před nádraží. Je tu spousta bufáčů, tak do jednoho zalízám dávám mišung a koukám na život na ulici. Docela mě to baví, má to svoje kouzlo. Pak se prodírám hlavním bazarem a vzpomínám na hlášku z průvodce “nějaký čas to trvá než ve změti rámusících a troubících autobusů, náklaďáků, osobáku, motorikš, mopedů, rikš a davů pěších, mezi nimiž se nenuceně potulují krávy, buvoly tažené povozy vysledujete určitý řád”. Jediný řád, který se mě v tu krátkou dobu, co jsem zde pobyl, podařilo vysledovat, byl zákon silnějšího a hlavně bezmezná bezohlednost, kdy si jde každý svou cestou a nebere jakýkoliv ohled na ostatní. Jediná fyzikální výhoda stokilového Evropana proti 50 kilovému Indiánovi je, fungující zákon akce a rekace, takže se většinou odrazí Indián :-). Je tu docela velká hustota spařených turistů, spousta podivných „nezávyslých“ osamocených cestovatelek a samozřejmě stánků se vším možným. Jako zásobovací vozidlo tu funguje docela naložený bejček. Nejvíc mě však zaujal veřejný záchod. Něco jako sprchový kout bez zástěnky přímo na ulici. Men only. Ženy tu mají prostě docela peška, když to na ně přijde. Po tom co obejdu i postraní uličky, tak se jdu natáhnout na pokoj. Chvíli sleduju gekony jak se honí po stropě a pak vytuhávám. Probouzím se až těsně před tím, než máme odcházet na taxík. Typos z recepce nás odvádí k hlavní ulici a zastavuje nám taxík. Naposledy nás čeká cesta kolem smradlavýho lesíku na letiště.
.jpg)
Zkouším svou vymyšlenou fintu a říkám chlapíkovi, ať nás odveze na vlakáč New Delhi. Chlapík se hned vyptává, zda nehledáme nějaký holt, my ale tvrdošíjně, že chceme na ten vlakáč. Hrozně dlouho jedeme přes město. Některé zkratky přes naprosto zabarikádované uličky se mě nezdají úplně optimální. Konečně jsme tu v hotýlkové čtvrti Paharanganj. Platíme chlapíkovi a místo na vlakáč míříme hledat hotýlek. Vedro už je zase šílený, tak z nás leje, navíc jsme umolousaný z toho blešího lóže. Prostě nějaký relativně „normální“ azyl potřebujeme jako sůl. Samozřejmě se nás hned ujímají nějací dědci,.jpg)
kteří se nedají setřást. Procházíme snimi několik hotýlků, ale všude je plno, tak jsme už celkově nějak nevrlý. Nakonec se v jednom chytáme a totálně vytuhlý padáme na kavalec. dědci zevlují v recepci a očekávají, že jim něco dáme. Sídlíme ve čtvrtým patře, ale i přesto je stále slyšet neustávající troubení. To už je taková zvuková kulisa Delhi. Po tom co se zmátoříme, jdeme ven, ale je pravé poledne a opravdu nelidsky, tak se dlouho na Main Bazaaru nezdržujeme a vracíme se zpět. Padám na postel a hned je na prostěradla kompletní obtisk těla. Jsme spařený jak koně po Velký Pardubický. Původní plán, že se pojedeme.jpg)
podívat na nějaké zajímavosti, co jsme zde první den neviděli padá. Ivan říká, že už na Delhi nemá nervy, že už pokoj do odjezdu neopustí :-). Dávám tomu asi dvě hodiny a pak vyrážím sám, trošku se tu potoulat. První překvápko na mě čeká hned přede dveřmi našeho pokoje. Na hadru tu leží na zemi nějaký typos a chrní. Má docela štěstí, že jsem mu nešlápl na hlavu :-). Vyrážím k hlavní ulici před nádraží. Je tu spousta bufáčů, tak do jednoho zalízám dávám mišung a koukám na život na ulici. Docela mě to baví, má to svoje kouzlo. Pak se prodírám hlavním bazarem a vzpomínám na hlášku z průvodce “nějaký čas to trvá než ve změti rámusících a troubících autobusů, náklaďáků, osobáku, motorikš, mopedů, rikš a davů pěších, mezi nimiž se nenuceně potulují krávy, buvoly tažené povozy vysledujete určitý řád”. Jediný řád, který se mě v tu krátkou dobu, co jsem zde pobyl, podařilo vysledovat, byl zákon silnějšího a hlavně bezmezná bezohlednost, kdy si jde každý svou cestou a nebere jakýkoliv ohled na ostatní. Jediná fyzikální výhoda stokilového Evropana proti 50 kilovému Indiánovi je, fungující zákon akce a rekace, takže se většinou odrazí Indián :-). Je tu docela velká hustota spařených turistů, spousta podivných „nezávyslých“ osamocených cestovatelek a samozřejmě stánků se vším možným. Jako zásobovací vozidlo tu funguje docela naložený bejček. Nejvíc mě však zaujal veřejný záchod. Něco jako sprchový kout bez zástěnky přímo na ulici. Men only. Ženy tu mají prostě docela peška, když to na ně přijde. Po tom co obejdu i postraní uličky, tak se jdu natáhnout na pokoj. Chvíli sleduju gekony jak se honí po stropě a pak vytuhávám. Probouzím se až těsně před tím, než máme odcházet na taxík. Typos z recepce nás odvádí k hlavní ulici a zastavuje nám taxík. Naposledy nás čeká cesta kolem smradlavýho lesíku na letiště.
Žádné komentáře:
Okomentovat