Cesta domů

Překvapuje nás, že první prohlídka je už před letištní halou. Je tu docela fronta, tak ani nelitujeme, že jsme sem přijeli v docela velkým předstihu. Docela v klidu se odbavujeme a prozevlováváme poslední hodiny před odletem, který máme ve 4:30 ráno.
Let probíhá klidně, ale moc toho nenaspávám, protože jen co se rozední, koukám do kraje. Pod námi jsou nekonečné pláně Kazachstánu s vyprahlými hřbítky. Největší atrakcí pod námi je krásné obrovské jezero, ale které to je, je otázkou. Podle tvaru by to měl být nejspíš Balkaš, ale podle očekávané trasy letu spíš Aralské. Už by tu ti kluci Ruský mohli taky dát monitory s mapou letu.
Přistáváme do moskevské tajgy a před námi je nepříjemné 9ti hodinové čekání. Venku prší, tak jsem rád, že jsem si to ruský vízum nepořídil. Čas si krátím pivkem v restauraci Tajmahal, tak ho přeci jen na naší cestě navštěvujeme :-).
Největší komici jsou typosové ze syrské reprezentace nějakého sportu. Můžou se tu z těch blondýnek v duty free shopech zbláznit a vysloveně slintají. Přeci jen jsou ty holky nastrojený trošku jinak než ty jejich doma :-).
Ukazuje se, že i nekonečné čekání má konec a my vyrážíme na poslední let v tomhle roce. Tentokrát se nic převratného neděje a my v klidu přistáváme na Ruzyni. Doufám, že mě naši poznají, takhle zarostlý jsem ještě nebyl. Vypadáme totiž s Ivanem jak dobrý Talibové. Kupodivu nás bez problémů poznávají. Takže se nezbývá než rozloučit a popřát Ivanovi štěstí na poslední etapě cesty do Košic. Já to mám na rozdíl od něj už jen kousek domů. Stálo to za to!