Jedeme kolem obrovských hald kamení, morén, sutí a prachu, které zde musel zanechat nějaký obrovský ledovec. Tak to vypadá, že nejen doma v Evropě jsou ledovce na ústupu. Tato část cesty není zas až tak pěkná, okolí je fakt neutěšeně pusté. I když Jánoš je ve svém živlu protože pořád na něco ukazuje a hlásí „Grand Morene“
Konečně je tu vytoužený obídek, přijíždíme do Kyelang Sarai, kde nás Gama odvádí do spřízněného stanu, tak proto nás vezl až sem. Asi bude mít oběd gratis. Dáváme si rýži s nějakým zeleninovým mišmašem, což má být podle Jánoše nejtradičnější indické jídlo. Prý si člověk může přidat kolikrát chce, tak mě to názorně předvádí. Též se říkám o nášup, nemůžu se přeci nechat zahanbit :-)
Je tu obrovská spousta motorkářů. Jeden tu leží na zádech jak mrtvý brouk a relaxuje, ani se mu moc nedivím. Na obzoru jsou vidět zase nějaké ledovce, tak že by už majestátní Himaláj byl před námi? Stoupáme údolím řeky Lingti a na jaře to tu musí být asi mazec, když vše taje. Začíná na mě jít zase pěkná únava a docela bych si schrupnul. Je vidět, že jsem nějak sehraný s Gamou, jelikož začíná usínat též. Přeci jen by se po obídku šlofíček hodil. Jánoš je lehce vyděšený, tak se ptá našeho mistra jak se cítí, ale ten je prý naprosto v pohodě a odpočinek vůbec nepotřebuje, asi se už těší na odpočinek věčný :-)
Náš život kupodivu zachránili Punjábci, kteří takticky po indicku zaparkovali svůj traktor napříč celou silnicí a speciální Punjabskou lopatou vyhazují štěrk z korby. Ani bych se nedivil, kdyby na tu lopatu byl nějaký indický patent, protože je to první lopata na světě, kterou obsluhují dva lidi. Je na ní totiž přivázaný provaz, za který táhne druhý worker. Z druhé strany už stojí v klidu několik náklaďáku, z naší jsme první. Gama nezklamal a začíná zuřivě troubit, což samozřejmě bosse na traktoru nechává naprosto klidným. Pak začal dlouho nadávat, ale jak se dalo čekat no response od maestra trakťáka. S trochou dobrý vůle by to šlo zaparkovat tak, aby se dalo projet, ale ta tu samozřejmě po punjabsky nebyla. Takže asi dvacet minut koukáme jak kluci dřou se štěrkem a moc by se mě tu nechtělo dělat silničáře. Sice je nazýváme všechny dohromady Punjábci, ale většina zdejších pracovníků by mělo být z Nepálu, kde je ještě větší chudoba. Gama je celou dobu rozpálený do ruda. Byl to pro něj opravdu dobrý budíček :-)
Stoupáme stále po šotolině nahoru a najednou jsme v relativně nezajímavým průsmyku, nikde pořádný kopec. A on to je Baralacha la, neboli průsmyk Na rozcestí. Nebýt tu pár vlaječek, tak ani nevíme, že jsme tu. Tak tohle, že jsou ty slavné Himaláje? Na rozcestí se jmenuje, protože je to vlastně dvoj sedlo a pramení zde dokonce tři řeky. Nejen Lingti podél které jsme sem jeli nahoru, Bhaga jejímž údolím pojedeme teď, ale hlavně Chandra, ze které se posléze stane pořádný veletok jehož vody se pod jménem Chenab budou líně převalovat nížinou než splynou s Indem jako ostatně všechna voda, co jsme tu viděli. No nejdřív budou muset stéct skoro 5km výškových než se budou moc flinkat v nížině. Po chvíli se naštěstí otevře krásný pohled s mohutnými štíty před námi. Himaláje si zlepšují reputaci :-). Jak později zjišťujeme hory mají jména typu N4, K12 a výšku kolem 6 500 metrů. Prostě těch bergů je tady tolik, že asi není v lidských silách jim vymýšlet jména. Hluboko pod námi na pusté planince je další vojenský tábor Zingzing Bar, kam podle autora Rough Guidu, posílají indické vojáky nejspíš za trest :-)
Mimo himalájských štítů si fotím ještě Gamu, trůnícího v jeepu, protože největšího magora na našem putování, přeci nemůžu ponechat nezvěčněného :-)
Konečně je tu vytoužený obídek, přijíždíme do Kyelang Sarai, kde nás Gama odvádí do spřízněného stanu, tak proto nás vezl až sem. Asi bude mít oběd gratis. Dáváme si rýži s nějakým zeleninovým mišmašem, což má být podle Jánoše nejtradičnější indické jídlo. Prý si člověk může přidat kolikrát chce, tak mě to názorně předvádí. Též se říkám o nášup, nemůžu se přeci nechat zahanbit :-)
Je tu obrovská spousta motorkářů. Jeden tu leží na zádech jak mrtvý brouk a relaxuje, ani se mu moc nedivím. Na obzoru jsou vidět zase nějaké ledovce, tak že by už majestátní Himaláj byl před námi? Stoupáme údolím řeky Lingti a na jaře to tu musí být asi mazec, když vše taje. Začíná na mě jít zase pěkná únava a docela bych si schrupnul. Je vidět, že jsem nějak sehraný s Gamou, jelikož začíná usínat též. Přeci jen by se po obídku šlofíček hodil. Jánoš je lehce vyděšený, tak se ptá našeho mistra jak se cítí, ale ten je prý naprosto v pohodě a odpočinek vůbec nepotřebuje, asi se už těší na odpočinek věčný :-)
Náš život kupodivu zachránili Punjábci, kteří takticky po indicku zaparkovali svůj traktor napříč celou silnicí a speciální Punjabskou lopatou vyhazují štěrk z korby. Ani bych se nedivil, kdyby na tu lopatu byl nějaký indický patent, protože je to první lopata na světě, kterou obsluhují dva lidi. Je na ní totiž přivázaný provaz, za který táhne druhý worker. Z druhé strany už stojí v klidu několik náklaďáku, z naší jsme první. Gama nezklamal a začíná zuřivě troubit, což samozřejmě bosse na traktoru nechává naprosto klidným. Pak začal dlouho nadávat, ale jak se dalo čekat no response od maestra trakťáka. S trochou dobrý vůle by to šlo zaparkovat tak, aby se dalo projet, ale ta tu samozřejmě po punjabsky nebyla. Takže asi dvacet minut koukáme jak kluci dřou se štěrkem a moc by se mě tu nechtělo dělat silničáře. Sice je nazýváme všechny dohromady Punjábci, ale většina zdejších pracovníků by mělo být z Nepálu, kde je ještě větší chudoba. Gama je celou dobu rozpálený do ruda. Byl to pro něj opravdu dobrý budíček :-)
Stoupáme stále po šotolině nahoru a najednou jsme v relativně nezajímavým průsmyku, nikde pořádný kopec. A on to je Baralacha la, neboli průsmyk Na rozcestí. Nebýt tu pár vlaječek, tak ani nevíme, že jsme tu. Tak tohle, že jsou ty slavné Himaláje? Na rozcestí se jmenuje, protože je to vlastně dvoj sedlo a pramení zde dokonce tři řeky. Nejen Lingti podél které jsme sem jeli nahoru, Bhaga jejímž údolím pojedeme teď, ale hlavně Chandra, ze které se posléze stane pořádný veletok jehož vody se pod jménem Chenab budou líně převalovat nížinou než splynou s Indem jako ostatně všechna voda, co jsme tu viděli. No nejdřív budou muset stéct skoro 5km výškových než se budou moc flinkat v nížině. Po chvíli se naštěstí otevře krásný pohled s mohutnými štíty před námi. Himaláje si zlepšují reputaci :-). Jak později zjišťujeme hory mají jména typu N4, K12 a výšku kolem 6 500 metrů. Prostě těch bergů je tady tolik, že asi není v lidských silách jim vymýšlet jména. Hluboko pod námi na pusté planince je další vojenský tábor Zingzing Bar, kam podle autora Rough Guidu, posílají indické vojáky nejspíš za trest :-)
Mimo himalájských štítů si fotím ještě Gamu, trůnícího v jeepu, protože největšího magora na našem putování, přeci nemůžu ponechat nezvěčněného :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat