Léh - Manali: Rohtang La (3 955m)

Ze začátku se nám zda, že tím svahem nad námi snad ani žádná cesta pro auta vést nemůže, ale je tam. Je to fakt nekonečné stoupání stylu sem tam. Pořád jako kdybychom byli na stejným místě. Takže jeden berg jsme si fakt prohlédli dopodrobna. Tak jsme tu, na posledním kopci naší cesty. Naposledy ve skoro čtyřech tisících. Je tu snad ještě víc nehostinně než v Ladakhu. Padá tma, převalují se tu mraky a je tu celkově nevlídně. Alespoň na vlastní oči vidíme čemu se říká monzůmový štít v praxi.
Tak už jen posledních 51km klikatic délkových a 2km výškových. Sjezd je nekonečný a teprve teď mám pocit strachu, že by se mohlo něco nepěkného přihodit. Sice přes mlhu a tmu není vidět do roklí, ale zároveň není pořádně vidět kamkoliv. Do toho těsné vyhýbání náklaďákům. Vůbec to není příjemné. Čím jsme níž, tím přibývají vodopády a potůčky přes cestu a ta je čím dál víc rozbahněná. V jednom místě docela ostře hrabeme, ale nakonec se náš koráb dostává dál. Jinde čekáme snad dvacet minut na vyřešení ošemetné situace. Náklaďáci objíždí v úzkým místě bus. Jsou fakt jedním kolem v rokli. To by mě zajímalo kolik jich tam ročně skončí. Vůbec se nedivím těm provizorním oltáříkům nad volantem a obrovským nápisům Shiva, přízeň bohů je tu asi fakt potřeba. Na patníkách odpočítávám každý km a už se fakt těším, až budeme mít tenhle sjezd za sebou.
Jánoš sedí taky ztichlý jako myška. Abych se sám trochu rozptýlil, tak ho popichuji a ptám se ho jak si užívá cestu. Profesor na to s nehybnou tváří a s lehce roztřeseným hlasem odpovídá, že ho doma čekají čtyři děti a že by je ještě někdy rád viděl. Je vidět, že nejsem sám komu není zcela fajn z této cesty. Ivan je relativně v pohodě, říká, že měl větší strach, když Gamoš usínal, mě se zdá horší tohle. Začíná poprchávat, tak se naše pifka na Gamu ještě zvětšuje. Doufáme, že nebudeme mít prodojený krosny. Docela mě mrzí, že jsem si ji už v Lehu nezabalil do pláštěnky. Ivan to nevydrží a ptá se Gamy, kde má plachtu a on na to, že je v Léhu. Tak tam je nám fakt platná :-). Gama otvírá okýnko vystrkuje ruku a říká, že neprší, ale padajícím kapkám na okno věřím o něco víc. Naštěstí je to jen takový krapot z mlhy. Konečně se začíná objevovat čím dál víc světel, už je náš cíl na dohled. Vycítil to i Gama a brutálně přišlápl plyn a zatáčky vymetá fakt ostře. Doufám že nás nevyseká na posledních pár kilometrech. Přijíždíme k mostu přes zdivočelou řeku, pak už jen pár desítek metrů a jsme v novém Manali. Po dvaceti dlouhých hodinách jsme tu. Totálně zhuntovaný, ale přežili jsme!!!