Kopce na východě (3 984m)

Tak je to tady, poslední den v Ladakhu i když si ho vlastně užijeme i zítra při dlouhé cestě do nížiny. Obloha bez mráčku naznačuje, že dnes bude zase pěkné vedro. Do kopců nakonec vyrážím sám, Ivanovi se už nechce. Chce si naposledy v klidu pochodit Léh a nakoupit suvenýry. Trošku klesám směr autobusák, protože vím, že v zatáčce silnice, tam za plotem, končí nějaké boční údolí. Plůtek naštěstí není nijak vysoký, tak se tam dostávám v klídku. Po cestě potkávám spoustu Punjábců, co sem vyrazili vykonat velkou potřebu :-). Takže estetický zážitek hned zkraje. Začínám chápat, proč tam byl ten plůtek. Jen co se údoličko trošku
stočí a skryje pohledům přibýváji hromady odpadků. Je to taková Léžská skládka, kam by neměl turista zabloudit. Říkám si, že jsem vlastně neskutečný štískař, v Ladakhu je milion údolíček a já najdu to se skládkou :-). Postupem času naštěstí binec mizí a já si štráduji v naprostém tichu místní pustinou. Přicházím na takový plácek, kde se rozhlížím po okolních kopcích a vyhlížím cíl. Berg, který jsem si vybral včera na západovce se mě zdá dost neschůdný, tak stoupám směr sedlo, odkud bude snad ještě lepší výhled. V sedle poprvé zapínám vypujčené GPS a jsem v (3 872m), takže necelých 400 výškových nad Léhem. Vede odtud kamzičí stezka na kopec,
odkud musí být skvělý výhled do údolí Indu, ale ten si nechám až nakonec. Sbíhám kousek dolů a odtud první šplhačka. Přes předvrchol (3 892m) se dostávám na první pořádný výhled dnešního dne – Bezejmený kopec (3 919m). Vítá mě tu velký kamenný mužík. Koukám z jiného úhlu na Stok Kangri a říkám, že je velká škoda, že Ivan ještě alespoň hodinku nevydržel pokračovat. Ten
předsazený base camp Mankarmo už musel být cobydup. Vidím staré stezky vedoucí přes sedla a údolička. Kdoví kolik lidí po nich chodí v těchto dnech. Vracím se zpět zkráťou a docela dost bojuju s “oblíbeným” suťákem. Na nejvyšším kopci na téhle pidi výpravě (3 984m) je i nejlepší výhled. Pěkně si prohlížím údolí Indu a širé okolí Léhu z této ptačí perspetivy. Zajímavý je pohled na letiště. Navíc snad identifikuji i kopec nad Stok la, kde jsem blbnul s bharalama. Po nabažení výhledy, mě, až nepříjemně pařící, slunce vyhání na stezku vedoucí zpět do Léhu. Přicházím do posledního sedýlka a odtud, jen tak ze srandy, vylízám k fáborkům na vrcholek nad ním (3 771m). Jsem na vyhlídce na pouštní předměstí Léhu, přesně naproti kopci Vítězství. Vede odtud pohodlná, určitě lepší cesta, než skrz skládka údolí, do města. Minimálně sem se vyplatí z Léhu přijít, ideální na východ slunce. Nikde nikdo, ani jeden člověk me neskřížil cestu na této objevitelské výpravě. Po třech hodinách, vyschlý jak troud, se navracím zpět do civilizace a hned v prvním šopíku kupuju vychlazenou limču. Každopádně se ukazuje, že kolem Léhu je spousta terénu na první aklimatizační den, který jsme nejspíš měli dát zkraje taky.
Po krátkém odpočinku na cimře vyrážím s Ivanem na nákupy do města. Na ladáckhem márketu vybírám spoustu sloníků. O vyhlídlou velikou dřevěnou masku démona je větší boj. Docela dlouho o ní smlouvám s Kašmířanem. Je to obchod na dlouhý lokte, ale je to zábava. Na večeři vyrážíme podruhé do té nejvyšší restyky, ale je to tu ještě větší hrůza než posledně. Číša vypadající jak dvojník Kaisera se směje až se za uši popadá, když nám po půlhodině nese teprve čaj. Omlouvá se ale pořád se u toho řechtá, až nás skoro poprská. Prostě exot. Největším překvápkem dne je setkání s Čechy, které jsme viděli naposled v Delhi na letišti. To je teda pěkná náhoda. Chvíli kecáme o zážitcích a pak se už definitivně loučíme. Večer už jen dobalení krosen a jde se spát, budíček je tentokrát proklatě brzo.