Rozlučka s Manali

Rozlučkově se jdeme ještě znovu podívat k chrámu Hadimba na cedry. Tentokrát tu není svatý muž, ale nějaký dobrák půjčuje k posedu Yaka. Nemůžu odolat a osedlávám toho rohatého tura. Babka mě ještě do ruky strká králíka angoráka, takže na fotce vypadám opravdu stylově. Klasickou punjábskou zradou je, že babka chce zaplatit za toho nevyžádaného angoráka, stejně jak typos za Yaka, což se mě zdá trošku vydřidušství. Bohužel mám jenom velkou bankovku a i když se s nimi lehce dohaduji, tak mě nevrací. Alespoň bude mít králík, za mé rupky, vystrojenou královskou večeři. V lesoparku řádí tlupa, asi dvaceti opičáků, tak tu máme na poslední chvíli úplný zverimex. Poslední obídek, poslední netík a pak už jen posedáváme na hlavním bulváru u odjezdu autobusů a sledujeme indický cvrkot. Kupodivu je stále na co koukat. Indický způsob život je fakt úžasný. Typos, naprosto flegmaticky, zametá odpad do jakýchsi kanálů a Punjabci hned odhazují nový binec na zem. Relativní pořádek nevydržel víc jak pár sekund. Po chvíli tu probíhá tryskem čoklík s ukořistěnou kozlí hlavou v hubě. A takhle by se dalo
pokračovat dále a dále. Náš bus se tu stále neukazuje, tak se jde Ivan zeptat a zjišťujeme, že se musíme posunout skoro o kilometr dál po hlavní ulici. Pro plácek, kam přicházíme, je slovo autobusák dost vznešený. Je tu jen pár tejflejch dháb. Už tu stojí náš „luxusní“ autobus. Bágly jdou na střechu a my si jdeme prohlídnout naše královské lože. Nad klasickými sedačkami jsou těsně pod stropem kutlochy na spaní. Je tu docela dost místa, ale celé lože je takové odpudivé. Upocená rohož, že bych se ani nedivil, že v ní mají království nejen blechy ale i jiné breberky.