Z ničeho nic pláň končí a před námi je krásná rokle zvaná Pang Gorge. Gama samozřejmě na foto nezastavuje, tak smutně sjíždíme tornátky dolů. Míjíme veliká kasárna, tak typické pro Ladakh a po chvíli konečně zastavujeme v Pang Serai, což je lokalitka plná restauračních tea tentů vztyčených v klasicky širokém korytě nějaké noname řeky.
Náš příjezd vzbuzujeme velký zájem místních hotelierů, kteří se překřikují jak o život, aby nás přilákali zrovna do jejich stanu. My to však nijak neřešíme a vybíráme si ten nejbližší. Už se těšíme všichni na snídani, zvlášť Jánoš vypadá nějak vyhládle. Objednáváme si indický chleba chapati a omeletu. Docela dobrý. U vedlejšího stanu parkují místní motorkáři, kterých je tu překvapivě docela dost. Projíždění horských silniček na dvoukolovém oři baví lidi asi všude na světě. Pang je docela takticky položený, nejenže je to takový motorest pro poutníky mezi Léhem a Manali, ale je to i významná treková křižovatka. Dle turistického náčrtku se údolím řeky, která tu protéká, a přes sedla Pogmar la (4 800m), Yari la (4 850m) a Zalung Karpo la (5 050m) nechá dojít do našeho známého Tchatsutse. Na východ vede zase hrozně dlouhá stezka k již zmíněnému jezeru Tso Moriri. Stačí si jen vybrat. Turistický možnosti jsou tu opravdu neomezený, ostatně jak v celém Ladakhu. Ani se nedivím dědovi z Markha treku, že si na treking vyhradil půl roku.
Najednou mě Ivan ukazuje na Gamu. Tak to je opravdu mistr. Je ještě pěkná kosa a on si tu v kýblu mydlí hlavu :-). Nakonec se shodujeme, že je to vlastně jeho první dobrá myšlenka, že by se mohl konečně probudit k životu a nedávat si v zatáčkách šlofíka. Potom otvírá okno u jeepu, ohuluje muziku a pomalu projíždí kolem stanů a sleduje, zda se na něj lidi koukají. Je to fakt těžký frája. Nad řekou je první checkpoint na této štradáli, kde se musíme nahlásit. Podle cedulí jsme na vnitrostátních hranicích i když podle všech nákresů, co máme k dispozici, jsou hranice až před osadou Sarchu, která je ještě hodně daleko před námi. Takže jestli jim máme věřit končí zde Jammu a Kashmir a začíná stát Himachal Pradesch. Tahle hranice však nemá vliv na Ladáckhý typ krajiny, která samozřejmě pokračuje dál, až k hřebenu Himaláje.
Místní, důležitý úředníček nám kontroluje pasy a vše zapisuje do knihy o velikosti pořádné bichle. To by mě vážně zajímalo, zda do ní, už někdo někdy nahlídnul. Myslím si, že kdyby jsme tam sami nešli, tak si nás asi nikdo nevšimne. Za boudou na konci pláně je krásné skalisko o velikosti katedrály. Fakt mě zajímá, kde se tu vzaly tyhle skály, trčíci ze zvlnitých plochých kopců.
Náš příjezd vzbuzujeme velký zájem místních hotelierů, kteří se překřikují jak o život, aby nás přilákali zrovna do jejich stanu. My to však nijak neřešíme a vybíráme si ten nejbližší. Už se těšíme všichni na snídani, zvlášť Jánoš vypadá nějak vyhládle. Objednáváme si indický chleba chapati a omeletu. Docela dobrý. U vedlejšího stanu parkují místní motorkáři, kterých je tu překvapivě docela dost. Projíždění horských silniček na dvoukolovém oři baví lidi asi všude na světě. Pang je docela takticky položený, nejenže je to takový motorest pro poutníky mezi Léhem a Manali, ale je to i významná treková křižovatka. Dle turistického náčrtku se údolím řeky, která tu protéká, a přes sedla Pogmar la (4 800m), Yari la (4 850m) a Zalung Karpo la (5 050m) nechá dojít do našeho známého Tchatsutse. Na východ vede zase hrozně dlouhá stezka k již zmíněnému jezeru Tso Moriri. Stačí si jen vybrat. Turistický možnosti jsou tu opravdu neomezený, ostatně jak v celém Ladakhu. Ani se nedivím dědovi z Markha treku, že si na treking vyhradil půl roku.
Najednou mě Ivan ukazuje na Gamu. Tak to je opravdu mistr. Je ještě pěkná kosa a on si tu v kýblu mydlí hlavu :-). Nakonec se shodujeme, že je to vlastně jeho první dobrá myšlenka, že by se mohl konečně probudit k životu a nedávat si v zatáčkách šlofíka. Potom otvírá okno u jeepu, ohuluje muziku a pomalu projíždí kolem stanů a sleduje, zda se na něj lidi koukají. Je to fakt těžký frája. Nad řekou je první checkpoint na této štradáli, kde se musíme nahlásit. Podle cedulí jsme na vnitrostátních hranicích i když podle všech nákresů, co máme k dispozici, jsou hranice až před osadou Sarchu, která je ještě hodně daleko před námi. Takže jestli jim máme věřit končí zde Jammu a Kashmir a začíná stát Himachal Pradesch. Tahle hranice však nemá vliv na Ladáckhý typ krajiny, která samozřejmě pokračuje dál, až k hřebenu Himaláje.
Místní, důležitý úředníček nám kontroluje pasy a vše zapisuje do knihy o velikosti pořádné bichle. To by mě vážně zajímalo, zda do ní, už někdo někdy nahlídnul. Myslím si, že kdyby jsme tam sami nešli, tak si nás asi nikdo nevšimne. Za boudou na konci pláně je krásné skalisko o velikosti katedrály. Fakt mě zajímá, kde se tu vzaly tyhle skály, trčíci ze zvlnitých plochých kopců.
Žádné komentáře:
Okomentovat