Den 111, Výstup na Refuge du Toubkal (3 207m)

Vystupujeme z auta a hned nás obstupují bonjurové. Jeden chce prodat mapu okolí Toubkalu za nehoráznou částku, druhý je důležitější, protože se představuje jako "guardian" tohoto plácku. Vypadá sice tak trošku jako starý notorik kombinovaný s kriminálníkem ze staré školy, ale účtuje si jen 20Dirhamů (44Kč) za noc, tak to je OK. Jelikož jsme krosny připravili už
včera, jsme připravený za okamžik. Zamikáme Logana a vyrážíme stříct nejvyšším severoafrickým horám se svými čtyřtisícovými výškami téméř porovnatelné s Alpami. Městečko Imlil, vtipně nazvané marocký Namche Bazar, je trošku víš než naše Sněžka. Má 1 700 metrů nad mořem, tak nás dnes čeká 1 500 metrů výškových do kopce, což není úplně málo. Pěší vzdálenost, která však
nemá v horách praktický význam je asi 12 kilometrů. Jsem docela zvědavý jaký nás čeká počasí. V cestopisech, co jsem četl, lidem docela často propršelo či prosněžilo. K bouři to taky občas daleko nemělo. No my zatím máme naprosté azůro. Je kousek po 12, takže navíc brutální vedro. Nejdříve musíme projít uličku velmi aktivních prodejců. Je vidět, že Maroko je Čechy "fucking found", protože stačí mezi sebou
promluvit a už všichni řvou "ZADARMO" "ZADARMO" nebo "nený drahý". Kupuju hromadu banánů a ty kupodivu zadarmo nejsou i kdyč taky něco málo české krve v sobě mám :-). Pohlcuje nás lesík ve kterém je nečekaně občas i turistická značka. Sem tam se musíme na rozcestí pro ujištění ptát, ale cesta je více méně zřejmá. V lesíku se nás místní ptají zda nechceme pronajmout oslíka, ale my
si chceme Toubkala vyjít natěžko. Po překonání lesíku, jsou táhlé zatáčky s malým stoupáním, cesta dobrá pro muly, pro člověka otrava. Nahoře je dokonce malá silnička, kterou akorát chrastí auto s nějakýma dvěma turistkami. Hmm pěkně si to zkrátili. Odtud jsou už první výhledy: na Imlil ztracený v lesíku a okolní vyprahlé hory. Máme za sebou prvních 200 metrů výškových a cesta teď vede
pěkně po rovince. Jsou tu další obchůdky a jeden s prodejců nabízí Fergymu obrovský koberec. Samozřejmě mu radím, aby ho vzal. Jak pěkně by se mu stoupalo Na toubkala s 20 kilovým kobercem přes rameno :-). Přes úzký kaňon je vidět pěkná sousedící vesnice Aroumd. Nečekaně nás čeká i klesání do velikého kamenitého koryta řeky
Mizane, jejímž údolím budeme vlastně stoupat až k chatě. Kolem cesty jsou třešňové stromy pěkně obalené, bohužel nic v dosahu mých hbytých ruček. Jdeme po kamenitišti a na obzoru vidíme hradbu zatím, oproti nám, hoooodně vysokých. Zatím netušíme, která z nich je Toubkal a zda je odtud vůbec vidět, ale každopadně budeme zítra stát na té nejvyšší z nich, teda doufáme. Počásko
na focení moc není, takže už předem tuším, že fotky budou jen stylu dokument. Cesta vede na druhou stranu, tak děláme s krosnou kamzičí skoky přes kameny. Čeká nás další stoupací etapa a čím jsme víš tím je lépe vidět jak je to říční koryto gigantický. Po cestě je dobrý bufáč. V proudu zavlažovacího kanálu typos chladí limči. Pusté horské kamenité scenérie tu narušují stromový
samotáři. V kopci se roztrháváme na dvě skupiny. Akorát když míjíme první karavanu snad dvaceti lidí, kterým nesou bagáž koníci se karavana zvedá k dalšímu pochodu, tak nasazujeme s Fergym rychlejší tempo, abychom je měli za zády a na chatu došli dřív než oni. Stoupání se zmírňuje a hluboko pod námi si v klídku zurčí říčka. Na obzoru se objevuje něco jak veliká hromada sněhu. Ve skutečnosti je to velký kámen natřený na bílo, který signalizuje hrob svatého muže, takzvaný marrabout. Leží přímo na soutoku dvou údolí. Dle mapy by tu měla být vesnička Chamcharouch (2 300 m), ale jsou tu jen prodejní baráčky. Těsně před, jak by řekl Snake, marockou
fakeovou vesnicí, je docela pěkný vodopádek. Bohužel ho radši nefotím, protože tam neuvěřitelně dlouho exhibuje jeden marocký typos svlečený do půl těla. No s jeho ženskou postavou (prsa trojky) bych tam asi tak dlouho nepředcvičoval. Z Chamcharouchu začíná nejdelší stoupání v kuse, víc jak 600 metrů kopcových. V půlce potkáváme další karavanu, tak místo odpočinku zase
šviháme, abysme je nechali za zády. Nejhorší je vyhýbání se koníkům. Jsou tak široký, že je to docela o akrobacii. Každopadně kam se na to hrabou karavny v Ladakhu, tady jich je fakt hodně. S podporou a cestou na tři dny ten berg musí dát snad každý. Míjíme další občerstvení, kde Fergy kupuje kolu a ta nám docela helfuje. Hory jsou tu opravdu extrémně vyprahlý a to málo sněhu co tu zůstalo to nemůže
dostatečně osvěžit. Mé slova tak trochu vyvrací, krásně kvetoucí žlutá květena. U sněžného splazu akorát pomocníci připravují stanový tábor, nejspíš pro tu pomalejší karavanu. Cesta se znovu narovnává a vypadá to, že nás čeká už jen závěrečný dlouhý traverz. Začínáme být docela odvařený, hlavně z vedra a relativně těžký krosny. Tempo jsme dnes dost přestřelili. Litujeme, že jsme nevzali hůlky, Logan by je uvezl. Děláme odpočinek s
výhledem hluboko do údolí a vyhlížíme kluky. Zvolňujeme a děláme delší odpočinky, hlavně proto, že jsou karavany daleko za námi a chata už je taky konečně vidět. Za chvíli vidíme na obzoru samotného Snakeho s Ivanovými hůlkami, což nás překvapuje. Hned se vkrádají otázky kde je Ivan. Čekáme po chvíli na Snakeho a ten potvrzuje naše černé obavy. Ivanovi se udělalo nějak špatně
a výstup v cca 2600 metrech zdal. Bude na nás čekat v dolině. Je jasný, že musíme změnit plány. Hned zítra po výstupu na Toubkala sešviháme zpět dolů. Bylo by dost nekamarádský ho tam nechat čekat dva dny. Už docela před chatou míjíme další stanový tábor. A už jsme konečně tu, ve 3 207 metrech. Čeká mě tu prozatím letos druhý nejvyší nocleh. Lehce zavzpomínám o něco víc
položenou tibetsko/čínskou Shangri La (3 300m) /den 22/, kde jsem padal zimou, tady mě třeští hlava vedrem, bohužel asi malý úpal. Můžu zase litovat, že jsem doma zapoměl svůj "trekový" klobouk. Před dveřmi stojí chlapík a ubytování je "no problem". V chodbě je gigantický botník, kde každý musí odložit boty. Doufám, že si je poznáme, všechny jsou brutálně zaprášený a vypadají tak trochu stejně. Sídlíme v prvním patře.
Všichni tři jsme nějaký mrtví, tak po chvíli zalézáme do spacáku a kecáme. Bolí mě hlava a trpím žízní, takže očekávám výbornou noc. V Osum vytuhávám a v deset se budím skoro jak v lehký horečce. Přišly nějaký holky a dělají docela binec. Noc prostě asi moc o spánku nebude :-(