Den 112, Jbel Toubkal (4 167m)

Noc byla taková, jakou jsem očekával, trpěl jsem žízní a ještě mě jako bonus něco kousalo. Původ breberek jsem radši nezkoumal.
Ve 3:45 někomu nekonečně dlouho vyzvání budík, ale zdá se, že jediný koho probudil jsem já. Nakonec jsou to ty holky. Vypadá to, že chtějí být na hoře snad úplně první. Samozřejmostí, že chtějí na vrcholu vonět, tak spreje jedou na plnej céres, že si říkám, zda se z toho neudusím. My jsme si včera naopak řekli, že na nějaký východovky pečeme a budeme vstávat až někdy před 7. Dan je však neposednej a nekompromisně dělá bordel už v 4:50. Jeho oblíbené několikaminutové šustění igelitkama je tentokrát doplněno i pořváváním. Prý už nemůže spát a nechce se tu nudit. Neuvědomuje si že nevstává do své bankovní kolbenky, ale že je v horách :-).
Prý jsme na chatě už poslední. Koukám z okna a karavana je fakt s čelovkama na hangu, možná 200 výškových nad chatou. Vyhazujeme z krosen nepotřebný věcí, hlavně spacáček to dost ulehčuje a vyrážíme do šera. Je půl 6, krásný čas na procházky. Není mě vůbec dobře a první kroky nejsou vůbec o pohodě. Hlavně se nezastavovat, to pak je tak 5 silných tepů do hlavu. Asi fakt úpal, protože to jsem ještě na horách nezažil.
Dneska to bude asi o morálu. Sice jsme si včera říkali, že ještě odpoledne obejdeme nástup túry, abychom se ráno nemotali, ale k tomu nedošlo, tak máme terén okouklí jen ze střechy chaty, kam jsme se včera vyškrábali kvůli chytání signálu. Hned za chatou se musí překonat malý kaňunek, takže jediné "lezecké" pasáže jsou hned nazačátku. Dost lidí psalo o
nepřijemném suťáku hned za chatou, ale stačí ze začátku jít pravou, jakoby vzdálenější cestou a pak sledovat mužíky a nechá se docele dobře obejít. I když ve tmě s čelovkama by se správná cesta hledala těžko. Krajina se postupně nasvěcuje sluníčkem, takže odstíny oranžové jedou o106. přes menší indispozici postupně dáváme jednoho člověka za druhým. Stále se
stoupá zastíněným údolím, tak budu víc fotit až cestou dolů. Občas tu jsou zbytky sněžných polí, ale jde se po nich asi jen 3kroky. Celkově je to blbá, nezáživná cesta. Hůlky nám tu do sutě chybí fakt dost. Od 3 600 metrů je už konečně vidět hlavní masiv. Doháníme dvojičku chlapíků výstavně oblečených do outdooru, ale zdají se, že mají problémy s výškou.
Zastavují se co 20 metrů. Silně nás přitahuje sedlo. Chceme konečně vidět co je na druhé straně. Po cestě jsou i
zkratky vedoucí suťoviskem přímo na vrchol bez zacházky k sedlu, ale rychlejší varianta to asi není. Konečně jsme v sedle (3 900m). Na druhou stranu je o dost drsnější spád, ale vše do dáli je v brutálním oparu, takže to dnes o moc pěkných rozhledech nebude.
Hora nás tedy dnes za námahu téměř neodmění :-(. Vede tu i cestička na druhou stranu na Toubkal West (4 031m), na který jsem původně chtěl taky dnes vylízt. Není daleko, ale čeká nás neplánovitý sestup až do doliny, tak ho nejspíš nedáme. S častějšími odpočinky stoupáme na vrchol a až těsně před ním zjišťujeme, že to byl falešný cíl. Toubkalova vrcholová pyramidka je ještě o něco dál.
Pusté výstupové údolí už máme panoramaticky pod sebou. Po dvou hodinách jsme konečně tu. I Hurá, celá severní Afrika je pod námi! Místo delšího výskání jsme rádi, že si můžeme sednout na volný kámen. Škoda jen, že jsme vrcholu nedocílili v plné sestavě, ale jen tři. Samotný vrchol je dost rovinatý, tak se tu narve těh snad 50 lidí, co tu akorát je. Prostě je tu dost velký nábuch. Jak v nížině otravujou cestovky s 30-50 lidmi v tlupě, co vše ucpou, tak tady stejně působí karavany.
Všichni Englandi z karavany mají expediční trička i vlajku. Působí to trošku směšně, když jim vše vytáhli koníci. Výhledy jsou pěkné jen po okolních horách, které nepůsobí o moc menším dojmem. Dálky jsou zamžené, ale je vidět jak Armound, tak i Imlil, takže je Toubkal vidět po celou cestu výstupu. Snake nás informuje, že ten starší týpek z outdooristů se ve finále skácel jak podťatej a kdyby ho ten druhý nezachytil, tak se asi slušně rozseká o skály. Asi mu zdejší, o něco ridší vzdoušek, moc nesedl. Je tu taky menší skupina Španělů, což jsou větší pohodáří, otevřeli láhev vína a dávají si do nosu. Není to sice moc moudrý nápad, ale asi uznávají heslo, že nejen řidič musí být veselý. Jsme rozložený u vrcholu a s trpělivostí hlídacího psa čekáme až se karavana zvedne a vysmaží. Nakonec se toho po půl hodině dočkáváme a hned je tu o dost větší pohoda a klídek. Po chvíli odcházejí i Španělé a nakonec jsme tu úplně samotný. Po hodince lehkého aklimatizovaní na Jižní Ameriku vyrážíme na cestu do doliny. 2 500 metrů výškových dolů v jednom dni, to bude nový rekord, určitě protrpěný. Máme se na co těšit a dan předvídá, že se do Imlilu dobelháme jak figurky :-)