Den 104, Oáza

Beduín se nás ptá jestli ještě nechceme skočit na čaj, tak neodmítáme. Místní restaurant je opravdu stylový a my se už těšíme na první marocký mátový čaj. Nalívá se z velké výšky, aby se při pádu alespoň trochu ochladil a je sladký jak cumel. Popíjíme docela dlouho a pak si vyslechneme nabídku na prodloužení cesty o návštěvu oázy a jezera Dayet Srji, kde se mají vyskytovat plameňáci. Je to navrch necelých 8stovek, tak to bereme. V těhle případech, kdy se rentujou džípy či jiné tága je počet lidí ve výpravě 4 naprosto ideální. Pěkně se to rozpočítá.
Venku se mezitím dost zvedl vítr a všude poletuje písek. Ranní světlo už zmizelo, tak už duny nejsou tak krásný jak předtím. Jedeme souběžně s
dunami a cesta se zdá sjízdnější i pro nějaký sedan. Každopádně musí člověk vědět přesně kudy jinak by to tu zavánělo malérem. Po cestě nás stopuju nějaký beduínuv známý. Leze si na střechu, takže když ho po chvíli vysazujeme, musíme si tam taky se Snakem vylézt. Je to o dost lepší zážitek, koukat se na krajinu pěkně z vrchu. Jedeme však jen chvíli v oáze
jsme coby dup. Hned na kraji místní zeleně je docela velký koryto, kterým teče kupodivu docela dost vody. Prý je to všechno z dun. Na první pohled se to zdá nemožné, ale pod tím pískem je kamený podloží, kde se asi veškerá vlhkost zachytí. Prý si můžeme projít oázu s místním guidem nebo rovnou jet. Jdeme do oázy, což je nakonec masová záležitost, protože kromě našeho guida s námi pokračuje devět dalších klučinů se školníma brašnama. Kdo si představí pod oázou nějakou romantiku, tak se dost plete. Je to vlastně jedno velké zemědělské družstvo. Po celé ploše je úrodná půda využita do posledního. Mistrné rozvody vody s průběžným
zaléváním jednotlivých políček. Valná většina "stromů" jsou datlové palmy. Přilehlá vesnice je zase už v pustině a vypadá velmi chudě. Na ulici najednou začnou kluci sundávat "školní" tašky a vyndávat z nich sortiment na prodej. Snake to klasicky ohodnotí, že je v Maroku opravdu všechno fake i školní taška :-). Bohužel nás nic z nabízeného sortimentu nezaujalo, tak frčíme dál a
tím se celého davu zbavujeme, protože jim bude asi docela dost dlouho trvat než to zpět zabalí. U džípu nás chtějí ještě nějací místní týpci nahnat do svého šopíku, ale my už jen dáváme klučinovi-guidovi nějaké drobné a vyrážíme směr jezero.