Den 95: Arrablo (2 522m)

Podvečer na chatě Goritz trávíme prohlížením map a plánováním zítřejší túry zpět do údolí. Z ničeho nic se trha šedivá oblačnost, provázející nás tento den, a sluneční paprsky začínají nasvěcovat krajinu kolem nás. Romanovi se už dnes moc ven nechce, dlouhý výstup k chatě mu stačil. Já jsem nezmar, takže nelením, beru pohorky od kamen, znovu navlíkám návleky a vyrážím do chladné divočiny
venku. Je půl sedmé takže času je ještě dost na nějakou horskou akci.
Ze začátku jdu docela rychle, protože jsem si nejlepší cestu přes sněžná pole a úseky bez sněhu prošel už při prvním pokusu odpoledne. Doprovázejí mě znova krásné pohledy do Ordeského kaňonu. Na obzoru vidím plytké sedlo Collata Arrablo (2 343m) a stejnojmenou zasněženou horskou pyramidu trůnící nad ním.
Tak tam mám namířeno. Hora mě až magicky přitahuje k sobě. Po cestě mě obezřetně sleduje místní kamzík. Nebojí se, ví že je na skalní stěně nademnou v naprostém bezpečí. Po chvíli přichazím na místa, kde jsem to odpoledne otáčel. Takže další postup už není tak rychlí.
Přicházím na skalní výchoz, ze kterého je krásně vidět, že vyšlapaná stezka do sedla vede hluboko podemnou a
překračuje dva širší horské potoky. Chvíli to vypadá, že jsem v bezvýchodné situaci. Návrat na normální weg by byl moc dlouhý a do tmy bych se nestihnul na chatu vrátit a další postup mým směrem se zdá docela neschůdný. Nakonec si přeci jen z vyhlídky nalajnuju snad průchodnou trasu vedoucí částečně po stopách kamzíka, který měl namířeno stejným směrem. Kamzičí stezka je
super. Okolo mě je naprosté ticho a pocity z cesty neposkvrněnou krajinou zalitou večerním světlem jsou nepopsatelné. Ta neuvěřitalná samota tu chladí ještě víc než neustále profukující studený vítr z francouzské strany hor. U prvního potoku musím překonávat návěj skoro vyšší než člověk. Pak už stačí jen vylézt lehčí skalní stěnu a překonat druhý potok po kamenech. Teprve odtud začíná
vlastní výstup do sedla. Vrchol se už zdá hrozně blízko, ale je to klasické horské mámení lidských smyslů. Je to nečekaně šílená makačka. Co krok to minimálně po kolena do sněhu. Touha vidět co je za sedlem je mnohem silnější než únava. Čím jsem víš tím jsou krásnější pohledy na sněžné pláně podemnou a mraky, které sem posílají dobráčtí Francouzi.

Konečně jsem v sedle a výhledy na druhou stranu stojí opravdu zato. Stopy tu končí a na dál jsou jen nedozírné sněhové
plochy bez jakéhokoliv náznaku cesty. Docela lituju mladý anglický páreček, který má v plánu tudy zítra přejít na druhou stranu hor. Když si vzpomenu jak ten týpek obíhal s buzolou chatu, tak ta jejich výprava nemusí dopadnout vůbec dobře.
Už mě zbývá jen prudký výstup na vrchol kopce. Tohle je už o morálce. Nohám by se chtělo už dolů, ale ty to naštěstí neřídí :-).
Nevzal jsem si vodu, tak se občerstvuju sem tam sněhem. Konečně jsem na vrcholu. Je tu neuvěřitelný uragán, který mě málem odnáší bágl. Výhledy jsou nádherné na všechny strany a výstup přez tu neuvěřitelnou námahu stál zato. V osum večerních opouštím horu a stejnou cestu se vracím. Některé úseky bez sněhu jsou docela nepřehledné, tak musím pozorně
sledovat okolí a vzpomínat kudy jsem tu vůbec šel. Už za šera, po dvou hodinách náročného putování, přicházím zpět na chatu nabitej tímto neuvěřitelným horským zážitkem.