Ráno čekujeme z okna počasí a sluníčko s azúrem nás uklidňuje. Dnes by to snad mohlo lítat bez problémů! Pán salutér nám běží ven z hotelu sehnat taxík. Kupodivu nevyžaduje ani žádný bakšiš. Bágly jdou na střechu, malá Suzuki zas bude úpět. Po osmé přijíždíme na Domestic Airport, což je asi původní staré letiště. Hned se nás tu ujímají zevlíři s „půjčenými“ vozíčky z letiště. Než se stačíme rozkoukat, už máme krosny naložený a pánové s nimi jedou cca 70metrů ke vstupu na terminál. Tady nás dostávají punjábskou hláškou dne „Please collect
the money“ :-). Tak jim každý dáváme po 20rupkách (5Kč), mimo Ivana, který se nějak zatvrdil. Bezpečnostní kontrola je hned zkraje a Ivan není vůbec nadšený, když po něm voják požaduje projet v rentgenu i filmy. Prohlídka malého batůžku je spíš taková ležérnější, ale nálepku „Security checked“ obdržuje. V hale je chaos. Jednak je tu spousta lidí a taky jsou přepážky odletů značený jen cedulemi, které občas pikola z ničeho nic změní za jiné či dá úplně jinam, tak se stěhují celé fronty. Nakonec se přeci jen podaří projít dál. Nadšení však brzy opadne.
Všechny lety do Lukly jsou zpožděné. Prý včera nějaká letadla neodletěly, tak mají lidi z nich přednost a my ostatní budeme muset čekat. Jedinou radostí při čekání jsou ledové štíty, které na obzoru čouhají z mraků. Čas odletu na palubence nikoho nezajímá. Svolávají lidi podle razítka, co na ní natiskli. My máme X, tak doufáme, že to nejde podle abecedy. Po dvanácté se konečně začne odlétat, začínají lidi co měli letět dnes ráno. Konečně jde na řadu i X, plní nadšení nasedáme do busu, tam se chvíli čeká a pak nás vyvádějí zpět, že prý začalo foukat :-(. Tak
takové rychlé změny nálad jsem snad ještě nezažil. Čekáme, čekáme a pesimismus, že neodletíme a budeme se muset zas vrátit na hotel začíná silně převládat. Komunikativní sherpa taktéž čekající sleduje hodiny a říká, že pokud se nestihne odletět do dvou, tak je konec. Další hřebíček do rakve zasazuje zaměstnanec Yeti Airu, který ohlašuje „Flights to Lukla are going to be canceled in half hour“, což při použití této mluvnice moc naděje neskýtá. Totálně zdecimovaný čekáme na to definitivní potvrzení konce, když ve dvě odpoledne začíná najednou velký ruch na letišti. Znovu se začíná létat! Busem přejíždíme k letadýlku, zabíráme tu správnou, levou stranu směrem k horám a v hrozným vedru čekáme na start. Letuška projde uličku, rozdá karamelky a tím vlastně vyčerpá veškeré své pracovní povinnosti. Po deseti minutách, nám oznámí, že máme z letadla vylézt. To snad není možný! Nad horami se zas stahují mraky a dokonce padá i pár kapek, tak nás zase chytají obavy. Uklidňují nás však, že se nic neruší, jen že je velký provoz a musíme čekat. No dokud nepřistanu v Lukle nebudu věřit tomu, že se tam dnes dostaneme. Lidi se postupně čím dál víc rozptylují po letišti, tak se nás ozbrojenci pokouší nacpat zpět do busu :-). Konečně dostáváme pokyn se vrátit znovu do letadla. Snad už je ta strastiplná část dne za námi. Konečně se odlepujeme od země a z našeho malého letadla pro patnáct lidí si můžeme prohlédnout Nepál z ptačího pohledu. Znovu vidíme známé pohledy na Kathmandské údolí. Postupně ubývá zástavba a přibývají rýžová terasovitá políčka vinoucí se z kopců jak ledovec až do údolí. Pod námi je nekonečný počet zelených hor znemožňující jakoukoliv rozumnou výstavbu silnic. Krajina je rozřezána hlubokými údolími řek tekoucích z Himalájí. Je to tu fakt moc pěkný. Tak moc mě začíná mrzet, že nemáme čas začít trek jak expedice za starých dob v městečku Jiri a jít týden tímhle podhůřím, které je kupodivu fyzicky náročnější než výškové etapy, co čekají nás. Začíná se zatahovat a sem tam spadne pár kapek a s letadýlkem to párkrát pěkně hodí. Tak to už asi budeme v Lukle :-). Kopce jsou nebezpečně blízko. Přeletíme sedýlko a už vidíme na protějším kopci přistávací dráhu. Tak to bude ještě adrenalin. Jeví se jako by byla víš než my. A hlavně je hrozně kraťoučká a končí horou. Piloti to naštěstí, k naší velké spokojenosti, zvládají naprosto v pohodě. Konečně jsme tady! :-)
Ráno čekujeme z okna počasí a sluníčko s azúrem nás uklidňuje. Dnes by to snad mohlo lítat bez problémů! Pán salutér nám běží ven z hotelu sehnat taxík. Kupodivu nevyžaduje ani žádný bakšiš. Bágly jdou na střechu, malá Suzuki zas bude úpět. Po osmé přijíždíme na Domestic Airport, což je asi původní staré letiště. Hned se nás tu ujímají zevlíři s „půjčenými“ vozíčky z letiště. Než se stačíme rozkoukat, už máme krosny naložený a pánové s nimi jedou cca 70metrů ke vstupu na terminál. Tady nás dostávají punjábskou hláškou dne „Please collect
the money“ :-). Tak jim každý dáváme po 20rupkách (5Kč), mimo Ivana, který se nějak zatvrdil. Bezpečnostní kontrola je hned zkraje a Ivan není vůbec nadšený, když po něm voják požaduje projet v rentgenu i filmy. Prohlídka malého batůžku je spíš taková ležérnější, ale nálepku „Security checked“ obdržuje. V hale je chaos. Jednak je tu spousta lidí a taky jsou přepážky odletů značený jen cedulemi, které občas pikola z ničeho nic změní za jiné či dá úplně jinam, tak se stěhují celé fronty. Nakonec se přeci jen podaří projít dál. Nadšení však brzy opadne.
Všechny lety do Lukly jsou zpožděné. Prý včera nějaká letadla neodletěly, tak mají lidi z nich přednost a my ostatní budeme muset čekat. Jedinou radostí při čekání jsou ledové štíty, které na obzoru čouhají z mraků. Čas odletu na palubence nikoho nezajímá. Svolávají lidi podle razítka, co na ní natiskli. My máme X, tak doufáme, že to nejde podle abecedy. Po dvanácté se konečně začne odlétat, začínají lidi co měli letět dnes ráno. Konečně jde na řadu i X, plní nadšení nasedáme do busu, tam se chvíli čeká a pak nás vyvádějí zpět, že prý začalo foukat :-(. Tak
takové rychlé změny nálad jsem snad ještě nezažil. Čekáme, čekáme a pesimismus, že neodletíme a budeme se muset zas vrátit na hotel začíná silně převládat. Komunikativní sherpa taktéž čekající sleduje hodiny a říká, že pokud se nestihne odletět do dvou, tak je konec. Další hřebíček do rakve zasazuje zaměstnanec Yeti Airu, který ohlašuje „Flights to Lukla are going to be canceled in half hour“, což při použití této mluvnice moc naděje neskýtá. Totálně zdecimovaný čekáme na to definitivní potvrzení konce, když ve dvě odpoledne začíná najednou velký ruch na letišti. Znovu se začíná létat! Busem přejíždíme k letadýlku, zabíráme tu správnou, levou stranu směrem k horám a v hrozným vedru čekáme na start. Letuška projde uličku, rozdá karamelky a tím vlastně vyčerpá veškeré své pracovní povinnosti. Po deseti minutách, nám oznámí, že máme z letadla vylézt. To snad není možný! Nad horami se zas stahují mraky a dokonce padá i pár kapek, tak nás zase chytají obavy. Uklidňují nás však, že se nic neruší, jen že je velký provoz a musíme čekat. No dokud nepřistanu v Lukle nebudu věřit tomu, že se tam dnes dostaneme. Lidi se postupně čím dál víc rozptylují po letišti, tak se nás ozbrojenci pokouší nacpat zpět do busu :-). Konečně dostáváme pokyn se vrátit znovu do letadla. Snad už je ta strastiplná část dne za námi. Konečně se odlepujeme od země a z našeho malého letadla pro patnáct lidí si můžeme prohlédnout Nepál z ptačího pohledu. Znovu vidíme známé pohledy na Kathmandské údolí. Postupně ubývá zástavba a přibývají rýžová terasovitá políčka vinoucí se z kopců jak ledovec až do údolí. Pod námi je nekonečný počet zelených hor znemožňující jakoukoliv rozumnou výstavbu silnic. Krajina je rozřezána hlubokými údolími řek tekoucích z Himalájí. Je to tu fakt moc pěkný. Tak moc mě začíná mrzet, že nemáme čas začít trek jak expedice za starých dob v městečku Jiri a jít týden tímhle podhůřím, které je kupodivu fyzicky náročnější než výškové etapy, co čekají nás. Začíná se zatahovat a sem tam spadne pár kapek a s letadýlkem to párkrát pěkně hodí. Tak to už asi budeme v Lukle :-). Kopce jsou nebezpečně blízko. Přeletíme sedýlko a už vidíme na protějším kopci přistávací dráhu. Tak to bude ještě adrenalin. Jeví se jako by byla víš než my. A hlavně je hrozně kraťoučká a končí horou. Piloti to naštěstí, k naší velké spokojenosti, zvládají naprosto v pohodě. Konečně jsme tady! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat