Gongla Danda (4 040m)

Prudkou cestou vystupujeme ke zpustlé gompě (3 909m) odkud je fajnový výhled na obě vesnice. Příjemně nás překvapuje cesta, která odtud vede traversem jen s mírným stoupáním nejdříve lesem a ke konci přes trávu na praktický konec celého hřebenu (4 040m). Gratulujeme Lukášovi k jeho první 4tis. Je odtud parádní výhled nejen na místa, které jsem si prohlíželi celý den, ale i do údolí Bhote Koshi až do Thame. Takže si můžeme z ptačí perspektivy prohlídnout prakticky celou zítřejší cestu. Zvlášť kopec do Thame úplně na konci nevypadá moc
sympaticky. Bez problémů by se odtud po hřebenu mohlo pokračovat víš na tu zmiňovanou kótu či až na úpatí Khumbi la, ale už je pozdě, takže se to všechno postupně halí do mraků a nemělo by to valnou cenu. Za lepšího počasí a dřívějšího času další super túrka. Dost tu fučí, tak se tu zas až tak dlouho nezdržujeme a vydáváme se na sestup do Namche, ležící o 600 metrů níže. Na pláň pod hřeben se po vyšlapané stezce dostáváme snadno. Dál by měla vést už alternativní cesta vyznačená jak v mapě, tak i v GPS. Opak je pravdou. Musíme se dost intuitivně prodírat houštinami. Prý to jsou jalovce. Cesta je
tedy opravdu hodně alternativní :-). Lehce zeškrábaný se konečně dostáváme na hlavní stezku u letiště. Odtud, jinou cestou než ráno, klesáme takovými příkopy, které tu dost pomohla vyhloubit voda, na hranu toho Namche Bazarskýho kotle. Tady mezi buddhistickými stavbičkami a pokreslenými balvany chvíli relaxujeme a kocháme se docela fajn pohledem na celé městečko. Navíc to tu sluníčko i na chvíli nasvicuje. Dolů jdeme kolem místní gompy a předběžně okukujeme cestu, kterou se vydáme zítra. Celkově dneska pohodových 700 metrů do kopce a to samé z kopce. Vzdálenost cca 10km. V naší lodgi si objednávám kotel smažený mixed rýže a dokonce si platíme i teplou sprchu za 250NR (62Kč), protože správně tušíme, že to bude nadlouho poslední hygiena. Zbytek dne už zase jen tak zevlujeme v rámci čehož Johny vyráží ještě koupit novou flísku, protože tu starou ztratil, jak je už jeho zvykem :-). Dnešek se mě moc líbil, jednak výhledy stály za to a taky běhat jen s malým batůžkem bylo příjemnější než s těžkou krosnou včera. Večer ještě jak komedianti hrozně dlouho rozpočítáváme společný lístek na jednotlivé položky. Jediné co je dost nepříjemné je Ivanovo rozpoložení. Po ztrátě toho baťohu je bez nálady a bez chutě. Navíc se začíná obávat, aby přešel to první sedlo, co nás čeká.

Khumjung (3 780m) a Khunde (3 840m)

Zvolna sestupujeme dolů do největší šerpské vesnice v Khumbu – Khumjungu. Je to vlastně jen docela rozlehlý rovinatý zemědělský plac mezi nízkým hřebínkem nad Namche a svatou horou Khumbi la (5 765m). Fascinuje nás, že každý dům je zde prakticky stejný a má zelenou střechu, takže se zde dobře dávají rady hostům stylu „bydlíme v patrovém bílým domku se zelenou střechu, najdete nás lehce“ :-). Je ale pravdou, že v samotné vesnici nelze zabloudit. Hlavní cesta je ohraničená zídkami, takže prakticky ani nejde sejít. Na polích je spousta lidí vyhrabávající brambory. Na obzoru už vidíme
hřebínek Gangla Danda, který uzavírá tuhle úrodnou kotlinu v srdci hor. Jeden z jeho vrcholků je v mapě vyznačená kóta (4 238m), kam bychom dnes rádi aklimatizačně vylezli, pokud tam bude tedy nějaká stezka. Odtud zatím vypadá hodně prudce a neschůdně, jak už pohledy kolmo na hřeben bývají :-). Uvidíme, až budeme blíž. Je tu překvapivě docela dost možností k ubytování, takže komu se sem chce vytáhnout krosnu muže spát tady a využít vyšší výšku než v Namche. Navíc je tu spousta stezek po úpatí Khumbi la, takže další možný výletíky s parádními výhledy o kterých se nepíše v
průvodcích. Po cestě se dáme do řeči s chlapíkem, který je šerpou, tak se ho ptáme zda se u nich doma vaří. Samozřejmě, že jo, tak si u něj dáváme takovou snídani / oběd. Ptám se ho taky, v jaký výšce byl nejvýš. Trošku se studem říká, že na výpravách dělá převážně kuchaře, takže nejvýše byl „pouze“ v South Col Everest (7 906m), což mě tedy nepřijde zas až tak málo :-). Hned nám nabízí, ať příští rok přijedeme a podnikneme s ním výstup na Mera Peak. Volá i dcerušku, aby mě napsala na papír jeho adresu. Sám buď nevládne vůbec, nebo jen tím jejich klínovým
písmem. Na zdi mu visí certifikáty, že v Rakousku absolvoval horský výcvik v Totes Gebirge, což působí trošku srandovně. Jet s Himalájí do tak nízkého pohoří. Ale nejspíš to bylo o cvičení techniky lezení. Na závěr se sním zvěčňuji na fotce. Vypadáme vedle sebe tak trochu jak David a Goliáš :-). Jeho manželka nám ještě prodává balenou vodou, ve které Lukáš po chvíli objeví plavat obrovskou zelenou řasu, tak to je trošku zkažení reputace na rozloučení. Kolem pěkných chortenů pokračujeme do vesnice Khunde, která tak volně navazuje na Khumjung. Pár stavení je vyzdobeno popínavými kytkami, takže asi víc obyvatel této vesnice navštívilo Rakousko. Nejen náš šerpa. Pořád se musíme otáčet a kochat výhledem na krásnou horu Thamserku, která nás bude provázet i nějaký čas zítra. Přibližující se hřeben se jeví čím dál příkřeji, tak nám Ivan oznamuje, že se mu už tam nechce a v poklidu si sejde do Namche Bazaru. My zkusíme vystoupat, alespoň ke gompě nad Khunde a pak se uvidí.

Výstup k Everest View Hotel (3 880m)

Budík nás uvádí do prvního ze čtyř aklimatizačních dnů už ve 4:45, což se ukazuje jako dost předčasné, protože je ještě slušná tma. I tak po chvíli vyrážíme, alespoň uvidíme východ slunce. No kdoví jestli něco uvidíme, na obloze je mraků docela požehnaně. Po chvíli můžeme konstatovat, že je fajn, že v Namche dělají novou kanalizaci. Horší je, že zatím chybí poklopy, takže noční procházky nemusí dopadnout úplně OK :-). Hned zkraje je pěkně prudký výšlap k „letišti“ Syangboche (3 790m), ale neobtěžkaný krosnami se nám jde pohodově. Vlastní letiště je
jen kamenité oraniště, s ještě kratší přistávací dráhou, než v Lukle, tak se ani nedivím, že sem nic nelítá. Odtud už je vidět nějaký hotel, tak si naivně myslíme, že je to ten vyhlášený Everest View, ale je to jen fejkový Syangboche Panorama. Z vyhlídky je vidět, že musíme ještě řádných pár set metrů ujít, ale už jen takovým pozvolným traversem. Mraky se začínají trhat, tak snad i něco uvidíme! Hluboko pod námi je kaňon Dudh Khosi, který vypadá daleko víc impozantněji, než třeba jakože nejhlubší Colca či Cotahuasi v Peru. Tady je rozdíl mezi vrcholem Thamserku (6
618m) a hladinou řeky úchvatných cca 3800 metrů. Okolo cesty jsou loučky a malé zbytky pěkného jehličnatého lesa kombinovaného s rododendrony. Po dvou hodinách chůze z Namche míjím na louce před hotelem heliport. Kolem něj pokračuji na vyhlídku (3 880m), ze které je opravdu bombastický výhled. Poprvé v životě vidím nejvyšší horu světa – Mount Everest (8 850m). Tedy spíš jen jeho špici vyčnívající zpoza dominantního hřebene spojující Lhotse (8 516m) a Nuptse (7 864m). Dále vidíme ještě nenápadný vrcholek Lhotse Shar (8 382m). Vrcholek posvátné hory Ama Dablam (6 814m) je ale v mracích, tak se rozhodujeme čekat až se objeví. Není kam spěchat a navíc nás konečně zahřívají paprsky slunce, takže si dáváme i menší opalovačku téměř ve 4 tisících. I pohledy zpět jsou malebné. Na obzoru se zvedá mírně zaledněný hřeben Kongde Ri (6 186m), který si blíže prohlídneme až zítra při cestě do Thame. Vyhlídka je hodně panoramatická, takže si docela děláme představu o cestě zpět z Everest BC. Zvlášť šílené klikatice na hřeben s klášterem Tengboche vypadají dost nesympaticky. Čekání se nám vyplácí a my se můžeme nakonec kochat i pohledy na vrcholek Ama Dablamu. Po dvou hodinách se zvedáme a pokračujeme dál v našem dnešním aklimatizačním okruhu.

Namche Bazar (3 440m)

Stojíme ještě na úrovní políček a před námi je zastavěná střední část tohoto velkého kuloáru. Tak už jen projít vstupní bránou, dát pár posledních schodů a jsme na hlavní ulici. Máme toho tak akorát dost. Přeci jen jsme zvládli dva dny v jednom. Čas máme taky docela slušný 8h15m. Celkem cca 16km, do kopce 1200 z kopce 600. Ubytováváme se ve snad největší Khumbu lodgi, zase za 200NR na pokoj. Dáváme čaj a pak jdeme s Johnym hledat nějaký pajzlík pro místní, protože se nám tu zdá jídlo zbytečně drahé. Nic nenacházíme, tak se zastavujeme na pizze 400NR, která je ještě dražší než v naší lodgi. Ve městečku je jeden obchůdek se suvenýry, outdoor věcmi a internetem (10NR/min) vedle druhého. Večer se ještě stavuje majitel u Johnyho na pokoji a spadává ho, že dal večeři jinde. Ke mně naštěstí nezašel :-). Alespoň konečně víme, co se tu sluší a patří. O téhle povinnosti jsem totiž nikde nečetl ani neslyšel. Postupně se dělá čím dál víc hnusně a v šest začíná pršet. To už nám je jedno, to už se stejně stmívá a je čas jít spát :-)

Trek 1 - Do Namche Bazar

Budík je brzký, už v půl šestý jsme na nohách. Musíme si zvykat, tohle bude náš denní chleba. Žádné dovolenkové vylehávání :-). Počasí nás hodně těší, obloha je vymetená a na obzoru se tyčí majestátní hory. Sice jsou zatím jen takového alpského stylu, ale i tak jsme jimi nadšený. V šest vyrážíme. Procházíme ještě relativně ztichlou Luklou, u brány zatočíme modlitebními mlýnky pro štěstí a lesem klesáme dolů. Po chvíli se otevřou pohledy na další náhorní plošinu plnou políček a roztroušených stavení. Okolo nás zelené svahy a hluboko hučí řeka Dudh Khosi, která
odvádí veškerou vodu z celé oblasti Khumbu, jak se říká krajině okolo Everestu. Čeká nás přechod i prvního vysutého mostu nad hlubokým bočním údolím. Místo nějakého dřevěného vratkého mostíku je to pevná železná konstrukce na ocelových lanech. Nejdřív však musíme pustit yaka, který, nejen díky svým rohům, tu má absolutní přednost. Jen mě překvapuje, že není moc chlupatý. Asi to bude jen kříženec s kravkou, kteří se tu mají též v hojném počtu procházet a jsou vhodnější k přepravě nákladu. Pravý huňáči jsou divočejší :-). Míjíme i první obrovské balvany pomalované místními runami. Postupně klesáme až k řece do 2 580 metrů. Sice je to víš než třeba Rysy ve Vysokých Tatrách, ale pro nás to je nejnižší bod celého treku :-). Odtud už je cesta nahoru a dolů. Před Nurningem / Ghatem (2 592m) lehce klesáme do bočního údolíčka odkud je výhled na nejtěžší „trekařský“ vrchol Kusum Kangru (6 370m). Přejdeme po vysutém mostě číslo dva, dáme kopeček a ve vesnici zastavujeme na zaslouženou snídani – vajíčka se sýrem, oblíbená zdejší kombinace. Mezitím kolem nás prochází karavana yaků, kterou jsme
předběhli při sestupu z kopce. Tak kdo bude první v Namche? Vsázím na yaky. Volná ale prakticky neustálá chůze většinou vítězí. Pak zas chvíli štrádujeme lesem a už jsme v Phakdingu (2 610m). Tady spí organizované výpravy a bohužel akorát vyráží na cestu, takže zatím poloprázdná stezka se rázem výrazně zahustila :-(. Po chvíli si říkám, že jsme se rozhodli správně jít do BC Everest přes sedla a boční údolí, protože hlavní cesta je fakt dost přelidněná. Samotný Phakding působí jak dvě různé vesnice, každá na jiné straně řeky. Téměř v každém domku nabízejí
pití, ale ceny vyskočily horentně nahoru. Litrovku

vody v Kathmandu za 20NR (5kč), tu mají klidně i desetkrát dráž. O kus dál před vesnicí Toktok (2 760m) je docela pěkný vodopád, který musí v době dešťů stát za to. Teď je to jen takový čůrek. Pak nás čeká super vyhlídka na nezdolnou ledovcovou stěnu Thamserku (6 618m). Správné himalájské navnazení graduje. U odpočívadla s pramenem, kde doplňuji vodu a taky poprvé sanosiluju, zjišťuji, že jsem si na předchozí zastávce položil bágl do yačího lejna čerstvé konzistence. Ještě, že je tu ten pramen, ale i tak je to docela dlouhá umývací procedura za

pobaveného sledování alespoň šesti nosičů. Za Bengkarem (2 630m), přecházíme na druhou stranu řeky a tak trošku se hrozíme, když vidíme, co nás ještě dnes čeká. Na obzoru, daleko a vysoko, na skalním hřebeni trůní hotel Everst View (3 880m), tím směrem se budeme sice drápat až zítra, ale Namche neleží zas o tolik níž. Postupně přibývají mraky, takže vstávat brzo se jeví jako opravdu dobrý nápad. První krize přichází při krátkém stoupání do Monja (2 835m), kdy se pokouším předběhnout dvacetičlennou cestovku obtěžkanou jen lehkými batůžky. Pak si vzpomenu, že nás tenhle styl dost

vyčerpal při výstupu na Jbela Toubkala v Maroku, tak už s nimi tak nezávodím. Každopádně si hned takhle zkraje říkám, že udělat si na trek 12kg nadváhy do zásoby, nebyl úplně dobrý nápad :-). Turisti s malými batůžky tu vypadají směšně v porovnání s nosiči mající na zádech občas opravdu neuvěřitelný náklady a k tomu na nohách žabky či jinou vetchou obuv. Vidíme i chlapíka co má zabalený tři krosny na jednou či dalšího se spoustou těžkých skel. Opírají se o hůlku vypadající trošku jak cepín, která se dá zasunout pod nůši na zádech a zastavit prakticky kdekoliv do takového odpočinkového postoje. Za Monjem ztratíme těžce nabrané metry a klesáme do Jorsale (2 740m), kde je vstup do NP Sagarmatha. Slušná byrokracie, ale alespoň se dá pak zjistit jestli se všichni vrátili zpět. Je tu potřeba nalepit fotku a zaplatit 1000NR (250 Kč). Máme štěstí, že tu zrovna na povolenku nečeká moc lidí, dá se tady ztratit dost času. O kus dál ve vlastní vesnici stojí voják s kvérem, který kontroluje papíry a nepřipouští odpor. Dál cesta pokračuje, už bez zástavby, nic moc zajímavým, po obou stranách zalesněným údolím až k soutoku s Bhote Khosi, podél které hodláme z

Namche Bazaru pokračovat dál do výšin. Řeku přehrazuje nejkrásnější z vysutých mostů. Na druhé straně je připevněn na skalní ostroh, tak se musí pár metrů „zbytečně“ klesat, takže nadáváme i když normálně by tuhle ztrátu nikdo ani nezaregistroval. Nestěžujeme si jen na zbytečně vynaloženou fyzickou sílu, ale i na tu naši karavanu yaků, která se tu akorát motá. Samozřejmě, že je potkáme na jediným místě, před kterým upozorňuje průvodce, že si na ně tu má člověk dát pozor. Následuje vyhlášený očistec. Relativně prudké stoupání serpentinami ve stráni. Pozvolna se rozcházím, takže dávám cestovky a s nosiči držím krok. Tahle nezáživná část je zpestřena pouze jednou vyhlídkou ze skalního ostrohu, kde dáváme lehký odpočinek. O dost víš následuje „picnic area“, kde nás fascinuje výprava z Japonska. Opravdoví staříci. Jeden je fakt stylový. V jedné ruce drží trekovou hůlku, v druhé třímá deštník jehož špička taky bojuje s nepálským terénem. Každopádně je obdivujeme a doufáme, že v jejich věku budeme v podobné kondici. Yačí karavana nám tu definitivně bere čáru :-). Od picknic area už je cesta pozvolná. Konečně je krize od Monja definitivně zažehnána a stoupá se mě už naprosto pohodově. Největším překvapením a asi i největší radostí celého dne je, když vyjdeme z lesa a Namche je už na dohled. Celou dobu nás totiž mátl hřeben se stavbičkami nad městem, takže jsme mysleli, že nás čeká ještě pořádný výstup. Po cestě je ještě další kontrolní bouda na tikety, tak to tu mají dost posichrovaný. Ještě pár set metrů a konečně jsme na kraji Namche Bazaru.

Výletík nad Luklu

Jen co vylezeme z letadla, tak nás pikolové vyhánějí, do haly, kde si přebíráme bagáž. Tentokrát došlo všechno. Je to tu přesně jak jsme slyšeli, spousta lidí co by chtěla nabízet ubytování, nosiče atd. Nejpohotovější je chlapík, který začíná dobře tím, že nabízí ubytko za 100NR (25Kč) na osobu, čemuž nelze neodolat. Náš původní plán ujít ještě dnes část cesty do Namche padá. Jednak se tu převalují nízké mlho mraky a občas z nich ukápne, ale hlavně je už dost pozdě. Každopádně, abychom nenavýšili ztrátu o další den budeme muset zítra na jeden
zátah ujít celou cestu do Namche, což bude docela slušné sousto na rozchození. Chlapík nás odvádí do Himalaya lodge, která je hned nad přistávací dráhou a je hodně slušná, jak nějaká rakouská alpská chata. Bohužel nás nenechá ani na chvíli vydechnout a hned do nás hustí své průvodcovské služby za slušné ceny. Není se mu vlastně ani co divit, to by pro něj bylo nej ryto. No moc ale na nás sympaticky nepůsobí, je to takový typ úlisného šméčkaře. Taky nás překvapuje razantní zvýšení cen jídel. Je vidět, že pouze letecká doprava či nosiči dělají své. Dáváme si
smažený brambory s jačím sýrem za 350NR (88Kč). Po jídle vyrážím na procházku po městečku, což je vlastně jen hlavní ulice obklopená domky. O fous níž jsou už jen políčka na této malé náhorní plošince umožňující hromadný přílet turistů a pro místní, houfně sledující přílet a odlet letadel, stálá atrakce. Turistů tu ale teď moc není. Ty co přiletěli odešli převážně dolů. Jdeme až nakonec, kde je buddhistická vstupní brána a cesta se láme směrem dolů. Nacházíme zde i jeden původní dřevěný zemědělský dům, který se však krásou
nemůže rovnat těm, co jsme viděli v údolí Kullu v Indii. Různě ve svahu nad městem jsou rozmístěný chorteny, tak se k jedněm lehce aklimatizačně vydáváme. Cesta končí u vodopádu (2 940m), což nás mrzí. Chtěli jsme vystoupat alespoň do třech tisíc. Vede odtud spleť hadic odvádí vodu pro celou osadu. Alespoň je odtud pěkný panoramatický výhled po celém okolí. Na zpáteční cestě se mě podaří zavadit o jednu hadici, která se jednak rozpojí a pěkně mě zkropí záda a za druhý musíme dělat náročnou operaci, jak ji dát zas dohromady, abychom neodřízli čtvrt města od vody :-). Jako malá odměna za výstup do krpálu je výhled na pěknou horu, která vykoukla z mraků. Ve městečku ještě nacházíme vývařovnu pro místní, nebo spíš jen rodinný domek, kde mě jsou ochotní uvařit místní pochoutku momo chicken. Nabízejí i muttona, který asi zbyl od včerejší sakrifikace :-). Sedíme v temné místnosti s pěknými kamínky. Paní domu nám v péřovce vaří véču, prostě dobrá atmosféra. Chlapík nám tu ještě nakrájí nějaký prý hodně ostrý chilli, tak ho beru do ruky a zkouším. Jsem hned varován, abych si tu ruku pak nestrčil do oka. Samozřejmě na to po chvíli zapomenu a oko si promnu a pak úpím. Neočekávaně jsem dorazí i ten typos z lodge. Ten je fakt neodbytný a zas se vyptává na nosiče. Máme štěstí, že Ivan si dal jen čaj a odešel, takže říkáme, že to rozhoduje Ivan jako team leader, čímž se ho naštěstí zbavujeme. (Až později zjistíme, že jsme udělali menší faux pas. Je tu zvykem jíst tam, kde je člověk ubytovaný. Proto cena noclehu je tak nízká). Večer jde Ivan zaplatit jednak ubytko a taky vysvětlit pánovi, že jeho služby fakt nepotřebujeme. Nechce se mě vyndávat spacák tak spím jen přikrytý goráčovkou. Během noci tedy furt oblíkám další vrstvu za vrstvou a docela lituji, že jsem se neoptal alespoň po nějaké dece, igelit zrovna dvakrát nehřeje a i jeho rozměry nejsou zrovna optimální.

Let do Lukly (2 840m)

Ráno čekujeme z okna počasí a sluníčko s azúrem nás uklidňuje. Dnes by to snad mohlo lítat bez problémů! Pán salutér nám běží ven z hotelu sehnat taxík. Kupodivu nevyžaduje ani žádný bakšiš. Bágly jdou na střechu, malá Suzuki zas bude úpět. Po osmé přijíždíme na Domestic Airport, což je asi původní staré letiště. Hned se nás tu ujímají zevlíři s „půjčenými“ vozíčky z letiště. Než se stačíme rozkoukat, už máme krosny naložený a pánové s nimi jedou cca 70metrů ke vstupu na terminál. Tady nás dostávají punjábskou hláškou dne „Please collect
the money“ :-). Tak jim každý dáváme po 20rupkách (5Kč), mimo Ivana, který se nějak zatvrdil. Bezpečnostní kontrola je hned zkraje a Ivan není vůbec nadšený, když po něm voják požaduje projet v rentgenu i filmy. Prohlídka malého batůžku je spíš taková ležérnější, ale nálepku „Security checked“ obdržuje. V hale je chaos. Jednak je tu spousta lidí a taky jsou přepážky odletů značený jen cedulemi, které občas pikola z ničeho nic změní za jiné či dá úplně jinam, tak se stěhují celé fronty. Nakonec se přeci jen podaří projít dál. Nadšení však brzy opadne.
Všechny lety do Lukly jsou zpožděné. Prý včera nějaká letadla neodletěly, tak mají lidi z nich přednost a my ostatní budeme muset čekat. Jedinou radostí při čekání jsou ledové štíty, které na obzoru čouhají z mraků. Čas odletu na palubence nikoho nezajímá. Svolávají lidi podle razítka, co na ní natiskli. My máme X, tak doufáme, že to nejde podle abecedy. Po dvanácté se konečně začne odlétat, začínají lidi co měli letět dnes ráno. Konečně jde na řadu i X, plní nadšení nasedáme do busu, tam se chvíli čeká a pak nás vyvádějí zpět, že prý začalo foukat :-(. Tak
takové rychlé změny nálad jsem snad ještě nezažil. Čekáme, čekáme a pesimismus, že neodletíme a budeme se muset zas vrátit na hotel začíná silně převládat. Komunikativní sherpa taktéž čekající sleduje hodiny a říká, že pokud se nestihne odletět do dvou, tak je konec. Další hřebíček do rakve zasazuje zaměstnanec Yeti Airu, který ohlašuje „Flights to Lukla are going to be canceled in half hour“, což při použití této mluvnice moc naděje neskýtá. Totálně zdecimovaný čekáme na to definitivní potvrzení konce, když ve dvě odpoledne začíná najednou velký ruch na letišti. Znovu se začíná létat! Busem přejíždíme k letadýlku, zabíráme tu správnou, levou stranu směrem k horám a v hrozným vedru čekáme na start. Letuška projde uličku, rozdá karamelky a tím vlastně vyčerpá veškeré své pracovní povinnosti. Po deseti minutách, nám oznámí, že máme z letadla vylézt. To snad není možný! Nad horami se zas stahují mraky a dokonce padá i pár kapek, tak nás zase chytají obavy. Uklidňují nás však, že se nic neruší, jen že je velký provoz a musíme čekat. No dokud nepřistanu v Lukle nebudu věřit tomu, že se tam dnes dostaneme. Lidi se postupně čím dál víc rozptylují po letišti, tak se nás ozbrojenci pokouší nacpat zpět do busu :-). Konečně dostáváme pokyn se vrátit znovu do letadla. Snad už je ta strastiplná část dne za námi. Konečně se odlepujeme od země a z našeho malého letadla pro patnáct lidí si můžeme prohlédnout Nepál z ptačího pohledu. Znovu vidíme známé pohledy na Kathmandské údolí. Postupně ubývá zástavba a přibývají rýžová terasovitá políčka vinoucí se z kopců jak ledovec až do údolí. Pod námi je nekonečný počet zelených hor znemožňující jakoukoliv rozumnou výstavbu silnic. Krajina je rozřezána hlubokými údolími řek tekoucích z Himalájí. Je to tu fakt moc pěkný. Tak moc mě začíná mrzet, že nemáme čas začít trek jak expedice za starých dob v městečku Jiri a jít týden tímhle podhůřím, které je kupodivu fyzicky náročnější než výškové etapy, co čekají nás. Začíná se zatahovat a sem tam spadne pár kapek a s letadýlkem to párkrát pěkně hodí. Tak to už asi budeme v Lukle :-). Kopce jsou nebezpečně blízko. Přeletíme sedýlko a už vidíme na protějším kopci přistávací dráhu. Tak to bude ještě adrenalin. Jeví se jako by byla víš než my. A hlavně je hrozně kraťoučká a končí horou. Piloti to naštěstí, k naší velké spokojenosti, zvládají naprosto v pohodě. Konečně jsme tady! :-)

Druhý večer v Kathmandu

Poslední zastávkou je letiště, kam jde Ivan sondovat situaci s batožinou. Trvá to dost dlouho a taxikář je už nervózní, tak se ptá, kdy se Ivan hodlá navrátit. Docela škodolibě mu říkám max 5 minutes, což nám obvykle říkají na cestách všemožní individua při čekáních co nemají konec. Tentokrát jsme na druhé straně barikády. Bohužel Ivan po půl hodině přichází bez baťohu :-(. Posílali ho od ďábla k čertu, ale s glejtem ztraceného baťohu se mu otevřeli všechny dveře a letištěm probíhal bez jakýchkoliv kontrol. Navíc sem dnes ani letadlo Air India z Delhi neletělo, takže bylo vlastně zbytečné tu ten den čekat. Nakonec mě to vlastně ani tolik nevadilo, že jsme zde dnes zkejsli. Alespoň jsme si trošku po tom včerejším nekonečným letu odpočinuli a navíc ta prohlídka byla dost zajímavá.
Večer Ivan dělá velký nákup trekových věcí i tak bude mít s převahou nejlehčí baťoh, což vlastně není tak špatný. Na véču jdeme tentokrát do pajzlíku, zase na Momo, tentokrát za 80NR (20Kč) a k tomu dáváme pro štěstí pivko Everest za 200NR (50Kč). Takže tady se opravdu vyplatí jíst než pít :-). Na etiketě je uvedeno, že je pivko věnovaný šerpovi, který na Everest vylezl 12krát + všech jeho šest bratrů :-). Visí tu dokonce nabídka, že tu pořádají 3denní kurz nepálského vaření. Čekání na pokrm je fakt nekonečný, takže tu se za tu dobu zvládnou naučit počítám maximálně tři jídla :-).
Jestli počasí dovolí letadlům přistávat na mini letišti v Lukle, tak zítra už budeme putovat ve vysněných horách. Snad to vyjde a Ivanův ztracený baťoh bude jediná komplikace.

Bhaktapur

Na odpoledne máme připravený na výlet do královského města Bhaktapur, 20km za Kathmandu. Sice tam jezdí určitě spousta busíků, ale taxíky jsou tady tak levný, že se nám nechce nic vymýšlet, tak hned před hotelem jeden odchytáváme. Zpáteční cena i s čekáním, než to tam prohlídneme je 1850NR (463Kč). Dost dlouho jedeme po stejné cestě jak včera z letiště, pak už se motáme po předměstích a zemědělskými oblastmi. Některé části vypadají dost neutěšeně. Taxikář nám netakticky
zastavuje přímo u kasy. Tady dokonce turisti platí i za vstup do starého města a to nemalých 750NR (188Kč). Zas Unesco. Hned zkraje se nás chce odchytit nějaký mladý průvodce, který tvrdí, že je student guid a jako první nám vesele oznamuje, že zde probíhá sakrifikace zvířátek :-). Tak si z něj dělám srandu, že my chceme pouze teacher guida. Pohotově přibíhá jeho kamarád, že je teacher guid, ale i tak s nimi žádnou prohlídku nepodnikáme. Město se nám líbí. Stavby jsou pěkné i když podobné těm z okolí kathmandského Durbar square. Některé dřevořezby jsou opravdová umělecká díla. Student guid nelhal, proběhla tu velká skarifikace, na zemi leží čtyři velká bezhlavá těla vodních buvolů. To je fakt brutalita. Po projití dvou hlavních náměstí se super pětipatrovým pagodovitým templem se noříme i do úzkých uliček, kde můžeme sledovat i normální život, evokující vzpomínky na marocká města. Ze spleti vylézáme nějakých 200 metrů před kasou, takže turista znalý poměrů by tu mohl procházet ilegálně. Koukáme poprvé na mapku, kterou jsme obdrželi u kasy a zjišťujeme, že jsme vynechali ještě jedno náměstí na druhé straně starého města, tak se vracíme a znovu
potkáváme student+teacher guida. Teacher zas nabízí své služby, tak mu říkám ať tedy jde tedy s námi, že ho pak sakrifikuju :-). Směje se, ale nejde :-). Asi má lufta ze sakrifikace. Jdeme až na to vzdálené náměstí, kde je asi největší zajímavostí řada náklaďáků a motorek „posvěcených“ krví. Vzpomínám na Copacabanu v Bolívii, kde se světilo kytičkami, tady je to o fous drsnější. Na obzoru nad horami je pěkná bouře, vypadá to, že možná i my zmokneme. Nakonec se jen lehounce na chvíli rozprší, naštěstí až při zpáteční jízdě.

Kathmandu - Swayambhunath

K Swayambhunathu jedeme skrz centrum, takže žádnou úchvatnou rychlostí. Poslední část cesty je přes výmoly, takže silně zatížená malá Suzuki dostává docela zabrat. Zastavujeme pod kopcem a definitivně se loučíme s mistrem taxikářem. Akorát je pravý poledne, nebe už totálně bez mráčku a na teploměru 35 stupňů, takže výstup po nekonečným schodišti je lehce útrpné. Cestu nám zpříjemňují opičáci, kteří tady tomu daly jméno. Je jich tu fakt spousta. Řádí ve větvích i na provazech s modlitebními praporky. Vstup se vybírá až úplně nahoře, 100NR (25Kč). Stúpa je
pěkná, ale už jsme docela uondaný, tak bychom si radši někde hecli do stínu. Je odtud docela pěkný výhled na celé Kathmandské údolí. Město je ale bez jakékoliv dominanty, respektive na jediné jeho dominantě teď stojíme :-). V tomhle poledním oparu to tedy nemá cenu ani fotit. Moc dlouho se tady nezdržujeme a taxíkem se necháváme odvézt za 200NR (50Kč) zpět do centra. Po cestě jsme svědky pádu ženy z motorky, naštěstí bez větší újmy na zdraví. Tak to dopadá, když se místo držení třímá v ruce miska s obětinami. Chystáme se jít na první obídek, tak vybíráme slušnější restiku Thamel House v historickým dřevěným baráku z 19.století. V nabídce tu mají i Chicken Momo, takže jasná volba a vzpomínka na Ladakh. Cena 155NR + 13% nějaká taxa, kupodivu vybíraná jen v lepších podnicích. Čekání na jídlo je velmi dlouhé a jak později zjistíme tady naprosto normální. Pak se už vracíme na hotel dát menší siestu a přečkat největší vedro v úkrytu.

Kathmandu - Boudhanath

Zastavujeme v ničím nápadné uličce. Po projití průchodu se dostáváme na rozlehlé náměstí, které celé vyplňuje gigantická krásná stúpa. Počítám, že největší v celém Nepálu, v Kathmandu každopádně a jedno z nejsvatějších míst vůbec. Buddhisté jsou lidovější, vstup je pouze 50NR (13Kč). Zas tu hraje tibetská hudba, vlaje tisíce vlaječek a je tu klid a pohoda. Naprostý opak předchozí zastávky. Chodí tu spoustu mnichů, taky tu mají gompu. Celkově to tu na nás na všechny působí mnohem příjemněji než u Hinduistů. Vidíme tu i silně nábožensky
založenou paní. Vždy si lehne na zem, pomodlí se, udělá krok dopředu a znovu. Docela makačka než to takhle tady celé obleze. Jdeme se podívat i do gompy. V přízemí je obřad a nahoře nás jeden mnich usazuje, čekáme co se bude dít, ale po chvíli zas přichází, že máme jít :-). Asi jen chtěl abychom trošku relaxovali. Tady by to nemuselo být špatný i večer, zdá se, že to mají v noci nasvícený.

Kathmandu - Pashupatinath

Máme v plánu navštívit pěkně po sobě tři největší památky Kathmandu: hinduistický Pashupatinath, buddhistickou stúpu Boudhanath a opičí chrám na kopci nad městem Swayambhunath. Chlapíkovi to radši ukazuji napsaný, protože to jsou všechno názvy na zlomení jazyka. Návštěva pomocí taxi se nám zdá nejrozumnější, protože všechny tyhle stavby jsou na okrajích města, každá samozřejmě na jiný straně. Cena je hodně smluvní. Chlapík začíná na 3000NR a končíme na 1500NR (375Kč), což je na čtyři lidi a půl dne zábavy pěkný. Jedeme docela

dlouho a stavíme na takovým zabláceným plácku ještě pár set metrů od chrámu. Taxikář nám říká, že sraz je tu za 20 minut, což se mě zdá dost nereálný, ale počítám, že neodjede, když přijdeme později, protože zatím nedostal nic zaplaceno. Kolem je spousta obchůdků a neodbytných prodejců všeho možného. Vstupný do největšího hinduistického chrámu Lorda Shivy na světě je docela mastný – 500NR (125Kč). Unesco se nezapře. Stavbičky se rozkládají na obou stranách posvátný řeky Bagmati. Hlavní atrakcí pro Evropany je mimo značné spousty opičáků spalování mrtvých na dřevěných hranicích – takové miniaturní indické Varanásí. Už od vchodu se nás ujal samozvaný guide, který nám objasňuje, že hinduistovi se musí už v den jeho smrti vystrojit pohřeb, což v tomhle vedru je docela rozumný nápad. Každá kasta má svůj kamenný ghát, kde se staví dřevěná hranice. Vystupujeme na pěknou vyhlídku na celý komplex. Je tu spousta opičáků, co by ráda klofla něco k snědku, tak se moc nedoporučuje tady vytahovat svačiny. Jako nehinduisti nemáme přístup do blízké jeskyně, kde prý posedávají svatí muži, vykuřují trávu a jinak meditují. Oficiálně je prý marihuana v Nepálu zakázaná, ale svatí muži mají výjimku :-). Potkáváme i skupinku trošku komerčnějších svatých mužů, se kterými se nechávám za úplatu vyfotit. Smějí se a vykřikují „We like money“, což je určitě jedna ze svatých ctností. Pak dostáváme ještě od guida náboženský výklad, nejvíc je mě sympatický bůh Ganesh se sloní hlavou, tak se k němu asi začnu modlit. Poté guid ukončuje naši tour, kterou jsme si neobjednali, a říká, že je zvykem mu vyplatit 9 euro na osobu, což je 900NR. To se pán trošku zbláznil. Dáváme mu dohromady za všechny 200NR (50Kč). Sice nahazuje takový smutný psí pohled, ale ani neprotestuje a sviští zas ke vstupu odchytnout nějaký větší trouby. Zastavujeme se ještě na chvíli u řeky, kde se chystá další zapalování hranice. Už tu čeká cestovka s teleobjektivy. Tak to mě přijde trošku zvrhlý. Asi bych nebyl moc nadšený, kdybych pohřbíval někoho blízkého a přišlo mě tam fotit dvacet turistů :-(. Z komplexu vycházíme po více jak hodině a taxikář samozřejmě nikam neodjel a spíš si nás jistí u východu, abychom neodfrčeli s někým jiným :-). Tak šup dál..

Kathmandu - Durbar square

Zvolna si zvykáme na opravdu netradiční a asi i světově unikátní posun času o 3h45m a na sedmou vyrážíme na neplánovou velkou prohlídku města. Je docela možný, že kamarádi v Jičíně ještě sedí na hodně pozdním pivku :-). Venku je už docela ruch, ale bohužel i takové to šedivé počasí. Máme štěstí zrovna probíhá největší nepálský svátek – patnácti denní festival Dasain oslavující vítězství Durgy nad zlem. (Durga je tak trošku drsnější žena, bohyně s deseti rukama a jezdící na tygrovi). Každopádně místní nám říkají, že se dnes oslavuje bohyně Kálí, což má být její aspekt. Ten hinduismus je asi
trošku složitější. Osmý den festivalu, Asthami je den „sakrifikace" zvířátek a to je zrovna dnes. Včerejší romantický templík je tedy dneska potříštěn krví. Vidíme první nebohé kohoutky bez hlaviček. Ženy nosí obětiny na mističkách jak na Bali – psi / potkani budou mít alespoň co jíst. Koukám kolem sebe, kde jsou nějaké pochoutky na okoštování, ale zatím tady není takový výběr jaký jsem očekával. První mlsná zastávka je tedy až u pána, co lisuje na kolo stánku z ananasů šťávu (40NR). Mňam. O kousek nás éterická tibetská hudba zavede postraní uličkou na malé náměstíčko kompletně zasvěcené Buddhismu. Je
tu pravá gompa, ale víc je pro mě zajímavější krásná stúpa s pověstnými očima, charakteristickými pro Nepál. Po příjemné zastávce se vracíme do hinduistického chaosu. Konečně taky vidím první stánek s něčím smaženým, takže se jde koštovat :-). Bohužel je to víc mastný než chutný. Kolem pěkného chrámu s hroznou hustotou lidí se konečně propracováváme do historického centra města na náměstí Durbar, kde se stojí nekonečné fronty na návštěvu chrámů. Zdá se, že si místní opravdu chtějí zajistit náklonnost hinduistických bohů, nejen krví, ale i povinnou účastí na těch
správných místech. Historické stavby jsou pěkné několikapatrové pagodovité budovy. Rozhodně ojedinělé jsou kasárna a vojenské vozy zabírající část tohoto náměstí, což je vlastně jen široká třída s chrámy po krajích. Povalují se tu kravky, které jako posvátné zvířata nemusejí mít strach, že je potká sakrifikace. Vylézáme na jednu přístupnou pagodku, rozhlížíme se po okolí a trošku odpočíváme. Obloha se totiž začíná trhat a začíná být celkem vedro. Kathmandu sice leží, na české poměry, hodně vysoko, přes 1 300 metrů nad mořem, ale tady si spíš člověk připadá jak někde v nížině. Přes perfektní zeleninový trh přímo na
zemi se dostáváme na dost krvavý plácek, kde se sakrifikují kozlíci. Chlapík jim za hromadného přihlížení lidí kudlou pižlá hlavu. No hodně nepěkný obrázek. Intuitivně už přes nuznější zástavbu pokračujeme na hlavní silnici, kde stopujeme taxík.

První večer v Kathmandu

Ve čtyři konečně přistáváme, takže máme ještě dvě hodiny světla, což je fajn. Jako první navštěvuji záchodky, před kterými stoji pikola a div se neuklání. Kdyby radši místo toho provedl úklid. Takhle musím konstatovat, že jsou to nejhnusnější a nejsmradlavější záchody na letišti, na kterých jsem kdy byl. Nic moc vizitka. Následně nás čeká slušné papírování. Musíme vyplnit tři lejstra. Zajímavý je zvlášť nemocenský papír, kde se musí odpověď na spoustu otázek čím vším člověk trpí. Nevím jestli se našel mezi turisty někdo, kdo vyplnil někde yes, například u módní prasečí chřipky. Po zaplacení víza (40 USD) jdeme vyhlížet krosny. Postupně se začínáme radovat, když vidíme naše zavazadla. Jen Ivanův pytel na odpadky nikde :-(. Bohužel se vyplnila jeho nepěkná předtucha.
Ivan sleduje i jiné pásy, ale je to marné, tak to jde řešit s místním kápem přes bagáž. Bohužel Nepál nejde moc s dobou. Nemají tu systém na čárové kódy jako všude jinde, tak vlastně ani nemůžou nic zjistit. Pán si bere jen sáhodlouhý popis báglu a máme se tu stavit zítra. Tak snad dojde.
Ve směnárně měníme peníze (mají tu stejný kurz jako ve městě, ale navíc poplatky). Kurz je jak dle předpovědí, za korunu čtyři rupie. Pak už vyrážíme do „divokého“ světa. Je tu přepážka na předplacené taxi, jako v Delhi. Tak kupujeme taxík do centra za 500NR (125Kč) (časem zjišťujeme, že se tahle cesta letiště-Thamel dá pořídit bez problému i za 400NR), což je ve čtyřech lidech naprostá pohoda. Pánové za přepážkou jsou, dle očekávání, velmi aktivní a hned i nabízí hotel Encounter v centru Thamelu. Za osobu chtějí 5Euro (125Kč), a i na fotkách to vypadá slušně, tak to bereme.
S problémy se cpeme do malé Suzuki, zdejší prototyp taxikářského vozidla. Po cestě se stavujeme u Yetiho a zde bez problému přebookováváme letenky na pozítří. Nemusíme platit žádné poplatky, ale než pán vypíše růčo všechny letenky tak je půlhodina pryč. Taxikář naštěstí nereptá. Bude to hop trop, buď v lepším případě Ivanovi zítra baťoh přijde nebo tu bude muset nakoupit alespoň základní trekařskou výbavu. Víc dnů už tu nemůže čekat.
Z okýnek taxíku pokoukáváme po okolí. Hned na první pohled je tu takový Indie style, takže všudypřítomný binec, zvířata, ženský v sárí, troubení, řeka jako stoka, obchůdky na chodníku, hinduistické chrámy. Lidí ale asi o něco míň. Prakticky žádné tříkolové drožky. Spíš více motorek. Prostě už nejsme doma :-) Ten všudypřítomný cvrkot je fascinující. Pro Lukáše, který tohle ještě nezažil a je vyznavačem německého pořádku docela šok a odpudivé.
Už za šera přijíždíme na dvůr hotelu. Hned nám salutuje pikolík v uniformě. Hotýlek určitě patří na místní poměry k těm lepším. Za těch 5E na osobu jsme však detašováni do bloku B, který je pohorší než na prezentovaných fotkách. Zajímavé jsou tu dvě věci. Hlavní vypínač na chodbě, který ovládá všechny světla uvnitř pokoje. Správná věcička pro naschválníky. Druhým je okýnko z koupelny přímo na chodbu. Je pravda tedy, že je víš než průměrná výška nepálského občana, ale i tak si takhle nepředstavuji stoprocentní soukromí :-).
Vyrážíme ještě na krátkou vycházku ven. V hotelové restyce už hoduje typos z letiště. Dobře tu platí dohazovačům :-). Zjišťujeme, že jsme se velmi usídlili dobře. Bydlíme hned na začátku hlavní turistické uličky přes celou čtvrť Thamel. Všude jsou obchůdky s outdoorovým zbožím, suvenýry. Cenová hladina na vše víc než příznivá. Je tu spousta prodejců jablek a banánů, kteří mají svůj obchůdek instalovaný přímo na kole. Objevujeme pekárničku, kde mají nepálskou obdobu biskupského chlebíčku, takže zítra bude oblíbená cestovatelská snídaně: biskupák s banánem. Míjíme malý hinduistický templík se spoustou rozžehnutých svíček, což v této temnotě působí více než mysticky. Ještě krátká zastávka na netíku a pak už odpočívat na hotel. Poprvé vytahuji nový „expediční“ teploměr, který na pokoji ukazuje 29 stupínků. Z ulice se line pěkný rachot, takže to vypadá, že první nepálská noc bude lehce hektická.

Tranzit přes Delhi do Kathmandu

Těsně před příletem hlásí kapitán 37 stupňů, takže ani Delhi si nekazí svoji vyhlášenou vedro reputaci. Pak už se objevuje nehezká betonová zástavba v děsným oparu. Po dlouhých devíti hodinách a 6 709 km jsme tu. Dopad na plochu je dost tvrdý a hlavně ne úplně do středu. Tak trochu je to o trávník :-). Tentokrát tu však moc nepobudeme a za chvíli se snad přesuneme na poslední vzdušnou etapu.
Nějakou dobu stojíme kousek od prstu a nic se neděje. Pak se ozve kapitán s první opravdu veselou punjábskou zprávou: „there are no free chocks“, což jak posléze zjišťujeme je taková ta jednoduchá zarážka před první kolo u letadla. Každopádně tohle se může stát pouze v Indii. Po několika dlouhých minutách naštěstí zahlásí „we managed to find chock“ :-) a může se konečně začít vystupovat.
Samozřejmě tu různě postává spousta pohůnků s jistě důležitými úkoly i přesto že vypadají, že nic na práci nemají. Jeden z nich vykřikuje Kathmandu, tak se ho držíme. Po chvíli od všech tranzitujících vybírá palubenky, o to větší důvod ho neztratit :-), a vypisuje sáhodlouhý seznam. Pak už nás, nyní naprosto bezprizorný, odvádí do nějaké chodbo haly a beze slova mizí. Nezbývá než čekat. Mimo nás tu zevluje ještě výprava ortodoxních muslimů v hábitech, kteří míří, na rozdíl od nás, do nějakého pouštního státu. Pár Evropanů už na vše rezignuje a válí se po zemi. Mě se naštěstí daří zabavit pohodlné křesílko, kde na chvíli vytuhávám.
Po hodině čekání a několika falešných poplachů, že se už konečně něco děje, přichází figurka, která nám rozdává nové palubenky. Samozřejmě se to neobejde bez typického chaosu. Paní vykřikuje různě zkomolená jména. Třeba Lukáš dlouho netuší, že vyvolávaný Mr. Luka je on :-). Já jsem zakódován jako Mr. Lisk. Nakonec se přeci jen podaří vše rozdat a můžeme vyrazit vstříc několikanásobným bezpečnostním kontrolám a spoustě razítkům, které nás však už po návštěvě Indie v roce 2007 nepřekvapují.
Optimisticky vstupujeme do letadla, protože nám už chybí jen posledních 814km a zhruba hodina a půl. Brutální vedro mě však hned uhodí do hlavy. To je snad horší než cestování tramvají v zimních měsících v Praze. Sice hned rozdávají klasický chemický (citrónový) hnus, ale i tak upadám spařený jak králík do komatu. Čekání na odlet je nekonečný a dokonce zas zaspávám odlet, což se mě stalo teprve podruhé v životě.
Probouzím se až při rozdávání občerstvení. V nabídce je pivko (Heineken) a paní se hned ptá jestli chci ještě jedno, tak po odkývání dostanu rovnou jako nášup další dvě. Po třech plechovkách se konečně probouzím k životu a musím konstatovat, že Air India se připisuje do seznamu fajn leteckých společností.
Přílet do Kathmandu je fakt super. Klesá se zeleným údolím plným rýžových terasovitých políček na obou stranách obklopeným zelení porostlými horami. Postupem přibývají vesničky a městečka a mezi tím neuvěřitelný počet malých cihelen.

Let do Delhi

Konečně se setkáváme s JohnymM, který už taky nedoufal, že odletí společně s námi. Všechen zmatek vzniknul tím, že Air India změnila na poslední chvíli odlet z 21:30 na 21:00. Johny v Londýně pobýval v oblasti tmavších tváří, takže se už lehce aklimatizoval na tranzit přes Indii :-). Letadlo není úplně nabušený. V osazenstvu výrazně převažují Indové, kteří musí s radostí kvitovat fénový vzduch tu proudící. Já z toho ale moc nadšený nejsem, bude se muset víc udržovat pitný režim :-). Ivan sleduje z okýnka vozík s bagáží a po chvíli se tváři lehce zeleně. Prý viděl
jak překládají Lukášův a můj baťoh a ten jeho pytel prý nechali ležet na vozíku a odjeli pryč. Doufáme, že se v té temnotě spletl, ale o to víc budeme asi za několik hodin v Kathmandu napjatý, zda je tam opravdu uvidíme. Konečně se odlepujeme ze země a frčíme směr dálný východ. Nejradši bych šel spát, ale vidina večeře nás zatím drží všechny „na nohách“ :-). Letušky v sárí po chvíli vyjíždí s vozíky na kterých trůní láhve Johnyho Walkera. Takže musím konstatovat, že Air India začala velkolepě. Stevardi nalívají opravdové lampy whisky a navrch už jen decentně koly. S Johnym
vypadáme nejspíš nějak moc žíznivě, takže dostáváme hned dva panáky najednou, což trošku pozvedává náladu :-). Čekání na večeři se neukázalo jako zrovna dvakrát šťastný. Servírování nastává totiž až ve dvě ráno. Dovoluji si hádat, že to bude něco na kari a samozřejmě se trefuji. Indie se prostě nezapře. Pak už se snažím usnout, což s uřvaným dítětem o kus dál, jde fakt dost těžko. Musel jsem vzpomenout na klasická Fergyho slova, proč jsme radši nejeli na Šumavu :-). Přes noc jsme přeletěli celou Evropu a Kaspické moře. Ráno vyhlížím z okýnka a musím konstatovat, že Turkmenistán a Afghánistán nepatří zrovna mezi úrodné země. Poušť Karakum s částí s pěknými dunami v Turkmenistánu je vystřídána hnědými pohořími bez života. Sem tam jen menší oáza v údolí řeky. Trošku lituji, že sedím na pravé straně letadla a tedy koukám někam do předhůří a ne do Hindúkuše na druhé straně. Zeleň a nekonečné pole začínají až v Pákistánské části Punjabu. Je tu z čeho vodu brát, krajem protékají tři slušné veletoky Indus, Chenáb a Sutlej, které jsme měli čest poznat blíže při ladáckhém putování. I z letadla je vidět vymakaný zavlažovací systém. Sice jsem si dal závazek šetřit s baterkou ve foťáku, když mám jen jednu, ale i tak dělám pár snímku těch nehostinných krajů.

Let do Londýna

V práci končím s předstihem už před čtvrtou, nahazuji na záda krosnu, kterou si teď užiji opravdu požehnaně a vyrážím na letiště. Za hodinku se už potkávám s Ivanem a Lukášem, kteří tu již vartují. Poslední do party, JohnyM, by na nás měl čekat už v Londýně. Musel letět jako nejmladší a prací nezatížený o den dřív, protože už na něj nezbyla letenka. Navíc se mu tam alespoň podařilo „potvrdit“ náš let, což je takový prehistorický nesmysl v dnešní době už moc nepoužívaný, ale Air India vyžadovaný.
Nastává hlavní operace dne, odbavit baťohy až do Kathmandu, protože to máme na Heatrow hodně časově našponovaný a dojít si na pás pro baťohy by znamenalo neslavně skončit už v Londýně. Ujímá se nás hodně ochotná, ale zároveň ne moc v kramflecích jistá paní, takže nakonec končíme na přepážce businessu, kde nám to odbavuje nějaký typos. Za námi stojí nevrlý majitelé business letenek a prskají, že musejí čekat, protože je to několikaminutová operace :-).
Tentokrát si nechávám obalit baťoh do igeliťáku, protože pro zákazníky ČSA je to zdarma. Ivan tuhle službu nevyužívá, má svůj speciální modrý pytel, který tak trochu připomíná pytel na odpadky. Přichází vážení krosen a mě mých 17kg vůbec netěší. Doufám, že co nevidět předám Ivanovi půlku stanu a alespoň trošku si odlehčím chrbát.
Ze začátku to vypadá, že odletíme snad ještě dřív než je v plánu, ale nakonec se čeká ještě asi 20 minut na dvě ženský a pak dalších dvacet, než dostaneme povolení k odletu, tak i tohle miniaturní zpoždění nám snižuje šanci, že se přestup stihne. Venku je opar a pak temnota, tak není prakticky na co koukat. První zajímavé pohledy jsou až nad kanálem La Manche, kde je ještě teď večer pěkně hustý provoz.
Za chvíli už kroužíme nad Londýnem a to doslova. Alespoň se můžeme pokochat nočními panoramaty tohoto velkoměsta. Říkáme si, zda nás bude JohnyM čekat na letišti, či se náhodou nezapomněl na velkolepém London Eye a teď nám z něj mává :-)
Jen co se otevřou dveře letadla, tak se ženeme ven a hodně rychlou chůzí ukrajujeme jednu stovku metrů neutěšených chodeb za druhou. Nakonec přicházíme ke stanovišti busů propojujících jednotlivé terminály. ČSA totiž lítá na T2 a Indové z T3. Jízda trvá necelých 7 minut téměř labyrintem přízemí letiště. Je vidět i na pásy se zavazadly, tak doufáme, že i ty naše se stihnou přeložit. Ještě bezpečnostní kontrola, při které kvitujeme, že jsme tu už docela pozdě, takže tu není taková fronta a relativně uklidněný a volnějším krokem procházíme T3. Přeci jen jsme ten přesun stihli až nečekaně rychle a do odletu zbývá ještě hodina.
Po chvíli narážíme i na přepážku Air India, ale nikdo tam už není, tak se ptám vedle a prý už to tu zavřeli a letadlo se chystá k odletu. To snad ne! Jak je to možný?? Koukáme na první monitor a fakt se tu u našeho letu píše "is closeing". Je potřeba rychlá reakce. Sprintem běžíme jak o život pěknou dálku do našeho gate i bez toho, že bychom měli palubenky. Neodbavení jsou tu už jen tři Sikhové v turbanech jinak nikdo. Odchytáváme nějakého „bosse“, který nás uklidňuje, že je vše v pohodě, že nám palubenky vytisknou i tady. Srdce nám ještě nepřestalo bušit z toho šoku a už s bossem řešíme naše krosny. Kouká na hodinky a tváří se jako, že to je velký problém, ale potom řekne, že tam osobně pošle nějakého pohůnka, který nám je sem přinese. Stihli jsme to tedy o fous a zkušenost je z toho taková, že na tak ošklivý letiště jako je Heatrow je potřeba fakt alespoň dvě hodiny na přestup. Nakonec po nás ještě přichází docela dost lidí, taky očividně zmatených z náhlé změny odletu.
Konečně se setkáváme s JohnymM, který už taky nedoufal, že odletí společně s námi. Všechen zmatek vzniknul tím, že Air India změnila na poslední chvíli odlet z 21:30 na 21:00. Johny v Londýně pobýval v oblasti tmavších tváří, takže se už lehce aklimatizoval na tranzit přes Indii. Letadlo není úplně nabušený, v osazenstvu výrazně převažují Indové, kteří musí s radostí kvitovat fénový vzduch tu proudící. Já z toho ale moc nadšený nejsem, bude se muset víc udržovat pitný režim :-). Ivan sleduje z okýnka vozík s bagáží a po chvíli se tváři lehce zeleně. Prý viděl jak překládají Lukášův a můj baťoh a ten jeho pytel prý nechali ležet na vozíku a odjeli pryč. Doufáme, že se v té temnotě spletl, ale o to víc budeme asi za několik hodin v Kathmandu napjatý zda je opravdu uvidíme.
Konečně se odlepujeme ze země a frčíme směr dálný východ. Nejradši bych šel spát, ale vidina večeře nás zatím drží všechny „na nohách“ :-). Letušky v sárí po chvíli vyjíždí s vozíky na kterých trůní láhve Johnyho Walkera. Takže musím konstatovat, že Air India začala velkolepě. Stevardi nalívají opravdové lampy whisky a navrch už jen decentně koly. S Johnym vypadáme nejspíš nějak moc žíznivě, takže dostáváme hned dva panáky najednou, což trošku pozvedává náladu :-)