Den 64, Java - Trek na Merapi (2 961m)

Do startu nam zbyva jeste hodinka. Clovek by radsi chrnel nez se vydaval do temnoty. Vytahuju jedinou cistou vec, teplaky pripraveny do letadla a doufam ze je nezprasim. Necekane uz v 0:45 prichazi nas guide a prideluje nam jednu baterku, coz neni moc pro dve osoby. Neumi moc Anglicky, tak si asi moc nepokecame, ale vypadlo z nej ze sopku dava cca 100x do roka uz po 17 let, takze docela silnej mazec.
Jdeme docela dlouho po silnici, tak si rikame ze nas Mrkacek mohl posunout o kousek dal, zvlast, kdyz parking je az v 1800 metrech. Tady konci pohodova cast cesty a po pesine se norime do tmy. N si zabrala samozrejme baterku, tak jdu jako treti spis po slepu nez po vidu. Uzka pesinka vede mezi polickama, tak jsme hned namoceny od zelene. Nad nami je krasne cista obloha plna hvez, tak doufame ze to vydrzi zvlast, kdyz Mr. Quit oznami ze to sel i vcera s lidma a ze sice nemeli dest, ale pres mraky toho moc videt nebylo. Po polickach nasleduje lesik a strapace po kluzke prudsi cestice neni ve tme fakt moc OK. N to po chvili prestane bavit a radsi by to zabalila. Postupne nastupuji keriky a dlouha prudka stran. Oteviraji se alespon pekne pohledy na osvetlne mesta v nizine. Konecne dorazime na takovy hrbitek od ktereho je videt uz finalni vystup po vlastnim kuzelu. Jsou tu klasicke pomnicky nestastniku, kteri to tady z ruznych duvodu neustali.
Vlastni kuzel je ze vseho nejhorsi, prudky svah plny sutraku, sute a sopecneho pisku. Asi 300 metru vysoky. Ve tme dost neprijemna zalezitost. Nastesti po chvili prichazeji prvni naznaky svetla. Skrz kameny zacinaji profukovat sopecne plyny a clovek si zacina uvedomovat ze se pohybuje na sudu se strelnym prachem. Prichazime ke krateru, ktery odtud vypada necinne a jeste par metru nad nej, kde je temer nejvyssi bod cele sopky. Hura jsme tu!!! Je 5:15 rano a teplota klesla na 9,5 stupne, takze po 40 dnech vzpominka na Cinu. Zacina krasne divadlo rozedneni a okolo je videt dalsi rada sopek. Primo pred nami je krasna Merbabu (3 200m), stara neaktivni, ale krasne zelena. Ze vsech moznych stran to cudi a jsou dole videt hromady siry. Zevlujeme tu asi pul hodiny a pak se vydavamne na na nekonecny sestup, za krasneho slunecniho dne. Meli jsme fakt stigro, ze nam pocasko vyslo. Klasicke pocity pri sestupu, ty vado kolik jsme toho vylezli. Na polickach uz pobihaji zemedelci, maji sem to kazdy den docela solidni vyslap. Dolu nam to trva 3hodiny a prichazime pekne ztahany. Koukame se zpet na coudici sopku, ktera ma na svedomi uz tolik lidi a jsme radi, ze nas si do seznamu nepripsala.

Tak tohle je posledni prispevek z Jihovychodni Asie, za chvili nam jede nocni bus do Jakarty a zitra o pulnoci odlet dom.
Pokracovani blogu bude od 12.4., kdy cesta "skoro" kolem sveta pokracuje Kavkazem.