Kondoří průsmyk (4 044m)

Noc je taková švábíkovitá. Mě se spí krásně, ale Lukášovi, který si pro jistotu, aby se ukryl před případnými švábíky, vylezl na palandu dějí zajímavé věci. Nejdřív nachází švábíka v sandáli a pak dokonce i na hlavě :-). Jsou to však všechno jen takové malé kusy, které si možná ani nezaslouží tuhle publicitu.
Ráno balíme věci a jdeme do vedlejšího hotelu vyzvednout F+M. Na dnešek jsme si vybrali výlet po nejvýše položené silnici ve Venezuele, tak jsme zvědavý co nás na ní čeká.
Tágo odchytáváme hned u hotelu a frčíme na vzdálený terminál vespodu města. Kupujeme lístky na večer do Caracasu a zavazadla dáváme jedné babce z turistické kanceláře do úschovy. Píše nám na sebe telefonní číslo, což zatím nebereme úplně podezřele.
Je 8 hodin a bus do Valery nám před 15 minutama ujel, tak musíme čekat do 9:30 na další, tak alespoň kupujeme nějaký taštičky k snídani. Bus jdeme okouknout už v 9 a zjišťujeme že už je docela nabušenej a sotva hledáme místa k sezení. Odjíždíme dokonce o 10 minut dřív, což není v jižní americe zrovna dvakrát obvýklý. Z busu toho není moc vidět, tak to moc panoramatický výjezd asi nebude :-(.
Cesta začíná opravdu pozvolna, motáme se v zacpané Meridě a pokračujeme do našeho známého Tabaye, což též není moc svižná trasa. Pozvolna stoupáme údolím pralesním porostem do výšin. Postupně přibývá vesnická krajina, kde jsou do pluhu zapřažený páry volů. Je to tady úplně jiná Venezuela. Ve 3 600 metrech je povinná přestávka na sváču,. Po chvíli poslední vesnice a pak už jen pustá krajina. silnice vrcholi Kondořím průsmykem, kde nás bus vyhazuje a sjíždí do druhého údolí směr větší město Valera. Dle GPS jsme lehce přes čtyři tisíce.
V okolí průsmyku není jen pěkný kostelíček, památník na Simona Bolivara, který tudy táhnul s vojskem na Caracas, ale i spousta ratejen v užším i širším okolí. Zemědělci tu v příjemně chladných podmínkách skladují všechno možné. Horské panoramata v okolí rozhodně nejsou dechberoucí, ale mraky pod námi v údolí vypadají pěkně. Jdeme o kus dál na přilehlý vyhlídkový kopeček (4 105m), kde nějaký čas zewlujeme. Pak už jen přemýšlíme s kým se svezeme zpátky do civilizace. Mezitím sledujeme psa velkého jak tele jak se urval i s řetězem a vztekle pobýhá kolem okolních ratejen. Nakonec svádí boj se smečkou dalších 7psů. Je to docela řež. Nakonec ho nějaký chlapík z toho klubka pomocí řetězu vytahuje a pak ho polejvá kýblem vody. Největší pes z těch sedmi zase nějak pajdá.
Busy nějak nejezdí tak stopujeme zemědělce. Nakonec nám stavý týpek, co má něco jako pick up, ale místo korby má jen plošinu na pytle. F+M sedí v kabině a mě s Lukášem nezbývá nic jiného než sedět na plošině a křečovitě se držet mřížky na kabině. 15 km dlouhý sjezd je pro nás dost drsný a jsme rádi, že jsme se na té plošině vůbec udrželi. výhledy ale byly tentokrát opravdu super. Na křižovatce silnic protahujeme vytahaný ruce a zalezáme do busíku, který tu čeká na zbloudilé duše. Stejnou cestou se vezeme zpátky do Meridy, tentokrát s mnohem hezčímý výhledy.