Vysoké Tatry a Slovenský Ráj

Úspěšně jsem přežil prvních pět pracovních dnů po cestě kolem světa a hned co mě padla jsem vyrazil spolu s Fergym směr Ruzyň. Je to příjemná změna místo na noční vlak mířit na letiště. Je to sice paradox, ale letenka přišla na polovic co by stál vlak. Takže trochu reklamy, ať žije Sky Europe :-)). Na letišti odchytáváme ještě starého pardála Kiwiho a může se razit. Sice trochu se zpožděním, ale i tak budeme v Košicích výrazně dřív než vláčkem. Let je naprosto v pohodě až na tvrdý dopad vedený kapitánem Svačinou. Cesta nad Slovenskem je tak trochu jak nad brazilským pralesem, světýlek opravdu pomálu. V horách asi moc lidí nežije
Na letišti nás už očekává poslední do party, Ivan, který nás odváží k nim domů, kde nás čeká skvělé pohoštění prokládané hruškovicí a pivkami. Vše sleduje pěkný 50kg zlatý retriever o velikosti malého lva :-) Paní Puškášová vysvětlila jeho extrémní velikost tím, že že rád papká, takže alespoň vím jak jednou dopadnu :-). Sedíme a vykládáme až do půlnoci, což je docela dlouho nato, že zítra po páté chceme vstávat. Ivan říká, že máme velké štěstí, že tu bylo teď 14dní naprosto hnusně. Tak jsme to trefili i když to byla pěkná ruleta, když jsme letenky kupovali už v květnu. Ráno po snídani vyražíme směr Poprad. Po dálnici míříme do Prešova a po pravici máme dost zalesněné Slánské vrchy. I za Prešovem jsou občas kousky dálnice a další se budou otevírat. Poprve jedu skoro 5km tunelem Branisko (4 975m), který je přeci jen o fous delší než náš Valík :-). Dál už jsou známe pohledy, na Spišský hrad, Levoča. Na benzínové pumpě se snažím platit desetníky a pán na mě kouká trošku nechápavě, už nějaký rok neplatí. Od Popradu do Smokovce je takzvaná bilboard silnice, která nemá snad jinde na světě obdobu.
Co pár metrů bilboard. Na jednom je i pěkná panda, jak stvořená pro Vláďu Vereše, jak tvrdí Fergy. Východisko k Zelenému plesu je až za Tatranskou lomnicí v Bielé vodě (910m). Odtud svištíme pohodovou lesní stezkou mírně do kopce. Mělo by to být ke třem hodinám, ale u chaty u Zeleného plesa (1 551m) jsme něco po dvou hodinách a to nám přijde, že nijak nechvátáme. Lidí je tu tedy požehnaně i když Ivan říká, že jich je tu málo. Každopádně je to moc krásné místo. Zelené pleso je obklopené pocukrovanými horami. Dnes působí Tatry opravdu nejvelehorštěji co sem je kdy viděl. Dáváme sváču a kocháme se opravdu pěknými pohledy. Počásko přeje i když se zdá, že se sem dokulí černé mraky. Vydáváme se dál na cestu na hlavní cíl výpravy na Jahněčí štít (2 230m), což je nejvýchodnější štít Vysokých Tater. Za chvíli musíme navlíkat, kvuli sněhu, návleky a to jsme teprve v 1 650 metrech. Letos je tu sníh o měsíc dřív než je obvyklé, tak jsme zvědavý zda ten kopec vůbec dáme, když nás ani nenapadlo vzít sebou mačky. Respektive i kdyby nás to napadlo, tak by jsme je stejně nebrali, protože jsme neodbavovali bágly.

Míjíme pěkné pleso a stále stoupáme směr sedlo jménem Kolový priechod (2 118m). Po cestě míjíme pár spadlých malých lavinek. A už jsme tu, pod stěnou, která vypadá docela hrozivě, viz foto. Prudká zasněžená a zledovatělá. Fergy a Ivan to balí, mě se taky moc nechce, ale když vidím kolik lidí pokračuje dál, tak taky mířím směr sedlo. Je to dost velký hnus a bez maček opravdu riziko. Pár ženských, co se nechaly překecat vypadají ve stěně opravdu nešťastně a ani mě není vůbec OK. Stačí jedna malá chyba či uklouznutí a člověk je ve statistice tatranských mrtvolek.

Konečně jsem v sedle, kde se tísní už asi 15 lidí. Další cesta je prý ještě víc rizikovější, tak o ní už vůbec nepřemýšlím a frčím hned zase zpět dolů, protože přes mlhu není stejně nic vidět. Sestup je samozřejmě o dost hnusnější. Potkávám jeden pár a slečna nemá daleko k tom, aby se nerozbrečela. Míjím Kiwiho, který též stoupá nahoru. Je klasicky zarputilý :-) tak počítám, že se pokusí i o vrchol. Každopádně si říkám, že by bylo fajnpřežit cestu kolem světa a zabít se v tatrách. Konečně to mám za sebou. Potkávám tu nějakýho chlapíka s asi dvanáctiletou dcerou. Ptá se mě na cestu a i když mu tu líčím, tak tam sní

stejně pokračuje. Tak to bych si asi neriskl. Chvátám dolů, protože na malé vyhlídce vidím Ivana s Fergym, kteří se dnes rozhodli opravdu dobře. Přemýšlíme zda budeme čekat i na Kiwiho, který sem dorazí kdoví kdy. Rozhodujeem se, že ještě vyrazíme směr Svišťovka, tak ho necháváme svému osudu a frčíme dolů. Po cestě se zase lepší počasí, takže trochu lituju, že jsem tak riskoval a viděl prd a teď tam jsou výhledy. Ivan nás po chvíli opouští, chce si v klidu pofotit okolí, takže jsme se docela pěkně roztrhali. Cesta na Svišťovku je docela dlouho v pohodě, sníh je tu výš, ale pak je to taky docela klouzačka. Při výstupu jsou pěkné výhledy na Belianské Tatry. V sedle potkáváme Lešky v teniskách, což se

mě nezdá jako úplně v pohodě obuv na terén co tu je. Hrozně to fučí, tak se na vrcholu (2 038m) nezdržujeme moc dlouho. Každopádně jsme rádi, že jsme dneska dali dvakrát dva tisíce. Cesta dolů je docela veselá. Pár úseku je lepší skoro sjet po zadku. Po páté jsme na chatě docela ušlí. Přeci jen to bylo asi 22km a 1700metrů do kopce a 1060dolů. Ceny jsou tu mastné, takže v peněžence je tŕochu průvan: Smažák 195Sk, 2xpivko á55Sk a buchty na pare za 110Sk, které byly nejlepší. Samotné ubytko je za 450Sk. Kiwi nezklamal a opravdu se pokusil o berg, ale též to musel otočit. Pokoj je přetopený, takže to vysvětluje obrovské hromady dříví kolem chaty. Domlouváme se na budíček v 6 hodin, ale Fergy jak už je zvykem po půl 6 šustí igelitkama a vůbec dělá vše proto, abychom již vstali. Já jako ranní ptáče stím problém nemám, ale Kiwi má wostře zalepený oči a netváří se vůbec nadšený. Ráno nás vítá, krásným azůrem, dnešek bude ještě hezčí než včerejšek. Štíty dostávají krásnou barvu od růžové po oranžovou. Sestup (640m) je též v pohodě, za dvě hodiny jsme

zpět u auta. Čeká nás krátký přesun do Slovenského Ráje. Míjíme Podlesok a parkujeme až pár km za ním u Píly (581m). Zde je nástup do doliny Striedné Piecky. Vody tu není mnoho, ale i tak je procházka dolinou moc pěkná. Je tu jeden z největších žebříků ve Slovenském Ráji a taky dlouhé pasáže na horizontálních lávkách. Musím říci, že tahle dolina se mě líbí asi nejvíc z těch co jsem tu zatím prochodil. Kiwiho stále tlačí malé boty, tak trochu zaostává, takže na něj na křižovatkách čekáme a když přichází jen v těsném závěsu, tak ho podezíráme z toho, že ho prohnal Ursus. Jdeme asi hodinu po Glacké stezce, která vrcholí v 1 030 metrech nad mořem. Míříme k dolině Velký Sokol, kterou jsem sice už jednou šel, ale tentokrát jí budeme klesat i když by se to ofiko nemělo. V Ráji byly nedávno povodně, které měli většinu roklin vyčistit od spadaného dřeva, ale zrovna Velký Sokol je úplně zasypaný kládami, takže postup je docela náročný. Taky je tu o dost více vody, tak to na pár místech komentuji, že by tady Leškovi určitě nateklo do tenisek. Škodolibost se nevyplácí a ja na jednom místě ukouznu na kládě a zřítím se do túně až po kolena. Naštěstí mě do bot téměř nenateklo, ale mám pěkně otřísklou holeň. Dál již pokračuji s ještě víc stáhlým zadkem. Fergyho zase málem zavalí obrovský šutr, tak je taky trošku zboulovaný. Při cestě zpět k autu ještě slyšíme divné zvuky z lesa, tak to tipujeme na mručení Ursuse :-). Do Košic jedeme zkráťou, zadem přes Rožňavu a podél Slovenského Krasu, všechno známe projeté trasy popsané už dříve. Jedeme rovnou na letiště a v 10 večer jsme zpátky v Praze. Osvědčená kombinace dvou národních parků zase vyšla.