Den, kdy mě čeká odjezd na poslední etapu CsKS nezačíná vůbec odpočinkově. Nejdřív rozlučkové čtvrteční pivka a pak vysedávání do časných ranních hodin a ladění itineráře, tak trochu na poslední chvíli. Po krátkém spánku můžu venku sledovat poprchávání, což se jeví jako dobrá příprava na vyhlášené irské počásko.
Cesta z Jičína na Ruzyň utekla docela rychle. Na letišti má pečlivý pán u rentgenu trošku výhrady k mému batůžku a vyhazuje mě pěnu na holení, nově koupenou, a cestovatelský sprcháč, který se mnou letos projel lán světa. Nakonec chudák končí v koši v Praze místo v basůře někde za oceánem. Tak trochu jsem zapomněl, že jako slavný Mac Guyver bych z toho mohl stvořit nějaký ďábelský tikající strojek.
Ve 14:25 máme odlet do zhruba 1 500km vzdáleného Dublinu a čas se zhruba daří dodržet. Oproti nekonečnému návratu z Jižní Americe nás čekají v letadle jen pohodové 2,5 hodinky. Jsme šťastlivci, sedíme u exitu, takže máme skoro business klas. Chvíli přemýšlím, že bych si vytáhl i foťák, ale vidina letu přes Německo a Benelux nedává moc naděje na nějakou zajímavou krajinou pod námi. Nakonec je pod námi stejně deka šedivých mraků, tak je to vyřešený. S ČSA letím už letos poněkolikáté, tak vím, že je v nabídce i vychlazený Gambrinus, což je vždy dobrá volba na následující lehkou chrupku. Přistání je letos už trochu klasické. Dlouhý průlet mraky, kde není vidět skoro na konec křídla. Nakonec se přeci jen Irsko pod námi ukáže. Pole, zelený louky a všude obrovské kaluže. Jako kdyby tu před nedávnem byla potopa. No to se tedy máme na co těšit. Ještě míjíme nějaký hrádek a už si to rázujeme po ranveji.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat