S nadějí koukáme ráno ven, ale je hnusně, prší a celkově to vypadá jak u nás v listopadu, takže poslední aklimatizační den před velkým dnem D nezačíná vůbec dobře :-(. Čekáme na okýnko v přeháňkách a vyrážíme na ten krátký cca 2km a hodinový výstup o vesnici výše. Ubytováváme se v lodge, kterou jsme si už včera zamluvili. Spíme v průchozím pokojíčku se šesti lužkami, takže žádný extra komfort. Sice chvílemi mrholí, ale i tak se chystáme na povinný aklimatizační výlet dál údolím. Co mě dost štve je to, že jsem se na tuhle „povinnou“ procházku dost těšil. Měli jsme
se jednak poprvé dostat až k ledovci a taky se dostat až na dosah k majestátnímu hřebenu vedoucí od
Cho Oyu (8 201m), což slibovalo úžasné horské pohledy :-(. Nabalení do goráče vyrážíme. Hned za Lungdenem se musí překonávat menší boční údolíčko, které odvádí vodu z mále náhorní pláně vysoko nad námi. Tak tam někudy zítra půjdeme směr Renjo Pass. Po překonání této přírodní překážky se dostáváme do vesničky
Khusum, kde nás překvapuje dokonce dvě funkční lodge. Cesta dál je taková pochmurná – sice neprší, ale mraky jsou proklatě nízko, takže není vidět opravdu skoro nic. Krajina
je navíc taková neutěšená: mimo pár políček či ohrad pro yaky tu nic není, jen roztroušené balvany. Trošku mě to připomene pláň Nimaling z Ladakhu, ale ta byla výrazně malebnější. Bez výhledu na zaledněné vrcholky jsou tyhle kamenité konce údolí naprosto bez šťávy. Nevzal jsem si žádné jídlo, což se ukazuje jako velká chyba. Cítím se úplně bez energie a nemám co přiložit do kamen. Po šesti kilometrech přicházíme na rozdvojku údolí. O kus dál už máme
vyhlídku (4 638m) na obrovskou čelní morénu
ledovce Lunang. Tady nějakou dobu čekáme na lepší počasí, ale samozřejmě nic, tak se rozhodujeme, že nám to už dnes stačí, fakt není co vidět :-(. Škoda, o další 3km dál se připojuje
ledovec Lumsumna, vedoucí od Cho Oyu a dle GPS mapy je na jeho konci spousta jezer. Navíc sem nikdo prakticky nechodí, takže ideální místo na túrky mimo „vyšlapané“ cesty.
(Jen pro zajímavost jsem si ještě prošel na googleearthu a GPS další průběh té obchodní stezky do Tibetu a je to ještě pěkná štreka. Po překrosení ledovce Lumsumna dalších 5km na další křižovatku údolí a odtud ještě dalších 8km do sedla Nangpa la (5 806m). Obrázky z této cesty jsou úžasné, karavany yaků brázdící zasněžené ledovce a za nimi super kopce. Bohužel se k tomuto sedlu váže i jeden známý a navíc nedávný masakr. 75 Tibeťanů se 30.září 2006 pokoušelo přes sedlo dostat do Nepálů, aby dále pokračovali za Dalajlámou do indické Dharmasaly. Byli napadeni čínskými pohraničníky. 2 prokazatelně zabili a dalších 18 je od té doby nezvěstných, takže taky nejspíše mrtvý. 41 se podařilo projít). Cesta zpět je nepříjemná, bez toho jídla jdu jak mátoha, tak říkám klukům ať jdou napřed, ať je nezdržuji. Nikdy bych neřekl, že šest km může být tak dlouhých :-). Na lodge do sebe hned cpu skoro celou čokoládu a hned je mě lépe :-). Odpoledne se neúspěšně vrací ta včerejší skupina péřovkářů z pokusu o sedlo. Jedna babka se totiž naprosto sesypala, nejspíš horská nemoc, a teď leží na cimře jak na márách. V jídelně kecáme se sympatickým dědou z Německa, který vyrazil na trek už z Jiri, takže má v nohách už o šest dní více. Sice má sebou guida a nosiče, ale i tak vypadá už dost utahaně. Nakonec se z něj stane postavička, kterou uvidíme ještě spoustukrát. Čas si krátím studování španělské učebnice Angličtiny, ze které Johny uvozuje důvod proč šéfová lodge umí Anglicky jen prachmizerně J. Slavnostně vytahuji uherák, který jsem skladoval několik měsíců v šuplíku v práci a nechával ho na tuhle situaci. Bohužel mezitím zplesnivěl :-(. Pozitivem alespoň je, že mám o 400g lehčí bágl. Víc by mě štvalo, kdybych to zjistil až za sedlem. Dost přemýšlíme o zítřejším přechodu sedla Renjo la. Nevládne zrovna dvakrát vítězná nálada. Johny je po ty své včerejší a já po dnešní slabosti. Lukáš se zas lehce obává toho svého gigantického baťohu ve kterým má dozajista půlku svého domácího šatníku. Navíc to mizerný počasí. Začínáme uvažovat o tom, že bychom si jen do sedla zaplatili nosiče. Paní domu je ale schopná sehnat jen dva, což by situaci jen zkomplikovala. Cenu nabízí 3000NR (750Kč). Nakonec se rozhodneme, že to přeci jen zvládneme samy. Nějakou dobu ještě sedíme v zaplněné jídelně a dýcháme zplodiny s netěsnících kamen a pak se už odebíráme na lóže. Nastavujeme budíček na čtvrtou ranní a pokoušíme se usnout v našem průchoďáku, kterým pořád někdo trajdá.
Dnes cca 14km, 550 výškových do kopce, 330 z kopce.
S nadějí koukáme ráno ven, ale je hnusně, prší a celkově to vypadá jak u nás v listopadu, takže poslední aklimatizační den před velkým dnem D nezačíná vůbec dobře :-(. Čekáme na okýnko v přeháňkách a vyrážíme na ten krátký cca 2km a hodinový výstup o vesnici výše. Ubytováváme se v lodge, kterou jsme si už včera zamluvili. Spíme v průchozím pokojíčku se šesti lužkami, takže žádný extra komfort. Sice chvílemi mrholí, ale i tak se chystáme na povinný aklimatizační výlet dál údolím. Co mě dost štve je to, že jsem se na tuhle „povinnou“ procházku dost těšil. Měli jsme
je navíc taková neutěšená: mimo pár políček či ohrad pro yaky tu nic není, jen roztroušené balvany. Trošku mě to připomene pláň Nimaling z Ladakhu, ale ta byla výrazně malebnější. Bez výhledu na zaledněné vrcholky jsou tyhle kamenité konce údolí naprosto bez šťávy. Nevzal jsem si žádné jídlo, což se ukazuje jako velká chyba. Cítím se úplně bez energie a nemám co přiložit do kamen. Po šesti kilometrech přicházíme na rozdvojku údolí. O kus dál už máme vyhlídku (4 638m) na obrovskou čelní morénu ledovce Lunang. Tady nějakou dobu čekáme na lepší počasí, ale samozřejmě nic, tak se rozhodujeme, že nám to už dnes stačí, fakt není co vidět :-(. Škoda, o další 3km dál se připojuje ledovec Lumsumna, vedoucí od Cho Oyu a dle GPS mapy je na jeho konci spousta jezer. Navíc sem nikdo prakticky nechodí, takže ideální místo na túrky mimo „vyšlapané“ cesty. (Jen pro zajímavost jsem si ještě prošel na googleearthu a GPS další průběh té obchodní stezky do Tibetu a je to ještě pěkná štreka. Po překrosení ledovce Lumsumna dalších 5km na další křižovatku údolí a odtud ještě dalších 8km do sedla Nangpa la (5 806m). Obrázky z této cesty jsou úžasné, karavany yaků brázdící zasněžené ledovce a za nimi super kopce. Bohužel se k tomuto sedlu váže i jeden známý a navíc nedávný masakr. 75 Tibeťanů se 30.září 2006 pokoušelo přes sedlo dostat do Nepálů, aby dále pokračovali za Dalajlámou do indické Dharmasaly. Byli napadeni čínskými pohraničníky. 2 prokazatelně zabili a dalších 18 je od té doby nezvěstných, takže taky nejspíše mrtvý. 41 se podařilo projít). Cesta zpět je nepříjemná, bez toho jídla jdu jak mátoha, tak říkám klukům ať jdou napřed, ať je nezdržuji. Nikdy bych neřekl, že šest km může být tak dlouhých :-). Na lodge do sebe hned cpu skoro celou čokoládu a hned je mě lépe :-). Odpoledne se neúspěšně vrací ta včerejší skupina péřovkářů z pokusu o sedlo. Jedna babka se totiž naprosto sesypala, nejspíš horská nemoc, a teď leží na cimře jak na márách. V jídelně kecáme se sympatickým dědou z Německa, který vyrazil na trek už z Jiri, takže má v nohách už o šest dní více. Sice má sebou guida a nosiče, ale i tak vypadá už dost utahaně. Nakonec se z něj stane postavička, kterou uvidíme ještě spoustukrát. Čas si krátím studování španělské učebnice Angličtiny, ze které Johny uvozuje důvod proč šéfová lodge umí Anglicky jen prachmizerně J. Slavnostně vytahuji uherák, který jsem skladoval několik měsíců v šuplíku v práci a nechával ho na tuhle situaci. Bohužel mezitím zplesnivěl :-(. Pozitivem alespoň je, že mám o 400g lehčí bágl. Víc by mě štvalo, kdybych to zjistil až za sedlem. Dost přemýšlíme o zítřejším přechodu sedla Renjo la. Nevládne zrovna dvakrát vítězná nálada. Johny je po ty své včerejší a já po dnešní slabosti. Lukáš se zas lehce obává toho svého gigantického baťohu ve kterým má dozajista půlku svého domácího šatníku. Navíc to mizerný počasí. Začínáme uvažovat o tom, že bychom si jen do sedla zaplatili nosiče. Paní domu je ale schopná sehnat jen dva, což by situaci jen zkomplikovala. Cenu nabízí 3000NR (750Kč). Nakonec se rozhodneme, že to přeci jen zvládneme samy. Nějakou dobu ještě sedíme v zaplněné jídelně a dýcháme zplodiny s netěsnících kamen a pak se už odebíráme na lóže. Nastavujeme budíček na čtvrtou ranní a pokoušíme se usnout v našem průchoďáku, kterým pořád někdo trajdá. Dnes cca 14km, 550 výškových do kopce, 330 z kopce.
Žádné komentáře:
Okomentovat